7 Tdo 72/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. 2. 2010 dovolání
obviněného Mgr. O. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3.
2009, sp. zn. 6 To 97/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 15 T 33/2008 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 97/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
3 ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 15 T 33/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 15 T 33/2008,
byl obviněný Mgr. O. K. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961
Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 158 odst.
1 tr. zák., § 53 odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč s
náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na 8
měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo
rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená J. P.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a dalším výrokům a
státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 97/2009. Z
podnětu odvolání státního zástupce byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
tr. ř. a contrario rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výroku o trestu
doplněn tak, že obviněnému byl podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr.
zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního
exekutora na 5 let, s tím, že jinak zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3
nedotčen. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Skutek, který soudy posoudily jako trestný čin, je ve výroku o vině popsán
poněkud neurovnaně, nepřehledně a místy i nepřesně. V podstatě šlo o to, že
obviněný jako soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 3, pověřený usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. Nc 725/2003, provedením
exekuce proti povinnému V. P., vedl exekuci proti majetku, který ve skutečnosti
byl majetkem jeho manželky J. P. (od 1. 6. 2004 bývalé manželky). Podle těchto
zjištění obviněný v rozporu s ustanoveními § 65, § 66 odst. 2 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), vydal
dne 26. 2. 2004 exekuční příkaz k prodeji nemovitostí J. P. na adrese P., H., a
dne 16. 3. 2004 exekuční příkaz k přikázání pohledávky ze dvou účtů J. P.
vedených u Č. s. s., a. s., aniž by zkoumal vlastnická práva k nemovitostem a k
účtům, a ač věděl, že provedení exekuce bylo odloženo rozhodnutím soudu ze dne
24. 6. 2004 (s právní mocí dnem 28. 7.2004), pokračoval v jednání směřujícím k
vymožení pohledávky, v důsledku čehož byly z účtů J. P. dne 12. 8. 2004
odepsány částky 77 824,40 Kč a 2 710 Kč, které byly vráceny dne 8. 10. 2004 s
výjimkou částky 16 482 Kč představující státní podporu (tato částka byla
vrácena Ministerstvu financí).
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na způsob
formulace výroku o vině namítl neurčitost a nejasnost tohoto výroku, a to
jednak z hlediska vymezení pozice povinného, jednak z hlediska otázky, zda za
trestný čin bylo považováno pouze jednání spadající do stadia poté, co soud
rozhodl o odkladu provedení exekuce, anebo i jednání zahrnující vydání
exekučních příkazů. Odmítl trestní odpovědnost za to, že v době odkladu
provedení exekuce byly z účtů J. P. odepsány uvedené částky, namítl, že šlo o
chybu jeho koncipientky, a připustil pouze nedbalostní zavinění za
nedostatečnou kontrolu jejího postupu. Jinak uplatnil obsáhlé námitky v tom
smyslu, že vydání exekučních příkazů považoval za oprávněné, neboť je vydal s
vědomím, že šlo o vymožení pohledávky vzniklé za trvání manželství V. P. a J.
P., a s předpokladem, že majetek, jehož se exekuční příkazy týkaly, tvořil
společné jmění manželů jak ve smyslu § 144 obč. zák., tak ve smyslu § 42 odst.
1 exekučního řádu. Vytkl, že soudy chybně posoudily vydání exekučních příkazů
jako porušení ustanovení § 65, § 66 odst. 2 exekučního řádu, a vyjádřil názor,
že exekuční příkaz je jen předběžným zajišťovacím instrumentem, jehož vydání se
citovaná ustanovení netýkají, neboť se vztahují až na vlastní realizaci
zvoleného způsobu exekuce, tj. postupu následujícího po vydání exekučního
příkazu. Zvláště zdůraznil, že k účastníkům exekučního řízení, k věci jako
takové ani k osobě J. P. neměl žádný subjektivní vztah, z něhož by vyplýval
jeho úmysl způsobit škodu či získat pro sebe nebo pro jiného neoprávněný
prospěch. Ohradil se proti tomu, jak soudy hodnotily stupeň nebezpečnosti
posuzovaného činu. Poukázal na zásadu subsidiarity trestního postihu s tím, že
měl být volán jen k odpovědnosti za kárné provinění. Obviněný se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal
Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, byť se ztotožnil jen s
částí uplatněných námitek.
Pokud je ve výroku o vině uvedeno, že obviněný byl pověřen „k vymožení
pohledávky povinného V. P.“, jde o evidentní nepřesnost. Ve skutečnosti šlo o
vztah mezi oprávněným, jímž byla Č. z. a r. b., a. s., a povinným, jímž byl V.
P., a vymožena měla být pohledávka Č. z. a r. b., a. s., jako oprávněného, a
nikoli „pohledávka povinného V. P.“. Jasně to vyplývá již ze samotného usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. Nc 725/2003, jímž byla
nařízena exekuce. Podle tohoto usnesení šlo o pohledávku Č. z. a r. b., a. s.,
ve výši 3 017 239,95 Kč s příslušenstvím.
Přestože je skutek popsán ve výroku o vině poněkud neurovnaně a nepřehledně, je
jasné, že za trestný čin bylo považováno nejen jednání obviněného, které
následovalo po vydání exekučních příkazů, ale i jednání, které spočívalo v
samotném vydání exekučních příkazů. Patrné to je z té části výroku o vině,
která obsahuje dikci „přičemž exekuční příkazy vydal v rozporu s ust. § 65 a §
66 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekučního řádu)“.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák. se dopustil veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému
škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
K naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu nestačí objektivně závadný
výkon pravomoci veřejného činitele a zavinění ve formě úmyslu. Subjektivní
stránka trestného činu se tu totiž nevyčerpává samotným úmyslem podle § 4 písm.
a) nebo b) tr. zák. zahrnujícím to, že veřejný činitel vykonává svou pravomoc
způsobem odporujícím zákonu. Jednání veřejného činitele musí být zároveň vedeno
pohnutkou „způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch“. Jestliže z hlediska subjektivní stránky je zákonným znakem trestného
činu také pohnutka, pak z toho vyplývá, že skutková část výroku o vině musí
obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Musí jít o
konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co veřejný činitel závadným
výkonem pravomoci sledoval, a tato okolnost musí být podřaditelná pod zákonný
znak vymezující pohnutku činu.
Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly pohnutku jako
zákonný znak trestného činu za naplněnou v té variantě, která je v zákoně
vymezena dikcí „v úmyslu způsobit jinému škodu“. Skutková část výroku o vině
však postrádá jakoukoli konkrétní skutkovou okolnost, která by odpovídala
uvedenému zákonnému znaku. Ve skutkové části výroku o vině není žádné konkrétní
zjištění v tom směru, co obviněný svým jednáním sledoval. K subjektivní stránce
trestného činu se vztahuje jednak zjištění, podle kterého obviněný vydal
exekuční příkazy „aniž by zkoumal vlastnická práva k nemovitostem a k účtům“.
Toto zjištění rozhodně není způsobilé naplnit zákonný znak „v úmyslu způsobit
jinému škodu“ a ukazuje spíše jen na nedůsledný, liknavý, povrchní, ledabylý či
nedostatečně kvalifikovaný postup obviněného při zkoumání podmínek pro vydání
exekučních příkazů. Dále se k subjektivní stránce trestného činu vztahuje
zjištění, že obviněný pokračoval v jednání směřujícím k vymožení pohledávky „ač
věděl, že provedení exekuce bylo rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5
…….odloženo“. Ani toto zjištění samo o sobě neodpovídá zákonnému znaku „v
úmyslu způsobit jinému škodu“, neboť nijak nevyjadřuje, co obviněný svým
jednáním sledoval, a je slučitelné i s takovými pohnutkami, které stojí mimo
rámec zákonných znaků trestného činu.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že škodou,
kterou utrpěla poškozená J. P. a ke které směřovalo jednání obviněného, bylo
„nejen omezení vlastnického práva k nemovitosti a převod finančních prostředků
z účtu J. P. na vlastní účet, ale i škoda způsobená poškozené nutností
vylučovacími žalobami se domáhat nezákonnosti…. exekučních příkazů“. V
návaznosti na to Městský soud v Praze poukázal na zjištění, která se týkala
bližších okolností exekuce a která podle něho svědčila o „aroganci moci zjevné
v přístupu k poškozené ze strany obviněného a jeho zaměstnanců“. Nejvyšší soud
zásadně nevylučuje, že škodou, ke které může směřovat jednání pachatele
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr.
zák., může být i tzv. nemateriální škoda, avšak odpovědnost za tento trestný
čin předpokládá, že posuzované jednání pachatele je skutečně vedeno pohnutkou
způsobit takovou škodu. Nejvyšší soud také nemíní bagatelizovat obtížné
postavení, v kterém se ocitla poškozená J. P. v důsledku jednání obviněného,
ani necitlivé, přezíravé či přímo arogantní chování obviněného a jeho
zaměstnanců, pokud k němu došlo, ovšem musí připomenout, že podstata
odpovědnosti za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele spočívá v
jiných okolnostech.
V posuzované věci má prvořadý význam to, že společné jmění manželů ve vztahu
povinného V. P. a jeho manželky J. P. bylo již v roce 1991 zrušeno pravomocným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 7. 1991, sp. zn. 8 C 133/91,
na který navazovala dohoda o vypořádání společného jmění manželů ze dne 11. 10.
1991. Za této situace nemohla být v letech 2003-2004 exekuce proti povinnému V.
P. provedena na majetku patřícím do společného jmění manželů, natož na majetku
patřícím výlučně poškozené J. P., byť byla manželkou povinného. Nemovitosti a
pohledávky z účtů, ohledně nichž obviněný vydal exekuční příkazy uvedené ve
výroku o vině, netvořily společné jmění manželů, protože společné jmění manželů
v té době již neexistovalo. Tu část dovolání, v níž obviněný odkazoval na
ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, není možné akceptovat. Citované ustanovení připouští, aby exekuce na
majetek patřící do společného jmění manželů byla provedena také tehdy, jde-li o
vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, a
zároveň stanoví, že za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho
manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří
součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem
stanovený rozsah společného jmění manželů. Je však třeba zdůraznit, že v dané
věci nebyl zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů zúžen s m l o u v
o u mezi povinným V. P. a jeho manželkou a že společné jmění manželů tu bylo
zrušeno r o z h o d n u t í m soudu. Ustanovení § 42 odst. 1 exekučního řádu
proto vůbec nebylo v této věci aplikovatelné a nemohlo být podkladem pro
provedení exekuce proti majetku J. P. jako manželky povinného.
Pro správné posouzení subjektivní stránky činu má podstatný význam zjištění,
zda a zejména kdy se obviněný dověděl, že společné jmění manželů bylo zrušeno
rozhodnutím soudu. Soudy sice konstatovaly, že obviněný se o zrušení společného
jmění manželů dověděl od poškozené J. P., ale neučinily žádné jasné zjištění v
tom směru, kdy se tak stalo. Přitom takové zjištění mělo zásadní význam,
protože pokud by se ukázalo, že se obviněný o zrušení společného jmění manželů
rozhodnutím soudu dověděl před vydáním exekučních příkazů, výrazně by to
podporovalo úvahu o záměrném vedení exekuce proti majetku, který patřil výlučně
poškozené a nemohl být postižen exekucí směřující ke splnění závazku povinného
V. P. Z druhé strany vzato, jestliže by se obviněný o zrušení společného jmění
manželů rozhodnutím soudu dověděl až po vydání exekučních příkazů, bylo by
obtížné dovozovat u něho úmysl zahrnující neexistenci společného jmění manželů
již v době vydání exekučních příkazů, a to jako okolnost vylučující postup
podle § 42 odst. 1 exekučního řádu. Vzhledem k tomu, že oba exekuční příkazy
byly vydány ve dnech 26. 2. 2004 a 16. 3. 2004, tedy s určitým časovým
odstupem, je nutné otázku, zda obviněný věděl o zrušení společného jmění
manželů rozhodnutím soudu, posuzovat ve vztahu ke každému z obou dat
samostatně. Z dosavadních skutkových zjištění soudů je patrno, že iniciativu k
tomu, aby se informace o zrušení společného jmění manželů rozhodnutím soudu
dostala obviněnému, vyvinula sama poškozená J. P. za situace, kdy se dověděla,
že na její majetek již je vedena exekuce. Z toho by se dalo logicky usuzovat,
že poškozená se o exekuci dověděla nejspíše až v době po vydání exekučních
příkazů, resp. alespoň prvního z nich, a tudíž i obviněný se až v této době
dověděl od poškozené o zrušení společného jmění manželů rozhodnutím soudu.
Důsledkem této varianty by ovšem bylo evidentní zpochybnění subjektivní stránky
posuzovaného činu, pokud by měla spočívat v úmyslu provést exekuci na majetek,
na který to nebylo přípustné, již v době vydání exekučních příkazů. To platí
především ohledně exekučního příkazu postihujícího účty poškozené J. P.
I kdyby obviněný v době vydání exekučního příkazu ohledně nemovitostí poškozené
J. P. nevěděl o zrušení společného jmění manželů rozhodnutím soudu a
předpokládal, že společné jmění manželů existuje, byl tu další důvod, z něhož
bylo jasné, že exekuce na tyto nemovitosti není možná. V exekučním příkazu,
který vydal ohledně nemovitostí poškozené, obviněný identifikoval tyto
nemovitosti zcela shodně s jejich identifikací v katastru nemovitostí. Je
zřejmé, že obviněný vydal exekuční příkaz mimo jiné i na podkladě výpisu z
katastru nemovitostí, jak to ostatně vyžaduje ustanovení § 66 odst. 2
exekučního řádu, podle něhož k provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného
může exekutor přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými
státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že
nemovitost je ve vlastnictví povinného. Přitom na listu vlastnictví bylo
výslovně uvedeno, že vlastníkem nemovitostí je jen J. P. a že nabývacím titulem
je darovací smlouva. Obsah listu vlastnictví tedy nijak nesvědčil pro závěr, že
nemovitosti jsou ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění povinného a
jeho manželky, a naopak byl s takovým závěrem v evidentním rozporu. Údaj o
povaze nabývacího titulu, jímž byla darovací smlouva, pak očividně vylučoval
možnost, že by nemovitosti byly ve společném jmění manželů, protože podle § 143
odst. 1 písm. a) obč. zák. majetek nabytý některým z manželů darem netvoří
společné jmění manželů.
Pokud je ve výroku o vině uvedeno, že obviněný vydal exekuční příkazy v rozporu
s ustanovením § 65 exekučního řádu, zjevně se to týká jen exekučního příkazu
postihujícího účty poškozené J. P. Podle tohoto ustanovení nestanoví-li tento
zákon (exekuční řád) jinak, použijí se na provádění exekuce přikázáním
pohledávky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky. Přikázání pohledávky je upraveno v třetí
hlavě šesté části občanského soudního řádu, tj. v § 303 až § 320a. Ve výroku o
vině již není uvedeno, které z ustanovení občanského soudního řádu, jejichž
přiměřené použití přicházelo v úvahu, obviněný porušil. Odkaz na samotné
ustanovení § 65 exekučního řádu, tj. bez souvislosti s některým z uvedených
ustanovení občanského soudního řádu, je nedostatečný, protože nevyjadřuje, co
konkrétně obviněný porušil.
V té části výroku o vině, která se týká postupu obviněného poté, co soud
rozhodl o odložení exekuce, je uvedeno, že obviněný „pokračoval k vymožení
pohledávky z exekučních příkazů, v důsledku čehož byly z účtů poškozené J. P.
dne 12. 8. 2004 odčerpány finanční prostředky“. Odčerpání finančních prostředků
z účtů poškozené však mohlo souviset jen s postupem navazujícím na exekuční
příkaz vydaný den 16. 3. 2004, nikoli též s postupem navazujícím na exekuční
příkaz vydaný dne 26. 2. 2004, neboť ten se týkal jen nemovitostí poškozené.
Pokračování exekuce v době poté, co soud rozhodl o jejím odložení, přitom není
ve výroku o vině, pokud jde o exekuční příkaz ze dne 26. 2. 2004, nijak
konkretizováno.
Vážné pochybnosti vyvstávají o tom, zda vůbec bylo možné obviněnému přičítat
odčerpání finančních prostředků z účtů poškozené J. P. v důsledku postupu, jímž
nebylo respektováno rozhodnutí soudu o odložení exekuce. Samy soudy totiž
zjistily, že listinu, na podkladě které byly prostředky odepsány z účtů
poškozené, vyhotovila a bance odeslala Mgr. Eva Pavlíková (provdaná Hosmanová),
exekutorská koncipientka, a to na základě všeobecně formulovaného zmocnění
obviněného k vykonávání úkonů podle § 21 odst. 1 exekučního řádu. Nebylo
zjištěno, že by takto postupovala z konkrétního podnětu obviněného, který by ji
právě k tomu dal nějaký výslovný pokyn. Za tohoto stavu se soudy žádným
přesvědčivým způsobem nevypořádaly s obhajobou obviněného, že k odeslání
listiny, na jejímž podkladě banka odepsala prostředky z účtů poškozené, došlo
pouhým nedopatřením koncipientky, která přehlédla rozhodnutí soudu o odložení
exekuce, zvláště když tato obhajoba byla podporována zjištěním, že obviněný, na
jehož účet byly prostředky připsány, je vrátil, takže byly dne 8. 10. 2004
připsány zpět na účty poškozené (s výjimkou částky představující státní podporu
stavebního spoření, která byla vrácena Ministerstvu financí). Podle § 13 odst.
1 exekučního řádu exekutor řídí činnost exekutorského úřadu, který jeho jménem
plní všechny úkoly potřebné k řádnému výkonu exekuční činnosti. Z tohoto
ustanovení vyplývá odpovědnost exekutora za veškeré úkony exekutorského úřadu
bez ohledu na to, kdo konkrétně je provede, tj. zda je provede exekutorský
koncipient, exekutorský kandidát či jiný zaměstnanec exekutora. Jedná se však o
odpovědnost majetkovou, pokud je postupem takových osob způsobena škoda, a o
odpovědnost disciplinární, pokud je vadný postup uvedených osob následkem
nedostatečné řídící činnosti exekutora. Ustanovení § 13 odst. 1 exekučního řádu
samo o sobě není dostatečným podkladem k trestní odpovědnosti exekutora, neboť
trestní odpovědnost předpokládá splnění podmínek stanovených v trestním zákoně
a tyto podmínky se ve vztahu ke každé osobě, jejíž odpovědnost přichází v
úvahu, posuzují individuálně.
Pokud by k vydání exekučních příkazů nebo některého z nich došlo za okolností,
které by odůvodňovaly odpovědnost obviněného za trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., nemohla by
tato odpovědnost být nijak dotčena námitkami odvíjejícími se od názoru, že
exekuční příkaz je pouhým předběžným zajišťovacím instrumentem, na který se
nevztahují ustanovení § 65, § 66 odst. 2 exekučního řádu, a od názoru, že tato
ustanovení se vztahují až na vlastní provedení exekuce. Namítaný názor není
možné akceptovat. Vydání exekučního příkazu je postupem podle § 47 odst. 1
exekučního řádu. Ustanovení § 47 odst. 2 exekučního řádu stanoví, že exekuční
příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu a že
podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení
exekuce. Podle § 47 odst. 3 exekučního řádu proti exekučnímu příkazu není
přípustný opravný prostředek. Podle § 47 odst. 4 exekučního řádu majetek, který
je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho
nebo s ním jinak nakládat, přičemž právní úkon, kterým povinný porušil tuto
povinnost, je neplatný. Z toho všeho rozhodně nevyplývá, že by exekuční příkaz
byl jen jakýmsi „předběžným zajišťovacím instrumentem“, který by se vymykal z
dosahu ustanovení § 65 exekučního řádu a jeho prostřednictvím z dosahu
přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu upravujících výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky, resp. z dosahu ustanovení § 66 odst. 2
exekučního řádu upravujícího podmínky, za kterých může exekutor přistoupit k
provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného. Ustanovení § 47 odst. 1
exekučního řádu pojednávající o vydání exekučního příkazu je součástí hlavy III
exekučního řádu, která je nazvaná „Provedení exekuce“. Již z toho je jasné, že
vydání exekučního příkazu je aktem, který je součástí provedení exekuce.
Ustanovení § 65, § 66 odst. 2 exekučního řádu jsou součástí hlavy IV exekučního
řádu, která je nazvána „Způsoby provedení exekuce“. Citovaná ustanovení
upravují zvláštnosti postupu při uplatnění jednotlivých způsobů exekuce,
konkrétně při exekuci přikázáním pohledávky (§ 65), resp. při exekuci prodejem
nemovitosti povinného (§ 66 odst. 2). Ze vzájemného vztahu hlavy III a hlavy IV
exekučního řádu logicky vyplývá, že vydání exekučního příkazu spadá do stadia
provedení exekuce a že ustanovení § 65, § 66 odst. 2 exekučního řádu musí být
vždy dodržena již při vydání exekučního příkazu, a nikoli až někdy později.
Názor prezentovaný v dovolání by ve svých důsledcích vedl k naprosto
nepřijatelnému stavu, při němž by exekutor mohl vydat např. exekuční příkaz
postihující nemovitost a teprve poté by měl povinnost zajistit si listiny
dokládající vlastnictví povinného k nemovitosti. Neudržitelnost takového názoru
je zjevná zvláště ve spojení s nepřípustností opravného prostředku proti
exekučnímu příkazu (§ 47 odst. 3 exekučního řádu).
Z důvodů, které jsou zřejmé z předcházejících částí tohoto usnesení, Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je rozhodnutím spočívajícím na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze, zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 jako
součást řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, a zrušil také všechna
další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec
Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 3 odstraní vady vytknuté
tímto usnesením Nejvyššího soudu, posoudí, zda a v jakém rozsahu jsou splněny
podmínky trestní odpovědnosti obviněného, a podle toho ve věci rozhodne.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec