7 Tdo 768/2004-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 7. 2004 v řízení o
dovolání, které podal obviněný J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To 754/2003, v trestní věci vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 106P97, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. J. n e b e r e do vazby.
Obviněný J. J. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1 T 106/97, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To
754/2003. Jde o souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků uložený ve
vztahu k rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T
79/99.
V řízení o dovolání obviněného byly zrušeny rozsudky Krajského soudu v Plzni a
Okresního soudu Plzeň-město v rozsahu odpovídajícím části výroku o vině
obviněného J. J. a v celém výroku o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen,
a to jak pokud jde o nyní vykonávaný souhrnný trest, tak pokud jde o samostatný
úhrnný trest v trvání osmi roků. Stalo se tak usnesením Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004-I, jímž zároveň bylo přikázáno Okresnímu
soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z toho je zřejmé, že byla zrušena soudní rozhodnutí, na jejichž podkladě
obviněný J. J. vykonává trest odnětí svobody.
Za tohoto stavu bylo třeba, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265l
odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného J. J.
Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného není dán žádný z důvodů vazby
podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř. V původním řízení obviněný ve vazbě nebyl.
Posuzované trestné činnosti se dopustil ve výkonu trestu odnětí svobody
uloženého v jiné trestní věci. Po dobu výkonu trestu bylo provedeno jeho
trestní stíhání.
Obviněnému je kladeno za vinu spáchání dvou trestných činů loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr.
zák. V usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004-I, jímž byly
rozsudky nižších soudů zrušeny, Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že
o zvlášť nebezpečnou recidivu nejde. Není proto reálné, že by obviněný znovu
byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista, jak se stalo v původním
řízení. Jeden z trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. měl
obviněný spáchat tím, že v první polovině září 1996 v součinnosti s dalšími
dvěma spolupachateli ve vězeňské cele napadli jiného odsouzeného tak, že
spolupachatelé mu zkroutili ruce za zády a obviněný mu vzal hodinky v hodnotě
800,- Kč, a dále tím, že krátce poté pohrůžkami násilí donutili téhož
poškozeného, aby otevřel svou skříňku, spolupachatel chytil poškozeného za ruce
a obviněný mu ze skříňky vzal hygienické potřeby a boty v celkové hodnotě 400,-
Kč. Druhý trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. měl obviněný spáchat
tím, že dne 20. 5. 2001 ve vězeňské cele žádal po jiném odsouzeném vydání
tabáku a cigaret, přičemž ho držel pod krkem, a když poškozený odmítl věci
vydat, udeřil ho rukou do obličeje, aniž došlo ke zranění poškozeného.
Z uvedeného je zřejmé, že od spáchání posuzovaných skutků uplynula velmi dlouhá
doba, která sama o sobě zpochybňuje existenci důvodů vazby. Konkrétní skutková
podoba obou trestných činů kvalifikovaných jako trestné činy loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák. je z hlediska způsobu provedení, intenzity použitého
násilí a způsobené či hrozící škody nevýrazná. Navíc jde o trestnou činnost
spojenou se specifickými podmínkami ve výkonu trestu odnětí svobody a spáchanou
proti spoluvězňům. Ve výkonu trestu odnětí svobody, který nyní vykonává,
obviněný je od 2. 2. 1999 se zřetelem k započtení vazby a trestu vykonaného ve
věci Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 1 T 79/99, ve vztahu k níž tu je vztah
souhrnnosti, a protože v této věci šlo o trest odnětí svobody na pět a půl
roku, lze konstatovat, že prakticky celý tento trest obviněný již vykonal (jeho
konec by jinak připadal na 2. 8. 2004).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za uvedené situace nelze u obviněného
přesvědčivě dovodit žádný ze zákonných důvodů vazby. Proto rozhodl, že obviněný
J. J. se nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 29. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 7 Tdo 768/2004
Datum rozhodnutí: 29.07.2004
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
7 Tdo 768/2004-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 7. 2004 dovolání, které
podal obviněný J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1.
2004, sp. zn. 8 To 754/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 1 T 106/97, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í
1) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To 754/2003,
pokud jím byla v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2003, sp.
zn. 1 T 106/97, ponechána beze změny část, v níž byl obviněný J. J. uznán
vinným dvěma trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť
nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání devíti roků při současném zrušení výroku o
trestu v rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T
79/99, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí a zavázán k náhradě škody
poškozenému P. P., a pokud jím byl ohledně obviněného J. J. tento rozsudek
Okresního soudu Plzeň-město zrušen ve výroku o úhrnném trestu odnětí svobody na
devět roků a šest měsíců a obviněnému J. J. byl nově uložen úhrnný trest odnětí
svobody v trvání osmi roků,
2) rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1 T 106/97,
v části, v níž byl obviněný J. J. uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41
odst. 1 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti
roků při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v
Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, a dalších obsahově
navazujících rozhodnutí, k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět roků a šest
měsíců a zavázán k náhradě škody poškozenému P. P.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc
obviněného J. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1 T 106/97,
byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (bod I
rozsudku) a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35
odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků se
zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze
dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí.
Dále byl uznán vinným druhým trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (bod II/2
rozsudku) a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (bod II/1, 3
rozsudku) a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti
měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm.
d) tr. zák. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným J. H. poškozenému P. P. částku
1.200,- Kč. Kromě toho byl obviněný J. J. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn
obžaloby pro další trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Jinak bylo
rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město rozhodnuto též ohledně obviněného J. H.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podali odvolání státní zástupce v
neprospěch obviněných J. J. a J. H., obviněný J. J. a obviněný J. H. O těchto
odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1.
2004, sp. zn. 8 To 754/2003. Ohledně obviněného J. J. bylo rozhodnuto tak, že z
podnětu jeho odvolání byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město podle § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o úhrnném trestu a podle §
259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému nově uložen podle § 234 odst. 1 tr. zák., §
42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání
osmi roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ohledně
obviněného J. J. beze změny a odvolání státního zástupce podané v neprospěch
tohoto obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný J. J. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tento rozsudek napadl v rozsahu
odpovídajícím té části výroku o vině, v níž byl uznán vinným dvěma trestnými
činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista
podle § 41 odst. 1 tr. zák., a v důsledku toho i ve výroku o uložení trestů.
Dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že
výrok o vině uvedenými dvěma trestnými činy je nesprávný, protože je založen na
svědeckých výpovědích poškozených, které označil za nevěrohodné. Dále vytkl, že
byl nesprávně uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista, protože pro
takové posouzení jeho jednání nebyla splněna materiální podmínka stanovená v §
41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti odkázal zejména na to, že se činů
dopustil s minimálním užitím násilí, případně pouze s pohrůžkou násilí a že
věci, kterých se zmocnil, měly minimální hodnotu, případně se žádné věci ani
nezmocnil. Dále poukázal na to, že se závěr soudů o zvlášť nebezpečné recidivě
opíral o předchozí potrestání pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1
tr. zák. a že horní hranice trestní sazby stanovené na tento trestný čin je
zároveň spodní hranicí tvořící podmínku pro posouzení tohoto trestného činu
jako zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Konečně obviněný zdůraznil
ještě zvláštní vztahy s poškozeným a jejich osobní poměry, čímž patrně měl na
mysli, že šlo o trestné činy mezi osobami ve výkonu trestu odnětí svobody. V
závěru dovolání obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho
napadený rozsudek, aby ho zprostil obžaloby a odkázal poškozeného P. P. s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nebo aby přikázal
Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z tohoto ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
hmotně právní posouzení. O takové posouzení jde v té části rozhodnutí, v níž
soud podřazuje svá skutková zjištění pod ustanovení hmotného práva, typicky pod
ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak
ho zjistil soud. To znamená, že v dovolání je možné namítat nesprávnou právní
kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné namítat
nesprávnost samotných skutkových zjištění. Jinak řečeno, v dovolání lze
uplatňovat jen p r á v n í námitky proti kvalifikaci skutkového stavu
zjištěného soudem a nelze uplatňovat s k u t k o v é námitky, jejichž cílem
je přehodnocení důkazů a dosažení změny skutkových zjištění soudu.
S ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje ta část dovolání,
v níž obviněný J. J. uplatnil námitky proti tomu, že soudy vzaly za podklad
skutkových zjištění posouzených jako trestné činy loupeže svědecké výpovědi
poškozených. V tomto směru šlo o polemiku se způsobem, jímž soudy hodnotily
důkazy, a s tím, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily. Jednalo se tedy o
ryze s k u t k o v é námitky, které nezakládají zákonný dovolací důvod.
Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k této části dovolání obviněného.
Zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. J.
relevantně uplatnil v té části dovolání, v níž namítl, že pro nedostatek
materiální podmínky neměly být trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. posouzeny tak, že je spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41
odst. 1 tr. zák. Z podnětu této části dovolání Nejvyšší soud přezkoumal podle §
265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ohledně
tohoto obviněného i řízení, jež této části napadeného rozsudku předcházelo, a
shledal, že dovolání je důvodné.
Jako jeden trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spáchaný obviněným
jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., byl posouzen
skutek, který podle zjištěný soudů spočíval v tom, že obviněný v první polovině
září 1996 ve Věznici P. v době výkonu trestu odnětí svobody na nástupním
oddělení v cele č. 7 společně s dalšími spolupachateli napadl odsouzeného P.
P. tím způsobem, že ostatní spolupachatelé ho chytli každý za jednu ruku,
zkroutili mu ruce za zády a obviněný mu sejmul z ruky náramkové hodinky v
hodnotě 800,- Kč, které si všichni spolupachatelé ponechali, a že krátce poté
na cele č. 4 nutili odsouzeného P. P. pod pohrůžkami použití násilí k vydání
jeho hygienických potřeb, přičemž když dosáhli otevření jeho skříňky a když
poškozený odmítl věci vydat, chytl ho jeden ze spolupachatelů za ruce a
obviněný mu ze skříňky odcizil šampon, kartáček na zuby, pastu na zuby, mýdlo,
břity k žiletkám a pár bot, vše v hodnotě 400,- Kč, a tyto věci si všichni
spolupachatelé ponechali. Přitom obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že
byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 6. 1994, sp. zn. 3 T 33/94,
odsouzen mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a
odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku, který vykonával bez
započtené vazby od 13. 7. 1994 do 15. 8. 1998 (v rozsudku Okresního soudu Plzeň-
město je nepřesně uvedeno od 13. 6. 1994).
Jako druhý trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spáchaný obviněným
jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., byl posouzen
skutek, který podle zjištění soudů spočíval v tom, že obviněný dne 20. 5. 2001
ve Věznici P. na cele č. 54 žádal po spoluodsouzeném Z. T. vydání tabáku a
krabiček cigaret, přičemž ho držel pod krkem, a když poškozený odmítl vydat
požadované věci, obviněný ho udeřil rukou do obličeje, aniž došlo ke zranění
poškozeného. Obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl odsouzen
rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 6. 1994, sp. zn. 3 T 33/94,
mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody na čtyři a půl roku, který vykonal dne 15. 8. 1998, a rozsudkem
Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, mimo jiné
pro čtyři trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného
činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na pět a půl roku, který byl uložen jako souhrnný trest
ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 1
T 193/98, a který obviněný vykonával od 24. 7. 1999 (s přihlédnutím k výkonu
dříve uloženého trestu).
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný
úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže
tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula
od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu
pro společnost.
Podle § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy
uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví
trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Zvlášť
závažnými úmyslnými trestnými činy tedy jsou trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák., trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. i trestný
čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., resp. jeho pokus podle § 8
odst. 1 tr. zák.
Z toho vyplývá, že pokud před spácháním posuzovaných trestných činů loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen pro uvedené trestné činy a
pokud vykonal celý nebo alespoň část trestu odnětí svobody, byla splněna
formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, kterou ustanovení § 41 odst. 1
tr. zák. spojuje s předchozím potrestáním pro zvlášť závažný úmyslný trestný
čin.
Materiální podmínkou zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. se
rozumí podmínka, že předchozí potrestání, zejména vzhledem k délce doby od
posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. V posuzovaném případě tato podmínka zvlášť nebezpečné recidivy
nebyla splněna.
Tím, že zákon jako formální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy stanoví
předchozí potrestání pachatele a že za součást materiální podmínky výslovně,
byť jen příkladmo, považuje délku doby od předchozího odsouzení, je institut
zvlášť nebezpečné recidivy charakterizován jako prostředek postihu pachatelů,
k jejichž nápravě nevedl výkon předchozího trestu. V této spojitosti je
významné, že obviněný se obou trestných činů loupeže dopustil v době, kdy
vykonával trest odnětí svobody uložený předtím za jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin. Trestného činu loupeže spáchaného dvěma útoky proti poškozenému P. P. v září 1996 se dopustil poté, co byl dne 7. 6. 1994 odsouzen pro trestný čin
znásilnění a co vykonal část trestu od 13. 7. 1994 (odhlétnuto od předchozí
vykonané vazby). Od předchozího odsouzení tedy uplynula doba zhruba dvou a
čtvrt roku, a protože šlo o trest uložený ve výměře na čtyři a půl roku,
vyplývá z toho, že obviněný se trestného činu loupeže dopustil za okolností,
kdy měl vykonanou zhruba teprve polovinu uloženého trestu. Trestného činu
loupeže spáchaného útokem proti poškozenému Z. T. dne 20. 5. 2001 se obviněný
dopustil jednak po dřívějším odsouzení pro trestný čin znásilnění a po vykonání
celého trestu odnětí svobody dnem 15. 8. 1998, jednak po bezprostředně
předcházejícím odsouzení pro čtyři trestné činy loupeže a pokus trestného činu
ublížení na zdraví (těžké újmy na zdraví), přičemž k tomuto odsouzení došlo dne
14. 9. 1999 a obviněný vykonával trest odnětí svobody ihned po celou dobu od
odsouzení do spáchání nyní posuzovaného trestného činu. Zde tedy od posledního
odsouzení uplynula doba jednoho a necelých tří čtvrtin roku, a protože šlo o
trest uložený ve výměře na pět a půl roku, vyplývá z toho, že obviněný se
posuzovaného trestného činu dopustil za okolností, kdy od předchozího odsouzení
uplynula jen malá část uloženého trestu. Pro oba posuzované trestné činy
loupeže je tedy příznačné, že se jich obviněný dopustil v době, kdy na něho
nebylo působeno celým předchozím trestem a dokonce ani jeho převážnou částí. Obviněný se posuzovaných trestných činů dopustil, aniž na něho bylo před jejich
spácháním působeno nápravně výchovným vlivem celého předchozího trestu. Délku
doby od posledního odsouzení jako jedno z hledisek pro posouzení materiální
podmínky zvlášť nebezpečné recidivy tu je proto třeba hodnotit velmi obezřetně,
protože necharakterizuje obviněného jako pachatele, u něhož by byl namístě
závěr, který jinak je pro zvlášť nebezpečné recidivisty typický, že se totiž
nového zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustí poté, co vykonali
zpravidla celý trest předtím naposledy uložený. Spáchání posuzovaných trestných
činů relativně krátce po předchozím odsouzení je sice závažnou okolností, která
svědčí v neprospěch obviněného, ale pouze pokud je hodnocena jako obecná
přitěžující okolnost podle § 34 písm. k) tr. zák., resp. v době rozhodování
soudů podle § 34 písm. j) tr. zák., zatímco z hlediska materiální podmínky
zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je její význam omezený.
Důležitým hlediskem pro posouzení otázky, zda byla splněna materiální podmínka
zvlášť nebezpečné recidivy, je způsob provedení posuzovaných trestných činů, a
protože jde o trestné činy loupeže, u nichž je dominantním znakem násilí,
resp. pohrůžka bezprostředního násilí, má tu zásadní význam povaha a intenzita
použitého násilí. Trestný čin loupeže spáchaný dvěma útoky proti poškozenému P.
P. spočíval v tom, že obviněný v součinnosti s dalšími spolupachateli stáhl
poškozenému z ruky hodinky za okolností, kdy spolupachatelé zkroutili
poškozenému ruce za záda, a dále mu vzal ze skříňky hygienické potřeby a boty
za okolností, kdy spolupachatel držel poškozeného za ruce. Oba útoky se tedy
vyznačovaly nevýraznou intenzitou násilí, která byla jen těsně nad spodní
hranicí toho, co vůbec je možné považovat za násilí. Trestný čin loupeže
spáchaný útokem proti poškozenému Z. T. spočíval v tom, že obviněný se domáhal
tabáku a cigaret za použití násilí, které mělo tu podobu, že poškozeného držel
pod krkem a udeřil ho rukou do obličeje. I když se jednalo o důraznější útok,
nebyla intenzita použitého násilí ani zde nijak výrazná, což se promítlo mimo
jiné do zjištění, že poškozený nebyl zraněn. U žádného z posuzovaných trestných
činů loupeže proto není možné z hlediska míry a intenzity použitého násilí
činit podložený závěr o splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
Navíc porovná-li se násilí, jehož obviněný použil při spáchání posuzovaných
trestných činů, s násilím, jehož použil při spáchání předcházejících trestných
činů znásilnění, loupeže a pokusu trestného činu ublížení na zdraví (těžké újmy
na zdraví), a dalšími okolnostmi těchto trestných činů, vyplývá z toho, že nyní
posuzované trestné činy loupeže byly evidentně méně závažné než předcházející
trestné činy. Dřívější trestný čin znásilnění spočíval v tom, že obviněný si ve
svém bytě silou své fyzické převahy vynutil pohlavní styk se středoškolskou
studentkou, která původně přišla do jeho bytu se svým známým, a využil toho, že
se její známý vzdálil a že zůstala v bytě osamocena. Dva dřívější trestné činy
loupeže obviněný spáchal tak, že donutil ve večerních hodinách číšníky v
restauraci vydat v jednom případě peníze z tržby v částce 4.000,- Kč a zboží v
hodnotě 290,- Kč a v druhém případě peníze z tržby v částce 5.000,- Kč a zboží
v hodnotě 2.508,- Kč, přičemž násilí spočívalo ve fyzickém napadení číšníků
údery, uchopením pod krkem a máváním nožem před obličejem. Třetí z dřívějších
trestných činů loupeže obviněný spáchal tak, že v noci násilně vnikl do
cizího bytu, po poškozené, která byla v bytě přítomna, požadoval peníze s
pohrůžkou, že jinak jí srazí hlavu, a tím poškozenou donutil k vydání částky
1.000,? Kč. Čtvrtý z dřívějších trestných činů loupeže obviněný spáchal tak,
že ve večerní době na ulici zastavil chodce, zatlačil ho do blízkého parčíku a
vyhrožováním a napřahováním ruky k úderu ho donutil k vydání částky 1.500,-
Kč. Pokus trestného činu ublížení na zdraví (těžké újmy na zdraví) obviněný
spáchal tak, že při vzájemném konfliktu kopal poškozeného do hlavy a mlátil ho
pěstí. Institut zvlášť nebezpečné recidivy zásadně má být prostředkem postihu
pachatelů, jež se po předchozím potrestání dopustí trestného činu, který je ve
své konkrétní podobě spíše závažnější než dřívější trestný čin nebo který je z
tohoto hlediska s dřívějším trestným činem alespoň srovnatelný. V dané věci se
však obviněný dopustil posuzovaných trestných činů loupeže v podobě, která je
charakterizuje jako podstatně méně závažné, než byly dřívější trestné činy.
Výsledek tohoto porovnání je tak dalším důvodem, který brání závěru, že byla
splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Velmi nízká hodnota věcí, kterých se obviněný posuzovanými trestnými činy
loupeže zmocnil, resp. k jejichž získání jeho jednání směřovalo, a také jejich
povaha a význam jsou rovněž hlediskem, které neumožňuje dojít k adekvátnímu
úsudku, že je dána materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Je třeba
připustit, že i věci, které mají nízkou hodnotu, pokud je vyjádřena obecnou
cenou, jsou v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody pro poškozeného jako
vězně nesnadno nahraditelné, nezanedbatelné či nepostradatelné a že jejich
ztrátu subjektivně proto považuje za citelnou újmu, ale to nestačí k naplnění
materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
Obviněný spáchal posuzované trestné činy ve specifických podmínkách výkonu
trestu odnětí svobody. Osoby ve výkonu trestu odnětí svobody tvoří určitým
způsobem uzavřenou komunitu a trestné činy spáchané mezi nimi bezprostředně
neovlivňují stav bezpečnosti ostatní společnosti. Poměry ve věznicích jsou
samozřejmě předmětem zájmu společnosti, která sleduje jako svůj cíl to, aby i
ve vzájemných vztazích mezi vězni byla dodržována pravidla platná pro vztahy
mezi lidmi na svobodě, a proto je namístě poskytovat vězňům takovou míru
ochrany proti útokům ostatních vězňů, jaká je poskytována osobám na svobodě.
Opak by byl v rozporu s ústavně garantovaným principem rovnosti lidí v
důstojnosti i právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Přesto při
úvahách o materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy je namístě vzít zřetel
i na to, že posuzované trestné činy byly spáchány ve vězeňském prostředí,
zejména když povaha, míra a intenzita násilí použitého proti spoluvězňům byla
jen nevýrazná. Tím je rovněž podporován závěr, že materiální podmínka zvlášť
nebezpečné recidivy v daném případě chybí.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěrem Okresního soudu Plzeň-město a
Krajského soudu v Plzni v tom směru, že obviněný J. J. spáchal trestné činy
loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť
nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Soudy ostatně
své rozsudky z tohoto hlediska nijak konkrétně ani nezdůvodnily. Nejvyšší soud
nemíní bagatelizovat trestné činy loupeže, jimiž byl obviněný uznán vinným, ale
zároveň musí konstatovat evidentní nepoměr mezi skutkovou podobou těchto
trestných činů na straně jedné a uloženými tresty, jejichž výměra překročila
meze přiměřenosti v důsledku mechanicky použité aplikace institutu zvlášť
nebezpečné recidivy, na straně druhé. Přitom účelem tohoto institutu je být
prostředkem postihu pachatelů zvlášť závažných úmyslných trestných činů zásadně
v případech, v nichž k adekvátnímu postihu nestačí trestní sazba uvedená v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Uváží-li se posuzovaný
případ z tohoto hlediska, je jasné, že rozpětí trestní sazby v § 234 odst. 1
tr. zák., které činí dvě léta až deset let odnětí svobody, je dostatečné k
tomu, aby obviněnému byl vzhledem ke konkrétní skutkové podobě posuzovaných
trestných činů uložen přiměřený trest, to znamená takový trest, který odpovídá
kritériím staveným v § 31 odst. 1 tr. zák. a který je s to splnit účel trestu
vymezený v § 23 odst. 1 tr. zák.
Jinak pokládá Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že jeho úvahy o zvlášť
nebezpečné recidivě a její materiální podmínce korespondují s názorem
Ústavního soudu, jak byl vyjádřen v nálezu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS
701/01 (viz č. 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, C. H.
Beck) a v nálezu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení
Nejvyššího soudu, je zřejmé, že výrok o vině obviněného trestnými činy loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. je vadný, pokud byl obviněný J. J. těmito
trestnými činy uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst.
1 tr. zák. V tomto ohledu spočívá jak napadený rozsudek Krajského soudu v
Plzni, tak předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město na nesprávném
právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemohou rozsudky uvedených soudů obstát ani
pokud jde o výrok o trestu, resp. o trestech, které byly obviněnému uloženy, a
pokud jde o výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. P. Nejvyšší soud
proto z podnětu dovolání, které podal obviněný J. J., zrušil ohledně tohoto
obviněného vadnou část rozsudků obou soudů, zrušil také všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu
Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém rozhodování je Okresní soud Plzeň-město vázán právním názorem, který
vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud v otázce zvlášť nebezpečné recidivy
(§ 265s odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec