7 Tdo 782/2015-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. října 2015 v neveřejném zasedání, k
dovolání obviněného I. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3.
2015, sp. zn. 8 To 81/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 92 T 212/2014, takto:
I.
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného I. H. zrušují
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 8 To 81/2015, a
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 92 T 212/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný I. H. nebere do vazby.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 92 T 212/2014,
byli obvinění I. H. a T. H. uznáni vinnými zvlášť nebezpečným zločinem loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl I. H. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 3,5 roku a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl
pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný T. H. byl podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a podle §
56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou.
Obvinění se trestného činu dopustili tím, že společně dne 22. 11. 2014 v době
okolo 6:00 hodin na náměstí ... v B., u zadní zdi úřadu městské části B.-B.,
poté, co si v autobuse MHD vytipovali svou oběť a dohodli se na rozdělení
získaného majetkového prospěchu, I. H. zůstal stát na rohu a hlídal, T. H.
pronásledoval V. K., přistoupil k ní a zeptal se jí, kolik je hodin, po
odpovědi ji chytil za levou ruku a poté za držadlo černé koženkové kabelky,
kterou pevně držela ve své levé ruce, o kabelku se přetahovali, až ji strhnul
na zem a z ruky jí vytrhl kabelku, která obsahovala finanční hotovost ve výši
10 Kč, 2 kusy klíčů v červené klíčence, společně s I. H. pak utekli před úřad
městské části B.-B., kde kabelku prohledali a bezprostředně poté byli zadrženi,
kabelka se všemi věcmi byla na místě předána poškozené V. K., tímto jednáním
způsobili poškozené škodu odcizením ve výši 50 Kč a také drobná zranění –
hematom na levé dlani a oděrku na levém koleni, se kterými nevyhledala lékařské
ošetření.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 8 To 81/2015, k odvolání obviněného T. H.
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně
zrušil a ohledně tohoto obviněného podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,
že ho podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k mírnějšímu trestu odnětí
svobody v trvání 3,5 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. ř. ho pro výkon
trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl
odvolání I. H.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný I. H. prostřednictvím obhájce
řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
l), g) tr. ř. Domnívá se, že soudy nesprávně hmotněprávně posoudily jeho
jednání jako spolupachatelství zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. ř.,
neboť nevykazuje všechny znaky tohoto zločinu. Uvedl, že na loupeži spáchané T.
H. se nepodílel, ani neměl nic takového v úmyslu, dokonce ani spáchání
trestného činu, který je mu kladen za vinu neviděl. Dokonce obviněná uvedla, že
ho poprvé uviděla až po zadržení bezprostředně po činu. Jeho jednání tedy
nenaplnilo žádný ze znaků uvedeného zločinu, ani jeho jednání ke spáchání
takového zločinu nesměřovalo. Skutečnost, že hlídal, zatímco se T. H. zmocnil
kabelky poškozené, mohlo být podle obviněného pouze účastenstvím ve formě
pomoci na uvedeném zločinu, nikoli však spolupachatelstvím. Obviněný zdůraznil,
že námitku rozlišení spolupachatelství a účastenství ve formě pomoci v průběhu
trestního řízení opakovaně namítal, ovšem soudy se s ní podle jeho názoru
dostatečně nevypořádaly. V jejich rozhodnutích navíc podle něj zcela chybí
vyložení právních úvah, jimiž se při hodnocení jeho jednání řídily a jejich
rozhodnutí jsou tak podle něj nepřezkoumatelná. S ohledem na nesprávnou právní
kvalifikaci jeho jednání pak soudy podle obviněného nesprávně nepřihlédly při
ukládání trestu k významu a povaze jeho minimální účasti na spáchání trestného
činu T. H. Soudy také podle něj zcela rezignovaly na použití zásady
subsidiarity trestní represe, když mu v důsledku nesprávné právní kvalifikace
uložily trest ve stejné výši jako hlavnímu pachateli T. H.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek odvolacího
soudu ve výroku II., jakož i vadné předcházející řízení včetně rozsudku soudu
I. stupně, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že námitky obviněného nepovažuje za důvodné. Z tzv. skutkové věty podle
něj vyplývá, že role obviněného I. H. na trestném jednání byla důležitější, než
obviněný připouští, obviněný totiž podle skutkové věty společně s dalším
obviněným si nejprve vytipovali oběť, dohodli se na rozdělení rolí, získaného
majetkového prospěchu a po oloupení poškozené o kabelku tuto za účelem
rozdělení kořisti prohledali. Taková skutková zjištění podle státního zástupce
neumožňují učinit závěr, že by obviněný „pouze hlídal“. Naopak míra jeho
zapojení do trestné činnosti byla mnohem zásadnější, nelze podle něj souhlasit
s tím, že by byl pouhým pomocníkem ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Pokud se někdo přímo podílí na výběru oběti, účastní se aktivně
dohody na rozdělení rolí mezi spolupachateli, a to včetně dohody na dělbě
případné kořisti, a v návaznosti na to uloupený předmět i sám prohledává,
nejedná se o pouhého pomocníka ve smyslu citovaného ustanovení, nýbrž o
spolupachatele podle § 23 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 239/2015). Podle státního zástupce obviněný svým jednáním naplnil
všechny znaky uvedeného zločinu. Loupežný úmysl, je v jeho jednání obsažen bez
jakékoliv pochybnosti. Trestní odpovědnost obviněného za zločin loupeže
spáchaný ve spolupachatelství pak nemůže vyloučit ani ta okolnost, že se násilí
na poškozené nedopustil přímo obviněný, nýbrž jeho komplic. Tomu odpovídá i
dikce § 23 tr. zákoníku, který hovoří o spáchání trestného činu „úmyslným
společným jednáním“. Z toho vyplývá, že ani zákon nevyžaduje, aby všechny znaky
předmětného deliktu naplnil současně každý ze spolupachatelů. Postačí naopak,
že znaky deliktu jsou naplněny až „společným“ jednáním. Státní zástupce
připouští jisté pochybení soudů, které se mohly precizněji zabývat námitkou
obviněného týkající se rozlišení mezi spolupachatelstvím a účastenstvím ve
formě pomoci. Nicméně z materiálního hlediska, napadená rozhodnutí podle něj
vadou netrpí, neboť obstojí závěr soudů, že obviněný je spolupachatelem. Uzavřel, že i pokud by Nejvyšší soud naznal, že obviněný jednal přece jen jako
pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, projednání dovolání, v jehož
rámci by byla tato eventuální vada odstraněna, by nemohlo nijak zásadně
ovlivnit postavení obviněného. Platí totiž, že na trestní odpovědnost a
trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti
pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného (§ 24 odst. 2 tr. zákoníku). Míra účasti obviněného na projednávané trestné činnosti, i pokud by
byla tato účast označena za „pouhou“ pomoc, byla podle státního zástupce
natolik významná a okolnosti činu natolik závažné (oloupení bezbranné stařenky,
její poranění, recidiva na straně obviněného atd.), že i jako pomocník by musel
být obviněný postižen srovnatelným trestem, který mu již byl vyměřen jako
spolupachateli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1283/2010).
Podle státního zástupce v uvedené věci nelze dovodit ani existenci extrémního
nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, popřípadě podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., pokud by Nejvyšší soud shledal, že obviněný jednal jako pomocník.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci založil i další důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní.
Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud
skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy
zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska
hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Podstatou dovolání obviněného je přesvědčení, že jeho jednání bylo nesprávně
hmotně právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, když se z
jeho strany jednalo toliko o účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zjistil, že tyto námitky odpovídají uplatněnému důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když jsou do jisté míry založeny na
popření skutkových zjištění, z nichž oba soudy nižších stupňů při právním
posouzení skutku vycházely. Obviněný totiž bagatelizuje svůj podíl na spáchání
daného trestného činu s tím, že se jednalo pouze o symbolickou pomoc. Podle
skutkových zjištění soudů přitom společně s T. H. si poškozenou vytipovali již
v autobuse MHD, a dohodli se nejen na rozdělení úloh, ale také rozdělení
získaného majetkového prospěchu. Nejvyšší soud při posuzování správnosti
právního posouzení skutku zásadně vychází ze skutku popsaného ve výroku o vině
rozsudku soudu I. stupně.
Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Trestní zákoník upravuje institut spolupachatelství jako
základní formu trestné součinnosti (tzv. účastenství v širším smyslu, kam se
vedle spolupachatelství řadí ještě organizátorství, návod a pomoc podle § 24
tr. zákoníku). Pojem spolupachatele navazuje na pojem pachatele, jímž je ten,
kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho
pokusu či přípravy, je-li trestná. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal
trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli
(spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý
ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám.
Podle judikatury soudů, spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku vyžaduje
společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání
může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a
jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém
předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové
společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku
tvoří jeho skutkovou podstatu.
Spolupachatelství je třeba odlišovat od dalších forem trestné součinnosti,
zejména od účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátorství, návod
a pomoc).
Před přijetím trestního zákoníku soudní praxe vykládala pojem „společné
jednání“ poměrně velmi široce a zahrnovala pod něj i dělání tzv. zdi nebo tzv.
volavky. Teorie považovala tento výklad pojmu společné jednání za
problematický, neboť vylákání poškozeného na místo trestného činu nebo hlídání
před bytem jiného, aby do něho neoprávněně mohli vniknout ostatní pachatelé,
nelze zahrnout do objektivní stránky např. trestného činu loupeže podle § 173
tr. zákoníku, resp. porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku. Jsou
to v obou případech jednání, která činnost pachatele, resp. spolupachatelů
pouze usnadňují nebo umožňují, a proto správnější by bylo posuzovat taková
jednání jako pomoc ve vztahu k tomu kterému trestnému činu, a nikoli jako
spolupachatelství. Proto nový trestní zákoník zařadil tato jednání do
příkladmého výčtu pomoci v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, aby byla nadále
z uvedených důvodů posuzována jako pomoc, a nikoli jako spolupachatelství,
neboť nesplňují shora vymezené znaky úmyslného společného jednání. Ze stejného
důvodu a s přihlédnutím k tomu, že výčet v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
je jen příkladmý, tedy podává mimo obecné definice pomoci jen výčet typických
pomocných jednání, je třeba pod účastenství a nikoli spolupachatelství zahrnout
i další obdobná jednání osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až
139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 326 s. a násl.).
Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že jejich závěry o vině obviněných mají
svůj podklad především ve výpovědi poškozené V. K., ve výpovědích svědků V. T.
a V. M., jakož i ve výpovědi spoluobviněného T. H. a v záznamech kamerového
systému na místě činu.
Z výpovědí obou obviněných při hlavním líčení (na č. l. 114 a násl. tr. spisu),
jež jsou pouze částečně shodné, vyplývá, že iniciátorem, a tím, kdo chtěl
prvotně spáchat majetkovou trestnou činnost , byl obviněný T. H. Z výpovědí
obou obviněných rovněž vyplývá, že T. H. nechtěl spáchat trestnou činnost sám,
neboť z toho měl obavy a žádal o spoluúčast obviněného I. H. Z výpovědí obou
obviněných je rovněž zřejmé, že obviněný I. H. s plánovanou trestnou činností
obviněného T. H. zpočátku nesouhlasil. Byl si však vědom toho, že obviněný T. H. nechce jít do trestné činnosti sám a obviněný T. H. to obviněnému I. H. také
otevřeně sdělil. Obviněný I. H. si byl vědom toho, že obviněný T. H. se v jeho
přítomnosti cítí jistější. S tímto vědomím se obviněný I. H. vydal s T. H. na
cestu autobusem MHD do městské části B.-B., během této cesty, v okamžiku, kdy
již byl obviněný T. H. rozhodnut spáchat majetkovou trestnou činnost, což
obviněnému I. H. sděloval, jakož mu i sděloval, na koho svou trestnou činnost
zaměří, sehrál obviněný I. H. nepochybně zcela vědomě a úmyslně roli psychické
podpory pro jednání obviněného T. H., když zůstal stát poblíž místa páchání
trestné činnosti obviněného T. H. a hlídal okolí místa trestného činu. Obviněný
T. H. věděl, kde obviněný I. H. zůstal stát a hlídal, na to samé místo se k
němu s již uloupenou kabelkou vrátil, přičemž společně utíkali k místu, kde
obviněný T. H. kabelku začal prohlížet, zatímco mu obviněný I. H. koukal přes
rameno a současně sledoval okolí (což vyplývá ze záznamu kamer). Tím T. H. poskytoval prostor ke zjištění obsahu kabelky, a rovněž jej varoval před
přítomností svědků, kteří sledujíc jejich jednání se za nimi vydali, aby je
zadrželi. Z výše uvedeného vyplývá, že jednání obviněného I. H. nebylo vedeno
společným úmyslem spáchat spolu s obviněným T. H. trestný čin loupeže, ale
zcela vědomě mu poskytl při páchání jeho trestné činnosti pomoc, a to zejména
psychickou podporu svojí přítomností, nikoliv ale na místě činu, ale skrytě na
místě vzdálenějším loupežnému jednání obviněného T. H., ovšem s vědomím, že je
to pro obviněného T. H. důležité. Pomoc mu poskytl i tím, že hlídal okolí místa
spáchání trestného činu, jakož i tím, že obviněného varoval před
pronásledovateli. Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele
vyplývá z vymezení spolupachatelství v § 23 tr. zákoníku. Pomoc není součástí
společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující
činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve
smyslu § 23 tr. zákoníku.
Skutečnost, zda byli obvinění domluveni na rozdělení
zisku či nikoli, již v této souvislosti není podstatná, neboť platí, že
nejsou-li splněny znaky spolupachatelství, a jde-li jen o některou z forem
účastenství, pak účastník, který přijme za své účastenství odměnu, věci získané
(majetkovou) trestnou činností, část zisku nebo i celý zisk z trestné činnosti,
se tím nestane spolupachatelem, neboť i účastník, podobně jako podílník či
někdo další, se v rámci trestné součinnosti může podílet na rozdělení výtěžku z
trestné činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 345 s.).
Z uvedeného je zřejmé, že nalézací soud nesprávně právně kvalifikoval jednání
obviněného I. H. jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ač správně
mělo být jednání tohoto obviněného posouzeno jako pomoc ke zvlášť závažnému
zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť obviněný I. H. jako pomocník úmyslně umožnil a usnadnil T. H.
jako hlavnímu pachateli spáchání trestného činu, čímž mu pomohl a podporoval ho
v době činu, k jehož dokonání došlo. V této části proto Nejvyšší soud
přisvědčil námitce obviněného I. H., přičemž ani skutková zjištění uvedená ve
výroku o vině ohledně jeho podílu na celém jednání, zcela neodpovídají obsahu
výše citovaných důkazů, které byly opatřeny a provedeny v souladu s trestním
řádem a mohou tak být podkladem rozhodnutí soudu. Takovým podkladem nemůže být
protokol o výslechu zadržené osoby podle § 76 odst. 3 tr. ř., který byl
proveden před zahájením trestního stíhání a bez přítomnosti obhájce.
Pokud jde o námitky obviněného, že soudy při ukládání trestu dostatečně
nezohlednily jeho minimální účast na trestném jednání, jsou tyto námitky bez
významu již vzhledem ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně něj z
důvodu nesprávného právního posouzení skutku. Obecně lze uvést, že Nejvyšší
soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání
úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud k dovolání obviněného I. H. rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
II.
Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř., současně ohledně obviněného
I. H. o vazbě, když byla zrušena soudní rozhodnutí, na základě kterých se
nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Z trestního spisu vyplývá, že byl
zadržen policií bezprostředně po spáchání činu dne 22. 11. 2014 v 06.25 hodin,
následně byl umístěn do policejní cely a usnesením Městského soudu v Brně ze
dne 23. 11. 2014, sp. zn. 70 Nt 3671/2014, byl vzat do vazby z důvodů uvedených
v ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. ř. Výkon uloženého trestu odnětí svobody v
trvání 3,5 roku nastoupil dne 4. 3. 2015 v 00,00 hodin. Do současné doby tak
obviněný I. H. vykonal z uloženého trestu odnětí svobody téměř jedenáct měsíců.
S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání obviněného, a dosud vykonaný trest
odnětí svobody, neshledal Nejvyšší soud existenci důvodů vazby podle § 67 tr.
ř., a proto rozhodl tak, že se obviněný I. H. do vazby nebere.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu