7 Tdo 801/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2008 o dovoláních
obviněných D. B. a R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.
5. 2005, sp. zn. 4 To 199/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 4 T 193/2002 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. B. a R. H.
odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 T
193/2002, byli uznáni vinnými obviněný D. B. trestným činem krádeže podle § 247
odst. l písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestným činem poškozování
cizí věci podle § 257 odst. l tr. zák., trestným činem porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235
odst. l tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. l tr.
zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. l tr. zák. a obviněný R. H.
trestným činem krádeže podle § 247 odst. l písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr.
zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. l tr. zák. Každý
z obou obviněných byl odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. l tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s
ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Výrokem podle § 228 odst. l tr.
ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody. Obviněný R. H. byl
podle § 226 písm. c) tr. zák. zproštěn části obžaloby pro trestný čin krádeže a
trestný čin poškozování cizí věci. Kromě toho bylo rozhodnuto ohledně
obviněných O. Š., P. P., J. R. a R. D.
O odvoláních, která podali obvinění D. B., R. H., O. Š. a P. P. a státní
zástupce v neprospěch obviněných D. B., R. H., O. Š., P. P. a R. D., bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 To
199/2004. Ohledně obviněného D. B. podle § 258 odst. l písm. b), c), d) tr. ř.
a ohledně obviněného R. H. podle § 258 odst. l písm. b), c), d), e) tr. ř. byl
rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. b)
tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný D. B. byl uznán vinným trestným
činem krádeže podle § 247 odst. l písm. b), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.
zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. l tr. zák.,
trestným činem vydírání podle § 235 odst. l tr. zák., trestným činem ublížení
na zdraví podle § 221 odst. l tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák.
k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný R. H. byl
uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. l písm. b), e), odst. 3
písm. a), b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst.
l tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 226 písm.
c) tr. ř. byli obvinění D. B. a R. H. zproštěni části obžaloby pro trestný čin
krádeže a trestný čin poškozování cizí věci. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř.
a podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Obvinění D. B. a R. H. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Obviněný D. B. dovoláním napadl odsuzující část rozsudku Krajského soudu v
Ostravě, pokud se ho týkala, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b
odst. l písm. g), k) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. l
písm. g) tr. ř. namítl, že trestný čin krádeže byl nesprávně kvalifikován podle
§ 247 odst. 3 písm. a) tr. zák., a vyjádřil názor, že čin nespáchal jako člen
organizované skupiny. Zdůraznil, že ani nebylo zjištěno, kdo a jakým konkrétním
způsobem rozdělil dílčí úkoly mezi jednotlivé spolupachatele. Ve vztahu k
deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. k) tr. ř. neuplatnil
žádnou námitku. Obviněný D. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud
ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Novém
Jičíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný R. H. dovoláním napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku
Krajského soudu v Ostravě. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l
písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítl, že skutek byl nesprávně posouzen podle §
247 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť čin nespáchal jako člen organizované
skupiny. Uvedl, že součinnost obviněných při spáchání činu měla formu prostého
spolupachatelství. Obviněný R. H. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud
ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení
napadeného rozsudku sám ve věci nově rozhodl v intencích jeho dovolání.
Jinak uplatnili oba obvinění námitky také proti skutkovým zjištěním soudů,
proti tomu jak soudy hodnotily důkazy, a zejména proti tomu, že za důkaz
považovaly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Těmito námitkami se
obvinění snažili dosáhnout toho, aby Nejvyšší soud akceptoval jejich verzi
skutkového stavu založenou v podstatě na tvrzení, že se jednotlivých útoků
nedopustili, resp. nezúčastnili. K uvedené části dovolání žádného z obviněných
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel, protože námitky směřující proti skutkovému
základu napadeného rozsudku nejsou dovolacím důvodem.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
hmotně právní posouzení (viz dikci ,,... nebo jiném ... hmotně právním ...\").
Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace
hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud.
Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn
soudem, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze
namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nemá znaky trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci
skutkového stavu, který zjistil soud. Dovolacím důvodem nejsou skutkové
námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů
oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i o změnu skutkového stavu zjištěného
soudem a o jeho nahrazení jinou skutkovou verzí, kterou sám prosazuje. Dovolání
se nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst.
6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval
při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je
mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutkový stav zjištěný soudy
prvního a druhého stupně byl přezkoumáván ještě třetí instancí. Na podkladě
dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr.
ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně
ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého
stupně. Pouze v případě extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními
soudů lze uvažovat o podřaditelnosti skutkových námitek pod uvedený dovolací
důvod. Takový rozpor tu je zejména tehdy, kdy skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou obsahovou vazbu na důkazy, kdy skutková zjištění soudů z důkazů
nevyplývají při žádném ze způsobů jejich hodnocení, který lze akceptovat jako
logický, kdy skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je celkovým obsahem
důkazů, apod. V posuzované věci se o takový případ nejedná, neboť soudy měly
pro svá skutková zjištění podklad v důkazech, hodnocených jimi způsobem, který
nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že v rozsahu, v němž se dovolání obviněných D. B. a R.
H. zakládají na námitkách odpovídajících dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jsou tato dovolání zjevně neopodstatněná.
Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě se trestného činu krádeže dopustili
obviněný D. B. celkem šesti útoky, při nichž odcizením různých věcí způsobil
škodu 424 350 Kč, a obviněný R. H. celkem pěti útoky, při nichž odcizením
různých věcí způsobil škodu 521 447,50 Kč. Jednalo se o útoky, které byly
spáchány vždy v noci a které spočívaly ve vloupání do objektů prodejen a do
skladu a v odcizení zboží určeného k prodeji, resp. v odcizení skladovaného
zboží. Jako trestný čin krádeže kvalifikovaný podle § 247 odst. 3 písm. a) tr.
zák. posoudil Krajský soud v Ostravě skutek na podkladě zjištění, že obviněný
D. B. čtyři útoky a obviněný R. H. tři útoky spáchali vždy ve spolupachatelství
s dalšími dvěma nebo třemi spoluobviněnými, přičemž tyto útoky uskutečňovali po
předchozím vytipování objektu, po jeho prohlédnutí v době před vloupáním a po
rozdělení úkolů tím způsobem, že podle tohoto rozdělení někteří pachatelé
prováděli přímé vloupání a jiní čekali opodál ve vozidlech, přičemž jednak
plnili úkol zabezpečovat přímé pachatele a v případě potřeby je informovat o
možném vyrušení, jednak na znamení přijížděli k napadeným objektům, kde se
podíleli na naložení a odvezení odcizeného zboží a navzájem se o tom
informovali.
Vzhledem k těmto zjištěním je plně podložený závěr, že obvinění D. B. a R. H.
spáchali čin jako členové organizované skupiny ve smyslu § 247 odst. 3 písm. a)
tr. zák. Organizovanou skupinou je sdružení tří trestně odpovědných osob, mezi
nimiž je provedena určitá dělba úkolů, v důsledku čehož se jejich čin vyznačuje
plánovitostí a koordinovaností a tudíž i zvýšenou pravděpodobností úspěšného
spáchání. Přitom není třeba, aby některý z členů sdružení měl výslovné
postavení organizátora, který určuje úkoly jednotlivých členů. K rozdělení
úkolů může dojít i vzájemnou dohodou mezi členy a tato dohoda může být i
nevýslovná, tj. konkludentní, stejně jako samotný vznik organizované skupiny.
Spáchání činu organizovanou skupinou zpravidla podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Proto není rozhodné, že v důsledku zvoleného
způsobu rozdělení úloh mezi jednotlivé členy dojde k tomu, že každý z nich se
na spáchání činu podílí různě závažným jednáním omezeným např. jen na provedení
dílčí operace, která sama o sobě není příliš závažná, avšak z hlediska
úspěšného provedení činu nabývá významu ve spojení s jednáním ostatních členů.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že součinnost
obviněných D. B. a R. H. s dalšími spolupachateli měla zřetelné rysy
plánovitosti a koordinovanosti, což ve spojení se způsobem, jímž mezi
jednotlivé spolupachatele byly rozděleny úkoly, značně zvyšovalo vyhlídky na
úspěšné provedení jednotlivých útoků. Z toho vyplývá, že šlo o spolupachatele,
kteří představovali organizovanou skupinu. Nejvyšší soud se tak ztotožnil se
závěrem Krajského soudu v Ostravě, že obvinění D. B. a R. H. spáchali trestný
čin krádeže jako členové organizované skupiny, a proto akceptoval právní
posouzení skutku i podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Napadený rozsudek Krajského soudu není rozhodnutím, které by spočívalo na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. l písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č.
200/2002 Sb.), který bez bližšího zdůvodnění uplatnil obviněný D. B., záleží v
tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V této souvislosti
lze jen poznamenat, že pokud jde o věc obviněného D. B., v napadeném rozsudku
žádný výrok nechybí ani není neúplný, protože Krajský soud v Ostravě výrokovou
částí rozsudku vyčerpal vše, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Obviněný D. B.
ostatně v dovolání ani neuvedl, jaký konkrétní výrok v napadeném rozsudku chybí
nebo v jakém směru je neúplný.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných D. B. a R. H.
podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r
odst. l písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k
tomuto postupu potřeboval souhlas obviněných a státního zástupce.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že obviněný D. B. v dovolání
vytkl Krajskému soudu v Ostravě, že ho uznal vinným trestným činem porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., ačkoli ve skutkové části
výroku o vině (bod 6 napadeného rozsudku) zjistil, že útoku se dopustili jen
obvinění O. Š. a P. P. Jednalo se ovšem jen o písařskou chybu, k níž došlo ve
vyhotovení rozsudku a jeho opisech. Tuto chybu mezitím odstranil Krajský soud v
Ostravě usnesením podle § 131 odst. l tr. ř. Zmíněná část dovolání obviněného
D. B. se tím stala bezpředmětnou.
Délku dovolacího řízení ovlivnilo to, že Nejvyššímu soudu byly spisy ve stavu
umožňujícím rozhodnout o podaných dovoláních předloženy dne 17. 6. 2008. K
průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec