7 Tdo 715/2025-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 9. 2025 o dovolání obviněného J. K. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 8 To 122/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 9/2025 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 3. 2025, č. j. 1 T 9/2025-59, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
2. Podle zjištění nalézacího soudu se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 15. 1. 2025 v 15:10 hodin v okrese XY na dálnici D XY řídil osobní automobil přesto, že mu byla pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Říčany ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 228164/2024/Dpř.-Cha-679, uložena mimo jiné správní sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, a to od 4. 12. 2024 do 4. 12. 2026.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 8 To 122/2025-77, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Obviněný podal proti zamítavému výroku usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e) tr. ř. Namítl nepřípustnost trestního stíhání, kterou odůvodnil poukazem na pojetí trestního práva jako ultima ratio. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k zásadě subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že rozhodnutí Městského úřadu Říčany ze dne 18. 11. 2024 bylo vydáno chybně, když zákaz řízení existoval v době spáchání přestupku pouze z důvodu administrativní chyby. Společenská škodlivost porušení tohoto zákazu řízení tak byla pouze teoretická a vymáhání takového rozhodnutí vykazuje znaky formalistického rozhodování. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřoval v porušení ustanovení § 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť soudci – předsedové senátů okresního i krajského soudu zklamali jeho důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů tím, že vynesli zjevně nespravedlivý rozsudek, v odůvodnění svých rozhodnutí zcela ignorovali jeho námitky, a ačkoliv byli upozorněni na nespravedlnost rozhodnutí, přesto trvali na trestu za neexistující přestupek. Oba jmenovaní soudci podle obviněného zneužili své funkce pro soukromé zájmy. Z uvedeného podle obviněného plyne vyloučení soudců Krajského soudu v Brně z rozhodování v této věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný neuvedl argumentaci odpovídající zákonem předpokládaným důvodům pro vyloučení soudců Krajského soudu v Brně z rozhodování v aktuálně projednávané trestní věci, přičemž samotný nesouhlas s výsledkem trestního řízení a s rozhodnutím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nezakládá. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně uvedeny výhradně v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr.
ř., resp. v § 11a tr. ř. Žádné jiné důvody či nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení tento dovolací důvod nezakládají. Obviněný nenabízí relevantní argumentaci stran důvodů nepřípustnosti trestního stíhání a odvolává se, byť v různých obdobách, výhradně na nízkou společenskou škodlivost svého jednání. V takovém případě měl ovšem obviněný uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., respektive podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací argumentace obviněného, kterou podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e), je tak podle státního zástupce zjevně neopodstatněná.
Pro úplnost státní zástupce dodal, že ani zásadu subsidiarity trestní represe není namístě uplatnit. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
7. Námitka obviněného stran toho, že soudci nižších soudů měli být z projednávání věci vyloučeni, odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná.
8. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možné dovolání opřít, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
9. Obviněný konstatoval, že soudci nižších soudů měli být z trestního řízení vyloučeni, a to proto, že vydali rozhodnutí, s nimiž dovolatel nesouhlasí a považuje je za nespravedlivé. S touto námitkou se nelze ztotožnit, jelikož způsob, jak soudce ve věci rozhodne, resp. skutečnost, že obviněný se s odůvodněním rozhodnutí neztotožňuje, nemůže být důvodem k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení (srov. § 30 tr. ř.). Námitka, že soudci „zneužili své funkce pro soukromé zájmy“, je zcela nekonkrétní a nejasná, proto se k ní Nejvyšší soud nemůže vyjádřit. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., popř. v § 11a tr. ř.
11. Pokud obviněný v dovolání poukázal na výše uvedený dovolací důvod s tím, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné proto, že posuzované jednání bylo pouhým přestupkem a svou škodlivostí nepřekročilo hranice správního práva, pak se tato argumentace zcela míjí s důvody nepřípustnosti trestního stíhání předvídanými v § 11 odst. 1 a § 11a tr. ř. Protože obviněný v tomto směru neuvedl žádný relevantní důvod nepřípustnosti trestního stíhání, nemohl založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ohledně tohoto uplatněného dovolacího důvodu. Nad rámec řečeného je třeba dodat, že rozhodnutí Městského úřadu Říčany ze dne 18. 11. 2024, kterým byla obviněnému uložena správní sankce zákazu řízení, o jehož porušení v tomto případě šlo, nebylo „vydáno chybně“, a není ani pravdou, že by zákaz řízení byl uložen v důsledku „administrativní chyby“, jak podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozebral nalézací soud. Kromě toho, pokud obviněný nesouhlasil se zákazem řízení, jenž mu byl výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu uložen, mohl se proti němu bránit podáním odvolání, což neučinil. Obviněný (nejen) v trestním řízení opakovaně vyjadřoval svůj nesouhlas s uloženými správními sankcemi zákazu řízení, resp. s celou právní úpravou silničního zákona, kterou se podle vlastních slov nehodlal řídit. Stalo se tak výlučně v důsledku jeho vlastních odmítavých postojů k respektování právních předpisů a závazných rozhodnutí správních orgánů, takže nakonec muselo nastoupit trestní právo, jelikož jiné způsoby postihu nezákonného jednání obviněného se ukázaly jako neúčinné.
12. Obviněný v dovolání zmínil rovněž zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž by se taková námitka vztahovala, však neuplatnil. Jen pro úplnost lze dodat, že i v tomto případě by se jednalo o námitku zjevně neopodstatněnou. Jak správně uvedl ve vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný své odkazy na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe blíže nerozvedl, jen tuto zásadu v různých obdobách zopakoval v obecné rovině, tudíž ani není zřejmé, v čem by se posuzovaný skutek spáchaný obviněným měl vymykat běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, tj. přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, aby bylo namístě přikročit k přímé aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 9. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu