7 Tdo 707/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. srpna 2010 v Brně v
neveřejném zasedání o dovolání obviněných Z. H., a E. K. proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 5 To 416/2009, v trestní
věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 178/2008, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. K. o d m
í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 3 T
178/2008, byl obviněný Z. H. (v bodě 12) uznán vinným trestným činem zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona (ve znění
zák. č. 178/2007 Sb.) a trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zákona (ve znění zák. č. 178/2007 Sb.). Za to byl odsouzen
podle § 160 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.
zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30
měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona, § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl současně
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie
ČR na dobu 3 let. Dále mu byl podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 3 tr. zákona
uložen peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč se stanovením náhradního trestu
odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněný E. K. (v bodě 13) byl uznán vinným
trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zákona (ve znění zák. č. 178/2007 Sb.) a podle tohoto ustanovení
byl odosuzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a §
59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 2 let. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona, § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl
současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u
Policie ČR na dobu 2 let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších 9
spoluobviněných.
Z podnětu odvolání obviněných projednal věc ve druhém stupni Krajský soud v
Ostravě. O odvoláních obviněných Z. H., E. K. a dalších 7 spoluobviněných
rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 5 To 416/2009. Ve vztahu k
obviněnému Z. H. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek v odsuzující části v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že
uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, a trestným činem přijímání úplatku
podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (ve znění tr. zákona účinného
před novelou provedenou zák. č. 122/2008). Za to byl odsouzen podle § 160 odst.
3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 49
odst. 1 tr. zákona, § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl současně uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie ČR na dobu 3 let.
Dále mu byl podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 3 tr. zákona uložen peněžitý trest
ve výměře 15.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2
měsíců. Ve vztahu k obviněnému E. K. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
ř. zrušil napadený rozsudek v odsuzující části v celém rozsahu a nově rozhodl
tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, přičemž mu uložil stejný
trest jako soud prvního stupně. Krajský soud v Ostravě rovněž nově rozhodl o
vině a trestu ostatních spoluobviněných.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění Z. H. a E. K.
prostřednictvím obhájce včas dovolání.
Obviněný Z. H. podal dovolání opírající se o důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Především nesouhlasí s právní kvalifikací trestného činu přijímání
úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Úplatkem není
jakákoliv věc, výhoda či protislužba, ale je podmínkou, aby se dostalo osobě,
která obstarává věci obecného zájmu, skutečně nějaké výhody, majetkového
prospěchu, tj. něčeho, z čeho bude mít užitek nebo nějakou výhodu či prospěch.
V obou rozsudcích je uvedeno, že se měla pachatelům dostat láhev nezjištěného
obsahu, co nemožno brát jako úplatek, protože ani termotaška s nápisem LIDL,
ani láhev nezjištěného obsahu nenaplňuje znak úplatku, když nelze hovořit o
majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění ve smyslu § 162a tr. zákona. Také
namítá postup odvolacího soudu, kterým byla doplněna skutková věta výroku o
vině, aniž by doplnil dokazování a aniž by byly pro takové doplnění důkazy.
Podle dovolatele odvolací soud vycházel při vyslovení viny ze zvukového
záznamu, který si svévolně upravil pro své účely tak, jak vůbec nezní. Obviněný
pak v dovolání sám interpretuje zvukový záznam s tím, že z něj nelze zjistit,
zda větu „my jsme čtyři“, měl uvést jeden z policistů před M. Š., a další část
věty „… tak je lepší každý budeme mít flašku nebo dvě …“ až po chvilce již v
její nepřítomnosti. To pak může být podle dovolatele zcela jiný smysl, nelze
pak dospět k úmyslu ve vztahu k trestnému činu podle § 160 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zákona u ostatních policistů, protože věta byla určena pouze
jednomu kolegovi z hlídky a ne všem. Pro závěry soudu, že M. Š. koupila 4 láhve
pro všechny nyní již odsouzené, že měla přivézt skutečně 4 láhve, anebo zda to
vůbec byly láhve, neexistuje jediný důkaz. Obviněný dále hodnotí protokol o
sledování a výslechu svědka P. P. a tvrdí, že nelze dojít k závěru, že M. Š.
kontrolovali všichni čtyři, jen na základě toho, že ve zprávě o sledování je
uvedeno, že kontrola byla prováděna převážně všemi čtyřmi policisty. Pro výše
uvedené podle něj z těchto důkazů nic nevyplývá, ani že by všichni měli být
přímo u toho, když se s ní kontrolující policista dohadoval o způsobu vyřešení
přestupku. Přitom obviněný poukazuje i na obsah vysvětlení M. Š. a svědka P. P.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný E. K. dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Brojí proti dokazování a hodnocení svědecké výpovědi spoluobviněného R.
M. soudem jako nevěrohodné. Namítá, že výpověď V. V. je vůči němu procesně
neúčinná, ale soudy tuto výpověď jako důkaz konstatují a hodnotí, což obviněný
pokládá za nepřípustné. Také namítá, že samotné rozdělení peněz, tj. bez
vědomosti jakým způsobem byly peníze získány, nenaplňuje skutkovou podstatu
trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, když chyběla subjektivní
stránka trestného činu, a to alespoň srozumění s tím, jak byly peníze získány.
Obviněný uvádí, že z důkazní nouze vůči němu vzešly závěry soudů, které jsou v
extrémním nesouladu s tím, co bylo skutečně zjištěno a prokázáno z procesně
účinných důkazů. Z jiného důkazu, než je zvukový záznam, nemožno podle
dovolatele usoudit, že by se účastnil měření rychlosti a dělení peněz. Za
nejzásadnější pochybení považuje takové hodnocení soudu, z kterého vyplývá, že
rozhovor blíže neurčeného počtu osob o dělení peněz na 3 díly logicky má vést k
závěru, že na kolik částí se peníze dělí, tolik osob se dělení účastní. Větu ze
zvukového záznamu o dělení peněz na tři části, mohli mezi sebou pronést R. M. a
V. V. bez jeho přítomnosti, mohli počítat s ním jako s třetím, ale peníze mu
nepředali.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním
obviněných uvedl, že společným rysem obou je, že v nich dovolatelé víceméně
opakují výhrady známé z jejich dosavadní obhajoby a vyjádřené již v odvoláních.
Navíc naprostá většina námitek spočívá v polemice se způsobem, jímž ve věci
činné soudy hodnotily provedené důkazy. Takovéto námitky však obecně nemohou
naplnit oběma obviněnými deklarovaný důvod dovolání. Ohledně Z. H. statní
zástupce dodal, že dovolatelem namítané rozšíření popisu skutku neznamená, že
by při definovaní skutkového stavu odvolací soud postupoval v rozporu s § 263
odst. 7 tr. ř. Krajský soud ovšem neučinil nic jiného, než že uvedl popis
skutku do souladu s výsledky dokazování před soudem I. stupně, jak byly ostatně
vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Pokud obviněný zpochybňuje
naplnění znaku přijetí úplatku tím, že měl podle soudních rozhodnutí obdržet
láhev nezjištěného obsahu, ale není spolehlivě prokázáno, co vlastně bylo
obsahem tašky, kterou od řidičky převzali, lze především odkázat na závěry
odvolacího soudu na str. 38 a 39 napadeného rozsudku. Řekne-li si někdo ze
čtveřice pachatelů o „čtyři flašky“, načež obdrží od provinivší se řidičky
plnou tašku z obchodu LIDL a její obsah pachatelé akceptují jako přiměřené
reciproční ocenění jejich benevolence při „řešení přestupku“, pak bez ohledu na
obsah tašky je zjevné, že byl dostatečný k tomu, aby jej obvinění subjektivně
vnímali jako náležité „ocenění“ svého postupu – čili úplatek. Ohledně dovolání
obviněného E. K. státní zástupce dodal, že odvolací soud se podrobně vypořádal
s otázkou svědectví spoluobviněného V. V. ve vztahu k předmětnému skutku i s
hodnocením zbývajících dostupných důkazů a jeho závěry se neodchylují v tom
smyslu, že by rozhodnutí o vině bylo zatíženo extremním nesouladem, o němž
dovolatel hovoří. Za nedůvodné označil vyjádření obviněného, že je zcela
nepřípustné, aby v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stály vedle sebe dvě
možné alternativy skutkového děje. Nelze apriori vylučovat alternativní závěr o
dílčí okolnosti, kterou soud neřeší skutkový děj, ale odpovídá na dílčí
obhajobu obviněného. Tento alternativní závěr nemá vliv na naplnění některého
ze znaků skutkové podstaty trestného činu a nejedná se o některou z okolností,
která by měla pro meritorní rozhodnutí zásadní význam. Vytýkaná formulace, jež
se navíc objevuje toliko v odůvodnění rozhodnutí jako hodnotící úvaha soudu,
tedy na správnost jeho závěru nemá nejmenší vliv, nemluvě o tom, že dovolání
jen proti důvodům rozhodnutí je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Pro
výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR obě podána dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jsou zjevně
neopodstatněná.
Z obsahu dovolání obou obviněných vyplynulo, že oba uplatnili dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K dovolání obviněného Z. H., Nejvyšší soud uvádí následující:
Uplatněnému důvodu dovolání odpovídá námitka ve které obviněný nesouhlasí s
právní kvalifikací, jelikož nedošlo k naplnění formálního znaku skutkové
podstaty trestného činu příjímání úplatku, když termotaška s nápisem LIDL, a
ani láhev nezjištěného obsahu, nenaplňuje znak úplatku. Úplatek je neoprávněná
výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které
se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a
na kterou nemá nárok (§ 162a tr. zákona). Z hlediska naplnění tohoto znaku není
rozhodující výše úplatku. Zákon nestanovuje žádnou hodnotovou hranici. V
oblasti výkonu státní moci a správy však nelze tolerovat zásadně žádné úplatky,
a to ani nepatrné hodnoty (srov. R 17/1978 Sbírka soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný Z. H. spolu s
dalšími spoluobviněnými při silniční kontrole zjistili, že vozidlo řízené M. Š.
nemá platnou technickou prohlídku a v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný
prospěch, spočívající v získání materiálních požitků pro svou vlastní potřebu,
vyřešili tento přestupek nezákonně tak, že umožnili M. Š. odjet. Ta se následně
asi po deseti minutách vrátila, předala jednomu z obviněných termotašku s
nápisem LIDL, ve které byly nejméně 4 láhve blíže nezjištěného obsahu a poté ji
bez jakéhokoli dalšího opatření nechali odjet. Z toho nepochybně vyplývá, že
obvinění přijali od M. Š. úplatek, ve formě materiálního prospěchu a na základě
takto poskytnutého úplatku upustili od zákonného řešení přestupku, čímž
bezpochyby opatřili také M. Š. neoprávněný prospěch. Jak je výše uvedeno, v
oblasti výkonu státní moci a správy nelze tolerovat zásadně žádné úplatky. Není
natolik podstatné, co obsahovala termotaška LIDL, i když z důkazů vyplynulo, že
by to měly být 4 láhve, ale to, že na základě předání této tašky policisté
upustili od zákonného postupu řešení přestupku. Nejvyšší soud proto tuto
námitku shledal zjevně neopodstatněnou, když je zřejmé že byly naplněny znaky
úplatku.
Další námitky Z. H. již nespadají pod uplatněný důvod dovolání, protože mají
nikoli hmotně právní, ale procesní povahu.
Námitku obviněného, že odvolací soud doplnil skutkovou větu, pro kterou není
jakýkoliv skutkový ani důkazní podklad, Nejvyšší soud nepřezkoumával. Obviněný
takovou námitkou zjevně vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá postup odvolacího soudu, tedy
uplatňuje procesní námitku, nikoliv nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotně právní posouzení. Tato námitka navíc nemůže zpochybnit
správnost právního posouzení skutku, když obviněný byl uznán vinným jednáním v
úmyslu opatřit neoprávněný prospěch „sobě a jinému“. Z těchto dvou
alternativních forem úmyslu obviněný namítá jen úmysl ve vztahu k „jinému“ (M.
Š.). Pro právní prosouzení jeho jednání podle § 158 tr. zákona ale zcela
postačí jen jednání v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch.
Jednání v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, sice obviněný zpochybňuje
obecně hmotně právní námitkou, že nelze shledávat úmysl ve vztahu k trestnému
činu podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Tuto námitku ale
odůvodnil tím, že ze zvukového záznamu nemožno dojít k závěru, že věta byla
určena všem a ne pouze jednomu kolegovi z hlídky, čímž opět nabízí svou vlastní
verzi skutkového děje založenou na jiném hodnocení důkazu, na základě které se
domáhá změny právního posouzení skutku.
Obviněný namítá nejen vadnou interpretaci zvukového záznamu, ale sám jinak než
soudy hodnotí i protokol o sledování a další důkazy. Rovněž uvádí, že nelze
dojít k závěru, kterým policistou byla M. Š. kontrolována. Těmito námitkami
nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy
nižších stupňů, ale správnost postupu soudů při zjišťování skutkového stavu a
tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku
toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami
domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji
verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto
dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně
právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný opět deklarovaný
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění
může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy
a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením
skutku na straně druhé. Nejvyšší soud v tomto případě zkoumal, zda z
odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Nezjistil však žádný
důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu.
Hodnocením důkazů ve vztahu k jednání obviněného Z. H., a dalších tří
spoluobviněných, vůči kontrolované řidičce M. Š., se soudy podrobně zabývaly v
odůvodnění rozsudků (str. 39 – 40 soud I. stupně, str. 38 – 39 odvolací soud).
Jednotlivě i ve vzájemné souvislosti hodnotí provedené důkazy, a to zejména
zvukový záznam, zprávu o průběhu sledování, instrukci denní služby a odvolací
soud navíc i výpověď svědka P. P. Na toto hodnocení důkazů Nejvyšší soud plně
odkazuje s tím, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů,
které mají v uvedených důkazech spolehlivý podklad, bez důvodných pochybností.
Nepřihlížel přitom k dovolacím námitkám obviněného Z. H., které opakovaně
zakládá na obsahu vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř., ač si je vědom, že se
jedná pouze o úřední záznam, který v tomto případě nelze v řízení před soudem
použít jako důkaz (§ 158 odst. 5 tr. ř.). Z důkazního hlediska je podstatné, že
předmětného dne a v dané době obě policejní hlídky byly určeny k výkonu
služební činnosti, nacházely se na stejném místě v Š., přičemž z obsahu
zvukového záznamu i protokolu o sledování vyplývá, že kontrolu motorových
vozidel prováděly obě hlídky ve vzájemné součinnosti, což je potvrzeno i
výpovědí svědka P. P. Proto je také nedůvodná námitka obviněného, že obsah
zvukového záznamu „… my jsme čtyři … víš jak, tak je lepší, každý budeme mít
flašku nebo dvě …“, byl určen pouze jednomu kolegovi z hlídky a že není důkaz o
tom, jak měl policista s taškou a jejím obsahem naložit. Ze stopáže zvukového
záznamu v porovnání s reálným časem přitom vyplývá, že tato komunikace proběhla
jen mezi členy hlídek (včetně slov „… ona říkala, já vám dám všechno …“) v
době, kdy již M. Š. poprvé odjela z místa, aby se posléze vrátila s termotaškou
a odevzdala ji jednomu z členů hlídek. Ze vzájemné komunikace „… my jsme čtyři
…“ pouze mezi členy hlídek, tak rovněž vyplývá, že všichni obvinění jednali ve
vzájemné součinnosti. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani námitce obviněného,
že někteří policisté neprováděli kontrolu M. Š., nebo že jen maximálně stáli
opodál a mohli zaslechnout hovor, aniž by se jakkoliv podíleli na trestné
činnosti.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. H. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného E. K., Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu dovolání je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod tímto
dovolacím důvodem výše uvedeným požadavkům neodpovídají a nejsou způsobilé
založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli
proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování,
proti hodnocení důkazů provedeného soudy, a následně proti správnosti
skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině napadeného rozsudku.
Obviněný svými četnými námitkami v podstatě popírá svou vinu. Hodnotí výpovědi
V. V. a R. M. a namítá jejich nepoužitelnost, ač k tomuto závěru dospěly shodně
také oba soudy. Rovněž namítá, že soudy rozhodly o jeho vině pouze na základě
jediného důkazu, kterým byl zvukový záznam. Takovými námitkami dovolatel pouze
polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se
skutkovými zjištěními obou soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti
skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a
vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně
kvalifikovaly. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek,
zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat
napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b
tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti
právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v
průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za
správnou považuje obviněný. Také námitkami, že soudy použily procesně neúčinnou
výpověď a neuznaly jeho alternativu skutkového děje, obviněný v podstatě brojí
proti úplnosti a správnosti provedeného dokazování.
Jedinou obecně hmotně právní námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, Nejvyšší soud rovněž
nepřezkoumával. Tuto námitku totiž obviněný založil na tvrzení, že bez dalších
skutkových zjištění nelze učinit závěr o jeho vědomosti jakým způsobem byly
peníze získány, čímž uvádí výhrady proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily
z provedeného dokazování a brojí tak proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy.
Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím
brojil proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení
důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b
tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu
přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k
hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že
vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů
jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný namítá ve svém
dovolání extrémní nesoulad, a proto Nejvyšší soud v posuzovaném případě
zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na
jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů.
Podstata námitek obviněného E. K. spočívá na tvrzení, že v předmětné době
pátral po celostátně hledaných osobách, což vyplývá z jeho úředního záznamu, z
hlídkové knížky, a výpovědi spoluobviněného R. M., takže se nemohl účastnit
měření rychlosti ani dělení peněz. Rovněž k této trestné činnosti a hodnocení
provedených důkazů se soudy obou stupňů podrobně vyjádřily v odůvodnění
rozsudků (str. 40 – 42 soudu I. stupně; 39 – 41 soud odvolací). Na tato
odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje, když se s odůvodněním soudů v podstatě
ztotožnil a bylo by zcela nadbytečné vše znovu popisovat. Protože sledování
činnosti obviněných v tomto případě nebylo prováděno, je stěžejním důkazem
zejména zvukový záznam pořízený ve služebním vozidle obviněných E. K. a R. M.
Lze sice přisvědčit námitce E. K., že vzhledem k nepoužitelnosti výpovědí
spoluobviněných V. V. a R. M. z přípravného řízení vůči němu, soud ohledně jeho
přítomnosti a účasti na měření rychlosti, nepřípustně výpovědí V. V.
argumentuje (viz str. 40, druhý odstavec odůvodnění rozsudku soudu I. stupně „Z
jeho výpovědí vyplývá, že na místě byl přítomen i druhý policista, kterého však
neznal jménem“). Tato nedůslednost soudu ale nemá vliv na to, že řízení jako
celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu, i když také odvolací soud, ač
výpověď V. V. hodnotí „toliko ve vztahu“ k R. M. s tím, že vina E. K. vyplývá
ze zbývajících důkazů (viz str. 40 rozsudku odvolacího soudu), argumentuje ve
vztahu k E. K., a to v souvislosti s dělením vybraných peněz na tři díly,
rovněž tím, že to odpovídá výpovědi V. V. Výpověď tohoto spoluobviněného takto
sice hodnotí ve vztahu k dalšímu důkazu, a to zvukovému záznamu, ale v
souvislosti s prokazováním viny E. K.. Z tohoto zvukového záznamu, ale dělení
vybraných peněz na tři díly vyplývá i bez výpovědi V. V.
Jak již bylo výše uvedeno, je zvukový záznam významným důkazem o vině E. K.,
ale nikoliv jediným. Ten sice namítá, že ze zvukového záznamu, kdy je slyšet
hovor o rozdělení peněz na tři části, nelze učinit závěr o účasti tří osob na
rozdělení peněz. Takovýto závěr soudů považuje za nelogickou svévoli, když
tento hovor mohl proběhnout pouze mezi V. V. a R. M. bez jeho přítomnosti.
Autor zaznamenaného výroku, že tak mohl počítat i s ním, jako s třetí osobou se
kterou se budou dělit, ale peníze mu nepředali.
Z hlediska existence jiných důkazů nelze předně přeceňovat význam hlídkové
knížky a úředního záznamu obviněného, které mají prokazovat, že v předmětné
době vykonával jinou činnost, resp. pátral po hledaných osobách. Měření
rychlosti bylo totiž svévolnou akcí mimo úkoly, které měli v rámci výkonu
služby plnit, a je proto zcela zřejmé, že tuto neoprávněnou činnost neuvedli v
žádném služebním dokumentu zcela záměrně. V době neoprávněného měření rychlosti
v Š., měli totiž obvinění E. K. i R. M. plnit podle Instruktáže (č. 19935 – č.
l. 413 tr. spisu) k výkonu služby a časového plánu jiné úkoly, a to konkrétně
od 16.00 hod. do 18.00 hod. v Ř. a poté ve V. To uvedl již soud I. stupně v
odůvodnění rozsudku s tím, že ani z poznámky k této instrukci, zapsané
obviněným E. K. nevyplývá, že by se účastnili měření rychlosti v součinnosti s
městskou policií. Přesto bylo ale prokázáno, a ani obviněný E. K. to
nezpochybňuje, že měření rychlosti proběhlo. Ve své výpovědi u hlavního líčení
to potvrdil i spoluobviněný R. M., i když s tím, že měření rychlosti prováděl
pouze s V. V. a E. K. tam nebyl, když měl uvést, že do Š. pojede, ale za svými
služebními věcmi. Z výpovědi R. M. tak vyplývá, že E. K. v rozporu s úkoly,
které měl v dané době plnit podle Instrukce pro výkon služby, zcela vědomě
odjel také do Š., a byl si také plně vědom toho, že se tam bude provádět měření
rychlosti vozidel, ač měli jako hlídka plnit zcela jiné úkoly. Proto je rovněž
nedůvodná jeho námitka, že rozdělení peněz bez vědomí jakým způsobem byly
získány, vylučuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 158 tr.
zákona.
Závěr vyplývající ze zvukového záznamu, že se peníze dělily na tři části není
zpochybňován. Obhajoba obviněného E. K., že se měření nezúčastnil a peníze
neobdržel, je však v souvislosti s uvedeným zvukovým záznamem vyvrácena
výpovědí spoluobviněného R. M. v hlavním líčení, byť vypovídal výrazně ve
prospěch E. K., že ten na místě nebyl. R. M. totiž mj. vypověděl, že on
zastavoval vozidla a opakovaně uvedl, že přestupky řešil spoluobviněný V. V. Z
jeho výpovědi tak vyplývá, že v tomto případě řešil přestupky pouze tento
spoluobviněný (č. l. 1564 – 5 tr. spisu). Ze zvukového záznamu (č. l. 550 tr.
spisu) ale vedle dělení peněz na tři části rovněž vyplývá, že přestupky řešily
a peníze za pokuty vybíraly od řidičů na místě dvě osoby, a nikoli pouze jedna,
jak u hlavního líčení tvrdil obviněný R. M. Vyplývá to ze zaznamenaného hovoru
dvou osob označených jako „druhý hlas“ a „předchozí hlas“. Konkrétně ze
zvukového záznamu vyplývá, že tyto dvě osoby vzájemně konverzují takto:
- druhý hlas: „… děleno třema je třitisíce …“
- předchozí hlas: „… kolik jsi vybral ty …“
- druhý hlas: „… kolem šesti …“
- předchozí hlas: „… já jsem vybral …“
- druhý hlas: „… já jsem měl hned pětkového …“
- předchozí hlas: „… já jsem měl tři … toho mlaďocha za devět set …“.
Pokud tedy podle výpovědi R. M. on zastavoval vozidla a pouze spoluobviněný V.
V. řešil přestupky, je toto jeho tvrzení v rozporu se zvukovým záznamem, z
kterého naopak vyplývá, že přestupky řešily a pokuty od řidičů vybíraly dvě
osoby. Na místě tak byla i třetí osoba, kterou byl právě obviněný E. K. V
souvislosti s dalšími výše uvedenými důkazy tak Nejvyšší soud považuje závěr
soudu o prokázání viny obviněného E. K. za správný.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy přesvědčivě
vyložily, proč obhajobě obviněného neuvěřily a jaké důkazy k potvrzení viny
obviněného vzaly za podklad rozhodnutí. Je nutné uvést, že i když byla výpověď
V. V. vůči obviněnému procesně nepoužitelná, neznamenalo to, že odvolací soud
nemohl provádět úvahy o ztotožnění jeho výpovědi s ostatními důkazy. Rovněž to,
že se obviněný v tentýž den zúčastnil na jiné služební činnosti, konkrétně na
pátrání po nezvěstných osobách, nevyvrací jeho trestnou činnost. Z důkazů
vyplývá, že tato jiná služební činnost nebyla zaznamenána přesnou hodinou, a
tedy k ní mohlo dojít před nebo po trestné činnosti, když obviněný E. K. měl v
daný den službu hlídky od 07.00 hod. do 19.00 hod., a měření rychlosti vozidel
bylo prováděno pouze jednu hodinu, a to od 16.18 hod. do 17.25 hod. Dovolatel v
rámci toho namítl, že tímto je poskytována alternativa skutkového děje a
nevylučuje to také možnost, že právě v době měření rychlosti prováděl tuto
jinou služební činnost. O jednoznačné účasti na měření rychlosti svědčí však i
další důkazy, které potvrzují jeho účast na tomto jednání. Dokazování
prokázalo, že se měření rychlosti a také dělení peněz zúčastnili tři osoby.
Kdyby místo obviněného takto jednal jiný policista, je nepochybné, že by to
obviněný použil pro svojí obhajobu. Namísto toho on i spoluobviněný R. M.
tvrdil, že se měření zúčastnili jen dva policisté, co však důkazy spolehlivě
vyvrátily. Nejvyšší soud tedy neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně
jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v
řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Pro výše uvedené bylo dovolání obviněného E. K. posouzeno jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda
senátu:
JUDr. Michal Mikláš