7 Tdo 720/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 6. 2010 o
dovoláních, která podali obvinění C. C. a N.-S. C. proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 7 To 587/2009, v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 T 92/2009, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t
a j í .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 27 T
92/2009, byli obvinění C. C. a N.-S. C. jako spolupachatelé uznáni vinnými
trestným činem loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzeni každý podle § 234
odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §
58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59
odst. l tr. zák. na čtyři roky, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu
vyhoštění na čtyři roky.
Jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. posoudil Okresní
soud Plzeň-město skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom,
že dne 2. 8. 2009 kolem 03,30 hodin v P., K. ul., před objektem občerstvení B.
nejprve obviněný N.-S. C. křičel na F. Š., aby jim dal nějaké drobné, poté po
něm požadoval mobilní telefon, a když na to F. Š. reagoval tak, že začal
přecházet ulici, oba obvinění ho na nástupním ostrůvku tramvajové zastávky
dohonili, uchopili ho každý za jednu ruku, obviněný C. C. mu začal prohledávat
kapsy, povalili ho na zem, kopali ho do hlavy, a když byli vyrušeni V. F., z
místa utekli, aniž F. Š. cokoli odcizili, a svým jednáním mu způsobili drobné
pohmožděniny na hlavě bez pracovní neschopnosti.
O odvoláních, která podali oba obvinění proti všem výrokům a státní
zástupce v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto
rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 7 To 587/2009. Z
podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město
podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně každého z
obviněných ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto
tak, že každému z obviněných byl podle § 234 odst. l tr. zák. uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl každý podle §
39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 57 odst.
1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na čtyři roky. Odvolání obviněných byla podle §
256 tr. ř. zamítnuta.
Oba obvinění podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Obviněný C. C. napadl všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Plzni a
zvláště vytkl to, že tímto rozsudkem byl ponechán beze změny výrok o vině.
Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že
nenaplnil znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. l tr. zák., a to z
hlediska subjektivní stránky. Popřel, že by jeho úmysl směřoval k tomu, aby
poškozeného okradl. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný. Připustil, že
jeho jednání mohlo odpovídat znakům trestného činu ublížení na zdraví podle §
221 odst. l tr. zák. Obviněný C. C. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší
soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v
Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný N.-S. C. napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni jednak v tom
směru, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině, a jednak ve výroku o
trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), l) tr. ř.
Namítl, že z jeho strany nešlo o trestný čin loupeže podle § 234 odst. l tr.
zák., protože nejednal v úmyslu zmocnit se cizí věci. Další námitky uplatnil
ohledně přiměřenosti uloženého trestu. Obviněný N.-S. C. se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal
Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně
neopodstatněná.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. se dopustil mimo
jiné ten, kdo proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle § 9
odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více
osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Porovnají-li se skutková zjištění uvedená ve výroku o vině s uvedenými
znaky trestného činu loupeže, je jasné, že soudy posoudily skutek správně, a to
i z hlediska subjektivní stránky. O úmyslu obviněných zmocnit se cizí věci
očividně svědčí to, že fyzické násilí proti poškozenému bylo bezprostředně
spojeno jednak se slovní výzvou obviněných k tomu, aby jim poškozený dal
„nějaké drobné”, což evidentně znamenalo peníze, a aby jim vydal mobilní
telefon, jednak s prohledáváním kapes. Celou situaci dokresluje okolnost, že
poškozený se chtěl kontaktu s obviněnými vyhnout tím, že se snažil přejít přes
ulici, ale obvinění ho dostihli a ihned napadli. Závěr soudů o tom, že šlo o
společnou akci obou obviněných a že jejich jednání bylo vedeno úmyslem zmocnit
se cizí věci, je při těchto zjištěních plně podložený, logický a přesvědčivý.
Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s tím, jak je konstruován
dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti
právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu,
který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám
směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Jestliže dovolacím důvodem podle
citovaného ustanovení je „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné
hmotně právní posouzeni”, pak se právním posouzením skutku rozumí jeho hmotně
právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně
právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav,
který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem
právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho
zjištění dožadují dovolatelé. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav,
který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byli obvinění
uznáni vinnými. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového
stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj.
takové námitky, jimiž se dovolatelé snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů
oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů
a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují.
Dovolání se nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů,
v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších
důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě
závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Proto Nejvyšší soud ověřil správnost právního posouzení skutku ve
vztahu ke skutkovým zjištěním, která učinil Okresní soud Plzeň-město a která v
napadeném rozsudku akceptoval také Krajský soud v Plzni. Nejvyšší soud nijak
nepřihlížel k těm částem dovolání, v nichž obvinění zpochybňovali správnost
uvedených skutkových zjištění a projevovali nesouhlas s tím, že soudy založily
tato zjištění na svědecké výpovědi poškozeného, neboť tyto námitky byly mimo
rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces Nejvyšší soud může do skutkového základu rozhodnutí
napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový
rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají
obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z
důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže
skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž
podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský
soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně
nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké
výpovědi poškozeného, který přesně, podrobně a bez podstatnějších rozporů
popsal jednání obviněných, přičemž výslovně vyloučil, že by po něm obvinění
požadovali pouhou informaci o čase, jak se to snažili prezentovat v rámci své
obhajoby. Soudy hodnotily svědeckou výpověd' poškozeného především z hlediska
vztahu jejího obsahu k ostatním důkazům, zejména ve vztahu k výpovědi svědka V.
F., který s obviněným přišel do styku prakticky ihned po incidentu, všiml si
napadení poškozeného z vozidla, jímž kolem projížděl, zastavil a přišel
poskytnout poškozenému pomoc. Přítomnost svědka ostatně sehrála rozhodující
roli v tom, že obvinění z místa utekli. Soudy se zabývaly svědeckou výpovědí
poškozeného také z hlediska jeho případného motivu k nepravdivému či
nadsazenému popisu incidentu. Soudy výstižně poukázaly na to, že svědecká
výpověď poškozeného má logickou návaznost na popis situace, který podal svědek
V. F., a zároveň zdůraznily, že poškozený neprojevil žádnou tendenci k nějakému
zveličování věci, ačkoli v době před posuzovaným činem utrpěl úraz čelisti a
např. mohl případné obtíže spojené s tímto úrazem klást do souvislosti s
napadením ze strany obviněných. Pokud soudy považovaly svědeckou výpověď
poškozeného za věrohodnou a založily na ní svá skutková zjištění, bylo to
výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém soudy jasně, přehledně,
srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy. Při tom se soudy
nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Namítaný nesouhlas obviněných se
skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, není dovolacím
důvodem.
Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. jsou
také námitky týkající se přiměřenosti uložených trestů. Nejde-li o situaci, kdy
výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný
výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je
uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou
trestní sazbu. Tento dovolací důvod obvinění neuplatnili. Námitky ohledně
přiměřenosti uložených trestů nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §
265b odst. l písm. g) tr. ř. ani v té jeho variantě, kterou je „jiné nesprávné
hmotně právní posouzení” (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). I když
otázka přiměřenosti uloženého trestu souvisí s aplikací hmotně právních
ustanovení, zejména ustanovení § 23 odst. l tr. zák., § 31 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zák., nelze tuto otázku zahrnout do rámce dovolacího důvodu podle § 265b
odst. l písm. g) tr. ř. Oba zmíněné dovolací důvody mají vztah k aplikaci
hmotného práva. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným
hmotně právním dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h)
tr. ř. je speciálním dovolacím důvodem ve vztahu k výroku o uložení trestu.
Vzájemný poměr obou dovolacích důvodů logicky vede k závěru, že má-li být
napaden jen samotný výrok o uložení trestu, může se tak stát pouze s použitím
speciálního dovolacího důvodu stanoveného k takovému výroku. Připustit opačný
výklad, při kterém by byly námitky proti přiměřenosti uloženého trestu
považovány za dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., by bylo v
rozporu s logikou vzájemného poměru obou dovolacích důvodů a evidentně by se to
nesrovnávalo ani s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Navíc by naznačený výklad zbavoval ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř.
jakéhokoli smyslu. Toto ustanovení by nemělo žádný význam, bylo by bezpředmětné
a nefunkční, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve
výměře mimo zákonnou sazbu by vždy nutně bylo „jiným nesprávným hmotně právním
posouzením" ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
(K tomu, že námitky proti přiměřenosti uloženého trestu nejsou dovolacím
důvodem, viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř., na který odkázal
obviněný N.-S. C., byl v této věci uplatnitelný ve variantě spočívající v tom,
že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v
řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Z toho je zřejmá vázanost dovolacího důvodu podle § 265b
odst. l písm. l) tr. ř. na jiný dovolací důvod, v dané věci na dovolací důvod
podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je
dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst.
l písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. Dalším důsledkem zmíněné vázanosti je to,
že pokud část námitek uvedených v dovolání ve skutečnosti není dovolacím
důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., pak není ani dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto
usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec