7 Tdo 74/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. ledna 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. F., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 6 To 416/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 42/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 T 42/2002, byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. Podle § 201, § 53 odst. 1, 2 písm. a) a § 54 odst. 1, 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíce a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena také povinnost k náhradě škody.
Usnesením Krajského soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 6 To 416/2002, byl k odvolání obviněného rozsudek soudu I. stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ve výroku o náhradě škody.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání s tím, že toto rozhodnutí spočívá na potvrzení nesprávného a nepřiměřeného trestu a na nesprávném právním posouzení věci. Dále uvedl, že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku o trestu s tím, že uložení trestu zákazu činnosti považuje za trest tvrdý a nepřiměřený vzhledem ke všem okolnostem případu. Soudu I. stupně vytýká, že neúplně zhodnotil veškeré skutečnosti a dospěl proto k nesprávnému právnímu závěru a tím k uložení nepřiměřeně tvrdého trestu zákazu činnosti, přičemž je toho názoru, že byly splněny všechny podmínky k tomu, aby soud I. stupně postupoval podle § 307 tr. ř. a podmíněně zastavil trestní stíhání. Navrhl proto, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc přikázána tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jediným důvodem, prostřednictvím kterého lze v dovolání napadat výrok o trestu. Tento dovolací důvod je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jimž byl uznán vinným. Tyto podmínky, ale v daném případě nejsou dány a ani je obviněný nenamítá. Samotná skutečnost, že uložený trest obviněný subjektivně pociťuje jako trest tvrdý a nepřiměřeně přísný, tento dovolací důvod nenaplňuje, stejně tak, jako i námitka ohledně nepoužití ustanovení § 307 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání. Nesprávnost postupu podle § 307 tr. ř lze napadat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a to navíc pouze v případě, že soud rozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Protože dovolání obviněného uplatněný dovolací důvod nenaplňuje a bylo tak podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš