7 Tdo 735/2025-3635
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 9. 2025 o dovolání obviněného E. P. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 13 To 346/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 23/2023 takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 13 To 346/2024, a to jednak v části, v níž byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradu škody poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, částku 236 000 Kč, z toho částku 147 000 Kč společně a nerozdílně s již odsouzeným M. P., a se zbytkem nároku byla tato pojišťovna odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, jednak v části, v níž zůstal nedotčen výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ve vztahu k poškozené MAXIMA pojišťovně, a. s., a dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 9. 2024, sp. zn. 2 T 23/2023, a to v části, v níž byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradu škody poškozené MAXIMA pojišťovně, a. s., částku 21 000 Kč.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265m odst. 2 tr. ř., § 265 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, a MAXIMA pojišťovna, a. s., IČO: 61328464, se sídlem Praha 2 – Vinohrady, Italská 1583/24, odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 9. 2024, č. j. 2 T 23/2023-3419, byl obviněný E. P. ml. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod body I a II dvěma přečiny pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a pod bodem III přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 1 750 Kč, celkem tedy 700 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradu škody poškozené Generali České pojišťovně, a. s., částku 59 500 Kč, poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, částku 683 400 Kč, z toho částku 147 000 Kč společně a nerozdílně s již odsouzeným M. P., poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., členu holdingu ČSOB, částku 184 200 Kč a poškozené MAXIMA pojišťovně, a. s., částku 21 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný E. P. dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že postupně u Generali Pojišťovny, a. s., ČSOB Pojišťovny, a. s., Pojišťovny České spořitelny, a. s., Kooperativy pojišťovny, a. s., a MAXIMA pojišťovny, a. s., v případě jednání pod bodem I v období od 31. 5. 2010 do 4. 5. 2011, pod bodem II v období od 6. 9. 2012 do 7. 9. 2012 a pod bodem III v období od 7. 3. 2014 do 22. 7. 2014 na základě uzavřených pojistných smluv uplatnil nároky na výplatu pojistného plnění za celkem šest fiktivních úrazů, ačkoli v době bezprostředně následující po údajném úrazu se nijak neléčil a chodil do zaměstnání, kde pracoval manuálně, a v některých případech byl rovněž nasazen jako asistent rozhodčího na fotbalová utkání, tedy úmyslně předstíral událost, s níž bylo spojeno právo na plnění z pojistných smluv, a pojišťovnám předložil nepravdivá hlášení o úrazu, k nimž doložil i lékařské zprávy, přičemž vyplacením pojistného plnění vznikla pojišťovnám škoda v případě jednání pod bodem I v celkové výši 691 100 Kč, v případě jednání pod bodem II v celkové výši 110 000 Kč a v případě jednání pod bodem III v celkové výši 147 000 Kč a pokusil se způsobit škodu v celkové výši 110 800 Kč.
3. O odvolání obviněného směřujícím proti všem výrokům rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 18. 2. 2025 rozsudkem č. j. 13 To 346/2024-3500 tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených Generali České pojišťovny, a. s., Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group a ČSOB Pojišťovny, a. s., na náhradu škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradu škody poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, částku 236 000 Kč, z toho částku 147 000 Kč společně a nerozdílně s již odsouzeným M. P., nar. XY, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené společnosti Generali Českou pojišťovnu, a. s., a ČSOB Pojišťovnu, a. s., člena holdingu ČSOB, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále vyslovil, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Odkázal na dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. i), h) tr. ř. Namítl nepřiměřenost uloženého peněžitého trestu ve výši 700 000 Kč, který podle něj představuje extrémní disproporci ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem případu a porušuje tak ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na spravedlivý proces. Soudům vytkl nedostatečné odůvodnění ve vztahu k výroku o trestu, nezohlednění délky řízení, časového odstupu od spáchání posuzovaných skutků a majetkových poměrů obviněného, jakož i rozdílný přístup oproti „vedlejším větvím“ téže trestní kauzy. Dále namítl promlčení nároku na náhradu škody, což opřel o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že nejpozději v roce 2018 měly poškozené pojišťovny vědomost o tom, že škoda byla způsobena, v jaké výši a kdo ji způsobil. To dovodil ze skutečnosti, že to byly právě poškozené, kdo podával trestní oznámení. Pokud své nároky vznesly až v roce 2022, stalo se tak až po marném uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Odkázal na případ jiného obviněného z téže trestní kauzy, kde Okresní soud v Liberci dospěl k závěru, že poškozená pojišťovna měla vědomost o škodě i osobě škůdce již v roce 2014. Odvolací soud neměl ze spisového materiálu na jisto postaveno, kdy počala běžet promlčecí doba. Poškozená byla v řízení pasivní, rezignovala na průběh celého dokazování. Podle dovolatele nebyly splněny podmínky pro to, aby soud rozhodl v rámci adhezního řízení o přiznání nároku poškozených na náhradu škody; správně měl poškozené s jejich nároky odkázat na občanskoprávní řízení.
5. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších soudů a všechna na ně navazující rozhodnutí a věc přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky stran zákonnosti výroku o uložení peněžitého trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Ve vztahu k uplatněnému ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uvedl, že peněžitý trest byl obviněnému uložen jako trest přípustný, přičemž byl respektován také zákonem daný rámec počtu a výše denních sazeb. Námitky dovolatele vztahující se k peněžitému trestu není možné podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň se nejednalo o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, jenž by ve svém důsledku zasahoval do základních práv a svobod obviněného.
7. Námitku uplynutí subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k nároku na náhradu škody podle názoru státního zástupce bylo možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit a jde o námitku opodstatněnou. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že o vzniku škody poškozené pojišťovny věděly od samého počátku trestního řízení vedeného již proti „hlavním pachatelům“ odlišným od dovolatele, respektive nejméně od měsíce března 2015. Tímto měsícem počínaje až do roku 2016 bylo totiž postupně zahajováno a posléze i rozšiřováno trestní stíhání obviněného E. P. st., které v sobě zahrnovalo také všechna jednání posléze kladená za vinu dovolateli. Následně byla trestní věc dovolatele – obviněného E. P. ml. vyloučena v červenci 2018 ze společného řízení, přičemž ze zprávy policejního orgánu ze dne 12. 4. 2019 vyplynulo, že od poslední zprávy ze dne 11. 1. 2019 byly od jednotlivých pojišťoven vyžádány originály pojistných smluv podepsaných dovolatelem i jeho hlášení pojistných událostí. Již v té době, která v každém případě předcházela o více než tři roky okamžiku uplatnění nároků na náhradu škody, poškozené pojišťovny disponovaly informací, na jejímž základě si mohly učinit úsudek nejen o výši škody, ale také o osobě konkrétního škůdce. Pokud nároky na náhradu škody uplatnily až v období od 8. 6. 2022 do 10. 6. 2022, učinily tak až po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Soudy proto pochybily, pokud obviněného k náhradě škody zavázaly.
8. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, a to jednak v části, v níž obviněnému uložil povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group částku 236 000 Kč a se zbytkem nároku uvedenou pojišťovnu odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, jednak v části, v níž zůstal nedotčen výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích přiznané poškozené MAXIMA pojišťovně, a. s., a dále taktéž rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené MAXIMA pojišťovně, a. s., a dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby odkázal poškozené Kooperativu pojišťovnu, a. s., Vienna Insurance Group, a MAXIMA pojišťovnu, a. s., s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
9. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání byla zaslána poškozeným a byla jim poskytnuta lhůta k případnému vyjádření, čehož nebylo využito.
Posouzení věci Nejvyšším soudem
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a nelze je odmítnout (§ 265i tr. ř.).
11. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je částečně důvodné, a to ve vztahu k výrokům o náhradě škody.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K dovolacím námitkám proti výroku o trestu
14. Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, je třeba uvést, že vzájemný vztah dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. je takový, že v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je stanoven obecný hmotněprávní dovolací důvod, zatímco v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je stanoven zvláštní hmotněprávní dovolací důvod jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obecného a zvláštního logicky vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
15. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. není nepřiměřenost uloženého trestu, nýbrž mnohem závažnější nesoulad výroku o trestu se zákonem, a to uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nejsou námitky ohledně přiměřenosti trestu dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jím je jiné nesprávné hmotně právní posouzení (tj. jiné, než je právní posouzení skutku). Přiměřenost, resp. nepřiměřenost trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, ale přesto ji nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento obecný hmotněprávní dovolací důvod nelze použít, když tu je zvláštní hmotněprávní dovolací důvod stanovený ve vztahu k výroku o uložení trestu. Jestliže by se připustilo, že nepřiměřenost trestu je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak by ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. bylo bezpředmětné, nefunkční, nadbytečné a nedávalo by žádný smysl, protože uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by bylo vždy jiným nesprávným hmotně právním posouzením a tudíž dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z toho je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekci výroku o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti.
16. Z uvedeného dlouhodobě vychází judikatura Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a mnohá další).
17. Obviněný ve svém dovolání brojil proti uloženému peněžitému trestu v celkové výši 700 000 Kč. Jde o přípustný druh trestu, jelikož byl uložen za úmyslný trestný čin, kterým obviněný pro sebe i pro jiného získal (ve dvou případech se snažil získat) majetkový prospěch (srov. § 67 odst. 1 tr. zákoníku), navíc (i kdyby tato podmínka nebyla splněna) uložení tohoto trestu trestní zákon výslovně dovoluje v ust. § 210 odst. 4 tr. zákoníku [srov. § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku]. Zároveň se jedná o trest uložený v mezích zákonné výměry za respektování pravidel uvedených v § 68 tr. zákoníku. Peněžitý trest byl stanoven ve výměře 400 denních sazeb (rozmezí je – v závislosti na povaze a závažnosti spáchaného trestného činu – od 20 do 730 denních sazeb), a denní sazba činila 1 750 Kč (rozmezí je – se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele – nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč).
18. Námitky, které obviněný uplatnil, nejsou dovolacím důvodem a v zásadě není přípustné, aby Nejvyšší soud do výroku o trestu jakkoli zasahoval. Učinit by tak mohl jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by to znamenalo porušení ústavního principu proporcionality trestní represe jako jednoho ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), resp. porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V takovém případě by zásah Nejvyššího soudu měl podklad v ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a v ustanovení čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (tím spíše, jde-li o základní ústavně zaručená práva). O nic takového, co by odůvodňovalo zásah Nejvyššího soudu do výroku o peněžitém trestu, se v dané věci nejedná. Při vyměřování výše denní sazby soud prvního stupně vzal v úvahu osobní a majetkové poměry obviněného, a to včetně jeho pravidelných i nepravidelných příjmů, přičemž tuto výši stanovil nepatrně nad dolní hranicí jejího zákonného rozmezí. Je pravdou, že co do počtu denních sazeb se jednalo spíše o důraznější majetkový postih (ten byl stanoven přibližně v polovině zákonného rozmezí), nicméně to bylo odůvodněno jednak povahou a závažností spáchaných trestných činů (zejména výší způsobené škody i okolností, že obviněný spáchal celkem tři přečiny), navíc to vyvažovalo velmi mírný trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Celková výměra uloženého peněžitého trestu pak nepředstavuje (ani ve spojení s trestem odnětí svobody) žádný exces z mezí proporcionality trestní represe ani z mezí spravedlivosti procesu a jeho výsledku. Ve vztahu k výroku o trestu Nejvyšší soud nemohl dovolání vyhovět.
K dovolacím námitkám proti výroku o náhradě škody
19. Námitku obviněného, v rámci které nesouhlasil s právním posouzením počátku běhu promlčecí lhůty (resp. promlčecí doby podle terminologie občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) u nároku na náhradu škody, lze považovat za relevantně uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jde o námitku „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, tj. jiného než je právní posouzení skutku.
20. Otázka promlčení práva na náhradu škody je upravena soukromoprávním předpisem, konkrétně občanským zákoníkem. Byť právo na náhradu škody vzniklo (tj. došlo k vyplacení pojistného plnění) jednotlivým pojišťovnám za účinnosti dvou různých předpisů, bylo nutno podle § 3028 odst. 3, § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) posuzovat všechny nároky (resp. jejich promlčení) pouze podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
21. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 100 odst. 2 obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (tzv. objektivní promlčecí doba).
22. Obecně platí, že subjektivní a objektivní promlčecí doby (resp. lhůty podle aktuální terminologie) počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba, resp. lhůta.
23. Podle dosavadní judikatury vztahující se k zákonu č. 40/1960 Sb. je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a o tom, kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168). Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010). Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005).
24. Nejvyšší soud připomíná, že v projednávané věci odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že subjektivní promlčecí doba (lhůta) mohla začít pojišťovnám běžet až poté, kdy se dozvěděly o zahájení trestního stíhání obviněného E. P. ml., jakmile byly vyrozuměny o právech, které jim jako poškozeným přísluší. Rovněž konstatoval, že i když bylo již dříve zahájeno trestní stíhání určitých osob participujících na sjednávání pojistných smluv, vystavování lékařských zpráv a na hlášení pojistných událostí, nemuselo být po celou dobu řízení zcela jasně patrné, zda mezi osobami, které vědomým a záměrným jednáním způsobily škodu příslušným pojišťovnám, musely být nutně i osoby, na jejichž jména bylo pojištění sjednáno a vůči kterým mělo dojít k vyplacení pojistného plnění.
Shrnuto, podle odvolacího soudu začala pojišťovnám plynout subjektivní promlčecí doba (lhůta) až od okamžiku, kdy se dozvěděly o zahájení trestního stíhání proti dovolateli, a proto poškozené pojišťovny MAXIMA pojišťovna, a. s., a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (na níž přešly nároky poškozených Pojišťovny České spořitelny, a. s., a Kooperativy pojišťovny, a. s.) uplatnily nárok na náhradu škody řádně a včas.
25. Z předloženého trestního spisu plyne, že Pojišťovna České spořitelny, a. s., podala dne 31. 10. 2013 trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu, ve kterém jako „hlavní podezřelý“ figuroval otec dovolatele – E. P. st., jenž byl zprostředkovatelem pojištění. Doplnění trestního oznámení ze dne 25. 7. 2014 (č. l. 5 tr. spisu) již se týká pojistné události dovolatele – obviněného E. P. ml., nar. XY, nicméně zde ještě nebyla jeho role ve věci podrobně popsána ani vyčíslena škoda.
Trestní oznámení podaly i ostatní pojišťovny ve věci figurující jako poškození, mimo jiné i Kooperativa pojišťovna, a. s., a Maxima pojišťovna, a. s. (č. l. 6, 11). Následně policejní orgány zahájily úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu pojistného podvodu ve vztahu k E. P. st. a dalším podezřelým osobám, a to jak z řad zprostředkovatelů, lékařů, tak i jednotlivých pojistníků. Jedním z nich byl právě i dovolatel – obviněný E. P. ml. V záznamech o zahájení úkonů trestního řízení ze 14.
4. 2014, 19. 6. 2014 a 20. 8. 2014 bylo specifikováno nejen jednání obviněného (byť stručněji než následně v usnesení o zahájení trestního stíhání), ale také výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit a jež byla následně vymáhána v rámci adhezního řízení pojišťovnami (viz obsah záznamů o zahájení úkonů trestního řízení č. l. 81-84, 164-165, 305-306 tr. spisu). Nutno dodat, že orgány činné v trestním řízení zahájily úkony trestního řízení ve vztahu k dovolateli na základě trestního oznámení samotných pojišťoven a jimi následně dodaných dokumentů a zpráv.
Tyto záznamy o zahájení úkonů trestního řízení byly zmíněným poškozeným pojišťovnám zaslány na vědomí. Během let 2015-2016 byla zahájena trestní stíhání jiných osob v téže trestní kauze (E. P. st. a dalších). V usnesení o zahájení trestního stíhání otce dovolatele ze dne 10. 3. 2015 bylo přesně specifikováno i jednání dovolatele – obv. E. P. ml. – tj. uzavření pojistných smluv a následné „fingování“ pojistných událostí, a to opět včetně přesného určení výše škody, kterou měl obviněný způsobit (č. l.
377 a násl.). Dne 13. 7. 2018 byla věc dovolatele – tehdy podezřelého E. P. ml. usnesením vyloučena ze společného řízení vedeného pod č. j. KRPE-93223/TČ-2013-170080 (viz č. l. 334). Skutek vymezený v tomto usnesení obsahuje popis škody (důvod jejího vzniku a výši) stejně, jak je tomu ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Toto usnesení bylo poškozeným pojišťovnám rovněž zasláno (č. l. 346 a násl.). Teprve usnesením ze dne 5. 5. 2022 bylo následně zahájeno trestní stíhání obviněného (č. l. 712).
Pojišťovny uplatnily své nároky na náhradu škody 8. 6. 2022 a 10. 6. 2022 (č. l. 2723, 2739).
26. Dovolatel namítal, že poškozené pojišťovny měly vědomost o tom, že škoda byla způsobena, v jaké výši a kdo ji způsobil, nejpozději v roce 2018 (neuvedl, k jaké události se má toto datum vztahovat), s tím, že to byly právě poškozené, kdo podával trestní oznámení. Byť z trestního spisu jednoznačně nevyplývá, že by poškozené pojišťovny měly vědomost o rozhodných skutkových okolnostech, ke kterým se váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty), prokazatelně již v okamžiku podání trestního oznámení (jak tvrdí dovolatel), je zřejmé, že věděly, že jim byla způsobena škoda v určité (jimi vyjádřené) výši i to, kdo je za ni odpovědný, již v roce 2014, tedy nezávisle na vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. V okamžiku, kdy byly zahájeny úkony trestního řízení i ve vztahu k E. P. ml. (tj. postupně během roku 2014), kde bylo orgány činnými v trestním řízení přesně specifikováno, jaká vznikla škoda i kdo ji způsobil, měly pojišťovny dostatečné informace k tomu, aby si na jejich základě mohly učinit úsudek nejen o výši škody, ale také o osobě škůdce. Následný vývoj procesní situace (mj. vydání usnesení o vyloučení věci obviněného E. P. ml. ze společného řízení atd.) je v tomto přesvědčení mohl už jen utvrdit.
27. Z uvedených důvodů nemůže obstát paušální stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) k okamžiku zahájení trestního stíhání obviněného, jak učinil odvolací soud. Za situace, kdy obviněný vznesl námitku promlčení, neměly být v odvolacím řízení příslušné nároky na náhradu škody přiznány. Proto nemohlo obstát rozhodnutí o přiznání nároku na náhradu škody a dovolání je v této části důvodné.
Rozhodnutí dovolacího soudu
28. Poté, co Nejvyšší soud takto shledal dovolání důvodným, vzal v úvahu, že s ohledem na význam a místo adhezního řízení v rámci trestního řízení ovšem platí, že není účelné, aby se před soudem prvního stupně vedlo řízení podle trestního řádu výlučně jen o nároku poškozených na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy otázka viny a trestu byla již pravomocně rozhodnuta (§ 265 tr. ř.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba uvedené poškozené pojišťovny odkázat s jejich uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
29. Nejvyšší soud proto zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, a to jednak v části, v níž byla obviněnému uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, částku 236 000 Kč a se zbytkem nároku byla tato pojišťovnu odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, a jednak v části, ve které zůstal nedotčen výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ve vztahu k poškozené MAXIMA pojišťovně, a.
s., a dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž tento soud obviněnému uložil povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené MAXIMA pojišťovně, a. s., částku 21 000 Kč. Zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 2 tr. ř., § 265 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené pojišťovny Kooperativu pojišťovnu, a. s., Vienna Insurance Group, a MAXIMA pojišťovnu, a.
s., s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu