U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 8. 2012, konaném o dovolání
obviněného Ing. J. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11.
2011, sp. zn. 5 To 305/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
7 pod sp. zn. 24 T 56/2008, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Ing. J. T. nebere do vazby.
Obviněný Ing. J. T. vykonává trest odnětí svobody v trvání osmnácti
měsíců, který mu byl ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 56/2008
uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To
305/2011.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo
751/2012-I, bylo rozhodnuto o dovolání obviněného Ing. J. T. tak, že ohledně
něho byly zrušeny uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a také rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 24 T 56/2008, s tím, že
Obvodnímu soudu pro Prahu 7 bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci
tohoto obviněného.
Tím odpadl podklad pro další výkon trestu odnětí svobody a bylo nutné,
aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněného Ing. J. T. (§ 265l odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stadiu řízení není na straně
obviněného Ing. J. T. dán žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr.
ř., a proto rozhodl, že obviněný se nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
Spisová značka: 7 Tdo 751/2012
Datum rozhodnutí: 29.08.2012
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Podplácení
Dotčené předpisy: § 161 odst. 1 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí: C
Podána ústavní stížnost.
Výsledek US: odmítnuto
Datum rozhodnutí US: 29.10.2013
7 Tdo 751/2012-I-125
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 8. 2012 o dovoláních, která
podali obvinění Ing. R. K., Ing. J. T., Ing. J. L., a Ing. P. H.,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To
305/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T
56/2008, takto :
I.
Z podnětu dovolání obviněného Ing. J. T. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z r
u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To
305/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 24
T 56/2008, oba rozsudky v části týkající se obviněného Ing. J. T. a v části
zahrnující výrok o ochranném opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání obviněných Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. se podle § 265i odst. l
písm. e) tr. ř. o d m í t aj í .
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 24 T 56/2008,
byli uznáni vinnými obvinění Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. trestným činem
podplácení podle § 161 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2008) a obviněná Ing. R. K.
trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. l tr. zák. Odsouzeni byli
obviněná Ing. R. K. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců podmíněně se
zkušební dobou stanovenou na tři roky, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech a
družstvech na tři roky a k peněžitému trestu ve výměře 400 000 Kč s náhradním
trestem odnětí svobody stanoveným na čtyři měsíce, obviněný Ing. J. T. k trestu
odnětí svobody na deset měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na tři
roky a k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí
svobody na dva měsíce a obvinění Ing. J. L. a Ing. P. H. každý k trestu odnětí
svobody na osm měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na tři roky a k
peněžitému trestu ve výměře 400 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody
stanoveným na čtyři měsíce. Kromě toho bylo podle § 101 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů)
jako ochranné opatření vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to
finančních prostředků ve výši 1 016 345,12 Kč na účtu majitele MUDr. M. T.
vedeném u Komerční banky, a.s., a finančních prostředků ve výši 261 572 Kč na
účtu majitelky MUDr. M. T. vedeném u býv. Živnostenské banky, a.s. (nyní
UniCredit Bank Czech Republic, a.s.).
O odvoláních, která podali státní zástupkyně v neprospěch všech čtyř obviněných
proti výroku o vině a trestu, všichni obvinění proti výroku o vině a trestu a
MUDr. M. T. a MUDr. M. T. jako zúčastněné osoby proti výroku o zabrání věci
nebo jiné majetkové hodnoty, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 305/2011. Z podnětu odvolání státní zástupkyně
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 podle § 258 odst. l písm. d), e),
odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněné Ing. R. K. ve výroku o trestu, ohledně
obviněných Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. ve výroku o vině a ve výroku o
trestu a dále ve výroku o ochranném opatření a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo
znovu rozhodnuto tak, že obvinění Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. byli
uznáni vinnými trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák. a odsouzeni obviněný Ing. J. T. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců
nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a k peněžitému trestu ve výměře
40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na dva měsíce, obviněný
Ing. J. L. k trestu odnětí svobody na dvě léta podmíněně se zkušební dobou
stanovenou na pět let a k peněžitému trestu ve výměře 600 000 Kč s náhradním
trestem odnětí svobody stanoveným na šest měsíců a obviněný Ing. P. H. k trestu
odnětí svobody na dvě léta podmíněně se zkušební dobou stanovenou na pět let a
k peněžitému trestu ve výměře 600 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody
stanoveným na čtyři měsíce, přičemž obviněná Ing. R. K. byla odsouzena k trestu
odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem, k
trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
ve všech obchodních společnostech a družstvech na tři léta a k peněžitému
trestu ve výměře 400 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na
čtyři měsíce. Nově bylo podle § 73 odst. l písm. a) tr. zák. jako ochranné
opatření vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finančních
prostředků ve výši 1 016 345,12 Kč na účtu majitele MUDr. M. T. vedeném u
Komerční banky, a.s., a finančních prostředků ve výši 261 572 Kč na účtu
majitelky MUDr. M. T. vedeném u býv. Živnostenské banky, a.s. Odvolání
obviněných a zúčastněných osob byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. l tr. zák., jímž byla
uznána vinnou obviněná Ing. R. K., byl posouzen skutek, který podle zjištění
Obvodního soudu pro Prahu 7, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také
Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněná Ing. R. K. dne 25.
7. 2006 v Praze přijala částku 400 000 Kč, kterou jí předal obviněný Ing. J. T.
jako úplatek za to, že mu z titulu postavení členky představenstva a později i
vedoucí odboru České konsolidační agentury poskytovala interní a veřejně
neznámé informace týkající se pohledávky agentury v nominální hodnotě 3 216 767
730 Kč za obchodní společností CETUS, a.s. v likvidaci, o kterou se ve
výběrovém řízení zajímala a kterou nakonec i získala obchodní společnost
ARROWRISE Limited se sídlem v Londýně za nabídnutou částku 556 600 000 Kč (bod
2 výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7).
Jako trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byli
uznáni vinnými obvinění Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H., posoudil Městský
soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění
Obvodního soudu pro Prahu 7 spočíval v podstatě v tom, že jednak obvinění Ing.
J. T. a Ing. J. L. poskytli Ing. E. H. nejprve od září 2004 do dubna 2005 a pak
od května 2005 do června 2005 bezplatné užívání postupně dvou bytů v Praze za
to, že jim jako ředitelka odboru České konsolidační agentury přednostně dávala
interní nebo dosud nezveřejněné informace o záměrech agentury při nakládání s
pohledávkami a o pohledávkách agentury za obchodními společnostmi Budějovický
měšťanský pivovar, a.s., SP-KARTON, s.r.o., LVP, s.r.o., Plynostav Pardubice
Holding, a.s., FORTE, a.s., HEDVA, a.s., RENOVA, a.s., Rostroj Rousínov, a.s.,
MS-UNIKOV Ostrava, a.s., a za subjektem podnikajícím pod jménem T. H.-F. (bod 1
výroku rozsudku Městského soudu v Praze), a jednak obvinění Ing. J. T., Ing. J.
L. a Ing. P. H. získávali od obviněné Ing. R. K. jako členky představenstva a
později ředitelky odboru České konsolidační agentury interní a veřejně neznámé
informace týkající se pohledávky agentury za obchodní společností CETUS, a.s. v
likvidaci, v nominální hodnotě 3 216 767 730 Kč tak, že obviněná Ing. R. K.
tyto informace sdělovala obviněnému Ing. J. T. a ten je předával obviněným Ing.
J. L. a Ing. P. H., a poté, co obchodní společnost ARROWRISE Limited se sídlem
v Londýně ve výběrovém řízení získala uvedenou pohledávku za částku 556 600 000
Kč, obvinění Ing. J. L. a Ing. P. H. předali obviněnému Ing. J. T. částku 3 000
000 Kč za účelem úplatků pro obviněnou Ing. R. K., avšak obviněný Ing. J. T.
dne 25. 7. 2006 v P. předal obviněné Ing. R. K. jen částku 400 000 Kč a většinu
zbývajících peněz rozdělil na bankovní účty svých dětí (bod 2 výroku rozsudku
Městského soudu v Praze).
Obvinění Ing. R. K., Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. podali prostřednictvím
obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze.
Obviněná Ing. R. K. napadla rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu,
který se jí týkal. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm.
g), h) tr. ř. Uplatnila obsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním, která se
stala podkladem výroku o vině, a proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy,
zejména odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Zvláště namítla, že
skutek měl být posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, neboť
to pro ni bylo příznivější tím, že omezoval možnosti uložení nepodmíněného
trestu odnětí svobody. Vyjádřila názor, že z hlediska trestního zákoníku
účinného od 1. 1. 2010 je nepodmíněný trest odnětí svobody v jejím případě
nepřípustným druhem trestu. Obviněná Ing. R. K. se dovoláním domáhala toho, aby
Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému
soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. J. T. napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho se
týkajícím rozsahu a nadto i ve výroku o uložení ochranného opatření. Odkázal na
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. b), d), e), g), h), j) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. spojil s námitkou, že
samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 byl z rozhodování vyloučen analogicky
podle § 30 odst. 4 tr. ř. Analogii spatřoval v tom, jak samosoudce hodnotil
důkazy, pokud měly povahu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V
souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. zpochybnil
postup Obvodního soudu pro Prahu 7 při konání hlavního líčení ve dnech, kdy se
k němu nedostavil. Uvedl, že pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti
nebyly splněny zákonné podmínky spočívající ve včasném a řádném doručení
předvolání. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř. uplatnil
jednak námitku, že se vůbec nejednalo o trestný čin, jednak námitku, že trestní
stíhání bylo promlčeno. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
zahrnul námitky týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která soudy
vzaly za podklad výroku o vině. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. l písm. h) tr. ř. neuplatnil žádnou bližší námitku. Pokud jde o dovolací
důvod podle § 265b odst. l písm. j) tr. ř., zaměřil námitky proti důvodnosti
zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finančních prostředků na účtech
svého syna MUDr. M. T. a své dcery MUDr. M. T. Obviněný Ing. J. T. se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby
přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Obviněný Ing. J. L. napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho se
týkajícím rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g)
tr. ř. Zpochybnil skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a
důkazy, zvláště pokud šlo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu.
Namítl, že zjištění ohledně bezplatného bydlení Ing. E. H. nemůže být základem
pro závěr, že ji podplácel. Poukázal na to, že ani nebyla zjištěna peněžní
hodnota, která měla být Ing. E. H. takto poskytnuta. Pokud jde o jednání ve
vztahu k obviněné Ing. R. K., vyjádřil názor, že neměl žádný rozumný důvod ji
podplácet, že to nebylo účelem peněžních prostředků, které svěřil obviněnému
Ing. J. T., že zůstalo nejasné, co za tyto prostředky měl získat, a že tedy
chybí souvislost s obstaráváním věci obecného zájmu. Zvláště pak vytkl, že byl
odsouzen, ačkoli z hlediska trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 byla
trestnost činu promlčena. Obviněný Ing. J. L. se dovoláním domáhal toho, aby
Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému
soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. P. H. napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho se
týkajícím rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm.
e), g) tr. ř. Uvedl, že skutek měl být posouzen podle trestního zákoníku
účinného od 1. 1. 2010 a že při takovém posouzení bylo trestní stíhání
nepřípustné vzhledem k promlčení. Jinak vyjádřil nesouhlas se skutkovými
zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, zvláště pak odposlech a
záznam telekomunikačního provozu. Obviněný Ing. P. H. se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal
Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Věc byla ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaných dovoláních předložena
Nejvyššímu soudu dne 19. 6. 2012.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných byla zčásti podána z jiných
důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., že dovolání obviněného Ing. J. T. je
zčásti dovoláním podaným neoprávněnou osobou, a že pokud se podaná dovolání
opírají o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, jsou dovolání
obviněných Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. zjevně neopodstatněná, zatímco
dovolání obviněného Ing. J. T. je důvodné z hlediska dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. l písm. d) tr. ř.
Obecně k dovolacím důvodům
Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o
mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z
jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů stanovených v § 265b odst. l
písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Uplatněné námitky mu
musí odpovídat také svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů stanovených v
zákoně neumožňuje napadat skutkový základ pravomocného rozhodnutí, postup soudu
při provádění a hodnocení důkazů, rozsah provedeného dokazování apod. Účelem
dovolání jako mimořádného opravného prostředku není to, aby skutková zjištění
soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Dovolání je určeno jen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
Významná část podaných dovolání zahrnuje námitky směřující proti skutkovým
zjištěním Obvodního soudu pro Prahu 7 a proti tomu, že Městský soud v Praze se
s těmito zjištěními ztotožnil a převzal je jako podklad napadeného rozsudku.
Obvinění vztahovali tyto námitky k důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. l
písm. g) tr. ř.
Pokud je dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, vyplývá z této konstrukce jasný závěr, že se jedná o
právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a
nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Právním
posouzením skutku se podle citovaného ustanovení rozumí jeho hmotně právní
posouzení (viz dikci „ ... nebo jiné ... hmotně právní posouzení"). Podstatou
takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na
skutkový stav, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí
lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného
činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v
kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu
jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout
jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve
skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu,
kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti
tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak
postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že
nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání
podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší
soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k
tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a
nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. u obviněného Ing. J. T.
Podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z podnětu námitek uplatněných v mezích tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud
zkoumá, zda orgán, který rozhodl, byl či nebyl vyloučen z vykonávání úkonů
trestního řízení některým z ustanovení § 30 odst. l až 4 tr. ř. Z uvedeného
podnětu Nejvyšší soud nepřezkoumává řízení, které případně proběhlo před
nižšími soudy na podkladě námitky podjatosti, ani rozhodnutí, které z takového
řízení vzešlo.
Obviněný Ing. J. T. v dovolání poukazoval na protokol o hlavním líčení, podle
něhož o jeho námitce podjatosti směřující proti samosoudci Obvodního soudu pro
Prahu 7 rozhodl samosoudce v hlavním líčení usnesením podle § 31 odst. l tr. ř.
tak, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, přičemž toto
usnesení samosoudce stručně odůvodnil, avšak nedal poučení o opravném
prostředku. Obviněný z toho vyvodil, že v důsledku tohoto postupu neměl možnost
podat proti usnesení stížnost, která byla podle § 31 odst. 2 tr. ř. přípustná.
Tyto námitky ovšem jsou z hlediska dovolacího důvodu irelevantní. Relevanci
dovolacího důvodu mají pouze námitky uplatněné v tom smyslu, že samosoudce
Obvodního soudu pro Prahu 7 byl vyloučen.
Vyloučení samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 opíral obviněný Ing. J. T. v
dovolání analogicky o ustanovení § 30 odst. 4 tr. ř., které stanoví jednak to,
že z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení, a
jednak to, že soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu
k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z
rozhodování. Z citovaného ustanovení, a to ani z jeho analogického použití,
rozhodně nelze vyvozovat vyloučení samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7.
Řízením o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se
rozumí zvláštní řízení, které je upraveno trestním řádem v hlavě dvacáté,
oddílu sedmém (§ 3141 - § 314n tr. ř.). Toto řízení se při splnění dalších
podmínek uvedených v § 88 odst. 8 tr. ř. koná před Nejvyšším soudem po
pravomocném skončení věci na podkladě návrhu odposlouchávané osoby a jeho
předmětem je posouzení zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu. Žádné takové řízení se nekonalo, natož za účasti
samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7. Nepřichází proto vůbec v úvahu důvod
vyloučení samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 stanovený v § 30 odst. 4 tr. ř.
Příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se samosoudce
Obvodního soudu pro Prahu 7 zabýval v rámci meritorního rozhodnutí v hlavním
líčení potud, že při hodnocení důkazů, jimiž byly odposlechy, zkoumal mimo jiné
i to, zda tyto příkazy byly vydány v souladu se zákonem. Tím samosoudce v
podstatě plnil povinnost vyplývající z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., které
upravuje postup soudu při hodnocení důkazů. Jestliže samosoudce dospěl k
závěru, že příkazy byly vydány v souladu se zákonem, nelze z tohoto způsobu
posouzení uvedené otázky vyvozovat jeho vyloučení podle § 30 odst. 4 tr. ř., a
to ani analogicky. Postavení samosoudce v hlavním líčení bylo naprosto jiné,
než je postavení soudce předvídané ustanovením § 30 odst. 4 tr. ř., neboť
nebylo ovlivněno žádným jeho předcházejícím rozhodováním. Přitom smyslem
ustanovení § 30 odst. 4 tr. ř. je vyloučit z rozhodování takového soudce, který
o otázkách uvedených v tomto ustanovení již rozhodoval. S rozhodováním uvedeným
v § 30 odst. 4 tr. ř. není srovnatelné to, že soudce v hlavním líčení ověřuje
zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v rámci
hodnocení důkazů při meritorním rozhodování o vině. Konstrukce prezentovaná v
dovolání obviněného Ing. J. T. s odkazem na analogii s ustanovením § 30 odst. 4
tr. ř. by logicky musela vést k závěru o vyloučení každého soudce, který v
rámci hodnocení důkazů při meritorním rozhodování v hlavním líčení zkoumá, zda
příslušný příkaz byl vydán v souladu se zákonem. Naznačená konstrukce by v
podstatě paralyzovala soudní rozhodování v každé věci, v níž je důkazem
odposlech a záznam telekomunikačního provozu.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněného Ing. J. T. uplatněným v
souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. pro jejich
evidentní neopodstatněnost.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. u obviněného Ing. J. T.
Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání.
Námitky obviněného Ing. J. T. uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu se
týkaly hlavního líčení a spočívaly v tvrzení, že pokud Obvodní soud pro Prahu 7
konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, nebyly pro takový postup splněny
zákonné podmínky spočívající v řádném a včasném doručení předvolání k hlavnímu
líčení.
Právo obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti je základním ústavně
garantovaným právem podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Zároveň jde o významnou a nepostradatelnou složku práva na spravedlivý proces
podle čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která
byla vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. a která je podle čl. 10 Ústavy součástí
právního řádu České republiky a je tudíž bezprostředně závazná.
Koncepce trestního řízení České republiky zásadně předpokládá účast obviněného
při hlavním líčení jako ústředním stadiu celého trestního procesu a připouští
provedení hlavního líčení bez účasti obviněného jen jako výjimku při splnění
zákonem stanovených podmínek. Zásadní význam přítomnosti obviněného v hlavním
líčení a výjimečnost jeho konání v nepřítomnosti obviněného se projevuje
zejména tím, že pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou
stanoveny přísné podmínky vymezené především v § 202 odst. 2 tr. ř. Bez splnění
těchto podmínek je konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nezákonné
a úkony provedené v takto vadném řízení nemohou být podkladem meritorního
rozhodnutí, zvláště je-li jím odsuzující rozsudek.
Z povahy námitek obviněného Ing. J. T. je patrno, že jimi vytkl porušení
ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti
obviněného se může hlavní líčení provést, mimo jiné jen když obviněný byl k
hlavnímu líčení včas a řádně předvolán.
Řádným předvoláním se rozumí doručení předvolání obviněnému do vlastních rukou.
Význam této podmínky je zvýrazněn tím, že ohledně předvolání obviněného k
hlavnímu líčení zákon v ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. (ve znění
účinném v době konání hlavního líčení, nyní § 64 odst. 5 tr. ř.) výslovně
vylučuje tzv. fikci doručení, a dále tím, že podmínku řádného předvolání při
nedostatku doručení nesplňuje případná okolnost, že obviněný se o termínu
konání hlavního líčení fakticky dověděl např. od jiných osob (viz č. 52/1975
Sb. rozh. tr.). Včasným předvoláním se rozumí předvolání, které je obviněnému
doručeno do vlastních rukou tak, aby měl před konáním hlavního líčení lhůtu k
přípravě v délce alespoň pěti pracovních dnů uvedenou v § 198 odst. l tr. ř.
Význam této podmínky je zvýrazněn tím, že uvedenou lhůtu lze podle citovaného
ustanovení zkrátit jen tehdy, jestliže se obviněný k hlavnímu líčení dostaví a
o jeho provedení výslovně požádá.
Při odročení hlavního líčení, jemuž nebyl obviněný přítomen, je nutné
obviněného znovu včas a řádně předvolat. V ustanoveních upravujících postup
soudu při odročení hlavního líčení (§ 219 odst. l až 3 tr. ř.) není stanovena
žádná odchylka od postupu podle obecných ustanovení upravujících nařízení
hlavního líčení bezprostředně po podání obžaloby, tj. bez toho, že by mezitím
došlo k odročení, a zejména není stanovena žádná odchylka od ustanovení § 198
odst. l tr. ř. Obecný charakter ustanovení § 198 odst. l tr. ř. vyplývá z toho,
že nijak nerozlišuje nařízení hlavního líčení bezprostředně po podání obžaloby
a nařízení hlavního líčení po jeho předchozím odročení. Z toho lze usuzovat, že
toto ustanovení zásadně platí i v procesní situaci, kdy dojde k odročení
hlavního líčení. Je-li obviněnému ustanovením § 198 odst. l tr. ř. poskytnuto
právo na lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení, nevyplývá z
tohoto ani z jiného ustanovení žádný rozumný důvod k úsudku, že obviněný toto
právo nemá, nařizuje-li soud hlavní líčení poté, co bylo předtím odročeno.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že právo obviněného na projednání věci ve
vlastní přítomnosti není samoúčelné a že jeho smyslem je zajistit spravedlivý
charakter řízení jako celku. Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud zastává názor, že
aby se předešlo holému formalismu, lze v rámci postupu soudu při odročení
hlavního líčení připustit jistou míru odchylky od doslovného znění ustanovení §
198 odst. l tr. ř. v otázce délky zde stanovené lhůty, tj. nikoli v otázce
samotného předvolání obviněného. Na zachování uvedené lhůty tu není nutné trvat
bezvýjimečně. Z hlediska garancí spravedlivého charakteru řízení se nejeví
nutným trvat na zachování celé lhůty pěti pracovních dnů v případech, kdy lhůta
byla zachována u předcházejícího hlavního líčení, v kterém byla věc v převážné
míře meritorně projednána, v kterém byly provedeny stěžejní důkazy a v kterém
se obviněnému dostalo slyšení jeho stanoviska k věci, pokud bylo hlavní líčení
odročeno např. jen za účelem okrajového doplnění důkazů či provedení jiných
méně podstatných úkonů (např. vyžádání aktuálního opisu z evidence Rejstříku
trestů), takže obviněný se objektivně již nemusí nijak zvlášť připravovat.
Zákon v ustanovení § 198 odst. l tr. ř. označuje lhůtu pěti pracovních dnů jako
„lhůtu k přípravě" a vymezuje ji tak i jejím účelem. Z toho vyplývá, že je-li
předmětem odročeného hlavního líčení celý nebo podstatný rozsah meritorního
projednání věci, zvláště pak za situace, kdy se obviněný před soudem k věci
ještě ani nevyjádřil, pak to z hlediska obviněného vyžaduje vyšší míru přípravy
a z hlediska náležité ochrany jeho práv i zachování celé lhůty pěti pracovních
dnů.
Aplikují-1i se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že nemůže obstát
postup Obvodního soudu pro Prahu 7, který konal hlavní líčení v nepřítomnosti
obviněného Ing. J. T. Obstát ovšem nemůže ani postup Městského soudu v Praze,
který to i přes námitky uvedené v odvolání obviněného akceptoval se závěrem, že
obviněný o termínech hlavního líčení konaného v jeho nepřítomnosti věděl.
Zákonným kritériem konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného není to,
zda obviněný o termínu hlavního líčení věděl, ale to, zda byl k hlavnímu líčení
včas a řádně předvolán. Městský soud v Praze správně měl z podnětu odvolání
obviněného Ing. J. T. podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušit
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v části týkající se tohoto obviněného a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátit věc tohoto obviněného Obvodnímu soudu pro
Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí.
Hlavní líčení bylo poprvé nařízeno na dny 12. 5. - 13. 5. 2010 a obviněnému
Ing. J. T. bylo předvolání spolu s opisem obžaloby doručeno do vlastních rukou
dne 20. 4. 2010. Lhůta uvedená v § 198 odst. l tr. ř. byla tím pádem zachována,
avšak hlavní líčení, k němuž se obviněný nedostavil s omluvou a s prokázanou
kolizí s jiným soudním řízením, bylo bez jednání odročeno na 23. 6. - 24. 6.
2010.
K tomuto hlavnímu líčení se obviněný nedostavil, a protože předvolání mu nebylo
řádně doručeno, bylo hlavní líčení bez jednání odročeno na 11. 8. - 12. 8. 2010.
Ani předvolání k tomuto hlavnímu líčení nebylo obviněnému doručeno, obviněný se
k hlavnímu líčení nedostavil a hlavní líčení bylo bez jednání odročeno na 6.
10. – 7. 10. 2010.
Obviněný se nedostavil, soud postrádal doklad o řádném doručení předvolání
obviněnému, neboť vyvstaly vážné pochybnosti o pravosti podpisu obviněného na
doručence, a hlavní líčení bylo bez jednání odročeno na 10. 11. - 11. 11. 2010.
Obviněnému však nebylo doručeno předvolání, a proto bylo hlavní líčení bez
jednání a bez přítomnosti obviněného odročeno na 15. 12. - 16. 12. 2010.
Předvolání k tomuto hlavnímu líčení bylo obviněnému do vlastních rukou doručeno
dvakrát, a to dne 11. 12. 2010 a dne 13. 12. 2010. Lhůta pěti pracovních dnů k
přípravě podle § 198 odst. l tr. ř. nebyla zachována, obviněný se k hlavnímu
líčení ve dnech 15. 12.-16. 12. 2010 nedostavil a soudu jen sdělil, že trvá na
dodržení lhůty a že žádá o odročení. Obvodní soud pro Prahu 7 přesto konal
hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to v evidentním rozporu s
ustanovením § 202 odst. l písm. a) tr. ř. Podmínka spočívající v zachování
lhůty pěti pracovních dnů od doručení předvolání nemohla být splněna tím, co je
uvedeno v záznamu ze dne 3. 12. 2010, který je ve spise založen jako
nežurnalizovaný list před č. l. 2372 a podle kterého asistent soudce
telefonicky kontaktoval obviněného a sdělil mu termín hlavního líčení ve dnech
15. 12. - 16. 12. 2010. Z ustanovení § 198 odst. l tr. ř. jasně vyplývá, že
počátek lhůty je dán doručením předvolání, takže nepřichází v úvahu počítat
lhůtu od jiného zdroje, z něhož se obviněný fakticky mohl dovědět o termínu
hlavního líčení. V hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obviněného ve dnech
15. 12. -16. 12. 2010 Obvodní soud pro Prahu 7 po přednesení obžaloby provedl
část dokazování spočívající v přehrávání zvukových záznamů odposlechu
telekomunikačního provozu a poté hlavní líčení odročil na 12. 1., 13. 1 a 14.
1.2011.
Ve spise je sice založena doručenka opatřená vlastnoručním podpisem obviněného,
avšak obviněný okamžitě zpochybnil toto doručení námitkou, že obsahem zásilky
ve skutečnosti bylo předvolání k hlavnímu líčení ve dnech 15. 12. - 16. 12.
2010, s tím, že na podporu této námitky předložil notářský zápis osvědčující
jeho prohlášení, podle něhož po otevření zásilky v ní nalezl předvolání k
předcházejícímu hlavnímu líčení. K hlavnímu líčení ve dnech 12. 1. - 14. 1.
2011 se obviněný nedostavil a Obvodní soud pro Prahu 7 konal hlavní líčení v
jeho nepřítomnosti. Vyjádření samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7, které je
zachyceno v protokole o hlavním líčení a v kterém byl popsán mechanismus
odesílání obsílek od Obvodního soudu pro Prahu 7 (č. l. 2438 spisu),
nepřesvědčilo Nejvyšší soud o tom, že by případná záměna listiny představující
obsah zásilky byla zcela jednoznačně vyloučena, že nepřetrvává reálná
pochybnost o tom, co ve skutečnosti bylo obsahem doručené zásilky, a že byla
vyvrácena námitka obviněného. Tuto pochybnost ovšem nelze překlenout způsobem
vyznívajícím v neprospěch obviněného. Naopak je nutno konstatovat, že nejistota
v otázce řádného doručení předvolání brání závěru, že byly splněny podmínky pro
konání hlavního líčení ve dnech 12. 1. - 14. 1. 2011 v nepřítomnosti
obviněného. V tomto hlavním líčení Obvodní soud pro Prahu 7 provedl další
dokazování spočívající v přehrávání zbývajících zvukových záznamů odposlechu
telekomunikačního provozu a ve výsleších části svědků a poté hlavní líčení
odročil na 10. 3. - 11. 3. 2011.
K takto odročenému hlavnímu líčení byl obviněný předvolán řádně a včas, neboť
předvolání mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 21. 2. 2011. Obviněný se
však k hlavnímu líčení nedostavil poté, co bezvýsledně požádal o změnu hodiny
počátku hlavního líčení z důvodu kolize, kterou měl jeho obhájce se soudním
jednáním v jiné věci. Obvodní soud pro Prahu 7 konal hlavní líčení ve dnech 10.
3. - 11. 3. 2011 v nepřítomnosti obviněného s tím, že provedl dokazování
spočívající ve výsleších další části svědků, a odročil hlavní líčení na dny 20.
4., 21. 4. a 22. 4. 2011.
Předvolání k tomuto hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno dne 14. 4. 2011.
Lhůta pěti pracovních dnů k přípravě tedy nebyla zachována ve vztahu k termínu
konání hlavního líčení ve dnech 20. 4. a 21. 4. 2011. Obviněný sdělil Obvodnímu
soudu pro Prahu 7, že se k hlavnímu líčení nedostaví z důvodu nedodržení lhůty.
Obvodní soud pro Prahu 7 však konal hlavní líčení v těchto dnech v
nepřítomnosti obviněného, provedl výslechy zbývající části svědků, provedl
dokazování listinnými důkazy (mezi nimi i listinnými důkazy, jejichž účelem
bylo osvětlit okolnosti nařízení odposlechů) a poté udělil slovo přítomným
procesním stranám k závěrečným přednesům. Také v tomto případě nedodržení lhůty
uvedené v § 198 odst. l tr. ř. bránilo konání hlavního líčení v nepřítomnosti
obviněného. Obviněný se posléze dostavil k hlavnímu líčení až dne 22. 4. 2011,
kdy byl jen vyhlášen rozsudek.
Z uvedeného přehledu je zřejmé, že o splnění zákonných podmínek konání hlavního
líčení v nepřítomnosti obviněného Ing. J. T. lze uvažovat nanejvýš jen ve
vztahu k hlavnímu líčení konanému ve dnech 10. 3. - 11. 3. 2011. Pokud bylo
hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konáno i v dalších termínech, stalo se
tak v rozporu s ustanovením § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nedostatek podmínek
tohoto ustanovení byl závažnou vadou řízení, která nebyla v původním řízení
nijak zhojena a kterou nelze tolerovat zejména vzhledem k povaze, rozsahu a
významu důkazů prováděných v hlavním líčení konaném bez přítomnosti obviněného.
V tomto ohledu je dovolání obviněného Ing. J. T. důvodné, neboť mu lze
přisvědčit v části odkazující na dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. d)
tr. ř. To vedlo ke zrušení obou rozsudků v části týkající se tohoto obviněného.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný
Ing. J. T. namítl také to, že v některých případech nebyl hlavnímu líčení
přítomen ani jeho obhájce. K těmto námitkám Nejvyšší soud nepřihlížel, protože
se vymykají z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. Jiný
dovolací důvod, pod který by byly uvedené námitky podřaditelné, konkrétně
dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. c) tr. ř., obviněný neuplatnil.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř. u obviněných Ing. J. T.
a Ing. P. H.
Podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Aby uplatněné námitky byly podřaditelné pod tento dovolací důvod, musí se jimi
tvrdit, že trestní stíhání bylo nepřípustné podle § 11 odst. l tr. ř.
Nepřípustností trestního stíhání se rozumí to, že trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno.
Důvody nepřípustnosti trestního stíhání pak jsou vymezeny v § 11 odst. l písm.
a) až j) tr. ř. Mezi důvody nepřípustnosti trestního stíhání není v těchto
ustanoveních uveden žádný důvod, který by korespondoval s námitkami obviněného
Ing. J. T., které se odvíjejí od jeho tvrzení, že se nejedná o trestný čin,
resp. že trestný čin nebyl prokázán. Tato tvrzení mají vztah k jiným procesním
institutům, než je nepřípustnost trestního stíhání, a to k zastavení trestního
stíhání podle § 172 odst. l písm. a), b) tr. ř., popř. ke zproštění obžaloby
podle § 226 písm. a), b) tr. ř. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. e)
tr. ř. jsou námitky obviněných, pokud odkazují na promlčení trestní
odpovědnosti podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Podle § 11 odst.
l písm. b) tr. ř. totiž je důvodem nepřípustnosti trestního stíhání jeho
promlčení.
Námitky obviněných Ing. J. T. a Ing. P. H. vycházejí z toho, že pokud by skutek
byl posouzen jako přečin podplacení podle § 332 odst. l tr. zákoníku,
vztahovala by se na posuzovanou věc tříletá promlčecí doba stanovená v § 34
odst. l písm. e) tr. zákoníku, která uplynula, aniž byla podle § 34 odst. 4 tr.
zákoníku přerušena, v mezidobí od podání obžaloby dne 14. 3. 2008 (tj. obžaloby
podané pro jednání uvedené v bodech 2 rozsudků obou soudů) do vyhlášení
odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 22. 4. 2011. Tyto námitky
nelze akceptovat, neboť pokud by byl skutek posouzen podle trestního zákoníku
účinného od 1. 1. 2010, bylo by nutné jej kvalifikovat jako zločin podplacení
podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, u něhož je promlčecí doba podle §
34 odst. l písm. c) tr. zákoníku deset let, která evidentně neuplynula. Důvodem
aplikace ustanovení § 332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku by byla okolnost, že
čin byl spáchán vůči úřední osobě, kterou byla obviněná Ing. R. K. z titulu
svého postavení členky představenstva a později i ředitelky odboru České
konsolidační agentury (což je významné z hlediska obviněných Ing. J. T. a Ing.
P. H.), ale i Ing. E. H. z titulu svého postavení ředitelky odboru České
konsolidační agentury (což je významné z hlediska obviněného Ing. J. T.). V
případě obviněné Ing. R. K. a v případě Ing. E. H. se jednalo o úřední osoby ve
smyslu § 334 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, podle něhož se úřední osobou rozumí
též jakákoli osoba zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má
rozhodující vliv Česká republika nebo cizí stát. Nesouhlas obviněných s
kvalifikací skutku podle § 332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočíval v
námitce, že Česká konsolidační agentura nebyla podnikající právnickou osobou,
neboť svoji činnost neprováděla za účelem dosažení zisku a nesplňovala tudíž
tento znak podnikání podle § 2 odst. l obch. zák. S tím se Nejvyšší soud nemohl
ztotožnit.
Česká konsolidační agentura byla zřízena zákonem č. 239/2001 Sb., o České
konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační
agentuře), ve znění pozdějších předpisů. Vznikla jako právnická osoba dne 1. 9.
2001 účinností tohoto zákona a zanikla dne 31. 12. 2007, kdy tento zákon pozbyl
platnosti a kdy se jejím právním nástupcem stal stát zastoupený Ministerstvem
financí. Byla příslušná hospodařit s majetkem státu (§ 1 odst. 2 cit. zákona),
za její závazky ručil stát (§ 1 odst. 3 cit. zákona), předsedu a ostatní členy
představenstva jmenovala a odvolávala vláda na návrh ministra financí (§ 4
odst. l cit. zákona) a významnou ingerenci ve vztahu k činnosti agentury měli
Ministerstvo financí (§ 12 odst. l cit. zákona), ministr financí (§ 12 odst. 2
cit. zákona), Poslanecká sněmovna (§ 12a cit. zákona) a vláda (§ 13 odst. 5
cit. zákona). Příjmy a výdaje, s nimiž hospodařila Česká konsolidační agentura,
nebyly součástí státního rozpočtu (§ 13 odst. 10 cit. zákona). Na podkladě
ustanovení § 2 odst. l cit. zákona byla Česká konsolidační agentura zapsána do
obchodního rejstříku. V žádném ustanovení zákona nebyla výslovně označena za
podnikatele a předmět její činnosti nebyl výslovně označen za podnikání.
Výslovně ovšem nebylo v zákoně stanoveno ani to, že Česká konsolidační agentura
není podnikatelem a že předmětem její činnosti není podnikání (v § 3 odst. 3
cit. zákona bylo výslovně stanoveno jen to, že není bankou). Otázku, zda šlo o
podnikající právnickou osobu, je třeba posoudit podle skutečné povahy činnosti
České konsolidační agentury.
Podle § 3 odst. l cit. zákona předmět činnosti České konsolidační agentury
představovaly toto oblasti: a) nákup, prodej a správa pohledávek a dalších
vybraných aktiv, b) restrukturalizace obchodních společností a jiných
právnických osob stanovených rozhodnutím vlády, c) nákup, prodej a úschova
cenných papírů, d) úschova zástav věcí movitých, e) vedení účtů právnickým a
fyzickým osobám, které mají závazky vůči agentuře, a to do souhrnné výše jejich
závazků, f) finanční a ekonomické poradenství, g) získávání finančních zdrojů z
finančního trhu, h) další činnost podle rozhodnutí Ministerstva financí.
Podstatná část těchto činností, zejména činnost uvedená pod bodem a), pokud je
provozována soustavně, znamená obchodování s pohledávkami a má z materiálního
hlediska charakter podnikání.
Ze samotného smyslu existence České konsolidační agentury a z povahy jejích
cílů vyplývá, že pohledávky zpravidla prodávala za nižší cenu, než byla jejich
nominální hodnota či cena, za kterou je sama nakoupila. To ovšem neznamená, že
neměla usilovat o to, aby pohledávky prodávala za maximální reálně dosažitelnou
cenu. Jasně o tom svědčí např. povinnost členů představenstva a dozorčí rady
vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře (§ 10 odst. l cit. zákona), jakož i
povinnost všech zaměstnanců, tj. včetně členů představenstva, a povinnost členů
dozorčí rady zdržet se jakéhokoli jednání, které by mohlo vést ke střetu
osobních zájmů se zájmy agentury, a zákaz používat informace nabyté v
souvislosti s výkonem funkce ve vlastní prospěch nebo ve prospěch jiné osoby (§
10 odst. 4 cit. zákona). Pominout nelze ani to, že činnost České konsolidační
agentury se řídila zásadami ochrany obchodního tajemství (§ 10 odst. 2 cit.
zákona) a že na členy představenstva a dozorčí rady se vztahoval zákaz
konkurence, včetně toho, že jak obsah tohoto zákazu, tak následky jeho porušení
se řídily obchodním zákoníkem (§ 10 odst. 5, 6 cit. zákona). I když činnost
České konsolidační agentury nebyla zákonem vymezena tak, že by jejím primárním
cílem bylo dosahování zisku, zákon přece jen se ziskem agentury počítal. Svědčí
o tom např. ustanovení § 5 odst. 4 písm. a), § 7 odst. 4 písm. e) cit. zákona,
která se výslovně vztahují k „použití zisku".
Není možné pominout, že z hlediska obchodního zákoníku byla Česká konsolidační
agentura podnikatelem podle § 2 odst. 2 písm. a) obch. zák., neboť podnikatelem
podle tohoto ustanovení je osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Jestliže se
Česká konsolidační agentura jako právnická osoba zapisovala podle § 2 odst. l
zákona o České konsolidační agentuře do obchodního rejstříku, logicky z toho
vyplývá její postavení podnikatele.
Za tohoto stavu se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem obou soudů, že Česká
konsolidační agentura byla podnikající právnickou osobou, v níž měla
rozhodující vliv Česká republika, ve smyslu § 334 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku, dále se závěrem, že pokud by měl být skutek posuzován podle trestního
zákoníku účinného od 1. 1. 2010, musel by být kvalifikován jako zločin
podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a nakonec i se
závěrem, že tím by byla vyloučena aplikace ustanovení § 34 odst. l tr. zákoníku
o promlčení trestní odpovědnosti. Trestní stíhání obviněných Ing. J. T. a Ing.
P. H. tedy nebylo nepřípustné. Kromě toho je třeba dodat, že pro jednání
uvedené v bodech 1 rozsudků obou soudů byla obžaloba podána dne 20. 2. 2009,
takže v tomto ohledu otázka promlčení trestní odpovědnosti podle trestního
zákoníku účinného od 1. 1. 2010, pokud je podmíněna namítanou právní
kvalifikací, reálně vůbec nevyvstává.
Námitky obviněných Ing. J. T. a Ing. P. H. ohledně nepřípustnosti trestního
stíhání jsou zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněných Ing. R. K.,
Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H.
S ohledem na to, že ohledně obviněného Ing. J. T. byly rozsudky obou soudů
zrušeny z důvodu vadně provedeného řízení ve smyslu ustanovení § 265b odst. l
písm. d) tr. ř., je bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud věcí tohoto obviněného
dále zabýval z hlediska meritorní správnosti rozhodnutí. Tato otázka může být
aktuální teprve za situace, kdy rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání, je
výsledkem náležitě provedeného řízení.
Pokud jde o ostatní obviněné, lze pod ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
podřadit pouze námitky obviněných Ing. J. L. a Ing. P. H. ohledně promlčení
trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Tyto
námitky jsou zjevně neopodstatněné, a to z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil
v té části tohoto usnesení, v níž se zabýval dovoláními obviněných Ing. J. T. a
Ing. P. H. podanými s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. e) tr. ř.
Právní posouzení skutku, jímž byli obvinění Ing. J. L. a Ing. P. H. uznáni
vinnými, podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 nepřicházelo v úvahu,
neboť by nutně vedlo k aplikaci ustanovení § 332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Ve vztahu k tomuto posouzení skutku je evidentní, že podmínky promlčení trestní
odpovědnosti obviněného, jak jsou stanoveny v § 34 odst. l písm. c) tr.
zákoníku, nebyly splněny.
Jinak obvinění Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. v souvislosti s ustanovením
§ 265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatnili vyloženě jen skutkové námitky, které
nelze akceptovat jako dovolací důvod.
V části tohoto usnesení, v níž byl obecně podán výklad ustanovení § 265b odst.
l písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vysvětlil, že zásadně nezasahuje do skutkového
základu rozhodnutí napadeného dovoláním. S ohledem na nutnost respektovat
principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces,
může Nejvyšší soud do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně
zasáhnout, avšak jen zcela výjimečně za předpokladu, že to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je
dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou
spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě
soudy tato zjištění učinily, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, která se týkají
obviněných Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. a která v napadeném rozsudku
převzal také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Tato skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž
byly především odposlechy telefonních hovorů obviněných. Obvodní soud pro Prahu
7 se náležitě zabýval obsahem odposlechnutých hovorů (včetně SMS zpráv), jejich
frekvencí a časovou návazností, jakož i otázkou, zda odposlechy byly při
splnění zákonných podmínek řádně nařízeny, a na pokladě zevrubného rozboru
odposlechnutých a zaznamenaných hovorů (včetně SMS zpráv) důvodně dovodil, že
jsou spolehlivým důkazem o tom, že mezi obviněnou Ing. R. K. a Ing. E. H.,
které zastávaly funkce v České konsolidační agentuře, na straně jedné a
ostatními obviněnými na straně druhé byly prostřednictvím obviněného Ing. J. T. jako bývalého zaměstnance České konsolidační agentury udržovány kontakty, v
jejichž rámci obviněná Ing. R. K. a Ing. E. H. poskytovaly jinak nepřístupné
informace o pohledávkách České konsolidační agentury. Odpovídající podklad v
důkazech má také zjištění, že obě za to byly neoprávněně zvýhodněny, a to
obviněná Ing. R. K. peněžní částkou 400 000 Kč a Ing. E. H. bezplatným bydlením
v bytě, se kterým disponoval obviněný Ing. J. T., a v bytě obchodní společnosti
NES ČR, s.r.o., což jako jednatel této obchodní společnosti umožnil obviněný
Ing. J. L. Námitka obviněného Ing. J. L., že nebyla zjištěna peněžní hodnota
uvedené výhody Ing. E. H., nemá žádný význam, protože úplatkem je nejen
neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení např. v podobě
peněz, ale i jiné zvýhodnění, na které uplácená osoba nemá nárok. Bez významu
jsou také námitky ohledně míry konkrétnosti takto poskytovaných informací, a to
vzhledem k zásadě, že (všichni) zaměstnanci České konsolidační agentury byli
povinni zachovávat mlčenlivost ve věcech týkajících se předmětu její činnosti
(§ 10 odst. 2 zákona o České konsolidační agentuře). Z odposlechů (včetně SMS
zpráv) je patrno, že zjevným účelem informací získaných z České konsolidační
agentury bylo jejich využití při ovlivňování toho, komu budou pohledávky České
konsolidační agentury prodány, za což obvinění Ing. J. L. a Ing. P. H. sami
získávali peníze. Souvislost výhod poskytnutých obviněné Ing. R. K. a Ing. E. H. s předmětem činnosti České konsolidační agentury je z těchto důkazů také
zřejmá. Obvodní soud pro Prahu 7 hodnotil odposlechy a další důkazy v souladu s
jejich obsahem, nedopustil se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočil z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy
Obvodní soud pro Prahu 7 jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlil v
odůvodnění rozsudku a v tomto rámci také přijatelně zdůvodnil nadbytečnost
dalšího dokazování podle návrhů obviněných. Pokud Městský soud v Praze převzal
skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7 do svého rozsudku, nelze mu v
tomto ohledu nic vytýkat. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího,
aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval
z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že Obvodní soud pro Prahu
7 jako soud prvního stupně a Městský soud v Praze jako soud odvolací se ke
skutkovým zjištěním dobraly postupem, který je slučitelný s principy
spravedlivého řízení. To, že obvinění Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž
soudy hodnotily důkazy, a že případně nepovažují dokazování za úplné, není
dovolacím důvodem.
K důvodu dovolání podle 265b odst. l písm. h) tr. ř. u obviněných Ing. R. K. a
Ing. J. T.
Podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné
trestní sazby, nezakládají tento dovolací důvod námitky, které se týkají jen
otázky přiměřenosti uloženého trestu.
Obviněná Ing. R. K. byla uznána vinnou trestným činem přijímání úplatku podle §
160 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2008), na který je stanovena
sazba odnětí svobody až na dvě léta. Pokud jí byl uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody na jeden rok, jde o přípustný druh trestu ve výměře v rámci
zákonné trestní sazby. Námitky obviněné stran nepřípustnosti nepodmíněného
trestu odnětí svobody jsou evidentně nepodložené, a to včetně námitky, že
trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 je pro obviněnou příznivější v tom, že
prostřednictvím ustanovení § 55 odst. 2 omezuje možnosti uložení nepodmíněného
trestu. Jestliže by se skutek posoudil podle trestního zákoníku účinného od 1.
1. 2010, pak by obviněná byla uznána vinnou zločinem přijetí úplatku podle §
331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku z důvodu, že spáchala čin jako úřední
osoba ve smyslu § 334 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Na tento zločin je v § 331
odst. 3 tr. zákoníku stanovena sazba odnětí svobody od dvou let do osmi let,
takže namítané ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku by se vůbec nemohlo
uplatnit.
Druhy trestů podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 byly stanoveny v §
27 tr. zák. s tím, že v ustanovení § 27 písm. a) tr. zák. bylo uvedeno jen
„odnětí svobody". Také v § 52 odst. l tr. zákoníku jsou stanoveny druhy trestů
s tím, že podle § 52 odst. l písm. a) tr. zákoníku je druhem trestu jen „odnětí
svobody". Z hlediska obou zákonů jsou podmíněný trest odnětí svobody a
nepodmíněný trest odnětí svobody jen různými formami odnětí svobody jako
jediného druhu trestu, a nikoli dvěma druhy trestů. Trestní zákon účinný do 31.
12. 2009 rovněž má ustanovení, které obsahově koresponduje s namítaným
ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Jde o ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák.
podle něhož za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody
nepřevyšuje tři roky, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za
podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo
k dosažení účelu trestu. Tím ovšem není dotčeno ustanovení § 58 odst. l tr.
zák., podle něhož podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody přichází v
úvahu nejen vzhledem k osobě pachatele, ale zároveň také za předpokladu, že to
odůvodňují okolnosti případu. Ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. je určitým
výkladovým vodítkem k tomu, jak má být posuzováno splnění těch předpokladů
podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, které se podle § 58 odst. l
tr. zák. vztahují k hledisku vymezenému jako „osoba pachatele". Další hledisko
vymezené v § 58 odst. l tr. zák. jako „okolnosti případu“ tím zůstává
nedotčeno. Jestliže Městský soud v Praze usoudil, že v případě obviněné Ing. R.
K. nepřichází v úvahu podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, pak ze
způsobu odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že k tomuto závěru dospěl s
ohledem na hledisko vymezené zákonem jako „okolnosti případu“. Otázka, zda
okolnosti případu odůvodňují či neodůvodňují podmíněný odklad výkonu trestu
odnětí svobody, je otázkou přiměřenosti trestu a nachází se tudíž mimo meze
dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. Pro úplnost je třeba
konstatovat, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nezakládají dovolací
důvod ani podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Do okruhu otázek týkajících se přiměřenosti trestu spadá také námitka délky
řízení. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní
sazby, což nevyžaduje žádnou korekci se zřetelem k délce řízení, neboť ta ještě
nedosáhla takové míry nepřiměřenosti, aby ji bylo nutno kompenzovat výrazněji.
Námitky obviněné Ing. R. K. směřující proti nepodmíněnosti uloženého trestu
odnětí svobody nejsou dovolacím důvodem.
Obviněný Ing. J. T. ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. l písm. h) tr. ř. neuplatnil žádné bližší námitky. Výrok o trestu, který
byl uložen tomuto obviněnému, ostatně byl zrušen z podnětu jeho dovolání
podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. d) tr. ř. Je tedy
bezpředmětné dále se výrokem o trestu u obviněného Ing. J. T. zabývat.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. j) tr. ř. u obviněného Ing. J. T.
Podle § 265b odst. l písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky
stanovené zákonem pro jeho uložení.
Obviněný Ing. J. T. není osobou oprávněnou napadat rozsudek Městského soudu v
Praze ve výroku o uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové
hodnoty, neboť toto ochranné opatření nebylo uloženo jemu, nýbrž jiným osobám,
a to MUDr. M. T. a MUDr. M. T., kteří mají postavení zúčastněných osob podle §
42 odst. l tr. ř.
Podle § 265d odst. l písm. b) tr. ř. může dovolání podat obviněný, avšak jen
proti výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Jestliže bylo
ochranné opatření uloženo jiné osobě než obviněnému, není obviněný oprávněn
podat dovolání proti výroku o uložení ochranného opatření.
Dovolání obviněného Ing. J. T. v části napadající výrok o ochranném opatření
uloženém MUDr. M. T. a MUDr. M. T. je dovoláním podaným neoprávněnou osobou. Z
podnětu dovolání obviněného se Nejvyšší soud výrokem o uložení ochranného
opatření dále nezabýval, a pokud přikročil k jeho zrušení, stalo se tak jen
proto, že tento výrok měl obsahový podklad ve zrušeném výroku o vině obviněného
Ing. J. T.
Závěrem k podaným dovoláním
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení,
Nejvyšší soud
- z podnětu dovolání obviněného Ing. J. T., pokud bylo podáno s odkazem na
ustanovení § 265b odst. l písm. d) tr. ř., zrušil ohledně tohoto obviněného
napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
7, přičemž oba rozsudky zrušil také ve výroku o ochranném opatření, které bylo
uloženo zúčastněným osobám MUDr. M. T. a MUDr. M. T., neboť výrok o ochranném
opatření měl obsahový základ ve výroku o vině obviněného Ing. J. T., zrušil
také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad,
a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl,
- dovolání obviněných Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. odmítl jako
zjevně neopodstatněná.
Pokud Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, jde o to, že Obvodní soud pro Prahu 7 znovu
rozhodne jednak ohledně obviněného Ing. J. T. a jednak ohledně ochranného
opatření poté, co odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání v souladu s
ustanoveními § 265r odst. l písm. a), b) tr. ř., aniž k tomuto postupu
potřeboval souhlas státního zástupce a obviněných.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec