U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 8. 2014 o dovolání
obviněného Ing. J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3.
2014, sp. zn. 3 To 5/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 52 T 4/2013 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. B. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 52 T 4/2013, byl
obviněný Ing. J. B. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k
trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
ve všech obchodních společnostech a družstvech na tři roky. Výrokem podle § 228
odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku posoudil
Krajský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v
tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti REALIT INVEST DEVELOPER, s.
r. o., se sídlem v Hodoníně, Národní třída 384/13 (dále jen „RID, s. r. o.“) v
době mezi 11. 6. 2007 a 12. 7. 2007 vybral z trezoru společnosti částku
minimálně 5 600 000 Kč v hotovosti, kterou společnost předtím získala prodejem
nemovitosti, použil tuto částku pro svou potřebu a zastřel toto jednání
fingovanou smlouvou o úvěru, podle které tato částka byla jako úvěr údajně
poskytnuta obchodní společnosti STARSTAV-CZ, s. r. o., se sídlem ve Veselí nad
Moravou, Sudomírky 285, a fingovanými pokladními doklady o předání peněz
jednateli obchodní společnosti STARSTAV-CZ, s. r. o.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 3 To 5/2014,
podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že soudy nesprávně
hodnotily smlouvu o úvěru mezi obchodními společnostmi RID, s. r. o., a
STARSTAV-CZ, s. r. o., a na ni navazující doklady o výplatách příslušných
částek, a dokazování v tomto směru označil za neúplné. Konstatoval, že soudy se
náležitě nezabývaly vnitřními poměry v obchodní společnosti RID, s. r. o.,
zejména z hlediska nezákonnosti převodů obchodních podílů. Uvedl, že byl a je
„jedinou oprávněnou osobou figurující v této obchodní společnosti jako její
jediný vlastník a zároveň jednatel“, a dodal, že „se stal společně se svojí
firmou obětí v rukou tzv. společníků“. Namítl, že jeho manipulace týkající se
částky 5 600 000 Kč byla motivována snahou zachránit tyto prostředky před
nezákonnými praktikami společníků a že jednal v krajní nouzi podle § 28 odst. 1
tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo si přisvojí mimo jiné cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na
cizím majetku škodu velkého rozsahu. Takovou škodou se podle § 138 odst. 1 tr.
zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Skutkem, tak jak ho zjistil Krajský soud v Brně, byly zákonné znaky zločinu
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku evidentně naplněny.
Smlouvou o úvěru mezi obchodními společnostmi RID, s. r. o., a STARSTAV-CZ, s.
r. o., a navazujícími pokladními doklady se soudy náležitě zabývaly, a pokud
dospěly k závěru, že byly jen fingované a že k žádnému poskytnutí úvěru ve
skutečnosti nedošlo, měly pro to odpovídající podklad ve zjištěních ohledně
obchodní společnosti STARSTAV-CZ, s. r. o., a ohledně osoby, která v
souvislosti s úvěrem jednala jménem této společnosti. Obchodní společnost
STARSTAV-CZ, s. r. o., byla založena a vznikla jen několik dnů před podpisem
smlouvy o úvěru, fakticky nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a jako její
jednatel vystupoval L. G., který byl osobou z prostředí slovenských
nezaměstnaných, byl nemajetný, neměl žádné příjmy ani bankovní účet, nepobíral
žádné sociální dávky, jinak se živil jen příležitostnými brigádami a do pozice
jednatele, v níž podepsal smlouvu o úvěru a doklady o přijetí peněz, se nechal
vmanipulovat za odměnu ve výši 200 – 300 Kč.
L. G. jako svědek ve své výpovědi v přípravném řízení za přítomnosti obhájce
uvedl, že podepsal smlouvu o úvěru a doklady o přijetí peněžní hotovosti, avšak
zároveň potvrdil, že od obviněného neobdržel žádné prostředky, které byly
uvedeny v předložených pokladních dokladech, a vyloučil, že by přijal částku
uvedenou ve smlouvě o úvěru. V hlavním líčení se Krajskému soudu v Brně
nepodařilo zajistit přítomnost tohoto svědka, takže důkaz jeho výpovědí byl
proveden podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtením protokolu o jeho
výslechu z přípravného řízení. Svědek je státním občanem Slovenské republiky, a
pokud se k hlavnímu líčení před Krajským soudem v Brně na předvolání nedostavil
dobrovolně, nebylo možné jeho přítomnost zajistit použitím donucovacích
prostředků. Za tohoto stavu nelze Krajskému soudu v Brně vytýkat neúplnost
dokazování spočívající v nedostatku osobního výslechu svědka v hlavním líčení.
Ve stádiu před zahájením trestního stíhání podal L. G. u policejního orgánu
vysvětlení (§ 158 odst. 3 tr. ř.), v němž se snažil prezentovat úvěr ve výši
5,6 milionu Kč podle smlouvy jako reálný s tím, že přijal v hotovosti částku
300 000 – 350 000 Kč, protože s ohledem na slovenský devizový zákon nemohl
přijmout celou částku 5,6 milionu Kč. Nehledě na to, že úřední záznam o podaném
vysvětlení tu není důkazem (§ 158 odst. 6 tr. ř.), je třeba poznamenat, že L.
G. nedokázal vysvětlit důvod či účel úvěru, nebyl schopen uvést nic bližšího o
podnikání obchodní společnosti, za kterou vystupoval, a nijak nezdůvodnil, jaký
význam by měl mít ohled na slovenský devizový zákon, když sídlo obchodní
společnosti STARSTAV-CZ, s. r. o., bylo v České republice. Pokud soudy
považovaly za věrohodnou výpověď, kterou L. G. učinil v postavení svědka při
výslechu v přípravném řízení a za přítomnosti obhájce obviněného, nelze jim nic
vytýkat, zejména ne nějaký rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. Z výpovědi svědka L. G. jasně vyplývá, že žádný úvěr nebyl
poskytnut a že žádná peněžní hotovost z titulu smlouvy o úvěru nebyla předána.
Obviněný si ve skutečnosti zajistil volnou dispozici s peněžní hotovostí
obchodní společnosti RID, s. r. o., ve výši 5 600 000 Kč, odňal tyto prostředky
z majetkové sféry této společnosti, která je nemohla použít k platbám spojeným
s podnikatelskou činností, a použil je pro svou vlastní potřebu. Jako jednatel
měl obviněný postavení osoby, které byly tyto prostředky svěřeny. Jeho jednání
mělo povahu přisvojení uvedených prostředků. Právní posouzení skutku podle §
206 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem k výši způsobené škody i podle § 206 odst.
5 písm. a) tr. zákoníku tak evidentně má plné opodstatnění.
Na tomto závěru nemohou nic změnit námitky týkající se vnitřních poměrů
obchodní společnosti RID, s. r. o. Tvrzení obviněného, že byl jedinou
oprávněnou osobou figurující v této společnosti, je v rozporu se zjištěním
vyplývajícím z obchodního rejstříku, totiž že v kritickou dobu kromě obviněného
byli společníky také Ing. O. S. a obchodní společnost Nice Cars, s. r. o.,
každý ze společníků s třetinovým obchodním podílem. To, že obviněný považoval
za nezákonné předcházející rozdělení svého obchodního podílu a obchodního
podílu Ing. O. S. a následné nabytí obchodního podílu obchodní společností Nice
Cars, s. r. o., ho neopravňovalo k tomu, aby odňal částku 5 600 000 Kč z
majetku obchodní společnosti RID, s. r. o. I kdyby byl obviněný jediným
společníkem, nebyl by oprávněn svévolně odčerpat z majetku společnosti uvedenou
částku, neboť obviněného by nebylo možné ztotožňovat s obchodní společností a
osobní majetek obviněného a majetek společnosti by nadále představovaly dvě
samostatné a oddělené majetkové sféry (k tomu viz přiměřeně č. 18/2006 Sb.
rozh. tr.). Je tedy bezpředmětná argumentace obviněného ustanoveními obchodního
zákoníku, která upravují problematiku obchodních podílů ve společnosti s
ručením omezeným. Argumentace ustanovením § 764 odst. 2 obch. zák. pak je
vyloženě nemístná, protože toto ustanovení je přechodným ustanovením, kterým
byly upraveny náležitosti obsahu společenské smlouvy, popřípadě stanov obchodní
společnosti vzniklé podle dřívějších předpisů, tak aby do jednoho roku od
nabytí účinnosti obchodního zákoníku (1. 1. 1992), případně v dodatečné lhůtě
stanovené soudem, byly uvedeny v soulad s kogentními ustanoveními obchodního
zákoníku, a to pod sankcí zrušení a nařízení likvidace soudem. Citované
ustanovení se na obchodní společnost RID, s. r. o., nevztahovalo již proto, že
tato společnost (pod tehdejší firmou METAL MORAVIA, s. r. o.) vznikla dne 3.
11. 1995, tedy za účinnosti obchodního zákoníku. Posuzovaný případ je také mimo
dosah Občansko-právní úmluvy o korupci, která byla publikována pod č. 3/2004
Sb. m. s. a na kterou obviněný odkazoval na podporu námitek týkajících se jeho
výlučného postavení v obchodní společnosti RID, s. r. o.
Rozhodně nelze akceptovat námitky obviněného, že jeho manipulace s částkou 5
600 000 Kč byla jednáním v krajní nouzi. Podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku čin
jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému
trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o
krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit
jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější
než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je
snášet. I kdyby z neshod obviněného s ostatními společníky mělo vyplývat nějaké
„nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem“ ve smyslu § 28 odst. 1
tr. zákoníku, očividně nebyla splněna podmínka subsidiarity krajní nouze, neboť
obviněný jako jednatel, který byl oprávněn jednat za společnost samostatně,
mohl peněžní prostředky společnosti ochránit způsobem, při němž by neopustily
majetkovou sféru společnosti. Jednání obviněného nakonec nebylo slučitelné ani
se zásadou proporcionality krajní nouze, protože odnětím částky 5 600 000 Kč z
majetku společnosti obviněný nepřípustně způsobil následek „zřejmě stejně
závažný jako ten, který hrozil“ (podle jeho prezentace poměrů v obchodní
společnosti).
Je tedy jasné, že napadené usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci zamítl
odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, není rozhodnutím,
které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec