7 Tdo 788/2011-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2011 dovolání
nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. L., proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 6 To 474/2010, v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 67/2010 a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 6 To 474/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 15 T 67/2010,
byl obviněný J. L. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009
Sb.) a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 234 odst. 3 tr.
zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři
roky s tím, že podle § 81 odst. l tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody
podmíněně odložen, podle § 82 odst. l tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba
na pět let a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost,
aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. l tr.
ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
2. 12. 2010, sp. zn. 6 To 474/2010. Podle § 258 odst. l písm. d) tr. ř. byl
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo
znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. l tr. zák. v délce dvou a
půl roku, přičemž podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena
povinnost, aby podle svých sil a možností v průběhu zkušební doby nahradil
způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo nově rozhodnuto o
povinnosti obviněného k náhradě škody.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Městský soud
v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Obvodního
soudu pro Prahu 3 spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. L. prostřednictvím
padělaného příkazu k úhradě, který nejprve vyhotovil a pak dne 4. 12. 2009
vhodil do sběrného boxu Československé obchodní banky, a. s., na pobočce v
Praze 3, Olšanská 1a, dosáhl toho, že banka na jeho účet převedla částku 62 729
Kč z účtu M. D.
Změnu právního posouzení skutku odůvodnil Městský soud v Praze tak, že skutek
je třeba posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a nikoli
podle pozdějšího zákona, neboť ten není pro obviněného příznivější.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Městského soudu v Praze. Dovolání podal v neprospěch obviněného. Odkázal na
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Vytkl, že Městský soud
v Praze v rámci úvah o tom, podle kterého zákona má být skutek posouzen,
pominul, že při aplikaci zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, bylo
nutno skutek posoudit také jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle
§ 140 odst. 2 tr. zák., § 143 tr. zák. Zároveň poukázal na to, že z tohoto
hlediska je pro obviněného příznivější pozdější zákon, tj. trestní zákoník
účinný od 1. 1. 2010, který aplikoval Obvodní soud pro Prahu 3. Nejvyšší státní
zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek,
aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému
soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Skutek se stal za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů, ale soudy o něm rozhodovaly za účinnosti zákona č. 40/2009
Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. Tato situace kladla před
soudy otázku, podle kterého zákona má být skutek posouzen. Oba citované zákony
stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl
čin spáchán, a že podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to
pro pachatele příznivější (§ 16 odst. l tr. zák., § 2 odst. l tr. zákoníku).
Při aplikaci trestního zákona účinného v době spáchání činu se právní posouzení
skutku rozhodně nevyčerpávalo tím, jak skutek posoudil Městský soud v Praze,
tj. jen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Podstatou
skutku bylo nejen podvodné vylákání peněz z cizího bankovního účtu, ale zároveň
také to, že obviněný padělal příkaz k úhradě a předložil ho bance k provedení.
V tomto ohledu šlo o trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst.
2 tr. zák., jehož se dopustil mimo jiné ten, kdo padělal nebo pozměnil peníze v
úmyslu udat je jako pravé nebo platné. I když obviněný nepadělal přímo peníze
jako platidlo, ale příkaz k úhradě (tzv. platební příkaz) jako bezhotovostní
platební prostředek, bylo namístě posoudit skutek jako trestný čin padělání a
pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., a to se zřetelem k ustanovení §
143 tr. zák., podle něhož se ochrana podle § 140 až § 142 tr. zák. poskytuje
mimo jiné též tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům.
Mezi bezhotovostní platební prostředky, které má na mysli ustanovení § 143 tr.
zák., spadá i příkaz k zúčtování ve formě příkazu k úhradě (k tomu viz č.
21/2001 Sb. rozh. tr.). Na trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140
odst. 2 tr. zák. je stanovena sazba trestu odnětí svobody od pěti let do deseti
let.
Při aplikaci trestního zákoníku účinného v době rozhodování soudů je
opodstatněné posoudit skutek - kromě přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku - také jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Toto ustanovení je
namístě aplikovat ve variantě, podle které se zločinu dopustí ten, kdo padělá
nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný. Na
uvedený zločin je v § 234 odst. 3 tr. zákoníku stanovena sazba trestu odnětí
svobody od tří let do osmi let.
Porovnají-li se ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. a ustanovení § 234 odst. 3
tr. zákoníku, je zřejmé, že trestní zákoník je pro obviněného příznivější
(ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. a ustanovení o
přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku nemají na toto porovnání
vliv). Při posuzování otázky, který z porovnávaných zákonů je pro obviněného
příznivější, nemá žádný význam to, že trestní zákon účinný v době spáchání činu
neobsahoval ustanovení o trestném činu, který by se svým označením či názvem
shodoval s trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku. Podstatné je, že ta část
skutku, která spočívala v padělání platebního prostředku, byla trestná i podle
trestního zákona účinného v době spáchání činu, byť šlo o trestný čin označený
či nazvaný jinak (padělání a pozměňování peněz).
Z toho je zřejmé, že Městský soud v Praze pochybil, pokud skutek posoudil podle
trestního zákona účinného v době spáchání činu, navíc jen jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Napadený rozsudek je tudíž rozhodnutím,
které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil nejvyšší státní
zástupce.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil
napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí,
která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze znovu
rozhodne o odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3.
Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího
řízení. Věc byla Nejvyššímu soudu předložena dne 10. 6. 2011 s dovoláním, které
v zastoupení nejvyššího státního zástupce podal jeho náměstek. Senát Nejvyššího
soudu, jemuž připadlo o dovolání rozhodnout, zastával právní názor, že dovolání
může podat jen sám nejvyšší státní zástupce, že dovolání, které podal náměstek
nejvyššího státního zástupce, je dovoláním podaným neoprávněnou osobou a že
takové dovolání je namístě odmítnout podle § 265i odst. l písm. c) tr. ř. Šlo o
otázku, na kterou až dosud nebyl mezi senáty Nejvyššího soudu shodný názor a o
které proto v jiné trestní věci rozhodoval velký senát trestního kolegia
Nejvyššího soudu (§ 20 odst. l zák. č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích,
ve znění pozdějších předpisů), a to usnesením ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 15
Tdo 354/2011. V tomto usnesení byl vyjádřen právní názor, že dovolání podané
náměstkem nejvyššího státního zástupce se považuje za dovolání nejvyššího
státního zástupce, tedy za dovolání podané oprávněnou osobou. Senát s
rozhodnutím o dovolání vyčkával na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu a řídil se jeho právním názorem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec