U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. srpna 2013 v neveřejném zasedání o
dovolání obviněného M. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve
Zlíně ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 6 To 6/2013, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 18/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 1 T 18/2012,
byl obviněný M. F. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu,
bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a byl podle
tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §
81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Obviněný se měl uvedeného přečinu dopustit tím, že dne 8. 9. 2011 v blíže
nezjištěných večerních hodinách v K., v ulici U R. …, u bytu číslo … ve druhém
patře (třetím podlaží) domu, coby jednatel stavební firmy F. s.r.o., která v
tomto bytě od října 2009 prováděla rekonstrukci celého bytu, a který měl od
vstupních dveří do bytu půjčené klíče k neomezenému vstupu do bytu od majitele
bytu J. S., z důvodu odstoupení J. S. od smlouvy o dílo dne 8. 9. 2011, záměrně
vyměnil vložku zámku vstupních dveří bytu s cílem zamezit vstupu do bytu dalším
osobám, včetně samotného majitele J. S., kdy o výměně zámků majitele nijak
neinformoval a ani mu nepředal klíč k novému zámku, na žádosti k předání nových
klíčů od bytu nijak nereagoval, kdy dne 9. 9. 2011 odmítal majitele bytu
vpustit dovnitř, a byt otevřel až po přivolání Policie ČR a po opakovaných
výzvách, kdy ale i tak odmítal klíče od bytu předat majiteli a byt opustit,
přičemž dne 12. 9. 2011 opět odmítl otevřít byt a majitele J. S. vpustit
dovnitř, byt otevřel až po dalším přivolání Policie ČR, kdy předání klíčů a
bytu podmiňoval tím, aby majitel bytu J. S. podepsal předávací protokol k bytu,
ve kterém by stvrdil, že dílo - rekonstrukce bytu - bylo provedeno řádně, a že
zdržení bylo zaviněno objednatelem J. S., navíc měl J. S. podpisem uznat další
částku k zaplacení ve výši 273.443,- Kč, ačkoliv dohodnutá částka za celou
rekonstrukci bytu ve výši 600.043,- Kč byla firmě F. s. r. o. ve výši
600.000,-Kč již uhrazena, kdy tento stav trval do 22. 9. 2011, a proto J. S. si
dne 22. 9. 2011 kolem 9 hodiny nechal vyměnit vložku zámku vstupních dveří
bytu, nicméně už na druhý den tedy 23. 9. 2011 kolem 9. hodiny byl zámek M. F.
opět záměrně vyměněn a majitel se do svého bytu opětovně nemohl dostat, kdy
majitele bytu o výměně opět nijak neinformoval a ani mu nepředal klíč k novému
zámku, kdy ovšem ještě téhož dne, po urgencích, M. F. sdělil, že klíče od
vyměněného zámku jsou v poštovní schránce náležející k uvedenému bytu.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně, pobočka
ve Zlíně usnesením ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 6 To 6/2013, podle § 257 odst.
1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní věc obviněného postoupil k
projednání Městskému úřadu v Kroměříži.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), f) a g) tr. ř. Předně se domnívá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném posouzení skutku
a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítal, že soud
neprovedl ani jeden z jím navrhovaných důkazů (opětovné výslechy svědků, kteří
měli potvrdit jeho obhajobu, že dne 12. 9. 2011 byl předmětný byt otevřený a
majitel do něj nechtěl vstoupit, dalšími důkazy mělo být prokázáno, že byt
nebyl určen k plnohodnotnému užívání, že šlo o stavbu). Soud ani jeden z
navrhovaných důkazů neprovedl a nesprávně uzavřel, že dokazování bylo provedeno
dostatečně a skutková zjištění jsou úplná. Podle obviněného skutkový děj
popsaný v napadeném usnesení neodpovídá skutečně zjištěnému skutkovému ději,
což bylo podle něj zjištěno v průběhu řízení. Má dále za to, že odvolací soud
důsledně nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1038/2012, když se nezabýval skutečností, že ke spáchání trestných činů
podle § 208 a § 175 tr. zákoníku je vždy třeba úmyslu přímého. V případě § 208
odst. 2 tr. zákoníku by podle něj mohlo jít také o nepřímý úmysl, avšak muselo
by se jednat o dlouhodobé bránění. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě
nejde o jednání, které by naplnilo subjektivní stránku uvedeného přečinu. Soudy
tak měly postupovat tak, že ho měly podle § 226 písm. b) nebo písm. a) tr. ř. zprostit návrhu na potrestání. Podle obviněného je nepřípustné při uplatňování
zásady ultima ratio dospět k nejasnému závěru, že se může jednat o přestupek, k
jehož spáchání je však zapotřebí opět úmyslného zavinění. Zopakoval, že úmysl
však nebyl a nemohl být prokázán, neboť jednal v dobré víře o oprávněnosti
svého postupu podle smluvních ujednání, a to smlouvy o dílo a v souladu s
příslušnými ustanoveními stavebního zákona. Soudy se tak podle obviněného měly
zabývat tím, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu z hlediska
subjektivní a objektivní stránky a poté rozhodnout. Odvolací soud se však tímto
rozborem nezabýval, opíral se pouze o své domněnky a došel k nesprávnému
právnímu hodnocení tím, že postoupil věc městskému úřadu, aniž by nastínil, o
jaké protiprávní jednání se jedná. Soud tak neučinil spolehlivá skutková
zjištění, neboť neprovedl všechny navržené důkazy. Orgány činné v trestním
řízení také nevyřešily základní otázku, kdo je pachatelem údajného
protiprávního jednání. Uvedl, že vždy vystupoval jak jednatel a společník
společnosti F. s. r. o. a nikoli jako fyzická osoba. Navíc podle obviněného
neměla právnická osoba k datu spáchání údajných trestných činů trestní
odpovědnost, neboť zákon č. 418/2011 Sb. nabyl účinnosti až 1. 1. 2012. Trestní
stíhání tak nemělo být podle obviněného zahájeno a věc měla být odložena. Trestní stíhání bylo podle něj nepřípustné analogicky podle § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího
soudu a zprostil ho návrhu na potrestání nebo aby trestní řízení zastavil,
případně věc vrátil státnímu zástupci k novému řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
nejprve uvedl, že rozhodnutím podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací
soud závazně vyslovil, že projednávaný skutek není trestným činem. Námitky
obviněného týkající se zejména dostatečnosti dokazování a správnosti aplikace
trestního zákoníku, by tak podle státního zástupce ve svém důsledku mohly vést
toliko ke znovuprojednání věci před trestními soudy, což je postupem v
neprospěch obviněného, jenž je z podnětu dovolání obviněného nemožným (srov. §
265p odst. 1 tr. ř.). Zcela irelevantními jsou podle státního zástupce úvahy
obviněného, týkající se naplnění znaků skutkových podstat některých trestných
činů jeho jednáním, neboť tato otázka (tzn. zda došlo ke spáchání trestného
činu či nikoli) již byla, plně ve prospěch obviněného, vyřešena. Na okraj
státní zástupce uvedl, že vedení trestního řízení nebránila skutečnost, že
obviněný se svého jednání dopouštěl jako jednatel obchodní společnosti, a to i
když se tak stalo před účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim, neboť trestní zákoník (a před ním i
trestní zákon) zohledňuje i takové situace (srov. § 114 odst. 1, 2 tr.
zákoníku). Pokud obviněný namítl, že odvolací soud nedostatečně vyslovil, jaký
přestupek měl být posuzovaným skutkem spáchán, podle státního zástupce takovou
povinnost ani odvolací soud neměl. Je totiž zásadně věcí orgánu, jemuž byla věc
podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupena, aby posoudil, zda vůbec či
jakým je skutek přestupkem (nebo jiným obdobným deliktem), aniž by byl jakkoli
závěry trestního odvolacího soudu v daném smyslu vázán.
Státní zástupce uzavřel, že se Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně,
nedopustil vad, tvrzených v dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud považuje v úvodu za nutné především zdůraznit, že odvolací soud
napadeným rozhodnutím podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyslovil, že
projednávaný skutek není trestným činem a věc postoupil jinému orgánu. Obviněný
v dovolání především nesouhlasil s tím, že byl v jeho trestní věci zrušen
rozsudek soudu I. stupně a věc byla postoupena jinému orgánu, neboť měl být
podle jeho názoru zproštěn návrhu na potrestání. Obviněný má za to, že
dokazování v jeho věci zůstalo neúplné, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav,
namítal absenci subjektivní stránky ve svém jednání, s odvoláním na zásadu
ultima ratio brojil proti závěru, že by v jeho jednání bylo možno spatřovat
znaky přestupku a vyjádřil svůj názor, že ani nemohl být pachatelem uvedeného
přečinu. Nejvyšší soud se tedy zabýval námitkami obviněného, které bylo možno
podřadit pod uplatněné dovolací důvody, avšak shledal je zjevně
neopodstatněnými.
Nejvyšší soud předně nesouhlasí s námitkou obviněného, že nemohl být pachatelem
uvedeného přečinu, neboť vždy vystupoval jako jednatel společnosti. Podle § 22
odst. 1 tr. zákoníku pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil
znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li
trestná. Trestní právo bylo před účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, založeno na individuální
trestní odpovědnosti fyzických osob. Nejvyšší soud však např. již ve svém
usnesení ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, publikovaném pod č.
23/1999-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že konstrukce
trestní odpovědnosti fyzických osob je založena na jejich individuální trestní
odpovědnosti, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez
ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby.
Jinak řečeno členství fyzické osoby ve statutárním orgánu společnosti (třeba i
kolektivním), nevylučuje její individuální trestní odpovědnost, jestliže
naplnila svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu. Uvedené
pravidlo platí tedy i pro činnost obviněného M. F. jako jednatele a společníka
společnosti F. s. r. o. Na okraj Nevyšší soud uvádí, že ani po účinnosti
zákona č. 418/2011 Sb., není trestní odpovědností právnické osoby dotčena
trestní odpovědnost fyzických osob (srov. § 9 odst. 3 uvedeného zákona). Platí
tedy i nadále, že vždy trestně odpovídá ten, kdo za právnickou osobu nebo jejím
jménem v konkrétním případě jednal, tedy ten, kdo se jako fyzická osoba
dopustil jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku. S ohledem na
právě uvedené je zřejmé, že obviněný mohl být pachatelem uvedeného přečinu.
Trestní stíhání ale z namítaného důvodu nemohlo být nepřípustné, a již vůbec ne
analogicky podle § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. jak namítá obviněný. Tato námitka
týkající se subjektu trestného činu je podřaditelná pod uplatněný důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je z uvedených důvodů zjevně
neopodstatněná. Neodpovídá ale a proto ani nemohla naplnit uplatněný důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, že soudy v jeho případě
neřešily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu, když
podle něj mu tato ani nemohla být prokázána, neboť jednal v dobré víře o
oprávněnosti svého postupu v souladu se smlouvou o dílo a předpisy stavebního
zákona. Také s touto námitkou Nejvyšší soud nesouhlasí a považuje ji za zjevně
neopodstatněnou.
Odvolací soud rozhodl podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že po zrušení
rozsudku soudu I. stupně trestní věc obviněného pro daný skutek postoupil k
projednání Městskému úřadu v Kroměříži.
Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho
část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit
již soud prvního stupně (§ 222 odst. 2).
Podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že
nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen
jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný
rozhodovat.
Podstatnou podmínkou pro postup odvolacího soudu podle § 257 odst. 1 písm. b)
tr. ř. je tak jeho závěr, že nejde o trestný čin. Odvolací soud tento závěr
učinil a je pak v obecné rovině bez významu, zda by k tomuto závěru dospěl z
důvodu nenaplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, anebo uplatněním
principu ultima ratio v rámci zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Při postoupení věci jinému orgánu zákon
nepožaduje, aby soud konstatoval, že daný skutek je skutečně přestupkem nebo
kárným proviněním, ale váže postoupení pouze na předpoklad, že příslušným
orgánem může být takto posouzen. Nikoliv soud, ale pouze orgán příslušný k
projednávání přestupků nebo kárných provinění může v rámci své pravomoci učinit
o této otázce závazné rozhodnutí.
Nelze-li tedy podle rozhodnutí odvolacího soudu spatřovat v jednání obviněného
trestný čin (přečin), ač „naplnil znaky uvedeného přečinu“, tj. i subjektivní
stránku ve formě úmyslu, je třeba zabývat se jeho námitkou, že svým jednáním po
subjektivní stránce jeho skutkovou podstatu nenaplnil, protože jednal v dobré
víře a v souladu se stavebním zákonem. Podle § 3 zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti,
nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Odůvodnil-li
odvolací soud své rozhodnutí mj. tím, že ze strany obviněného se jednalo „spíše
o schválnost“, lze souhlasit s názorem obviněného, že by se mohlo jednat o
přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, k jehož spáchání je
třeba úmyslného zavinění.
Podle rozhodnutí soudu I. stupně se měl obviněný dopustit trestného činu
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208
odst. 2 tr. zákoníku. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně
nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Po
subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, postačuje však úmysl eventuální.
Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného trestného činu, je vhodné uvést, že
trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním
zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý)
nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a
musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla
dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle
zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo
ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č.
62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o jednání popsané ve skutkové větě (citované výše) Nejvyšší soud
konstatuje, že se s námitkou ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť toto
jednání naplňuje formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu
včetně subjektivní stránky, přičemž také z odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II.
stupně je zřejmé, že se soudy zabývaly otázkou naplnění formálních znaků
uvedeného trestného činu, i když je skutečností, že blíže své závěry o naplnění
subjektivní stránky včetně formy zavinění neuvedly. V tomto směru byla v
průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z obsahu skutkové věty a z
odůvodnění rozhodnutí soudů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný v období do
8. 9. 2011 do 23. 9. 2011 bránil majiteli bytu ve vstupu do bytu tím, že
záměrně vyměnil vložku zámku vstupních dveří (a to opakovaně), právě s cílem
zamezit přístupu do bytu dalším osobám včetně majitele bytu. Z popisovaného
jednání vyplývá nepřímý úmysl obviněného, který nepochybně věděl, že může jít o
protiprávní jednání, a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn. Od
počátku bylo totiž zřejmé, že se jedná o rekonstrukci bytu. Ten samotným
prováděním rekonstrukčních prací nestratil tuto povahu, jak to také uvedl již
soud I. stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Byť obviněný svoji obhajobu
zakládá na tvrzení, že se nejednalo o byt ale o staveniště, z provedených
důkazů vyplývá, že zpřístupnění bytu a předání klíčů od něj bylo opakovaně
řešeno za asistence policie, o povahu daných prostor jako bytu, a o právo
vstupu do něj se zajímal také svědek JUDr. I. H., takže obviněný musel počítat
i s eventualitou, že oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání bytu. Tato
námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Výše uvedené námitky obviněného, které svojí povahou směřují proti rozhodnutí o
postoupení věci jinému orgánu, ale také proti správnosti právního posouzení
skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. f) a g) tr. ř., proto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Odvolací soud věc posoudil s ohledem na zásadu ultima ratio a ve vztahu k
aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, když shledal, že jednání obviněného
nevykazuje takovou intenzitu a není natolik společensky škodlivé, aby nebylo
možno uplatnit zásadu ultima ratio. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje
za nutné poznamenat, že protiprávnost v pojetí trestního zákoníku je jednotou
stránky formální a materiální. Materiální protiprávnost má důležitý význam
zejména pro rozlišení trestných činů od dalších protiprávních činů, ale i od
jednání v souladu s právem. Materiální protiprávnost souvisí se zásadou
subsidiarity trestní represe (vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Toto
ustanovení váže závěr soudu o trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin na
zjištění potřebné míry společenské škodlivosti jednání pachatele a vyjadřuje
tak princip ultima ratio. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že na
základě provedeného dokazování shledaly naplněnými formální znaky přečinu podle
§ 208 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud však po zvážení všech okolností a při
respektování judikatury Nejvyššího soudu neshledal v jednání obviněného takovou
míru společenské škodlivosti, která by s ohledem na zásadu ultima ratio
opravňovala k postihu jednání normami trestního práva, jako nejzaššího
prostředku k ochraně právního řádu. Usoudil, že postačí případný postih podle
jiných právních předpisů. Jak bylo výše uvedeno, otázka zda jednání naplňuje
znaky některého z přestupků již není na rozhodnutí soudu, ale příslušného
správního orgánu. Domáhá-li se tedy obviněný závěru, že nejde o trestný čin pro
nenaplnění subjektivní stránky (úmyslu), je orgán příslušný k projednání
přestupku vázán pouze závěrem soudu, že v daném skutku nelze spatřovat trestný
čin (přečin). Jinak právním názorem soudu není vázán a zcela samostatně včetně
zavinění posoudí otázku, zda daný skutek je nebo není přestupkem.
Pokud jde o námitku obviněného, že odvolací soud plně nerespektoval judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1038/2012, Nejvyšší soud
považuje za nutné uvést, že judikát v širším smyslu znamená soudní rozhodnutí,
ve smyslu užším pak rozhodnutí vyššího soudu, které má význam pro další
rozhodování obdobných věcí. Termín judikatura pak označuje buď rozhodovací
praxi určitého soudu, nebo publikovaná rozhodnutí, která se dotýkají určité
dílčí otázky právní normy. Judikát nemá normativní význam. Publikovaná
rozhodnutí jsou bezprostředně závazná pouze pro rozhodnutí v konkrétní věci.
Neformálně z nich však často soudy a případně i další orgány vycházejí pro
autoritu soudů, které je publikovaly, a pro jejich přesvědčivost výkladu
sporných otázek. Nebylo tedy nutné, aby odvolací soud zcela respektoval
uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (jak namítá obviněný), když mu toto
rozhodnutí zcela v souladu s rozhodovací praxí soudů posloužilo k vyřešení
otázky, kterou považoval v uvedené trestní věci za spornou, a to otázky trestní
odpovědnosti obviněného v souvislosti s mírou společenské škodlivosti jeho
jednání. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že také námitky obviněného týkající se
zásady ultima ratio považuje za zjevně neopodstatněné.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání uplatnil i další
námitky, které byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., když namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy,
jejichž provedení zamítly, v souvislosti s tím pak považuje skutková zjištění
za neúplná a skutkový stav za neprokázaný. Jedná se tedy o námitky, které
zpochybňují úplnost provedeného dokazování, polemizují se způsobem hodnocení
provedených důkazů a namítají nesprávnost skutkových zjištění soudů. Námitky
proti skutkovým zjištěním, proti hodnocení důkazů, proti postupu při dokazování
apod. však v řízení o dovolání přípustné nejsou, neboť nespadají pod žádný ze
zákonných dovolacích důvodů. K námitkám, které obsahově nenaplňovaly žádný
zákonný dovolací důvod, proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitkami uplatněnými v dovolání obviněný nemohl
zvrátit rozhodnutí soudu II. stupně. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nespadala námitka
uplatněná obviněným, další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nebyl zčásti námitkami obviněného naplněn a právně relevantní námitky i
ohledně dalších uplatněných důvodů dovolání shledal Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš