7 Tdo 75/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2003 o dovolání obviněného K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 9 To 591/2001, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 85/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 21 T 85/2001, byl obviněný K. K. uznán vinným (ad 1 rozsudku) trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a (ad 2 rozsudku) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému byl uložen podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo soudem rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 9 To 591/2001 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému K. K. při nezměněném výroku o vině trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 9 To 591/2001, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný K. K. v podaném dovolání podrobně rozvádí důvody, které jej vedly k podání dovolání a uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu. Obviněný poukazuje především na to, že soudy obou stupňů při hodnocení skutku uvedeného pod bodem jedna rozsudku nesprávně uvěřily výpovědi poškozeného, aniž by braly v úvahu, že to byl on – obviněný, kdo byl poškozeným napaden. Dále vyslovil názor, že vzhledem k rozporům ve výpovědích měly být vyslechnuty nezaujaté osoby, které konfliktu přihlížely, a které mohly rozpory mezi jednotlivými výpověďmi odstranit. Poukázal na to, že na uvedené skutečnosti upozorňoval již v řízení před soudem prvního stupně stejně jako v průběhu odvolacího řízení, avšak neúspěšně. Vzhledem k tomu, že konflikt zahájil sám poškozený, mělo být jednání obviněného hodnoceno jako jednání v nutné obraně, nebo jako vybočení z mezí nutné obrany. V takovém případě, pokud by bylo jeho jednání hodnoceno jako vybočení z mezí nutné obrany, musela by se uvedená skutečnost promítnout do rozhodování o trestu. Dále poukazuje na nesprávnost vyhodnocení výpovědí k jednání, kterým byl uznán vinným pod bodem 2 rozsudku. Obviněný vyslovil svůj názor, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání dvou roků nevyhovuje hlediskům generální ani individuální prevence a je třeba na něj nahlížet jako na nepřiměřeně přísný. Z důvodů shora uvedených závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou obhájcem, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a bylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou však v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z již soudy konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Pokud jde o námitky obviněného, kdy poukazuje na to, že soudy pochybily při hodnocení skutků, kterými byl uznán vinným, že nebyly vyslechnuty nezaujaté osoby apod., zde je potřebné uvést, že v tomto směru směřují námitky obviněného výlučně do oblasti skutkových zjištění, a tyto nelze podřadit pod zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je potřebné uvést, že pokud by dovolání bylo podáno pouze s uvedením shora uvedených námitek, bylo by nutno ho odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný však v podaném dovolání také namítá, že jednal v nutné obraně a z podaného dovolání nelze zcela jednoznačně dovodit, že by uvedenou skutečnost bezpodmínečně vázal na nedostatky skutkových zjištění. Jde proto o námitku zakládající dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou je třeba spatřovat v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. V uvedeném směru je však dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Podle § 13 tr. zák. (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Nutná obrana vymezená trestním zákonem předpokládá přímo hrozící nebo trvající útok ze strany útočníka na život, zdraví, majetek nebo i další hodnoty chráněné trestním zákonem, přičemž obránce je oprávněn použít takové jednání, které je způsobilé ho bezpečně odvrátit.
Podle názoru Nejvyššího soudu se jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dostatečně vypořádaly s otázkou počáteční iniciativy, tedy i s problematikou nutné obrany. Ze skutkových zjištění soudů zcela jednoznačně vyplývá, že to byl obviněný, který zcela neadekvátně reagoval na slovní výtky ze strany poškozeného a svědkyně J. Č. V tomto směru rovněž je nezbytné upozornit i na výpovědi spoluobviněných, kteří útok ze strany obviněného K. K. popsali v jiném časovém sledu, než jak uváděl obviněný K., když nelze přehlédnout ani výpověď spoluobviněného ml. F. D., z jehož výpovědi zcela jednoznačně vyplývá, že také následné jednání obviněného K. (popsané pod bodem 2 výroku rozsudku) nebylo vyprovokováno jednáním poškozeného, jak uváděl ve své obhajobě obviněný, ale iniciátorem jednání vůči poškozenému v případě tohoto útoku byl právě obviněný. Odkaz obviněného na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí R 25/76 – trestní je zcela nepřiléhavé, neboť uvedené ustanovení má na mysli případ, kdy obviněný odvrací útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. V posuzovaném případě však jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně dospěly ke správnému závěru, že obviněný neodvracel útok přímo hrozící nebo trvající, avšak sám byl iniciátorem nepřiměřeného fyzického útoku na poškozeného, který je nutno spatřovat již v prvopočátcích jeho jednání vůči poškozenému, příp. svědkyni J. Č., na což poškozený reagoval jednak verbálně, ale i fyzicky, a teprve poté, co si takto počínal vůči obviněnému, aniž by tomuto způsobil sebemenší újmu na zdraví či jinou újmu, od tohoto odstoupil a hodlal i s J. Č. místo opustit, byl obviněným napaden, když agresivita, nikoli obrana obviněného, je prokázána i v následujícím jednání, když podle spoluobviněného ml. F. D., to byl právě obviněný K., který po uvedeném incidentu „přijel se svým vozidlem a křikl na spoluobviněné jedem“ a následně opětovně vozidlem poškozeného dostihli vozidlo poškozeného, tohoto přinutili zastavit a napadli poškozeného i J. Č. tím způsobem, že v jejich jednání byl spatřován trestný čin loupeže a poškozování cizí věci. Z důvodů shora uvedených bylo nutno odvolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež jako jediný byl v dovolání uplatněn, nemůže naplnit zmínka obviněného, že uložený trest neodpovídá kritériím stanovených pro účel trestu, druh a výměru trestu. Výrok o trestu lze dovoláním úspěšně napadnout pouze při existenci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dovolatel podle § 265f odst. 1 tr. ř. povinen v dovolání také výslovně uvést. V daném případě se však tak nestalo.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného K. K. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann