USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2025 o dovoláních, která podali obvinění D. K. a O. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 44 To 187/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 155/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. K. a O. R. odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 2024, č. j. 2 T 155/2019-2204, byli obvinění D. K. a O. R. uznáni vinnými přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzeni obviněný D. K. podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, obviněný O. R. podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, oba s podmíněným odkladem na zkušební dobu 12 měsíců. Ohledně obviněného D. K. byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 177/2018.
2. Jako přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku posoudil Obvodní soud pro Prahu 4 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obvinění v období od 4. 10. 2014 do 13. 1. 2015 v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch nabízeli prodej horní části předního rohu nosorožce tuponosého o hmotnosti 1,95 kg (dále jen „roh“), tedy exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením, uvedeného v příloze I k Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úmluva CITES), která byla publikována jako sdělení býv. Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 572/1992 Sb. a kterou je Česká republika vázána. Rohem disponoval obviněný O. R., který se s obviněným D. K. dohodl, že se společně pokusí roh prodat, načež obviněný D. K. oslovil L. X. X., aby se pokusil zajistit zájemce o koupi rohu. Za tímto účelem obviněný O. R. pořídil fotografie rohu, poskytl je elektronicky obviněnému D. K., ten je dále poslal L. X. X., který na základě těchto fotografií zprostředkoval zájemce, jenž byl ochoten roh koupit za částku 400 000 Kč. Následně obviněný D. K. vyrozuměl o této nabídce obviněného O. R., avšak k prodeji nakonec nedošlo, neboť obviněný O. R. s uvedenou kupní cenou nesouhlasil. Popsaným jednáním oba obvinění porušili ustanovení čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, podle něhož nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A je zakázáno.
3. Odvolání obou obviněných podaná proti výrokům o vině i trestu byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 44 To 187/2024-2268, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Obvinění D. K. a O. R. podali proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Každý z nich napadl jeho se týkající výroky o vině a trestu.
5. Obviněný D. K. odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Šlo o námitky obdobné těm, které uplatnil již v prvním dovolání podaném v této věci, které směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 44 To 313/2022. Zejména uvedl, že rozhodná skutková zjištění byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, čímž mínil výpověď obviněného O.
R. v přípravném řízení, jejich elektronickou komunikaci a to, že důkazy v přípravném řízení byly opatřeny podjatým příslušníkem policejního orgánu. Rozhodná skutková zjištění jsou podle obviněného ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z nich vyplývá, že šlo o sondáž ohledně ceny, nikoli o nabízení rohu k prodeji, zejména ne na černém trhu, ani o zajištění kupce. Jednání obviněného mělo služební povahu v rámci operativně pátrací činnosti policie, tato povaha jeho jednání nebyla vyvrácena, naopak byla provedenými důkazy potvrzena.
Obviněný rozebral důkazní situaci k této otázce, včetně několika svědeckých výpovědí. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že je nesprávný závěr soudů o porušení čl. 8 odst. 1 citovaného nařízení Rady, že nebyl dotčen objekt trestného činu, jímž je ochrana živých složek přírody, že nelze u něho dovodit úmyslné zavinění a že mohl jednat v právním omylu. Namítl rovněž, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a princip ultima ratio, a to zejména proto, že předmětnému rohu by byla udělena výjimka, což by ale bylo řešeno až s případným převodem rohu na konkrétní osobu.
Obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Obviněný O. R. odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že soudy učinily skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a ve vztahu k tomu zpochybnil závěr soudů, že jeho jednání mělo charakter „nabízení“ rohu. Setrval na tom, že šlo jen o zjišťování ceny rohu. Většina námitek tohoto obviněného se vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soudy se podle něj nedostatečně a nesprávně zabývaly otázkou výjimek podle citovaného nařízení Rady.
Dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a že jednal v právním omylu. Zpochybnil, že by mohl vědět, že by mohlo být trestné jednání, jímž jen zjišťoval cenu rohu získaného v tuzemsku legálně (nosorožci byla odborně odříznuta část rohu v zájmu ochrany jeho zdraví) a v době, kdy zmíněná mezinárodní úmluva ještě neplatila. Nemá odborné znalosti v oblasti chovu exotických zvířat a obchodování s nimi. S právní úpravou by se detailně seznámil až v době, kdy by se k prodeji rohu rozhodl a přistoupil k němu.
K tomu však nedošlo. Za daných okolností mohlo být jeho jednání pouze nedbalostní, tudíž kvalifikovatelné jako trestný čin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami z nedbalosti podle § 300 tr. zákoníku, ohledně něhož je trestní odpovědnost promlčena. Kromě toho ale podle obviněného nebyl naplněn zákonný znak „nabízí“, který je třeba – při absenci definice tohoto znaku v trestním zákoníku – vykládat v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o uzavření smlouvy.
K tomu obviněný podrobně poukázal na ust. § 1731 a násl. o. z. a dovodil, že neučinil nabídku na prodej rohu za určitou cenu, kterou by pak byl v případě akceptace ze strany zájemce vázán. Namítl také, že následně se rozhodl k prodeji rohu nepřistoupit, aniž by k takovému rozhodnutí byl nepřímo nucen například hrozbou trestního stíhání, hrozbou prozrazení apod. Proto jeho jednání není trestné. O trestný čin by se podle něho mohlo jednat, pokud by se rozhodl k prodeji rohu přistoupit, jedině ovšem za předpokladu, že by si k prodeji neobstaral potřebné povolení.
O to však nemohl požádat jednak proto, že v žádosti je nutno uvést identifikaci kupujícího, a jednak proto, že se k prodeji rohu nerozhodl. Konečně obviněný poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a v souvislosti s tím zejména zmínil, že pokud by usiloval o udělení příslušné výjimky, pravděpodobně by jí dosáhl, a že od posuzovaného jednání uplynula delší doba a také trestní řízení již trvá dlouho. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovoláním uzavřel, že skutkové námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které uplatnil pouze obviněný D. K., jsou zjevně neopodstatněné, resp. zčásti uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Podrobněji poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k problematice námitek vztahujících se k uplatňování zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), jež v zásadě nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ledaže by se jednalo o extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy.
8. Pokud jde o právní námitky obviněných odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., poukázal státní zástupce u většiny z nich na to, jak se s nimi již vypořádaly soudy, včetně Nejvyššího soudu v předchozím rozhodnutí v této věci. Šlo především o námitky údajně nesprávného výkladu čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97, údajného nenaplnění znaku „nabízení“, dále námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
9. Státní zástupce mimo jiné zdůraznil, že případná výjimka by musela obviněným být udělena před nabízením předmětného rohu. Úvahy o pravděpodobnosti udělení výjimky označil za vysoce spekulativní. Poukázal na popis správní praxe Magistrátu hl. n. Prahy, z něhož je patrno, že k žádostem o výjimku je jako právní titul převodu přikládána „darovací smlouva“ a že na příslušném formuláři musí být uveden „nabyvatel“. Pokud by měl být předmětný roh namísto darování (muzeu, sběrateli, galerii…) prodán tak, aby byl takovým prodejem uveden na nelegální trh s těly chráněných živočichů pro účely asijské „medicíny“, lze si stěží představit, jak by mohla být taková žádost formulována, aby zůstala pravdivá. Přitom právě k takovému prodeji byla podle odposlechů i podle samotného dovolatele D. K. cena zjišťována (podle vyvráceného tvrzení dovolatele v rámci policejní akce za účelem rozkrytí tohoto nelegálního trhu). Již tato konspirativní povaha činnosti doznávané samotným obviněným v podstatě vylučuje, že by kdy bylo možno podávat ke správnímu úřadu žádost o výjimku, tedy o výjimku k nelegálnímu jednání.
10. Státní zástupce připustil, že obvinění svým jednáním žádného žijícího živočicha neohrozili, na druhé straně však zjevně směřovali k tomu, aby byl předmětným rohem obohacen nelegální trh. Z hlediska objektu trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku se zdaleka nejedná o pouhé ohrožení konkrétního jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu. Trestnost jednání může být zejména založena i tím, že je nabídkou části těla takového živočicha udržován v chodu nelegální trh s takovými předměty, když je tělo takto chráněného živočicha považováno za volně obchodovatelné zboží. Dokud jsou nosorožci usmrcováni pytláky právě za účelem získání části jejich těl pro nelegální trh, nezbývá než považovat za společensky škodlivá veškerá jednání, která takový trh udržují v chodu. Vedle zvířat přirozeně uhynulých je totiž tento trh sycen i zvířaty cíleně zabíjenými. Z hlediska objektu trestného činu je nejpodstatnější zabránit obchodování s částmi těl ohrožených živočichů bez ohledu na to, zda je někdo před tím ulovil, našel, koupil, obdržel darem, odcizil nebo zdědil. Podstatné je vyřadit tyto části těl z obchodování a tím odebrat ekonomický význam usmrcování těchto zvířat. Způsob nabytí je i z tohoto důvodu nerozhodný. Státní zástupce uzavřel, že okolnosti získání rohu (ze zvířete uhynulého před mnoha lety v zoologické zahradě) nemohou mít natolik velký vliv na škodlivost jednání obviněných, aby je bylo možno posoudit za užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku jako jednání nikoliv soudně trestné. I takto starý roh měl mířit na nelegální trh, jehož existence zprostředkovaně ohrožuje ohrožená zvířata na životě.
11. Státní zástupce označil dovolání obou obviněných za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájců podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněná.
13. Především Nejvyšší soud připomíná, že v této trestní věci již rozhodl usnesením ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 361/2023, jímž k dovolání obviněných zrušil ohledně nich dřívější odsuzující rozsudky vydané v této věci, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 44 To 313/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 2 T 155/2019. Zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Tehdejším rozhodnutím shledal dovolání obviněných zjevně neopodstatněnými z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatímco důvodnými je shledal z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů byla založena na nesprávném právním posouzení skutku proto, že soudy neučinily jasný závěr o tom, porušením kterého ustanovení měl být naplněn znak „v rozporu s jiným právním předpisem“ jakožto znak trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr.
zákoníku. Uvedená základní vada byla v dalším řízení odstraněna.
Nejvyšší soud se nyní znovu věcí zabýval z podnětu nových dovolání, v nichž však obvinění z podstatné části znovu uplatnili námitky, s nimiž se Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí vypořádal.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Ze skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, se obvinění snažili zpochybnit zjištění, že jim šlo o prodej rohu a že kroky, které podnikli, směřovaly k prodeji. Obvinění nezpochybňovali tyto kroky jako takové, ale jejich interpretaci prezentovali odlišně od závěrů soudů [tím se jejich námitka týká i důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] Po skutkové stránce byla námitka obviněných založena na tvrzení, že sledovali pouze zjištění ceny rohu, nikoli jeho prodej.
16. Touto námitkou se Nejvyšší soud již zabýval s tím závěrem, že zjištění soudů, že cílem obviněných bylo nalezení kupce a prodej rohu, je ve shodě s tím, co vyplývá z obsahu provedených důkazů. Záměr prodat roh jasně vyplývá z výpovědi obviněného O. R. v přípravném řízení. Důkaz touto výpovědí byl proveden v hlavním líčení tak, že podle § 207 odst. 2 tr. ř. byl přečten protokol o výslechu obviněného O. R. z přípravného řízení poté, co obviněný O. R. v hlavním líčení využil svého práva nevypovídat. Na to, co uvedl obviněný O. R. ve výpovědi v přípravném řízení, logicky navazuje obsah korespondence, která probíhala mezi ním a obviněným D. K. prostřednictvím mobilních telefonů (zpráv SMS). Součástí této komunikace byly i výslovné zmínky o tom, že se ozval možný zájemce, že tento zájemce licituje, že nabízí jen zhruba 30 procent ceny, že to je málo, že je možné počkat apod. Tyto pasáže ze zmíněné korespondence evidentně svědčí o tom, že šlo o prodej rohu. Obsah korespondence svědčí dále o tom, že obvinění již měli přinejmenším hrubou představu o ceně rohu, neboť cenu, kterou nabízel možný zájemce, komentovali jako nízkou a jako pouhých 30 procent ceny. Za tohoto stavu nelze dojít k úsudku, že by zjištění, podle kterého jednání obviněných směřovalo k prodeji rohu, bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
17. Uvedené zjištění není založeno na procesně nepoužitelných důkazech, jak namítal obviněný D. K. Námitkou procesní nepoužitelnosti výpovědi obviněného O. R. z přípravného řízení a elektronické komunikace se Nejvyšší soud zabýval v odst. 14 odůvodnění citovaného rozhodnutí ze dne 10. 5. 2023. Důkaz výpovědí obviněného O. R. z přípravného řízení byl proveden postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. Výslechu obviněného O. R. v přípravném řízení byl přítomen i obhájce obviněného D. K., který tak měl možnost klást mu otázky. Tím byla dodržena kontradiktornost dokazování, která je jednou ze stěžejních podmínek spravedlivého procesu. Obsah korespondence prostřednictvím zpráv mezi obviněnými byl zjištěn z mobilního telefonu obviněného D. K. jako věcného důkazu ve smyslu § 78 tr. ř., resp. § 79 tr. ř., neboť v mobilním telefonu byl uchován obsah zpráv. Nejednalo se o odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 a násl. tr. ř.
18. Rovněž námitkou, že jednání obviněného D. K. bylo součástí operativně pátrací policejní akce a tedy mělo služební charakter, se soudy všech stupňů již zabývaly, Nejvyšší soud v odst. 15 citovaného zrušovacího rozhodnutí. V něm uzavřel, že zjištění soudů, podle kterého posuzovaný čin nebyl součástí žádné operativně pátrací akce policie zaměřené na odhalení sítě osob zapojených do nelegálního obchodu s exempláři chráněných živočichů, není ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a není založeno na procesně nepoužitelných důkazech. Soudy opřely uvedené zjištění o výpověď svědka L. N., nadřízeného obviněnému D. K. Tento svědek uvedl, že myšlenku prezentovanou obviněným okamžitě zamítl. Výpovědi dalších svědků z okruhu policie, na které se odvolával obviněný, vyzněly tak, že o operativně pátrací akci buď nic bližšího nevěděli, anebo měli jen neurčité poznatky, z nichž rozhodně nevyplývalo nic, co by vyvracelo výpověď svědka L. N. Soud prvního stupně se skutkovou verzí tvrzenou obviněným D. K. podrobně zabýval již ve zmíněném předchozím odsuzujícím rozsudku a poté znovu podrobně v citovaném rozsudku ze dne 30. 1. 2024 (zejména v odst. 31 odůvodnění). Odvolací soud se těmito námitkami obviněného podrobně zabýval v odst. 27-29 napadeného usnesení. Oba soudy se s uvedenou obhajobou obviněného vypořádaly přesvědčivě a jejich závěry nevykazují prvky nelogičnosti či libovůle.
19. Jak Nejvyšší soud již rovněž konstatoval, vytýkaná procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž soudy vyvodily rozhodná skutková zjištění, nijak nevyplývá ani z toho, že v přípravném řízení policejní orgán (K.) nerozhodl o námitce podjatosti, která proti němu byla vznesena. Obsah těchto důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, tím nebyl nijak dotčen či jakkoli zpochybněn.
20. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
22. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
23. Přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím.
24. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že obvinění byli uznáni vinnými tím, že v rozporu s jiným právním předpisem nabízeli exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením.
25. Námitka, že nebyl narušen objekt trestného činu, neboť se nejednalo o žijícího živočicha a tedy součást živé přírody, je zjevně neopodstatněná. Předmětným ustanovením jsou totiž chráněny živé složky přírody, nikoliv pouze žijící zvířata nebo rostoucí rostliny. Jde o ochranu „živých“ složek životního prostředí – volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin nebo exemplářů druhu. „Exemplářem“ se přitom rozumí živočich nebo rostlina ohroženého druhu, a to nejen živý, ale i mrtvý, včetně částí těl a výrobků z nich.
26. Obvinění se snažili zpochybnit závěr soudů, že jejich jednání naplnilo zákonný znak „nabízí“. Ve svém předchozím rozhodnutí v této věci již Nejvyšší soud uzavřel, že roh, který měl povahu exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením, obvinění očividně nabízeli ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku, což vyplývá ze zjištění, podle kterého činili kroky směřující k jeho prodeji. V tomto směru námitka obviněných nevychází ze zjištění soudů, nýbrž z jejich vlastní verze skutkového děje. S ohledem na rozšíření dovolací argumentace zejména obviněného O. R. k dané právní otázce považuje nicméně Nejvyšší soud za vhodné blíže vyložit zákonný znak „nabízí“ uvedený v § 299 odst. 2 tr. zákoníku (i v § 299 odst. 1 tr. zákoníku).
27. Znakem objektivní stránky skutkové podstaty u řady trestných činů je buď „nabídne“ nebo „nabízí“. Může jít o nabízení nějaké hmotné věci, jako je tomu například u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku nebo právě u trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Může jít také o nabízení úplaty, výhody nebo prospěchu (majetkového nebo jiného) či úplatku např. u trestných činů svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku, pletich v insolvenčním řízení podle § 226 odst. 2 tr. zákoníku, podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, nebo o nabízení díla v případě trestného činu šíření díla k propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403a tr. zákoníku. Již z těchto příkladů je patrné, že znaky „nabídne“ a „nabízí“ budou obnášet určité významové rozdíly či souvislosti v případech různých skutkových podstat trestných činů. Rozhodně však nelze tyto znaky vykládat tak, jak to prezentuje obviněný O. R. ve svém dovolání, tedy že by se jednalo o jednorázový návrh na uzavření smlouvy, který již obsahuje podstatné náležitosti smlouvy, a že by bylo nutno rozlišovat nabídku od výzvy k podání nabídky na uzavření konkrétní smlouvy. Občanskoprávní rozbor dovolatele se zde míjí s podstatou znaků „nabídne“ a „nabízí“ v trestněprávním smyslu.
28. Významné není ani rozlišování znaků „nabídne“ a „nabízí“. Zákonodárce toto odlišení použil patrně proto, aby v některých případech zdůraznil, že postačí jednorázová nabídka, a naproti tomu v některých případech patrně ke zdůraznění předpokladu, že typické bude nabízení širšímu okruhu osob. Ani k naplnění znaku „nabízí“ však nelze požadovat nějakou mnohost nabídek či dlouhodobost nabízení. V tom, jak zákonodárce v jednotlivých případech užívá zmíněné dva tvary, stěží lze ve všech případech najít nějakou jasnou logiku. Tak například u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku postačí, že pachatel omamnou látku (v množství větším než malém) dítěti nabídne, zatímco skutková podstata trestného činu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje, že pachatel pornografické dílo dítěti nabízí. Obecně však lze akceptovat výklad, že dokonavý vid slovesa (tj. tvar „nabídne“) zákonodárce užívá v případech, kdy lze dovozovat vysokou závažnost, byť jen jednorázové nabídky adresované jediné konkrétní osobě. Nicméně ani znak „nabízí“ nevyžaduje nejen dlouhodobost nabízení, ale ani nabízení nějakému širšímu okruhu osob. Podle okolností nemusí být naplněn tehdy, když pachatel něco nabídne pouze jednorázově jen jediné konkrétní osobě.
29. Nabídnutím i nabízením se rozumí situace, kdy pachatel navenek projeví – výslovně nebo konkludentně – ochotu něco (věc, prospěch, výhodu, dílo apod.) poskytnout jinému. Může jít jak o nabídku prodeje, tak darování, půjčení věci aj. K nabízenému plnění může dojít ihned, ale i v budoucnu. K dokonání trestného činu není třeba, aby kdokoli na nabídku nějak reagoval. Nabídka se také nemusí dostat ke všem potenciálním adresátům.
30. Judikatura ani odborná literatura zpravidla striktně nerozlišuje mezi pojmy „nabídne“ a „nabízí“. Například podle jednoho z komentářů k trestnímu zákoníku je třeba u trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 tr. zákoníku nabízením rozumět projev vůle pachatele směřující k obstarání živočicha či rostliny jiné osobě (Ščěrba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 2340).
31. V posuzovaném případě nelze pochybovat o naplnění znaku spočívajícím v tom, že obvinění roh nabízeli. Podle zjištění soudů jednali po vzájemné dohodě v úmyslu roh prodat a za tím účelem jeden z obviněných oslovil L. X. X. se žádostí, aby se pokusil zajistit zájemce o koupi rohu. Už z toho plyne, že nabídka byla (zprostředkovaně) adresována širšímu okruhu potenciálních zájemců. Jmenovaný na základě toho zprostředkoval zájemce, který byl ochoten roh koupit za 400 000 Kč. K prodeji nedošlo proto, že obviněný O. R. s cenou nesouhlasil. Je tedy zřejmé, že nabídka obviněných směřovala prostřednictvím L. X. X. blíže neurčenému okruhu osob a nebyla jednorázově vázána na nějaký okamžik nabídky jedné konkrétní osobě. Z toho plyne, že i při maximálně zužujícím výkladu znaku „nabízí“ byl tento zákonný znak trestného činu jednáním obviněných naplněn.
32. Obvinění byli uznáni vinnými trestným činem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, jehož zákonným znakem je „rozpor s jiným právním předpisem“, tj. jiným, než je trestní zákoník. Jedná se o trestněprávní normu s blanketní dispozicí, protože podmiňuje trestní odpovědnost porušením jiného právního předpisu, zejména pak takového, který se vztahuje k ochraně živočichů a rostlin v přírodě (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2992 a násl.). Jde-li o takový trestný čin, pak ve skutkové části výroku o vině musí být uvedeno, v rozporu s kterým právním předpisem pachatel jednal. Přitom rozpor s jiným právním předpisem musí být uveden tak, aby bylo zřejmé, které nebo která konkrétní ustanovení jiného právního předpisu pachatel porušil a v jakém směru.
33. V posuzované věci je nesporné, že nosorožec tuponosý je druh přímo ohrožený vyhubením a je uveden v příloze I k Úmluvě CITES. Jako rozpor s jiným předpisem je ve výroku odsuzujícího rozsudku uvedeno, že obvinění porušili ustanovení čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97, podle něhož nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A je zakázáno. Takový závěr lze akceptovat. Obvinění nabízeli k prodeji předmětný roh jakožto exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením zařazeného do přílohy A. Zákonný znak trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v „rozporu s jiným právním předpisem“ byl naplněn.
34. Je možné dodat, že v předchozím rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud uvedl, že pokud jde o zákon č. 100/2004 Sb., tj. zákon o obchodování s ohroženými druhy, významné je ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona, jež stanoví, že postup při dovozu, vývozu, zpětném vývozu a dalších způsobech regulace nakládání s exempláři upravují přímo použitelné předpisy Evropských společenství v oblasti obchodování s ohroženými druhy. Takovým předpisem je především nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi.
Z preambule toho nařízení je zřejmé, že navazuje na Úmluvu CITES. Nařízení má přílohy A, B, C, D, přičemž zařazení jednotlivých druhů do těchto příloh má význam pro určení míry ochrany každého druhu. Příloha A obsahuje mimo jiné druhy zařazené do přílohy I Úmluvy CITES (u nichž členské státy nevznesly výhradu) a z toho vyplývá nejvyšší míra jejich ochrany. Odchylky stanoví článek 7 nařízení, přičemž odst. 1 se týká mimo jiné exemplářů narozených a odchovaných v zajetí s tím, že pod písm. a) je uvedeno, že s výjimkou použití článku 8 se na exempláře druhů zařazených do přílohy A, které se narodily a byly odchovány v zajetí, vztahují stejná ustanovení jako na exempláře druhů zařazených do přílohy B.
To je významné zmínit vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo podle zjištění soudů vyplývajících z odůvodnění rozsudků o nosorožce tuponosého, který žil a uhynul v zoologické zahradě (není ale jasné, zda se tam také narodil). Článek 8 nařízení obsahuje ustanovení týkající se regulace obchodních činností, přičemž v odst. 1 je mimo jiné uvedeno, že nabízení exemplářů druhů zařazených do přílohy A ke koupi a k prodeji je zakázáno. To se vzhledem k ustanovení článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení vztahuje i na exempláře narozené a odchované v zajetí.
Nejvyšší soud dodal, že relevantním ustanovením je také § 54 odst. 1 zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Toto ustanovení pod názvem „Prokázání původu“ mimo jiné stanoví, že kdo prodává nebo nabízí za účelem prodeje živočicha chráněného podle mezinárodních úmluv, je povinen na výzvu orgánu ochrany přírody prokázat jeho zákonný původ, přičemž bez tohoto prokázání původu je zakázáno živočicha chráněného podle mezinárodních úmluv prodávat a nabízet za účelem prodeje. Ochranu, kterou Úmluva CITES poskytuje exemplářům uvedeným v jejích přílohách tím, že reguluje mezinárodní obchod ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, ustanovení § 54 odst. 1 cit. zákona vztahuje i na obchod uvnitř České republiky.
Rovněž v § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. je obdobným způsobem stanoven mimo jiné zákaz nabízení exemplářů k prodeji bez prokázání jejich původu. Také porušení tohoto ustanovení může představovat rozpor s jiným právním předpisem ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 7 Tdo 363/2022 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4149/18).
35. Obviněný D. K. se v dovolání (stejně jako v odvolání) neztotožnil s Nejvyšším soudem podaným výkladem ust. čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve vztahu k čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení, přičemž poukázal na to, že roh pocházel z nosorožce chovaného v zajetí a „úprava exemplářů odchovaných v zajetí je autonomní a specifická“. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou z důvodů shora uvedených, které Nejvyšší soud vyložil již ve svém předchozím rozhodnutí. Logicky a přesvědčivě tyto důvody vyložil i odvolací soud v odst. 21 a 22 odůvodnění napadeného usnesení.
36. Bez bližší argumentace zůstala námitka obviněného O. R. zpochybňující úmyslné zavinění a navrhující právní kvalifikaci skutku jako trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami z nedbalosti podle § 300 tr. zákoníku. Jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Z rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že dospěly k jednoznačnému závěru o úmyslném zavinění obviněných. Odvolací soud se tím zabýval v odst. 11 odůvodnění napadeného usnesení. V této souvislosti lze dodat, že Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci konstatoval, že případná trestnost činu nezanikla promlčením trestní odpovědnosti podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, tj. uplynutím tříleté promlčecí doby, jak namítal obviněný O. R. Na trestný čin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je stanovena sazba trestu odnětí svobody až na tři léta, což podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku znamená, že promlčecí doba činí pět let, a ta do zahájení trestního stíhání ani později neuplynula.
37. Oba obvinění namítli, že jednali v právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku. I tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
Jak výstižně vyložil odvolací soud v odst. 9 odůvodnění napadeného usnesení, je všeobecně známou skutečností, že nosorožec je exotické zvíře. Jestliže se člověk ocitne v postavení prodejce exempláře (jedince nebo i části těla) takového druhu, lze na něm požadovat, aby se (sám nebo zprostředkovaně) seznámil s právní úpravou možnosti obchodování s takovým exemplářem. Navíc je všeobecně známou skutečností, že nosorožec je druh ohrožený vyhynutím, tudíž každý musí předpokládat přísnou právní úpravu nakládání s exempláři takového druhu.
Ať tedy získá exemplář takového druhu jakýmkoli způsobem, je jeho povinností se seznámit s právní úpravou týkající se nakládání s ním. I v tomto případě platí, že závěr, že skutek není trestným činem, nelze odůvodnit právním omylem obviněných ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku. I pokud se pomine, že z obsahu důkazů vyplývá vědomost obviněných o protiprávnosti jejich počínání, je třeba pro úplnost dodat, že i kdyby jednali v omylu, mohli se ho podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku vyvarovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1166/2015, publikované pod č. 5/2017 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020). V některých dalších podrobnostech pak lze odkázat na zmíněnou pasáž odůvodnění napadeného usnesení.
38. Námitku obviněného O. R., že následně se rozhodl k prodeji rohu nepřistoupit, aniž by k takovému rozhodnutí byl nepřímo nucen například hrozbou trestního stíhání, hrozbou prozrazení apod., a proto jeho jednání není trestné, lze považovat za opakování námitky o zániku trestnosti činu účinnou lítostí podle § 33 tr. zákoníku, s níž se správně vypořádal odvolací soud v odst. 13 odůvodnění napadeného usnesení. Podle § 33 tr. zákoníku zaniká trestní odpovědnost za vyjmenované trestné činy (mezi nimiž je i trestný čin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 tr.
zákoníku), jestliže pachatel dobrovolně buď a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení (příslušnému orgánu) v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Druhá alternativa zjevně nepřichází v úvahu, námitka obviněného se vztahovala k prvé. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Účinná lítost podle citovaného ustanovení zamezením škodlivému následku přichází v úvahu u trestných činů, jejichž dokonání nevyžaduje způsobení škodlivého následku, tedy u ohrožovacích trestných činů a u trestných činů předčasně dokonaných, dokud nevznikla porucha (Púry, F.
§ 33 [Účinná lítost]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 724, marg. č. 4.). Tím, že obvinění předmětný roh nabízeli, došlo nejen k dokonání trestného činu, ale i k zasažení individuálního objektu trestného činu, jímž je zájem na ochraně ohrožených druhů před všemi formami jednání, které přímo či nepřímo jejich ohrožení zvyšují, ať už jde např. o usmrcení jedince tohoto druhu nebo nabízení exempláře takového druhu. Nabízení je postaveno na roveň např. usmrcení z toho důvodu, že je jím udržován v chodu nelegální trh s takovými jedinci či exempláři, čímž je motivováno mimo jiné další usmrcování jedinců ohrožených druhů.
Jestliže jednáním obviněných již došlo k zasažení individuálního objektu trestného činu, nemohl obviněný škodlivému následku zamezit tím, že nesouhlasil s první nabídkou ceny, které se mu dostalo, roh neprodal a od jeho dalšího nabízení (prozatím) upustil. Z toho zároveň logicky plyne, že obviněný, resp. ani jeden z obviněných, nemohl škodlivý následek ani napravit, neboť oživení, podpoření nelegálního trhu, k němuž jednáním obviněných došlo, již nastalo jako následek nevratný. Nic na tom nemění fakt, že u některých jiných alternativ jednání uvedených v § 299 odst. 2 tr.
zákoníku (např. u odejmutí z přírody nebo dovezení) si lze zamezení nebo napravení škodlivého následku představit. K zániku trestnosti činu obviněných účinnou lítostí podle § 33 tr. zákoníku tedy nedošlo. Navíc i v případě, že by ukončení nabízení bylo považováno za zamezení nebo napravení škodlivého následku, trestné jednání by v daném případě i nadále pokračovalo ve formě přechovávání rohu.
39. Dále oba obvinění namítli, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, a poukázali na možnost udělení výjimky k prodeji rohu. K tomu je třeba uvést, že v článku 8 odst. 3 písm. a) až h) cit. nařízení je skutečně stanoveno, že ze zákazů uvedených v odstavci 1, tj. ze zákazu obchodních činností, může být udělena výjimka ve formě příslušného potvrzení vydaného výkonným orgánem členského státu, ve kterém se exempláře nacházejí. Výjimka uvedená v článku 8 odst. 3 písm. a) nařízení se mimo jiné vztahuje na exempláře, pokud byly získány ve Společenství dříve, než se ustanovení týkající se druhů zařazených do přílohy I Úmluvy CITES stala pro dané exempláře použitelnými.
Úmluva CITES vstoupila pro bývalou Českou a Slovenskou Federativní Republiku v platnost dnem 28. 5. 1992. Přitom ze zjištění soudů vyplývá, že roh patřil nosorožci tuponosému chovanému v 80. letech v ZOO XY, kde byla manželka obviněného O. R. na přelomu 80. a 90. let zaměstnána a mohla si odříznutý roh odnést jako odpad. Výjimka uvedená v článku 8 odst. 3 písm. d) nařízení se mimo jiné vztahuje na exempláře, pokud se jedná o exempláře živočišných druhů narozené a odchované v zajetí, případně pokud jde o části takových exemplářů.
Nejvyšší soud ve zrušovacím rozhodnutí uvedl, že tato možnost výjimky nastoluje předběžnou otázku, zda by jí oprávněná osoba dosáhla, pokud by o to požádala, což by mohlo případně mít vliv na posouzení stupně společenské škodlivosti činu. Tím Nejvyšší soud směřoval k tomu, že i touto otázkou by se měly soudy zabývat. Jestliže však soudy poté dospěly k závěru, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio nebrání dovození trestní odpovědnosti obviněných, jde o závěr přijatelný.
40. Zásada subsidiarity trestní represe je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však korigován zásadou subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost činu, jejíž určitý stupeň je podmínkou uplatnění trestní odpovědnosti, je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
41. Nižší společenskou škodlivost činu neodůvodňuje pravděpodobnost udělení výjimky k prodeji rohu. Lze tu souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že jednak by případná výjimka musela obviněným být udělena před nabízením rohu, jednak by při uvedení pravdivých údajů v žádosti (tj. nabízení a případně prodej rohu na nelegálním trhu s exempláři ohrožených zvířat) výjimka zjevně nemohla být udělena. Společenskou škodlivost snižuje okolnost, že exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebyl nabízen po cíleném usmrcení jedince pro takový účel (což obvinění věděli), nýbrž šlo o exemplář získaný výše uvedeným (legálním) způsobem. Na druhé straně šlo o věc dosahující na nelegálním trhu značné hodnoty, přičemž jen shodou okolností (v důsledku nízké nabídky kupce) nedošlo k prodeji rohu a dalšímu obchodování s ním ilegálními překupníky, což by byl následek závažnější než ten, který nastal. Státní zástupce přiléhavě poukázal na úzkou souvislost ilegálního trhu s těly (exempláři) extrémně ohrožených zvířat s jejich usmrcováním pytláky. I přes některé okolnosti snižující škodlivost činu i fakt, že se na oba obviněné hledí, jako by nebyli odsouzeni, Nejvyšší soud uzavřel, že dovození trestní odpovědnosti obviněných není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a nepředstavuje zásah do základních práv obviněných.
Závěrem k podaným dovoláním
42. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
43. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 31. 7. 2024) konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 24. 1. 2025. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu