7 Tdo 734/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. července 2003 dovolání
obviněného J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp.
zn. 8 To 50/03, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt
202/2002 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 To 50/03, a usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 13. 3. 2003, sp. zn. Nt 202/2002.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. Nt 202/2002, bylo
podle § 72 odst. 1 tr. zák. obviněnému J. K. uloženo ochranné léčení
psychiatrické ambulantní formou. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla
zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 To 50/03.
Obviněný J. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Praze. Dovolání podal v rozsahu, v němž byla jeho
stížnost zamítnuta, a opřel je o dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1
písm. j) tr. ř. Namítl, že pro uložení ochranného léčení nebyla splněna zákonná
podmínka spočívající v tom, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. V
podrobnostech odkázal na znalecké posudky vypracované v průběhu trestního
řízení a vyjádřil názor, že z žádného posudku nelze dovodit závěr o
nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze i usnesení Městského soudu v Praze a aby
přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Usnesení obou soudů vzešla z řízení, které bylo zahájeno tím, že státní
zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal návrh na uložení
ochranného léčení obviněnému J. K. (§ 239 odst. 1 tr. ř.). To znamená, že nešlo
o případ, kdy by si soud rozhodnutí o ochranném léčení vyhradil podle § 230
odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení konaném v rámci trestního stíhání obviněného.
Toto konstatování má význam pro rozsah přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu v
tom smyslu, že řízením předcházejícím usnesení, které bylo napadeno dovoláním,
je řízení od podání návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení, a
nikoli též řízení, které předtím probíhalo v rámci trestního stíhání obviněného.
Podle § 72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §
25 a § 32 odst. 2 tr. zák. nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro
nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z povahy
posuzovaného případu vyplývá, že v něm šlo o uložení ochranného léčení v druhé
z obou variant stanovených v § 72 odst. 1 tr. zák., tj. pachateli činu jinak
trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jehož pobyt na
svobodě je nebezpečný.
Podmínka, že pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě je nebezpečný,
musí být splněna v době rozhodování soudu o ochranném léčení (č. 23/1979 Sb.
rozh. tr.). Ochranné léčení lze uložit osobě, jejíž pobyt na svobodě je i do
budoucna nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákonem. Tato podmínka je
splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala
čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním
zákonem, a to pod vlivem duševní poruchy. Splnění této podmínky je třeba
posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda
duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro
budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Musí tedy
být zjištěno, že pobyt takové osoby na svobodě je i v době rozhodování o
ochranném léčení nebezpečný tím, že v důsledku její duševní poruchy znovu
spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem (č. 3/2000 Sb.).
Východiskem úvah a posléze i závěrů o tom, zda pobyt obviněného na svobodě je
nebezpečný, proto musí být zjištění, jakého jednání se obviněný dopustil,
včetně toho, že toto jednání – nebýt nepříčetnosti obviněného – by bylo
trestným činem a jakým. Nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě pak spočívá v
tom, že tu je vysoká pravděpodobnost toho, že obviněný pod vlivem duševní
poruchy znovu spáchá takový nebo obdobný čin. Závěr o nebezpečnosti pobytu
obviněného na svobodě je tudíž výsledkem určitého porovnání toho, co obviněný
skutečně spáchal, s tím, co z jeho strany v budoucnu reálně hrozí.
V posuzovaném případě však soudy k závěru o nebezpečnosti pobytu obviněného na
svobodě nedospěly tímto způsobem, protože v jejich rozhodnutích chybí především
jasné zjištění, zda a jakého jednání, které by jinak bylo trestným činem, se
obviněný dopustil. Za takové zjištění není možné považovat to, co je uvedeno v
úvodu odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, totiž to, že obviněný byl
„rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 45 T 9/2001,
podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl
dopustit tím, že …., čímž měl spáchat pokus trestného činu vraždy podle § 8
odst. 1, § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.“. Citací výroku zprošťujícího
rozsudku Městský soud v Praze nevyjádřil žádné zjištění, které ohledně jednání
obviněného učinil v řízení o návrhu na uložení ochranného léčení. Dikce, že
obviněný „se měl dopustit skutku“, charakter takového zjištění rozhodně nemá.
Nejvyšší soud v této spojitosti znovu připomíná, že rozhodnutí o uložení
ochranného léčení bylo výsledkem řízení zahájeného návrhem státního zástupce
podle § 239 odst. 1 tr. ř. a nikoli završením postupu, jímž by si Městský soud
v Praze v hlavním líčení konaném o obžalobě vyhradil rozhodnutí o ochranném
léčení do veřejného zasedání podle § 230 odst. 2 tr. ř. Z toho vyplývá, že
nemohl bez dalšího pouze převzít či presumovat skutková zjištění učiněná v
hlavním líčení, ale musel ve veřejném zasedání provést dokazování (§ 235 odst.
2 tr. ř.) potřebné ke zjištění, zda a jakého jednání, které jinak by bylo
trestným činem, se obviněný dopustil. V tomto ohledu jde o určitou obdobu
zásady, že v otázce, zda jde o pachatele činu jinak trestného, není soud
rozhodující o ochranném léčení vázán usnesením o zastavení trestního stíhání
(č. 24/1992 Sb. rozh. tr.). Protože v rozhodnutích soudů chybí zjištění, jakého
jednání, které by jinak bylo trestným činem, se obviněný dopustil, není v nich
již v důsledku toho ani podklad pro úsudek, zda a nakolik je reálné, že ze
strany obviněného v budoucnu hrozí spáchání stejného nebo obdobného jednání pod
vlivem duševní poruchy.
Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je patrno, že obviněnému uložil
ochranné léčení na podkladě doporučení, které bylo obsahem doplňku znaleckého
posudku ústavu, a to Psychiatrické léčebny B. Městský soud v Praze tuto část
doplňku znaleckého posudku převzal bez jakéhokoli hodnocení ve vztahu k
zákonným hlediskům pro uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 1 tr. zák.
Městský soud v Praze odkázal na to, že kolísající psychický stav obviněného
„může zhoršovat způsobilost ke spolupráci při léčení (dodržování režimových
opatření a užívání léků)“, což je úvaha, která je zcela mimo okruh zákonných
důvodů uložení ochranného léčení. Kromě toho Městský soud v Praze bez dalšího
konstatoval tu část doplňku znaleckého posudku, podle níž psychický stav
obviněného „může zvyšovat riziko opakování kvalitativní poruchy vědomí se
společensky nebezpečným agresivním jednáním“. Takto paušálně konstatované
nebezpečí opakování agresivního jednání nemůže být důvodem pro uložení
ochranného léčení. Paušálnost tohoto konstatování spočívá především v naprosté
nekonkrétnosti, pokud jde o míru, v níž ze strany obviněného hrozí agresivní
jednání, a také pokud jde o povahu takového jednání. S odkazem na č. 11/1974
Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud již uvedl, že ve smyslu podmínek uložení ochranného
léčení je za nebezpečný možné považovat pobyt obviněného na svobodě jen tehdy,
jestliže je vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá stejný nebo obdobný útok. Ani
z doplňku znaleckého posudku ústavu, z něhož vycházel Městský soud v Praze,
není možné přesvědčivě dovodit, že by spáchání stejného nebo obdobného útoku
bylo vysoce pravděpodobné, nehledě na to, že mírou této pravděpodobnosti se
posudek ani jeho doplněk konkrétně nezabýval. Navíc z doplňku znaleckého
posudku ústavu nevyplývá ani to, jakou podobu reálně může mít „společensky
nebezpečné agresivní jednání“, pokud ze strany obviněného skutečně hrozí.
Závěr o nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě by byl v tomto směru
podložen pouze zjištěním, že z jeho strany hrozí nové spáchání jen závažnějšího
útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, přičemž musí jít o útok svou povahou
srovnatelný s dříve spáchaným činem jinak trestným a svou intenzitou dosahující
závažnosti trestného činu. Pro naznačené zjištění není ani v doplňku znaleckého
posudku ústavu konkrétní podklad.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k tomu, že v daném případě bylo rozhodnuto
o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí, ve smyslu § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Proto zrušil
napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a jako vadnou část předcházejícího
řízení i usnesení Městského soudu v Praze. Na tato rozhodnutí nenavazovala
žádná další rozhodnutí, která by bylo třeba zrušit zároveň spolu s nimi.
Nakonec Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze odstraní vady a
neúplnosti vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o návrhu
státního zástupce na uložení ochranného léčení.