7 Tdo 793/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
října 2002 v Brně o dovolání obviněného D. P., které podal proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 11 To 18/02, v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn.
18 T 14/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný D. P. (poté, co byl
k jeho odvolání ohledně něj zrušen rozsudek soudu I. stupně ze dne 2. 10.
2001, sp. zn. 18 T 14/2000, v celém rozsahu) uznán vinným trestným činem
podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a podle § 251 odst.
2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, se zařazením pro
jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce včas
dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že jej obviněný podává z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., když mj. namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatňuje i námitky proti
uloženému trestu. S poukazem na popis skutku v obžalobě a v rozsudcích obou
soudů namítá, že došlo k porušení procesní zásady totožnosti skutku a obviněný
byl odsouzen za jednání, z nichž nebyl obžalován. Dále se obsáhle zabývá
důkazní situací a hodnocení důkazů soudy považuje za nesprávné, když namítá, že
soudy nesprávně posoudily důkazy a bez opory v dokazování jej uznaly vinným.
Ohledně všech tří motorových vozidel namítá, že nebyla prokázána jeho vina,
soud neprovedl důkazy navržené obhajobou, nevzal v úvahu důkazy svědčící o jeho
nevině a uznal ho vinným v rozporu se zásadou presumpce neviny a procesní
zásadou „in dubio pro reo“. Namítá rovněž značná pochybení a manipulace s
výpověďmi ze strany vyšetřujících orgánů, výpověď již odsouzeného P. považuje
za značně nevěrohodnou, stejně tak i výpověď spoluobviněného P., přičemž
svědecké výpovědi S. a H., svědčící v jeho prospěch, považoval odvolací soud za
nepodstatné. Záznamy telefonického odposlechu, z nichž soud vycházel, považuje
obviněný za nepřípustné důkazy, protože byly opatřeny v rozporu se zákonem,
když soudní příkaz k nařízení odposlechu neobsahuje žádné odůvodnění.
Ohledně výroku o trestu obviněný namítá, že soud I. stupně nezohlednil všechny
rozhodné okolnosti, na které podrobně poukazuje a odvolacímu soudu vytýká
porušení zákazu „reformatio in peius“, když byť při použití mírnější právní
kvalifikace, neuložil mu trest stejně jako soud I. stupně v polovině příslušné
trestní sazby, ale výrazně v její horní polovině. Navrhl proto, aby byly
rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu I. stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že dovolání neobsahuje důvod dle § 265b tr. ř., o
který se opírá, uplatněné námitky nelze podle jejich obsahu podřadit pod žádný
z dovolacích důvodů a také námitka totožnosti skutku nesměřuje proti některému
hmotněprávnímu ustanovení, ale proti porušení procesního ustanovení § 220 odst.
1 tr. ř. Rovněž námitky ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit
pod žádný dovolací důvod, a to ani pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., kterému se svým obsahem nejvíce přibližuje. Navrhl proto, alternativně, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) nebo d) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné, ale s ohledem na námitky v něm
uvedené je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolací soud již v celé řadě svých rozhodnutí o dovoláních uvedl, že dovolání
je mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě pouze závažných vad
rozhodnutí (nebo předcházejícího řízení), které činí tato rozhodnutí zmatečnými
a kdy zájem na stabilitě pravomocných soudních rozhodnutí musí ustoupit před
zájmem na jejich správnosti a spravedlivosti. Tyto vady jsou taxativně uvedeny
v § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud není proto dalším odvolacím soudem a
dovolání tak nelze považovat za další odvolání, jak to v daném případě, s
ohledem na obsah všech uplatněných námitek, činí obviněný. V dovolání je proto
nutno jednak konkrétně označit, ze kterého v § 265b tr. ř. uvedených důvodů se
dovolání podává, a námitky v odůvodnění dovolání uvedené, pak uplatněné
dovolací důvody musí také naplňovat. Pouze v takovém případě lze napadené
rozhodnutí na podkladě dovolání věcně přezkoumat.
Jak již bylo výše uvedeno, z obsahu dovolání vyplývá, že jej obviněný podává z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že
prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (ale ani žádného jiného) nelze namítat
nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, která jsou v dovolacím řízení
nezpochybnitelná, že soud neprovedl některé důkazy, že důkazy nesprávně
hodnotil v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, že důkazy, z nichž vycházel,
jsou nevěrohodné, resp. v rozporu s dalšími důkazy, ale také, že důkazy byly
opatřeny v rozporu se zákonem, že došlo k porušení procesní zásady totožnosti
skutku, jak to ve svém dovolání činí i obviněný. Takovéto námitky lze úspěšně
uplatňovat pouze v odvolání. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze proto v dovolání pouze namítat, že soudem zjištěný skutek
byl nesprávně právně posouzen jako daný trestný čin, ač jde o trestný čin jiný,
nebo nevykazuje znaky žádného trestného činu. Obviněný však žádnou námitku
proti právnímu posouzení skutku v dovolání neuplatnil a v dovolání uplatněné
námitky dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný
jiný, v § 265b tr. ř. uvedený, nenaplňují, když také námitka ohledně porušení
procesní zásady totožnosti skutku se netýká právního posouzení skutku (nebo
jiného hmotněprávního posouzení), ale procesního ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. záleží v tom, že obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Obviněný však v dovolání žádnou takovouto námitku neuvádí, když mu byl
uložen trest odnětí svobody, který zákon připouští, a to v horní polovině
zákonné trestní sazby. Pokud mu však byl uložen takovýto trest, jsou jeho
námitky o nezohlednění celé řady okolností při ukládání trestu a o porušení
zásady „reformacio in peius“ v dovolacím řízení bezvýznamné, protože dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují.
Protože ani jednu z námitek obviněného uvedených v dovolání nelze podřadit pod
žádný z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení § 265b tr. ř., bylo
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, aniž bylo možno na
jeho podkladě napadené rozhodnutí a předcházející řízení přezkoumat z hledisek
stanovených v § 265i odst. 3, 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš