7 Tdo 76/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2003 o dovolání obviněné
J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 5 To 610/2001, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 168/2000 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. o d m í t á .
Obviněná J. K. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 2. 2002, sp. zn. 5 To 610/2001. Tímto rozsudkem byl na podkladě odvolání obviněné zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 4 T 168/2000, a rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a uložen jí peněžitý trest a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody.
Obviněná v dovolání deklarovala dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítala, že skutkový stav, popsaný Obvodním soudem v Praze 1 a převzatý Městským soudem v Praze, nebyl zjištěn správně a v důsledku toho je
nesprávné i právní posouzení skutku. Podle jejího přesvědčení poškozený nebyl nikým nucen, aby konal něco, co by bez donucení neučinil. Pro případ, že by byly naplněny formální znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., nebyla podle jejího názoru splněna materiální podmínka pro posouzení skutku jako trestného činu. S odkazem na všechny rozhodné okolnosti uvedené v § 3 odst. 4 tr. zák., zejména na to, že to byla ona, kdo byl jednáním poškozeného připraven o 4.500.000,- Kč, namítla, že stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost je nepatrný. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a z důvodu § 226 písm. a) tr. ř. ji zprostil obžaloby.
Podle zjištění Městského soudu v Praze se obviněná trestného činu vydírání podle
§ 235 odst. 1 tr. zák. dopustila společně se spoluobviněnými M. K. a T. L. tím, že
s úmyslem získat od poškozeného M. A. vrácení 4.500.000,- Kč, dne 8. 11. 1999 v P., v baru U V. obvinění J. K. a M. K. mu vyhrožovali fyzickou likvidací, pokud částku nezaplatí, a spolu s dalšími dvěma nezjištěnými osobami ho přinutili, aby s nimi jel do K. H., kde mu v restauraci U z. l. vyhrožovaly nezjištěné osoby, přičemž rusky hovořící muž přitom manipuloval se samopalem; poté poškozený odjel do bytu obviněné a tam za přítomnosti obviněného T. L. a dalších dvou blíže nezjištěných mužů pod vlivem předchozích výhrůžek podepsal dlužní úpis na částku 4.500.000,- Kč.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ačkoli obviněná v dovolání označila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. V mezích uvedeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Není však možné namítat nesprávnost skutkových zjištění. Zaměřila-li tedy obviněná své výhrady též proti skutkovým zjištěním, bylo její dovolání v tomto ohledu podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto Nejvyšší soud k této části dovolání nepřihlížel.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm .g) tr. ř. byl však relevantně uplatněn tou částí dovolání, jíž obviněná zpochybnila správnost právních závěrů prezentovaných v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze. Obviněná v dovolání neuplatnila žádné konkrétní výhrady, jimiž by zpochybnila formální podmínky trestnosti činu; její námitky směřovaly vůči hodnocení stupně nebezpečnosti jejího činu pro společnost. Vyslovila přesvědčení, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný, a pro absenci materiální podmínky trestnosti se proto nemůže jednat o trestný čin.
S tímto názorem obviněné souhlasit nelze.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.).
O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že při posouzení skutku obviněné jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se soud zabýval jak otázkou formálních znaků tohoto trestného činu, tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti, a závěry, k nimž při právním posouzení skutku dospěl, v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě rozvedl.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé. Neopomněl zohlednit ty faktory, na něž obviněná konkrétně odkazuje, tj. okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu obviněné, míru jejího zavinění i její pohnutky. Vzal v úvahu, že to byl poškozený M. A., kdo obviněnou připravil o 4.500.000,- Kč, finanční prostředky jí nevrátil a že ta se činu dopustila jen proto, aby je získala zpět. Tyto okolnosti, snižující stupeň nebezpečnosti činu obviněné, byly výstižně zhodnoceny v závěrech, týkajících se materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby (v posuzovaném případě spáchání činu nejméně se dvěma osobami) podle § 88 odst. 1 tr. zák. Na rozdíl od právních závěrů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně byl shodně popsaný skutek kvalifikován odvolacím soudem nikoliv jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
Existence okolností, snižujících stupeň nebezpečnosti činu obviněné, však ještě neznamená, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněné byl pouze nepatrný. Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty
(k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněné však nejde.
Čin obviněné, třebaže jeho pohnutku lze pochopit, není možné tolerovat a jeho nebezpečnost bagatelizovat. Obviněná se činu dopustila vedena snahou dosáhnout vyplacení či alespoň zajištění navrácení finančních prostředků (formou podepsání tzv. dlužního úpisu), vycházejíc z předpokladu, že poškozený je povinen jí peníze zaplatit; přinutila-li ale poškozeného k plnění jeho závazku pod hrozbou fyzickou likvidací, za přítomnosti dalších osob, která důraznost hrozby ještě zvyšovala (rusky hovořící muž manipulující se samopalem apod.), jde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti je evidentně vyšší než nepatrný. Trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. byl tedy jednáním obviněné naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková