U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 7. 2012 o dovolání, které
podal obviněný Ing. M. K. , Ph. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 9. 11. 2011, sp. zn. 7 To 409/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 97/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 2 T 97/2011,
byl obviněný Ing. M. K. , Ph. D., uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle
§ 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou
podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku na tři roky, a podle § 70 odst. l písm. a) tr.
zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 v podstatě v tom, že
obviněný v době od 1. 6. 2004 do konce května 2010 v P. , P. , ve společně
obývaném domě i jinde soustavně psychicky, fyzicky a vynucováním sexuálních
praktik týral svou manželku J. K. tak, že po ní požadoval absolutní
poslušnost a respekt, za každé nesplnění jeho přání nebo údajné pochybení či
provinění po ní požadoval, aby to odčinila orálními sexuálními praktikami, před
spaním musela před ním pokleknout a požádat o svolení jít spát, musela se
podvolit jím vyžadovaným sexuálním praktikám, s kterými nesouhlasila,
kontroloval jí veškeré její věci, telefonické hovory, SMS zprávy, fotografoval
si její písemnosti, v průběhu noci ji budil naléváním studené vody z výšky do
ucha, nahou ji na půdě přivazoval obojkem k trámu nebo truhle a zde musela
vyhovět jeho sexuálním požadavkům a opakovat, že je mu věrná, hodná a poslušná
s tím, že když něco zapomněla, udeřil ji přes tvář, dne 3. 3. 2010 ji dusil
polštářem přiloženým na hlavu, fackoval ji, škrtil ji, a když před ním utíkala,
pronásledoval ji a bránil jí v tom, aby přivolala pomoc, a způsobil ji hematomy
na pažích, otok a bolestivost krční páteře. Podle dalších zjištění Obvodního
soudu pro Prahu 8 se u poškozené v důsledku týrání ze strany obviněného
rozvinula bulimie.
Odvolání, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní zástupce
v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 7 To 409/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Městského soudu v Praze. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. l písm.
g) tr. ř. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání. V mezích dovolacího důvodu
namítl, že výrok o vině je v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Mimo dovolací důvod uplatnil obsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním, která
se stala podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, proti
procesnímu postupu při dokazování a proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhům
na provedení dalších důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za
dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolání není žádný
další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a že ho nelze - na
rozdíl od odvolání - podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu
je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod.
Tomuto dovolacímu důvodu musí odpovídat uplatněné námitky také svým obsahem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného
práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho
zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje
dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že
skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového
stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é
námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného
hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím pádem i změny ve
skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu,
kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti
tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak
postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že
nevyhověly návrhům na doplnění důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný
prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí,
a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla
přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti
právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu,
který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti
skutkovým zjištěním soudů.
Z hlediska obsahu uplatněných námitek je dovolacím důvodem pouze námitka, v níž
obviněný uvedl, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Této námitce však evidentně není možno přisvědčit.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Tímto ustanovením je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek,
aby instituty trestního práva byly používány jen jako krajní prostředek nápravy
dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných
právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d)
tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá mimo jiné osobu blízkou žijící s ním ve
společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu.
Výrok, jímž byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem, rozhodně není v
žádné kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se
posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti,
způsobu provedení a doby trvání očividně překročilo rámec běžného či obvyklého
narušení rodinných vztahů a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Proto je
vyloučeno akceptovat úvahu, že pokud byla poškozená dotčena jednáním
obviněného, měla věc řešit jen prostředky rodinného práva (např. rozvodem). Ze
způsobu obhajoby obviněného, která se promítla také do podaného dovolání, je
zřejmé, že obviněný požadoval na poškozené jako své manželce naprosté podrobení
z toho titulu, že jí garantoval velmi dobré hmotné zabezpečení. Snaha
obviněného o totální kontrolu života poškozené se ovšem dostala do rozporu s
principem rovnoprávnosti manželů (§ 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve
znění pozdějších předpisů) a projevovala se kombinací psychického a fyzického
týrání, které bylo pro poškozenou velmi ponižující, značně ji traumatizovalo,
dotýkalo se i jejího zdraví a dlouhodobě ji udržovalo v obtížně snesitelných
podmínkách manželského svazku, byť jinak materiálně dobře zajištěného.
Intenzitu a míru, s níž jednání obviněného zasahovalo do osobní sféry
poškozené, nelze zpětně bagatelizovat tím, že poškozená navenek vůči třetím
osobám neprojevovala žádnou nespokojenost se svým manželstvím a že veřejně,
dokonce formou rozhovoru v časopise, naopak prezentovala své manželství jako
šťastné a harmonické. Pro týrání, ke kterému dochází v rodině, zejména pak mezi
manžely, je typické, že ten, kdo je vystaven týrání, se ho nejprve snaží
skrývat a tajit a že proto navenek vystupuje tak, aby týrání nebylo z pohledu
třetích osob rozeznatelné.
Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného cokoli
měnil na právním posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně
nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména
tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s
důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění
učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, z nichž v napadeném
usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly
vědomy obhajoby obviněného, který popíral jakékoli týrání poškozené, a již
proto přistupovaly k hodnocení důkazů velmi obezřetně a pečlivě. V žádném
případě nešlo o to, že by postupem soudů došlo k „obrácení důkazního břemene“,
jak namítal obviněný s tím, že byl nucen vyviňovat se z tvrzení obžaloby. Základním usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozené, která
konkrétně, podrobně a bez podstatných rozporů popsala jednání obviněného a
přijatelně vysvětlila, proč se zprvu snažila navenek vystupovat tak, jako by
žádnému špatnému jednání obviněného nebyla vystavena, a za jakých okolností se
později svěřila jiným osobám. Svědecká výpověď poškozené nebyla nijak
osamoceným důkazem, který by postrádal návaznost na jiné byť jen nepřímé
důkazy. Těmito důkazy byly svědecké výpovědi osob z okruhu rodiny poškozené,
konkrétně svědecké výpovědi obou dcer poškozené, které měly vlastní poznatky
ukazující na negativní jednání obviněného proti poškozené, a svědecká výpověď
matky poškozené, které se poškozená svěřila s tím, že je vystavena zlému
nakládání ze strany obviněného. Dále tu byly svědecké výpovědi osob z okruhu
nejbližších spolupracovníků poškozené ze zaměstnání, kterým se poškozená
nesvěřovala nijak spontánně z vlastní iniciativy, ale proto, že tyto osoby samy
zaznamenaly nápadné projevy obtíží poškozené, dotazovaly se jí na ně, a
poškozená teprve z tohoto podnětu se jim svěřila a rozhodla se věc oznámit. Ohledně poškozené měly soudy k dispozici psychologický znalecký posudek, jímž
byly objasněny její osobní vlastnosti z toho hlediska, že zaručují pravdivost
jejích tvrzení. Obviněný bez jakéhokoli opodstatnění namítal, že znalkyně sama
provedla hodnocení důkazů místo soudu. Znalkyně vyšetřila poškozenou se
zaměřením na její vlastnosti z toho hlediska, zda se mezi nimi neprojevuje
nějaký sklon ke lhaní jednak obecně a jednak při popisu jejího manželského
soužití zvláště. Relevantní částí znaleckého posudku bylo konstatování osobních
vlastností poškozené vyplývajících z jejího psychologického vyšetření a na
tomto podkladě soudy samy zhodnotily tyto vlastnosti tak, že umožňují považovat
svědeckou výpověď poškozené za věrohodnou. S tím korespondoval rovněž poznatek,
že znalkyně při vyšetření poškozené identifikovala symptomy týrání. Soudy
zaznamenaly také poměrně široký okruh svědeckých výpovědí osob, které
nepotvrzovaly nějaké narušení vztahů mezi obviněným a poškozenou a pro které
bylo mnohdy naopak překvapením, že tyto vztahy by měly být nějak poznamenány
špatným jednáním obviněného. Z těchto důkazů ovšem nevyplývá, že by výrok o
vině nemohl obstát, neboť se jednalo o výpovědi osob, s nimiž obviněný a
poškozená udržovali jen běžné společenské, pracovní a přátelské styky, které
nebyly natolik důvěrné, aby se mohly stát zdrojem bližších poznatků o skutečném
stavu soužití obviněného s poškozenou, resp.
základem pro nějaké svěřování ze
strany poškozené. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto rámci soudy jasně, srozumitelně,
přehledně a především logicky vyložily své hodnotící úvahy, přijatelně
vysvětlily, jak překlenuly odlišnosti či rozpory, které v důkazech vyvstaly,
proč považují další dokazování podle návrhů obviněného za nadbytečné a že
přisuzují jen nepodstatný význam věcným důkazům, jejichž opatření obviněný
zpochybňoval námitkami proti postupu policie. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný,
není dovolacím důvodem. Skutkovými námitkami obviněného se Nejvyšší soud proto
dále nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec