O existenci podvodného úmyslu obviněného, tj. o jeho úmyslu již při uzavření úvěrové smlouvy, že tento splácet nebude a potřebuje jej pouze vylákat od společnosti S A. a. s., svědčí konkrétní okolnosti celého případu, jak byly zjištěny již soudem I. stupně v průběhu dokazování. Obviněný především neměl zajištěn žádný stálý příjem peněz, který by mu umožňoval splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.747,- Kč. Jeho tvrzení o zajištění práce jistým neznámým p. R., již soud I. stupně vyhodnotil jako nevěrohodné vzhledem k tomu, že obviněný okolnosti tohoto zaměstnání opakovaně a zásadním způsobem měnil.
Jeho finanční příjmy tak byly pouze nahodilé a správně proto již soud I. stupně dospěl k závěru, že musel být srozuměn s tím, že na řádné splacení úvěru nemusí mít dostatek finančních prostředků. Musel proto počítat i s tou eventualitou, že jej nesplatí a byl s tím srozuměn. Odvolací soud přitom v této souvislosti správně zdůraznil i význam následného jednání obviněného, který tak jak mohl očekávat, neměl dostatek finančních prostředků nejen na splácení úvěru, ale ani na hrazení svých životních potřeb (nájem, apod.), opustil území ČR, následně se vrátil a užíval předmětné motorové vozidlo aniž se zajímal o splácení úvěru.
Při zadržení s vozidlem měl přitom u sebe 34.900,- Kč, musel si rovněž hradit své potřeby (pohonné hmoty na cestu na U. a zpět, na další užívání auta), a přesto že by byl v určité době tedy schopen hradit i jak sám uvádí „nijak vysoké“ splátky úvěru, neučinil tak ani dodatečně. Uvedené skutečnosti tak nasvědčují dokonce existenci přímého úmyslu na straně obviněného, a pokud soudy u něj dovodily „minimálně srozumění s tím, že na splátky úvěru nebude mít dostatek finančních prostředků,“ tj. úmysl nepřímý, učinily tak výrazně ve prospěch obviněného.
O existenci podvodného úmyslu od počátku tak ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti, úvěrová smlouva byla uzavřena jen jako prostředek k získání automobilu, a z hlediska této námitky proto napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když úmysl nahradit splátky úvěru je i obsažen v popisu skutku. Soudy proto neignorovaly důvody, proč přestal platit splátky, jak obviněný namítá v dovolání, protože se v tíživé finanční situaci nacházel již v době uzavření úvěrové smlouvy, a jeho neschopnost splácet úvěr tak nenastala až dodatečně a nepředpokládaně, jak rovněž namítá.
Obviněný se již v řízení o odvolání domáhal doplnění důkazů slyšením řady svědků, kteří by se měli vyjádřit k tomu, zda měl v době uzavření úvěrové smlouvy zajištěno zaměstnání i příjem. V odůvodnění napadeného usnesení ale soud odvolací uvedl, že by bylo doplňování dokazování k otázce příjmů obviněného v rozhodné době nadbytečné, protože za stávající důkazní situace by to nemohlo vést k jinému závěru, než který učinil již soud I. stupně. Zejména s ohledem na skutečnost, že obviněný neměl řádné zaměstnání, sám ohledně svých příležitostných příjmů uváděl postupně diametrálně odlišné údaje, při uzavírání úvěrové smlouvy sám nabídl a vědomě předložil falešné potvrzení o svém zaměstnání s příjmem 19.700,- Kč měsíčně a sám vypověděl, že splátky nehradil ze svého bankovního účtu, protože jej měl z důvodu exekuce zablokován, je Nejvyšší soud toho názoru, že v daném případě nejde o tzv. opomenuté důkazy, když soudy v původním řízení rozhodly o návrhu na doplnění dokazování, a odvolací soud logicky vyložil proč je neprovedl. Pro úplnost pak je nutno uvést, že vzhledem k tíživé finanční situaci obviněného v rozhodné době, kdy z uvedených rozhodných okolností případu vyplývá, že již v době uzavření úvěrové smlouvy si musel být vědom své neschopnosti úvěr splácet, je pak bez významu, že dvě první splátky byly zaplaceny z cizího bankovního účtu. I splácení z tohoto cizího bankovního účtu bylo totiž výhradně závislé na finanční situaci obviněného.
Pokud pak obviněný zpochybňuje výši stanovené škody s tím, že soudy nezohlednily „vrácení předmětu úvěru – motorového vozidla“ úvěrové společnosti, a podle jeho názoru měla být vzniklá škoda snížena o hodnotu tohoto vozidla, nelze mu rovněž přisvědčit. Obviněný trestný čin dokonal již převzetím automobilu, na jehož koupi mu byl poskytnut úvěr ve výši 69.300,- Kč. Dodatečné vrácení vozidla úvěrové společnosti nemá pak vliv na výši škody způsobené trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a je významné pouze z hlediska rozhodování o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. V daném případě bylo vozidlo zajištěno Policií ČR při zadržení obviněného. Ač ve věci poškozená společnost uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 64.603,- Kč, byla neúplnost důkazů pro stanovení povinnosti k náhradě škody důvodem, proč odvolací soud rozhodl podle § 265 tr. ř. a tuto společnost s uplatněným nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z hlediska obviněným uplatněných námitek tak napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nebyly ve věci těmito námitkami naplněny. Pokud pak jde o ostatní námitky obviněného Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal k námitce obviněného, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněné soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině opřely zejména o výpověď obviněného a listinné důkazy. Pro úplnost je nutno uvést, že důkazy provedené soudy hodnocené v souhrnu i jednotlivě vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud dovolání obviněného opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá mj. ze skutečnosti, že námitkou zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu se již zabývaly soudy nižších stupňů a že obviněný i přes dostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí nadále setrvává na svém právním posouzení skutku.
Pokud obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud důvody k takovému postupu neshledal.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš