7 Tdo 758/2024-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání obviněného P. B., podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 4 To 78/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 29/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2024, č. j. 2 T 29/2024-217, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2021 do dubna 2023, v rodinném domě na ulici XY v Brně, kde v dané době sdílel společnou domácnost se svou partnerkou P. T., jejich dcerou BBBBB (pseudonym) a dcerou jeho partnerky AAAAA (pseudonym), opakovaně s četností nejméně dvakrát za měsíc pohlavně zneužíval nezletilou AAAAA, na jejíž výchově se podílel, tato ho považovala za výchovnou autoritu, měla k němu důvěru a oslovovala ho „tati“, a přestože si byl vědom jejího nízkého věku, za účelem svého sexuálního vzrušení ji osahával na těle nejprve přes oblečení, následně ji osahával na nahém těle pod oblečením, kdy ji takto opakovaně hladil na prsou, zadku a na přirození, kde jí opakovaně prováděl masturbaci, přičemž poškozená se mu aktivně nebránila a o jeho chování se zmínila až v březnu 2023 ve škole na naléhání třídní učitelce, která si povšimla změn v jejím chování, a následně v blíže nezjištěné době v dubnu 2023 své matce, přičemž s ohledem na intenzitu a dlouhodobost jeho počínání, nízký věk poškozené a tomu odpovídající její rozumovou a psychickou vyspělost a celkové selhání jeho výchovné role bylo toto jeho jednání způsobilé přivodit jí negativní psychické následky a negativně ovlivnit její další citový a mravní vývoj.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2024, č. j. 4 To 78/2024-250, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o trestu napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. B. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále o důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 tr. ř., přestože byl již v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dodal, že mu sice nebylo odepřeno právo na přístup k odvolacímu soudu, ale tento neodstranil vady vytýkané v řádném opravném prostředku, a navíc sám zatížil své rozhodnutí rovněž vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K nesprávnému právnímu posouzení došlo ve vztahu k posouzení ukládaného nepodmíněného trestu odnětí svobody, jenž byl vzhledem ke všem okolnostem dané trestní věci trestem nepřiměřeným a přísným a je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Napadené usnesení pak nemůže obstát, neboť výrok o trestu není náležitě odůvodněn a odvolací soud nepřihlédl ke všem podstatným skutečnostem důležitým pro druh a výměru uloženého trestu.
5. Byl přesvědčen, že byla pominuta řada podstatných skutečností a měl mu být uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený, neboť uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let je vzhledem ke všem konkrétním okolnostem nepřiměřeně přísný a neúčelný. Deklaroval, že se k vytýkaným trestným činům doznal, podrobně popsal veškeré okolnosti týkající se trestné činnosti, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, a přispěl tak k objasnění trestné činnosti. V hlavním líčení před soudem prvního stupně prohlásil svou vinu podle § 206a tr. ř., což označil za nejstěžejnější polehčující okolnost, k níž mělo být přihlédnuto při stanovení druhu a výměry trestu. V předmětném trestním řízení rovněž projevil upřímnou lítost nad jeho jednáním a způsobenými následky. Poškozené i její matce se opakovaně omluvil. Sama poškozená v rámci svého výslechu uvedla, že nechce, aby se mu cokoli stalo, neboť učinil chybu, kterou se snaží napravovat, a z tohoto důvodu také odmítla vypovídat. Odvolacímu soudu pak adresovala přípis, v němž prosila o to, aby mu nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. Na potřeby poškozené prostřednictvím její matky před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody finančně přispíval a byl také ochoten zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč, kdy přiznání tohoto nároku v trestním řízení navrhoval zmocněnec poškozené. Je zřejmé, že se již samotným projednáním věci před trestním soudem ze svých chyb poučil, a tudíž se již nikdy nedopustí žádné další trestné činnosti.
6. V rámci polehčujících okolností je nutno přihlédnout též k tomu, že vedl jinak řádný život, kdy byl formálně bezúhonný, chodil pravidelně do zaměstnání a obstarával příjmy pro celou rodinu poškozené. Znaleckým posudkem vypracovaným doc. MUDr. Michalem Pohankou, Ph.D. pak bylo v řízení prokázáno, že se trestných činů dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, přičemž k této okolnosti musí soud přihlédnout podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho postojem v trestním řízení také ukázal, že si je vědom, co svým jednáním poškozené způsobil a byl připraven nést za toto své jednání následky. Nelze proto souhlasit se závěry soudů obou stupňů, podle nichž neměl mít na celou věc náhled. V rámci probíhajícího řízení souhlasil s uložením ochranného léčení ambulantního, dokonce ještě před zahájením trestního stíhání sám dobrovolně zahájil sexuologickou léčbu, která probíhala do okamžiku nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, a měl v úmyslu se léčit po zbytek života. Odmítl závěr soudů, že vyhledal léčení až v návaznosti na to, že celá věc vyšla najevo, neboť na sexuologickou léčbu byl již touto dobou dávno objednán. Shora uvedený znalec pak jasně konstatoval, že jeho pobyt na svobodě není vzhledem k probíhající léčbě nebezpečný, což bylo potvrzeno i druhým znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. Petrem Nedomou. Dále znalec dospěl k závěru, že uložení ochranného léčení v ambulantní formě je dostačující, neboť sám dobrovolně zahájil sexuologickou léčbu a chtěl v ní pokračovat. S ohledem na tyto skutečnosti byl podle něj nepodmíněný trest odnětí svobody neúčelný. Jak potvrdil znalec, pokud bude pravidelně docházet na sexuologickou léčbu, projevy u diagnostikované sexuální deviace budou utlumeny a riziko opakování trestné činnosti podstatně sníženo. Již samotné projednání trestní věci postačilo k tomu, aby se poučil a napravil, a vedle ochranného léčení postačovalo uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého.
7. Podle přesvědčení dovolatele bylo třeba také přihlédnout k tomu, že poškozenou pouze osahával, kdy ke zvýšení intenzity fyzického kontaktu došlo až v posledních pár týdnech. Nikdy ji pak nenutil, aby byla vůči němu aktivní, rovněž vůči ní nepoužil násilí či donucovacích prostředků a respektoval její přání, pokud se jí vyvíjené aktivity nelíbily. Poškozená mu posléze odpustila. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by poškozená utrpěla v důsledku jeho protiprávního jednání psychickou újmu či závažnější následky. S matkou poškozené má rovněž nezletilou dceru, která jej potřebuje, a celá rodina je na něm finančně závislá. Současně s matkou poškozené ukončil rodinnou domácnost a měl jasně stanovené podmínky, za nichž se mohl vídat s dcerou, aby byl důsledně dodržován zákaz styku s poškozenou.
8. Poukázal pak na znění § 38 odst. 2 tr. zákoníku, kdy vzhledem ke všem konkrétním okolnostem případu na něj postačovalo působit trestem odnětí svobody podmíněně odloženým, byť i na maximální možnou délku zkušební doby. Souhlasil rovněž s tím, aby mu byl uložen dohled nebo přiměřené omezení či přiměřené povinnosti spočívající např. v uložení povinnosti zdržovat se v místě jeho posledního bydliště či v zákazu přiblížení se k poškozené. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody označil za nepřiměřeně přísný i v kontextu praxe českých soudů, přičemž odkázal na některá rozhodnutí, v nichž byl za totožný trestný čin uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, ačkoli docházelo k pohlavnímu zneužití nezletilých dlouhodobě.
9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a řízení jemu předcházející a dále zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatoval, že dovolací argumentaci nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný totiž své výtky směřoval vůči uloženému trestu odnětí svobody a jeho údajné extrémní neadekvátnosti, přičemž nenamítal žádné vady právního posouzení. Podle jeho přesvědčení pak nedošlo ani k naplnění podmínek pro aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Napadeným rozsudkem soud uložil trest odnětí svobody v rámci hranice vymezené v § 187 odst. 2 tr. ř., přičemž uložený trest i jeho výměra odpovídají zákonem vymezeným požadavkům. K výhradám tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu uvedl, že takovou argumentaci nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. V případě obviněného, jemuž byl uložen trest odnětí svobody na spodní hranici zákonem stanoveného rozmezí, pak nedošlo ani k uložení extrémně přísného trestu, který by hrubě neodpovídal okolnostem případu či jeho osobním poměrům. Navrhl proto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to výhradně ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, neboť měl za to, že je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, pročež je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští.
14. Jak již bylo řečeno, dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu, jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť uloženou sankci nelze považovat za excesivní, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou.
15. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané trestné činy mohl být obviněnému uložen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě dvě léta až deset let. V daném případě byla výměra trestu stanovena na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tj. dva roky, přičemž obviněný byl pro výkon trestu zařazen v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Předně je tedy nutno zopakovat, že uvedená výměra byla stanovena v souladu se zákonem.
Soudy se pak zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu (viz odstavce 21. až 24. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 6. až 8. odůvodnění soudu odvolacího). Z hlediska polehčujících okolností vzaly v potaz formální bezúhonnost obviněného, dobrovolné zahájení sexuologického léčení (byť pomoc vyhledal až v okamžiku, kdy celá věc vyšla najevo), jeho přístup k trestnímu řízení a zejména prohlášení viny. Důvodně však přihlédly i k okolnostem, jež mu přitěžovaly, a to dlouhodobost páchání trestné činnosti, spáchání dvou trestných činů (jeden zločin a jeden přečin) a absenci náhledu na jeho trestnou činnost.
Tento poslední obviněným rozporovaný aspekt byl srozumitelně vyložen, kdy bylo vycházeno zejména ze samotné výpovědi poškozeného (nelze však opomíjet ani provedené listinné důkazy např. zprávami Odboru sociálních věcí, ÚMČ Brno-Židenice či zprávu Ratolest Brno, z. s.). Rovněž byla tato skutečnost zasazena do kontextu toho, že obviněný v minulosti ochranné léčení sexuologické absolvoval, neboť mu musela být známa rizika plynoucí z jeho duševního onemocnění, a v tomto smyslu i vnímání nastupující recidivy jednání, pro něž již byl odsouzen.
Stran zmenšené příčetnosti nutno konstatovat, že byla rovněž vzata v potaz (viz odstavec 21. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), jakož i objasněno, proč nebyl aplikován § 40 odst. 2 tr. zákoníku (viz odstavec 24. odůvodnění téhož rozsudku). Konečně k dovolatelem navrhovanému podmíněnému odložení trestu odnětí svobody se velice podrobně vyjádřil soud odvolací (viz odstavec 7. odůvodnění jeho usnesení), jenž přezkoumatelným způsobem osvětlil, proč v tomto konkrétním případě hodnocení osoby obviněného vylučuje uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého, a to i při zohlednění všech polehčujících okolností.
Nemohl tak být porušen požadavek subsidiarity přísnější sankce vyjádřený v § 38 odst. 2 tr. zákoníku.
16. Napadený uložený trest odnětí svobody na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby se zohledněním všech okolností nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Jen na okraj pak Nejvyšší soud dodává, že pakliže obviněný argumentuje absencí psychické újmy či závažnějších následků v důsledku jeho protiprávního jednání, do budoucna rozhodně nelze vyloučit následky na dalším mravním a sexuálním vývoji poškozené, který obviněný svým činem nepochybně ohrozil.
17. Pakliže obviněný předložil dovolacímu soudu konkrétní výběr rozhodnutí řešících rovněž dlouhodobé pohlavní zneužití nezletilých, přičemž za totožný trestný čin měl být v jiných případech ukládán trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, je nutno uvést následující. Pro posuzování přiměřenosti a humánnosti ukládaného trestu, případně jeho proporcionality je třeba mít na paměti, že trest vymezený za konkrétní trestnou činnost pachateli je vždy trestem individuálním, jejž nelze nekriticky posuzovat s jinými tresty ukládanými, byť za obdobnou trestnou činnost, protože nikdy nejsou dva případy shodné natolik, aby bylo možné pouze jejich porovnáním dojít ke zcela stejným kritériím. Princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby dokonce i uvnitř tohoto rozmezí (tedy bez aplikace ustanovení o mimořádném snížení či zvýšení trestu) zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1061/2022). Z těchto hledisek se Nejvyšší soud věnoval výhradám obviněného, přičemž neshledal, že by v jeho mohlo být jakkoli zasaženo do jeho legitimního očekávání stran výše ukládaného trestu.
18. Předně nutno podotknout, že již odvolací soud se k obviněným citovaným rozhodnutím vyjádřil tak, že stěžejní rozdíl spatřoval v tom, že obviněnému již byla sexuologická léčba uložena a měl vzhledem ke svému předchozímu odsouzení i léčbě samotné všechny předpoklady se vyvarovat pokračování v jednání, pro nějž byl uznán vinným. Nejvyšší soud pak konstatuje, že se v žádném z případů nejednalo o obdobná skutková jednání, jak dovolatel předkládá. Dovolatelem uváděný rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 6.
12. 2023, sp. zn. 15 Tdo 677/2023, řešil situaci, kdy obviněný opakovaně sahal do rozkroku nezletilé dcery a dotýkal se jejích zevních pohlavních orgánů. Nejvyšší soud i zde explicitně konstatoval, že za daný zvlášť závažný zločin je obvyklou sankcí v obdobných případech nepodmíněný trest odnětí svobody. V daném konkrétním případě však u obviněného nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti, trest mu byl ukládán s určitým časovým odstupem a za situace, kdy již vykonal část uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Podle názoru velkého senátu trestního kolegia v tomto konkrétním případě osoba obviněného a jeho poměry, včetně dosavadního života obviněného a prostředí, v němž žil a pracoval, a okolnosti případu odůvodňovaly závěr, že k působení na obviněného, aby vedl řádný život, ještě nebylo třeba přímého výkonu trestu odnětí svobody. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 96/2024, pak otázka uloženého trestu nebyla vůbec řešena, přičemž skutkově se jednalo o situaci, kdy obviněný nejméně ve čtyřech případech v rámci pěti měsíců masíroval nahá prsa poškozené.
K tomu lze dodat, že způsob a doba páchání nyní projednávané činnosti se předloženým rozhodnutím zásadně vymyká, neboť obviněný od roku 2021 do dubna 2023 s četností nejméně dvakrát za měsíc osahával poškozenou na těle (prsou, zadku i přirození), přičemž intenzita fyzického kontaktu se stupňovala až k masturbaci. Případné srovnání tudíž tak, jak ho prezentuje dovolatel, postrádá smysl.
19. Obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v předcházejícím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu [jakož i ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.Závěr
20. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, dovolací námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému (ale ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu.
21. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu