U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. listopadu 2012 v neveřejném
zasedání o dovoláních obviněných G. F. M. a S. S., proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 8 To 6/2012, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 5/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných
odmítají.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 49 T 5/2011, byl
obviněný G. F. M. v části A uznán vinným pod bodem I. zločinem vraždy podle §
140 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem nedovoleného ozbrojování podle
§ 279 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem III. přečinem nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 140 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání šestnácti let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon
trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a),
odst. 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové
hodnoty. Stejným rozsudkem byla obviněná S. S. v části B podle § 226 písm. c)
tr. ř. zproštěna obžaloby ze skutků popsaných pod body I. a II. V části C
byly této obviněné podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za použití § 230
odst. 1 tr. ř. zabrány věci popsané ve výroku tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a státní zástupce v
neprospěch obviněného proti výroku o trestu a v neprospěch obviněné proti
zprošťujícímu výroku. Tato odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8.
2. 2012, sp. zn. 8 To 6/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění řádně a včas dovolání.
Obviněný G. F. M. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. c), g) tr. ř., když pak v obsahu dovolání neuvedl, jaké námitky přiřadil
kterému z dovolacích důvodů. V úvodu obsáhlého dovolání upozornil, že Vrchní
soud se především nesprávně vypořádal s námitkami obhajoby stran věrohodnosti
svědka T. a nebyl tak nadevší pochybnost prokázán skutkový stav. Uvedl, že
prvotní výpověď tohoto svědka ohledně popisu osoby, jež měla konflikt s
poškozeným, se značně rozchází se skutečnostmi, jež jsou uvedeny v odůvodnění
obou rozhodnutí soudů, rozchází se s pozdějším tvrzením tohoto svědka, jakož i
s tvrzeními svědků R. a V. Vrchní soud pak konstatoval, že v baru J. došlo ke
konfliktu mezi poškozeným a nějakou osobou, avšak kdo byla tato osoba, nebylo
podle názoru obviněného prokázáno. Obviněný považuje za pochybné zakládat
skutkový stav na rekognici, jíž byl obviněný usvědčen pouze jedním svědkem.
Odůvodnění soudů týkající se odmítnutí provedení důkazů výslechem dalších
svědků, jež trávili předmětný večer v baru J., je podle obviněného zcela
nedostatečné a neprovedením těchto důkazů došlo k porušení zásady materiální
pravdy. Skutkové zjištění, že obviněný byl předmětné noci v baru J. a byl
osobou, na níž poškozený slovně útočil, nemá podle přesvědčení obviněného oporu
v provedeném dokazování. Obviněný a jeho manželka tvrdili, že obviněný
předmětné noci v baru nebyl, tuto skutečnost nevyvrátil ani svědek V. ani
svědkyně R., ostatní osoby v baru nebyly vyslechnuty a jediný svědek T., jehož
popis osoby obviněného se však značně liší od jeho skutečného vzhledu,
vypověděl, že to byl obviněný, na koho v baru slovně zaútočil poškozený.
Obviněný dále poukázal na údajně opomenuté důkazy, a to zejména revizní
znalecký posudek, který by byl způsobilý vyvrátit závěry znaleckého posudku z
oboru balistika, jehož vypovídací hodnota je podle obviněného pochybná.
Obhajoba od počátku namítala správnost znaleckého posudku, zpochybnila některé
jeho závěry, a to zejména objektivní nemožnost určení individuální shody střely
se zbraní. Pokud pak soud revizní posudek neprovedl, jedná se opomenutý důkaz,
který vedl k nezákonnému odsouzení obviněného. Dále byly podle názoru
obviněného přehlíženy alternativní vyšetřovací linie, zejména neprovedený důkaz
výslechem svědka, který uvedl, že mu poškozený sdělil, že po něm bylo v době
krátce před spácháním trestného činu vraždy dvakrát stříleno. Přes návrh
obhajoby dále nebyli vyslechnuti zasahující policisté a nebylo tak možno
skutkově ověřit okolnosti a důvody týkající se zásahu na místě činu, výslechu
obviněného bez advokáta či tlumočníka.
Obviněný se dále domnívá, že některé důkazy byly získány procesně nepřípustným
způsobem. Pokud jde o domovní prohlídku, poukázal na zjevnou nesrovnalost, kdy
vrchní soud uvedl, že státní zástupce podal návrh na vydání příkazu k domovní
prohlídce dne 4. 3. 2011 a Obvodní soud pro Prahu 10 vydal tento příkaz rovněž
4. 2. 2011. I kdyby se podle obviněného jednalo jen o chybu v psaní, rozhodně
by k takovému pochybení nemělo docházet ve věci, jíž obhájci přikládají tak
zásadní význam. Obviněný zdůraznil, že jeho manželka chtěla dobrovolně umožnit
vstup vyšetřovacích orgánů a nebylo tedy nutné přistupovat k tak krajnímu
řešení, jakým je domovní prohlídka. Soud však domovní prohlídku nařídil a došlo
tím k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručené svobody domovní a jedná se tak
podle obviněného o důkaz, jež nebyl získán v souladu se základními zásadami
trestního procesu.
Obviněný se také domnívá, že argumentace soudu spočívající v tom, že svědek T.
poznal obviněného v soudní síni in natura je nemístná, neboť v jednací síni si
jistě svědek nemohl splést obviněného například se soudcem, obhájcem v taláru
či s justiční stráží v uniformě. Přitom podstata rekognice spočívá v tom, že
poznávající osoba neměla možnost vidět pachatele mezi spácháním činu a samotnou
rekognicí a poznávaného musí poznat mezi několika osobami podobného vzhledu.
Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podle obviněného zcela pominuly význam
důkazů, které hovořily v jeho prospěch. Měly sice postupovat v souladu se
zásadou materiální pravdy, přikládaly však podle názoru obviněného mimořádný
význam důkazům, které ve skutečnosti důkazy vůbec nebyly, resp. měly zcela
nedostatečnou vypovídací hodnotu. Jako například nenalezení DNA obviněného na
nedopalku cigarety nalezené poblíž zastávky I. P. P., z tohoto důkazu podle
obviněného vyplývá, že se tedy na daném místě nenacházel. Obviněný tedy
neakceptuje závěry soudu o nevypovídací hodnotě tohoto důkazu. Stejně tak nelze
podle obviněného akceptovat důkaz videozáznamem z bezpečnostní kamery, ze které
podle něj vyplývá toliko, že do předmětné tramvaje nastoupily dvě osoby, z
nichž jednou byl poškozený a soud se vůbec nezabýval otázkou, zda osoba, která
nastoupila na zastávce I. P. P. je tatáž, která s poškozeným cestovala až do
konečné stanice.
Obviněný dále poukázal na to, že porovnáním střely a pistole se nepodařilo
jednoznačně prokázat její vystřelení z pistole Heckler & Koch model P 2000,
ráže 9 mm Luger. Nebylo tedy postaveno na jisto, z jaké zbraně byl poškozený
zastřelen, s čímž se soudy dostatečně nevypořádaly. Nelze se podle obviněného
spokojit se závěry soudů obou stupňů, že byly pracovníky kriminalistického
ústavu nalezeny shodné individuální znaky na nábojnicích z místa činu, a
vystřelených z předmětné zbraně. Znalci v řízení nereagovali na otázky rozporu
mezi nemožností identifikovat individuální shodu stop na nábojnici vystřelenou
z domnělé doličné zbraně a individuálními stopami na nábojnici nalezené na
místě činu. Znalci nemohli vyloučit a soud se tím přes námitky nezabýval, zda
zbraň ze stejné výrobní série, která byla obviněnému před časem odcizena, anebo
jakákoli jiná zbraň výrobně blízká, mohla či nemohla vykazovat podobné znaky
považované dotazovanými znalci za znaky individuální shody. Obviněný dále
podrobně popisoval způsob výroby a montáže střelných zbraní. Soud měl podle
obviněného umožnit obhajobě vyžádání zprávy zkušební laboratoře zbrojovky
Heckler & Koch, která jako nestranný expert mohla by vnést do celé věci
objektivní výsledky. Soudy dále podcenily znalosti a vědomosti obviněného,
jakožto experta přes palné zbraně, který kdyby byl skutečným pachatelem
uvedeného trestného činu, mohl spolehlivě zlikvidovat identifikaci předmětné
zbraně, což však neučinil. Když soudy nezohlednily tyto skutečnosti, svědčí to
podle obviněného o vůli soudů odsoudit jej bez ohledu na to, zda je či není
vrahem. Obviněný dále namítal, že znalci kriminalistického ústavu údajně
použili k testům, na jejichž základě konstatovali individuální shodu zbraně,
střelivo, které neodpovídalo střelivu, jež bylo použito k vraždě a nábojnice
nemohou vykazovat stejné znaky.
Další námitka obviněného směřuje proti porušení práva obviněného na obhajobu,
kdy neměl údajně prvních osm hodin obhájce a stejně tak v prvních fázích řízení
postrádal tlumočníka. Zásada kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní byla
podle obviněného porušena nevyhověním řadě žádostí obhájce obviněného, jako
například k záznamu z prvního výslechu obviněného na PČR. Obviněný byl uznán
vinným trestným činem vraždy, avšak důkazy podle něj nebyly způsobilé tento
závěr podložit. Navíc měl městský soud k dispozici toliko důkazy nepřímé. Na
závěr dovolání obviněný namítl, že vrchní soud porušil svou povinnost řádně
odůvodnit své rozhodnutí, když odvolání odmítl formalisticky s tím, že se plně
ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu I. i
II. stupně v dovoláním napadených částech a vrátil věc Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala dovolání také obviněná S. S.,
které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. j), g) tr. ř.,
neboť bylo podle ní rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny
podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, a rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu o tom, že jako držitelka
zbrojního průkazu nedostála své povinnosti bezpečného uložení zbraní, neboť
obviněný měl přístup do trezoru, v němž byly uloženy a následkem toho došlo ke
spáchání závažného zločinu. Opatření soudu považuje obviněná vůči své osobě za
nepřiměřené a nesplňující účel, který mu zákon přikládá, neboť podle ní došlo k
nesprávnému posouzení toho, co ve skutečnosti představuje ohrožení
bezpečnosti. Obviněná je v prvé řadě přesvědčena, že manžel se trestné
činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Tím, že dostatečně
nezabezpečila zbraně, které měla ve svém vlastnictví, nedošlo k žádnému
ohrožení bezpečnosti. Navíc nebylo prokázáno, že ostatní zbraně, které manžel
nevynesl, nebyly dostatečně zabezpečeny. Nelze tedy podle obviněné extenzivním
výkladem dospět k závěru, že odnesl-li jednu zbraň, mohl odnést i ostatní,
které se v bytě nacházely. Proto považuje za nesprávné zabrání všech zbraní,
tedy i opakovací pušky Winchester a samonabíjecí pistole Remington, neboť
nebylo prokázáno, že i tyto zbraně nebyly dostatečně zabezpečeny a mohly
ohrožovat bezpečnost majetku, lidí či společnosti. Dále obviněná zdůvodňuje
uložení zbraní v trezoru, k němuž měl manžel přístup tím, že střelba byla
jejich koníčkem, manžel byl také původním vlastníkem zbraní a v manžela měla
důvěru a nechtěla takovým opatřením, kterým by mu přístup ke zbraním zamezila,
ohrozit důvěru jejich manželského vztahu. Dále poukazuje na to, že se soudy
nezabývaly jejími námitkami stran nepřiměřenosti ochranného opatření vůči její
osobě. Namítla, že se ničeho nedopustila a přesto jí byly zabaveny zbraně,
které představují v jejím životě významnou majetkovou hodnotu. Obviněná je
přesvědčena, že v jejím případě bylo možné v souladu se zásadou přiměřenosti
aplikovat ustanovení § 101 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy omezit dispozici
se zbraněmi.
Závěrem obviněná upozornila, že bylo v průběhu trestního řízení s ní i s jejím
manželem zacházeno v markantním rozporu s Ústavou a Listinou zaručenými právy,
zejména došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na
obhajobu. Tím, že byly odmítnuty návrhy na výslech přítomných zasahujících
policistů a nestranných svědků, zůstal nepřezkoumán celý řetězec porušení práv
obviněné od neadekvátně násilné metody jejího zatčení, opakované odmítání
žádostí obviněné o přístup k obhájci, nucení k výpovědi, až po protiprávní
způsob provedení domovní prohlídky.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek
zrušil ve výroku C.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného G. F. M. uvedla, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona
měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tím však podle státní
zástupkyně není každé porušení práva na obhajobu. K naplnění obsahu tohoto
dovolacího důvodu je třeba, aby orgány činné v trestním řízení v době, kdy je
obviněný bez obhájce, skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního
rozhodnutí napadeného dovoláním. U obviněného byl dán důvod nutné obhajoby
podle § 36 odst. 3 tr. ř., neboť bylo konáno řízení o trestném činu, na který
zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Obhájce musí v takovém případě obviněný mít už v přípravném řízení. Nutná
obhajoba počíná až od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z použitého pojmu
obviněný v návětě § 36 tr. ř., když od té doby se také vede trestní řízení
proti konkrétní osobě. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že dne
8. 3. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro zločiny uvedené výše.
Téhož dne, tedy 8. 3. 2011 bylo Obvodním soudem pro Prahu 10, soudcem JUDr.
Petrem Zelenkou telefonicky vyhlášeno ustanovení obhájce dle § 36 odst. 3 tr.
ř. ex offo Mgr. Václava Zelenky, AK Praha 3 – Žižkov, Husinecká č. 3. Je tedy
zřejmé, že právo obviněného na obhajobu porušeno nebylo.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupkyně uvedla, že slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Pokud jde o námitky obviněného týkající
se domovní prohlídky, uvedla, že účelem domovní prohlídky podle § 82 tr. ř. je
zajištění věci nebo osoby, které jsou důležité pro trestní řízení. Předpokladem
pro vykonání domovní prohlídky je důvodné podezření, že v bytě nebo v jiném
prostoru sloužícímu k bydlení, nebo v prostorách k nim náležejících, se taková
věc nebo osoba nachází. Podle § 83 odst. 1 tr. ř. je domovní prohlídka
přípustná pouze na základě písemného odůvodněného příkazu soudce. Doručení je
třeba provést při prohlídce, uživatele je třeba v příkazu upozornit na
povinnost prohlídku strpět a na oprávnění orgánu překonat odpor nebo překážku
spolu s povinností uživatele vydat nalezené věci důležité pro trestní řízení a
na možnost jejich odnětí. Obsahoval-li příkaz soudu k domovní prohlídce výše
uvedené náležitosti, nelze podle státní zástupkyně námitku obviněného považovat
za důvodnou, přičemž poukaz na nesrovnalost v datech v odůvodnění usnesení
odvolacího soudu je nepochybně písařskou chybou.
Další dovolací námitky obviněného pak podle státní zástupkyně směřují do
oblasti skutkových zjištění. Obviněný soudům obou stupňů v podstatě vytýká
nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného
hodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazů navrhovaných obviněným.
Obviněný předkládá vlastní, pro sebe výhodnější verzi průběhu skutkového děje,
odlišnou od zjištění soudů. Takové námitky nespadají pod deklarovaný dovolací
důvod. Podle státní zástupkyně nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními Městského soudu v Praze, které ve svém usnesení akceptoval i
odvolací soud na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné.
K dovolání obviněné S. S. státní zástupkyně uvedla, že podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. j) tr. ř. je dovolacím důvodem nesplnění zákonem stanovených
podmínek pro uložení ochranných opatření, která zákon vymezuje v ustanoveních §
98 tr. zákoníku, § 101 tr. zákoníku. Dovolací důvod u postupu podle § 101 tr.
zákoníku – zabrání věci – lze spatřovat např. v tom, že uložení tohoto
ochranného opatření nevyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě
společnosti anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Na
základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že ponechání
jakékoliv střelné zbraně v držení obviněné představuje pro bezpečnost
společnosti, zejména pro bezpečnost osob, neúnosné riziko a je proto namístě
zasáhnout postupem podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do jejích
vlastnických práv a veškeré střelné zbraně postihnout ochranným opatřením
zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, byť ona sama se trestné činnosti
nedopustila. Je zřejmé, že vlastníkem všech zbraní byl původně obviněný a
obviněná se jejich vlastníkem stala pouze účelově, aby obviněný o tyto zbraně
nepřišel. Nadto obviněnému, který pozbyl zbrojní průkaz i nadále umožňovala ke
zbraním přístup tím, že zbraně byly uloženy jednak mimo trezor a jednak tím, že
i pokud byly v trezoru, měl k nim obviněný přístup, neboť měl od trezoru klíč.
V posuzované věci bylo zjištěno, že obviněný bez vědomí manželky vynesl z bytu
minimálně pistoli HK a použil ji ke spáchání vraždy. Režim uložení zbraní,
který obviněná zvolila, umožňoval obviněnému neomezenou dispozici s těmito
zbraněmi, což ve spojení s jeho osobou představuje pro bezpečnost společnosti
neúnosné riziko, které je patrné právě z toho, že obviněný tuto neomezenou
dispozici využil a s pistolí HK spáchal vraždu. Obviněná tak porušila
povinnost, kterou jí ukládá zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a
střelivu, ve znění pozdějších předpisů, bezpečně uložit zbraně tak, aby nemohly
být zneužity neoprávněnou osobou. Soud proto shledal v souladu se zájmem
společnosti zabrání nejen zbraně, s níž byl spáchán trestný čin, ale i
ostatních zbraní v držení obviněné, které jsou uvedeny ve výroku rozsudku
nalézacího soudu proto, aby napříště nemohlo dojít k jejich zneužití.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání S. S. odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Pokud jde o dovolání obviněného G. F. M., Nejvyšší soud shledal, že podal
dovolání toliko do skutku popsaného pod bodem ad I. výroku o vině rozhodnutí
soudu I. stupně, jímž byl uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr.
zákoníku. Uvedeného zločinu se dopustil tím, že dne 4. února. 2011 po 23:00
hodině přišel do baru J., P., kde si sedl na baru poblíž podnapilého
poškozeného R. S., který obviněnému v době od 23:30 hodin do 24:00 hodin
opakovaně vulgárně nadával a vyhrožoval mu, na což obviněný slovně nijak
nereagoval, ale poškozeného stále pozoroval a byl z jeho jednání viditelně
rozezlen, načež se rozhodl poškozenému za urážky pomstít zastřelením, a proto
vyšel krátce po půlnoci dne 5. února 2011 z baru ven, čekal na poškozeného a
když tento kolem 0:15 hodin vyšel z baru, obviněný poškozeného sledoval až na
zastávku tramvaje I. P. P., kde poškozeného z povzdálí pozoroval a v 0:44 hodin
za ním nastoupil do prvního vozu tramvaje linky č. 22 a po zastavení tramvaje
na konečné stanici N. H. v době kolem 1:10 hodin přistoupil k pravděpodobně
spícímu poškozenému, přiložil mu samonabíjecí pistoli Heckler & Koch, model
P2000, ráže 9 mm Luger, za pravé ucho a z bezprostřední blízkosti mu jednou
ranou prostřelil hlavu, čímž mu způsobil střelné poranění mozku, zcela
neslučitelné se životem, na jehož následky poškozený na místě zemřel.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm c, g)
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací
důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které
je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí.
Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl
mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním
řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání
meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb.
rozh. tr.).
Obviněný ale namítal, že neměl obhájce prvních osm hodin. Je tedy zřejmé, že
obviněný námitku zakládá na tom, že neměl obhájce v prvních hodinách po svém
zadržení, tedy v době před zahájením trestního stíhání. Tuto námitku shledal
Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. Dovolací důvod v § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř. je dán tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle
zákona mít měl. Jde především o porušení ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 tr.
ř.), které určuje, v jakých případech musí mít obviněný obhájce. Nutná obhajoba
počíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání. Námitka obviněného,
že neměl obhájce prvních osm hodin, směřuje do doby před přípravným řízením,
kdy byl obviněný v pozici podezřelého. V této době nenastávají podmínky nutné
obhajoby, která má být uplatněna až od zahájení trestního stíhaní, a to také
jen pokud jsou splněny její podmínky. V této době ještě také nebylo jasné, zda
bude vedeno trestní stíhání proti obviněnému, nakolik vystupoval jako podezřelý
a až po provedení neodkladných úkonů orgány činnými v trestním řízení, bylo
proti němu zahájeno trestní stíhání. I když přípravné řízení zahrnuje i postup
před zahájením trestního stíhaní, od sepsání záznamu o zahájení úkonu trestního
řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu
bezprostředně předcházejí, nutná obhajoba počíná od zahájení trestního stíhání,
což vyplývá z použitého pojmu „obviněný“ v návětí § 36 tr. ř., když od té doby
se také vede řízení proti konkrétní osobě. Proto v době, ve které obviněný
namítá, že neměl obhájce, nebyly dány podmínky nutné obhajoby a tudíž podle
zákona nemusel mít v této době obhájce.
S ohledem na výše uvedené a obsah trestního spisu je zřejmé, že trestní stíhání
obviněného bylo zahájeno dne 8. 3. 2011 (č. l. 1 trestního spisu). Jelikož byl
u obviněného dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., neboť bylo
konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody,
jehož horní hranice převyšuje 5 let, byl obviněnému téhož dne 8. 3. 2011 ve
večerních hodinách soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 ustanoven obhájce Mgr.
Václav Zelenka (č. l. 58 – úřední záznam o vyhlášení ustanovení obhájce, č. l.
62 – Opatření ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 1 Nt 1042/2011, kterým byl obviněnému
ustanoven obhájce Mgr. Václav Zelenka). Další úkony trestního řízení byly
konány vždy za účasti obhájce obviněného. Nejvyšší soud tedy shledal, že
nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu a tato námitka obviněného je
zjevně neopodstatněná.
Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že nesouhlasí s námitkou
obviněného, která ani nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr.
ř., že postrádal v prvních fázích řízení tlumočníka, když z obsahu trestního
spisu na č. l. 33 a násl. vyplývá, že již při výslechu osoby podezřelé,
bezprostředně po zadržení obviněného, byl výslechu přítomen tlumočník, který
také protokol o výslechu osoby podezřelé podepsal.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud předně shledal, že obviněný v dovolání uplatnil shodné námitky,
které byly součástí celé jeho obhajoby, stejné námitky uplatnil také v odvolání
a soudy obou stupňů se jimi opakovaně zabývaly a v odůvodněních svých
rozhodnutí se s nimi velice pečlivě a přesvědčivě vypořádaly.
Obviněný v dovolání především namítá, že se uvedeného jednání nedopustil, brojí
proti věrohodnosti svědka T., jehož výpovědi jsou podle obviněného rozporné
ohledně popisu jeho osoby. Namítá, že nebylo prokázáno, kdo byla osoba v baru
Ještěrka, se kterou měl konflikt poškozený. Zpochybňuje důkazní hodnotu
provedené rekognice, jíž byl obviněný ztotožněn jen jedním svědkem. Domnívá se,
že odvolací soud založil své rozhodnutí na nepřesvědčivých důkazech, ze kterých
nelze dospět k závěru o jeho vině. Rovněž namítá, že nebyli vyslechnuti
všichni navrhovaní svědci, nebylo umožněno provedení revizního znaleckého
posudku z oboru balistika a má za to, že dokazování je zjevně neúplné. Podle
obviněného byly nesprávně hodnoceny důkazy svědčící v jeho prospěch a naopak
byl přikládán mimořádný význam důkazům, které mají údajně nedostatečnou
vypovídací hodnotu.
Obviněný tak svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci
učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich
hodnocením soudy obou stupňů. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a
shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní
posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace
odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších)
skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka
vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné
dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za
další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují
jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání
ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze
úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst.
6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl
přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech
tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění,
resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy.
Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá
možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval
tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů
zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy
odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně.
Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán
tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s
důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném
usnesení ztotožnil Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy
na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor. Z postupu soudů obou
stupňů je zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny
obviněného, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke
skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky, přičemž i právní
posouzení plně odpovídá skutkovému zjištění, tak jak je popsáno v tzv. skutkové
větě rozsudku soudu I. stupně. Nutno dodat, že soudy obou stupňů, a zejména
soud I. stupně, závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým
způsobem odůvodnily. Za těchto okolností není dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. naplněn ani s odkazem na ústavněprávně garantované právo na
spravedlivý proces, na jehož základě je výjimečně možný průlom do skutkových
zjištění soudů nižších stupňů.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném
výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný namítl nesprávné hodnocení
učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného trestného jednání se
nedopustil a soudy ve věci provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho
neprospěch. Sám přitom nabídl jiný průběh skutkového děje. V uvedeném směru
však oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně)
vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich
podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědeckým výpovědím svědka T.
a proč tohoto svědka považují za věrohodného (str. 8 rozhodnutí soudu I.
stupně). Z obsahu trestního spisu, z výpovědí tohoto svědka (č. l. 147 a
násl., č. l. 866 a násl. tr. spisu) vyplývá, že se ve svých výpovědích
neodchýlil, podrobně osobu obviněného popsal již při výslechu ze dne 9. 3. 2011
a následně obviněného bezpečně a bez pochybností poznal při rekognici podle
fotografií z téhož dne. Při hlavním líčení dne 14. 9. 2011 pak potvrdil, že
obviněný je tou osobou, která byla v baru J., a kterou poznal na fotografii při
rekognici. Pokud jde o popis osoby obviněného, Nejvyšší soud konstatuje, že
osoba popsaná svědkem T., se typově shoduje i s popisem osoby obviněného ve
výpovědi svědka V. (č. l. 154 tr. spisu), jakož i svědka K. (č. l. 144 tr.
spisu). Výpovědi výše uvedených svědků jsou dále ohledně osoby obviněného
podpořeny také záznamem z kamery umístěné na N. I. P. P. (č. l. 557 tr. spisu).
Soudy obou stupňů přiléhavým způsobem vysvětlily, proč naopak neuvěřily
výpovědím obviněného a pečlivě odůvodnily, proč zamítly návrhy obhajoby na
doplnění dokazování výslechem dalších svědků.
Pokud jde o námitky týkající se údajně opomenutých důkazů, nelze než opět
konstatovat, že soudy obou stupňů řádně odůvodnily, proč zamítly návrh obhajoby
na provedení revizního znaleckého posudku z oboru balistika. Podle obviněného
mají závěry znaleckého posudku z oboru balistika pochybnou vypovídací hodnotu a
nebylo podle něj jednoznačně prokázáno, z jaké zbraně byl skutečně poškozený
zastřelen. Nejvyšší soud však s těmito námitkami obviněného nesouhlasí. Z
úředního záznamu o předběžném balistickém zkoumání, z odborných vyjádření z
oboru kriminalistika, odvětví balistika a chemie ze dne 10. 5. 2011 na č. l. 220 – 229, a ze dne 10. 5. 2011 na č. l. 230 – 247, z doplnění odborného
vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika a chemie ze dne 10. 10. 2011 na č. l. 975 – 978, jakož i z výpovědi znalce pplk. Ing. D. Ryšavého v
hlavním líčení ze dne 15. 9. 2011 (č. l. 893 a násl tr. spisu) a výpovědi
znalce Ing. B. Planka v hlavním líčení ze dne 8. 11. 2011 (č. l. 1055 tr. spisu) je zřejmé, že během trestního řízení byly zjištěny všechny rozhodné
skutečnosti podstatné pro závěry soudů obou stupňů obsažené v rozhodnutích
těchto soudů, jakož i byly opakovaně zodpovězeny všechny vznesené námitky
obhajoby (shodné s námitkami, které obviněný uplatnil také v dovolání). Již
předběžným balistickým zkoumáním bylo zjištěno ztotožnění nábojnice nalezené na
místě činu s pokusně vystřelenými nábojnicemi ze zajištěné zbraně. Tento
výsledek byl pak potvrzen všemi výše uvedenými odbornými vyjádřeními, jakož i
potvrzen ve výpovědích uvedených znalců. Soudy pak na základě dokazování
dospěly ke správnému závěru, že nábojnice nalezená na místě činu byla s
jistotou vystřelena ze zajištěné pistole Heckler & Koch model P 2000, ráže 9 mm
Luger (dále jen HK), zajištěné v bytě obviněného. V tomto případě se jednalo o
individuální identifikaci nábojnice a zbraně a bylo vyloučeno, aby byla
nábojnice vystřelena z jiné zbraně. Z odborných vyjádření vyplývá, že nábojnice
nemohla být vystřelena z jiné zbraně, jak se obviněný snaží opakovaně namítat. Také bylo řádně zodpovězeno, že na vznik individuálních stop na nábojnici nemá
vliv použití odlišného střeliva znalci, než jakým byl zavražděn poškozený. Pokud jde o střelu nalezenou na místě činu v okenním rámu tramvaje, byla tato
značně zdeformována a nebylo ji možno individuálně identifikovat se střelnou
zbraní. Bylo však konstatováno, že s výše uvedenou nábojnicí mohla tvořit
celek. Střela pak byla druhově identifikována jako vystřelená z pistole HK,
zajištěné v bytě obviněného. Soudy pak na základě těchto zjištění dospěly k
závěru, že zbraň zajištěná v bytě obviněného byla zbraní, ze které bylo
vystřeleno na poškozeného. Nejvyšší soud znovu poukazuje na velmi podrobné a
pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, na něž v podrobnostech odkazuje.
Pokud jde o návrh na doplnění dokazování revizním posudkem z oboru
kriminalistika, odvětví balistika, vypracované přímo experty zbrojovky Heckler
& Koch, soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily, z jakých
důvodů jejich provedení shledaly nejen nadbytečným, ale také nereálným, když
odborná vyjádření vypracovaná experty Kriminalistického ústavu Praha a výslech
těchto znalců, jim poskytly dostatečné podklady pro jejich rozhodnutí.
Obviněný v dovolání dále namítal, že nařízením domovní prohlídky byla porušena
zásada přiměřenosti, neboť manželka obviněného chtěla dobrovolně umožnit vstup
vyšetřovacích orgánů a nebylo tedy nutné přikračovat k tak krajnímu řešení
jakým je domovní prohlídka. Podle obviněného se tak jedná o důkaz, jež nebyl
získán v souladu se základními zásadami trestního procesu.
Odhlédneme-li od skutečnosti, že také tato námitka spadá pod tzv. skutkové
námitky, jimiž se dovolací soud zásadně nemůže zabývat vzhledem k zákonnému
vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že
touto námitkou obviněného o údajné nezákonnosti důkazů týkajících se domovní
prohlídky se řádně zabývaly soudy obou stupňů a náležitě se s ní vypořádaly.
Jak uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, účelem domovní
prohlídky podle § 82 tr. ř. je zajištění věci nebo osoby, které jsou důležité
pro trestní řízení. Předpokladem pro vykonání domovní prohlídky je důvodné
podezření, že v bytě nebo v jiném prostoru sloužícímu k bydlení nebo v
prostorách k nim náležejících se taková věc nebo osoba nachází. Podle § 83
odst. 1 tr. ř. je domovní prohlídka přípustná pouze na základě písemného
odůvodněného příkazu soudce. Doručení je třeba provést při prohlídce, uživatele
je třeba v příkazu upozornit na povinnost prohlídku strpět a na oprávnění
orgánu překonat odpor nebo překážku spolu s povinností uživatele vydat nalezené
věci důležité pro trestní řízení a na možnost jejich odnětí. Z obsahu
trestního spisu vyplývá, že státní zástupce podal dne 4. 3. 2011 u Obvodního
soudu pro Prahu 10 návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce (č. l. 327 tr.
spisu). Obvodní soud pro Prahu 10 dne 4. 3. 2011, sp. zn. 1 Nt 508/2011 vydal
příkaz k domovní prohlídce (č. l. 329 – 331 tr. spisu) se všemi náležitostmi,
včetně řádného poučení (Nejvyšší soud se již dále nebude zabývat zřejmou
písařskou chybou obsaženou v odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně). Podle
protokolu o provedení domovní prohlídky na č. l. 334 tr. spisu domovní
prohlídka proběhla dne 8. 3. 2011 v souladu se zákonem, za účasti uživatelky
bytu – manželky obviněného, jíž byl příkaz doručen, byla řádně poučena a
výslovně prohlásila, že právního zástupce nežádá, protokol o domovní prohlídce
obviněná také podepsala. Domovní prohlídka se uskutečnila za účasti
nezúčastněné osoby (P. M.). Není tedy pochyb o tom, že domovní prohlídka byla
provedena zákonným a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud pouze dodává,
že při přípravě a provedení domovní prohlídky musí orgány činné v trestním
řízení dostát všem ustanovením právních předpisů, které na tento úkon dopadají
a rozhodně nemohou spoléhat na dobrovolnost osob povinných tento úkon strpět.
Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené námitky obviněného tak ve svém celku
nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v
tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci
provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná
skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k
závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto nelze dospět. Je
tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění, co do svého obsahu i
rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům
právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od
jejich výkladových zásad, včetně namítaného nerespektování práva na spravedlivý
proces, které je zaručeno v článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a
svobod. Právní kvalifikace namítaného skutku jako zločinu vraždy podle § 140
odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal obviněný, je správná.
Pokud obviněný v dovolání brojil proti způsobu odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů a použité argumentaci, Nejvyšší soud podotýká, že podle ustanovení
§ 265a odst. 4 tr. ř. nejsou v řízení o dovolání přípustné námitky proti
důvodům rozhodnutí.
Obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují
a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v § 265b tr. ř. Proto,
nebýt dalšího uplatněného důvodu dovolání, bylo by toto odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal v řízení obviněným namítanou vadu, která by naplnila
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a jeho námitky byly v
tomto směru zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného G. F. M. proto Nejvyšší
soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná S. S. uplatnila dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), j) tr. ř., aniž by dále uvedla, jaké námitky uplatňuje pod
konkrétním dovolacím důvodem. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že převážnou
část námitek směřovala do výroku pod bodem C, jímž bylo obviněné uloženo
ochranné opatření a byly jí podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za
použití § 230 odst. 1 tr. zákoníku, zabrány následující věci: samonabíjecí
pistole Heckler & Koch, model P2000, ráže 9 mm Luger, včetně typově příslušného
zásobníku, opakovací puška Winchester 94AE, ráže 30-30 Winchester, samonabíjecí
brokovnice Remington model 11-87 „Premier“, ráže 12, s délkou nábojové komory
76 mm, samonabíjecí pistole Colt Delta Elite, model Gold Cup National Match,
ráže 10 mm Auto, včetně typově příslušného zásobníku.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná shodné námitky uvedené výše uplatnila již v
rámci své obhajoby v řízení před soudem I. stupně a byly součástí také jejího
odvolání a oba soudy se jimi podrobně zabývaly a náležitě se s nimi
vypořádaly.
Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 101 tr. zákoníku) je jedním z druhů
ochranných opatření (§ 98 odst. 1 tr. zákoníku). Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. j) tr. ř., je dán nesplněním zákonem stanovených podmínek pro
uložení ochranných opatření. Zabrání věci je právním následkem trestného činu
nebo činu jinak trestného, které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá
pachatelům, ale i jiným osobám obecně nebezpečné věci (zbraně, střelivo,
výbušniny, jedy, atd.) nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů anebo
odčerpává výnosy z trestné činnosti, s cílem odstraňovat prostředky sloužící k
páchání nebo podporování trestné činnosti. Zabrání věci nebo jiné majetkové
hodnoty je druhem ochranného opatření, jehož podstatou je, že se výrokem soudu
odnímá vlastnické právo pachatele nebo jiné osoby k věcem nebo jiným majetkovým
hodnotám, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, k jím spáchanému
trestnému činu, a toto vlastnické právo či obdobné právo přechází na stát.
Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nebyl-li uložen trest propadnutí
věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1, může soud uložit, že
se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí
nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke
spáchání zločinu, přičemž je zde rozhodný pouze vztah zabírané věci nebo jiné
majetkové hodnoty, ohledně níž přichází v úvahu její zabrání, k projednávanému
trestnému činu. Pojem ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popř.
společnosti, vyjadřuje zájem jednotlivců, ale i společnosti na ochraně těchto
statků, které je třeba chránit zabráním takových věcí, které bezpečnost lidí a
majetku ohrožují.
Obviněná se domnívá, že v jejím případě došlo k nesprávnému posouzení toho, co
ve skutečnosti představuje ohrožení bezpečnosti. Má za to, že nezabezpečením
zbraní nedošlo k žádnému ohrožení bezpečnosti. Nejvyšší soud však s námitkami
obviněné v tomto směru nesouhlasí a považuje je za zjevně neopodstatněné.
Z obsahu trestního spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je
zřejmé, že obviněná jako držitelka zbrojního průkazu, vědoma si svých
povinností uložených jí zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a
střelivu, ve znění pozdějších předpisů, svým benevolentním a nezodpovědným
přístupem zejména k povinnosti bezpečně uložit zbraně tak, aby nemohly být
zneužity neoprávněnou osobou, umožnila obviněnému G. F. M., tedy osobě
neoprávněné, volný přístup a dispozici ke zbraním v jejím vlastnictví. Je
přitom nesporné, že obviněný G. F. M. byl ve vztahu ke zbraním vlastněným
obviněnou osobou neoprávněnou a je zcela irelevantní, zda byl (je) manželem
obviněné. Ze skutkových zjištění soudů pak zcela zřejmě vyplývá, jak zásadního
pochybení se obviněná dopustila, když obviněný tuto neomezenou a
nekontrolovanou dispozici se zbraněmi využil a s pistolí HK spáchal zločin
vraždy. Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud dospěl ke správnému závěru,
že ponechání jakékoliv střelné zbraně v držení obviněné představuje pro
bezpečnost společnosti, zejména pro bezpečnost osob, neúnosné riziko a je proto
namístě zasáhnout postupem podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do jejích
vlastnických práv, a veškeré střelné zbraně popsané ve výroku C rozhodnutí
soudu I. stupně postihnout ochranným opatřením zabrání věci nebo jiné majetkové
hodnoty, byť ona sama se trestné činnosti nedopustila. Nezodpovědné chování
obviněné ve spojení s povahou a závažností spáchaného trestného činu, dále ve
spojení s osobou obviněného G. F. M. s přihlédnutím k jeho osobnosti, poměrům
a možnostem jeho nápravy, je nepochybné, že zbraně v jejím vlastnictví
představovaly ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo společnosti. Nejvyšší
soud se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich
rozhodnutí, na která odkazuje a námitky obviněné považuje za zjevně
neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je dán,
jak bylo uvedeno výše, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud
opakuje, že v souvislosti s tímto důvodem dovolání je ve vztahu ke zjištěnému
skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Není možné
zpochybňovat správnost skutkových zjištění, jakož nelze namítat a ani
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2
odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá
v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu dovolání je ale zřejmé, že tento dovolací důvod nemohl být a nebyl
naplněn námitkami obviněné stran porušení jejího práva na spravedlivý proces,
námitkami, že s ní a s jejím manželem bylo zacházeno v rozporu s Ústavou a
Listinou zaručenými právy. Obviněná namítá, že nevyslechnutím přítomných
zasahujících policistů a nestranných svědků zůstal nepřezkoumán celý řetězec
porušení jejích práv od násilné metody zatčení, přes odmítání přístupu k jejímu
advokátovi, až po protiprávní způsob provedení domovní prohlídky. Z odůvodnění
rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že se těmito námitkami zabývaly již v rámci
obhajoby obviněné (a stejně tak obviněného G. F. M.) v hlavním líčení, tak v
rámci námitek uplatněných v odvoláních obou obviněných, přičemž se s nimi
přesvědčivě vypořádaly. Soudy řádně odůvodnily, proč odmítly návrhy na doplnění
dokazování výslechem přítomných policistů, dalších nezávislých svědků, atd.,
neboť je shledaly nadbytečnými (viz str. 23 a násl. rozhodnutí soudu I. stupně,
str. 5 rozhodnutí soudu II. stupně). Pokud jde o námitku údajného protiprávního
způsobu provedení domovní prohlídky, Nejvyšší soud na tomto místě odkazuje na
výše uvedený výklad ke shodné námitce obviněného G. F. M. a znovu opakuje, že v
trestní věci obou obviněných nebyly nalezeny vady v postupu orgánů činných v
trestním řízení, přičemž v trestním spise se nenachází ani žádné stížnosti
obviněné proti postupu policistů při jednotlivých úkonech.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná sice formálně uplatnila dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek,
které ho obsahově nenaplňují a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání
uvedené v § 265b tr. ř. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. j) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky proto také dovolání obviněné S. S. odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš