7 Tdo 805/2004

7 Tdo 805/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr.

Michala Mikláše a JUDr. Alexandra Sotoláře projednal ve veřejném zasedání dne

28. 7. 2004 dovolání obviněného Ing. J. R., proti usnesení Krajského soudu v

Plzni ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 9 To 692/2003, v trestní věci vedené u

Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 86/2001 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Plzni

ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 9 To 692/2003, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-

město ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 7 T 86/2001, ve výroku, jímž byl obviněný

Ing. J. R. uznán vinným dvojnásobným trestným činem útoku na státní orgán podle

§ 154 odst. 2 tr. zák., a ve výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Obviněný Ing. J. R., z p r o š ť u j e s e

podle § 265m odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby

1) pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., jehož se

měl dopustit tím,

že dne 21. 9. 1999 zaslal na Obvodní oddělení Policie České republiky v P.

písemné podání týkající se oznámení ze spáchání trestných činů ze strany

soudkyně opatrovnického oddělení Okresního soudu Plzeň-město JUDr. A. H.,

přičemž v tomto podání mimo jiné uvedl, že JUDr. H. \"jedná zpupně, arogantně,

svoji funkci soudce zneužívá i ke křivému obvinění jeho osoby, do výkonu jeho

základních lidských práv zasáhla naprosto hrubě nabubřelým neomaleným způsobem

klasiky bolševického stylu podle obsahu tajného pokynu Ústředního výboru

Komunistické strany Československa z roku 1948\", a v uvedeném podání uvádí

další obdobná tvrzení vůči JUDr. H., která jako soudkyně Okresního soudu Plzeň-

město vyřizovala věc týkající se úpravy výchovy a výživy nezletilého J. R. pod

sp. zn. 17 Nc 95/98, 17 P a Nc 379/98,

t e d y

že hrubě urazil a pomluvil státní orgán pro výkon jeho pravomoci,

2) pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., jehož se

měl dopustit tím,

že dne 23. 4. 1999 zaslal na Obvodní oddělení Policie České republiky v P.

písemné podání týkající se oznámení ze spáchání trestných činů ze strany

soudkyně opatrovnického oddělení Okresního soudu Plzeň-město Mgr. M. K.,

přičemž v tomto podání mimo jiné uvedl, že soudkyně vykonává svoji pravomoc

způsobem odporujícím zákonu, že \"opakovaně účelově lže, zcela zlikvidovala

základní práva dětí a jejich otce, odvolání proti usnesení měla nechat asi půl

roku ve svém šuplíku\", a v uvedeném podání uvádí další obdobná tvrzení vůči

Mgr. K., která jako soudkyně Okresního soudu Plzeň-město vyřizovala věc

týkající se úpravy výchovy a výživy nezletilých J. a J. Č. pod sp. zn. 17 Nc

95/98 a 17 Nc 19/97,

t e d y

že hrubě urazil a pomluvil státní orgán pro výkon jeho pravomoci.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 7 T 86/2001,

byl obviněný Ing. J. R. uznán vinným dvojnásobným trestným činem útoku na

státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému tretu obecně

prospěšných prací ve výměře 150 hodin.

Jeden trestný čin spočíval podle zjištění Okresního soudu Plzeň-město v

podstatě v tom, že obviněný dne 21. 9. 1999 zaslal na Obvodní oddělení Policie

České republiky v P. písemné podání, jehož obsahem bylo trestní oznámení na

JUDr. A. H., soudkyni opatrovnického oddělení Okresního soudu Plzeň-město, a v

němž mimo jiné uvedl, že JUDr. A. H. \"jedná zpupně, arogantně, svoji funkci

soudce zneužívá i ke křivému obvinění jeho osoby, do výkonu jeho základních

lidských práv zasáhla naprosto hrubě nabubřelým, neomaleným způsobem klasicky

bolševického stylu podle obsahu tajného pokynu ústředního výboru komunistické

strany z roku 1948\" a že požaduje pro velmi vysokou společenskou nebezpečnost

způsobu výkonu funkce touto soudkyní kromě spravedlivého trestu v nejvyšší

sazbě i neprodlený zákaz činnosti jejím vyloučením ze systému veřejné moci,

přičemž uvedl ještě další obdobná tvrzení vůči JUDr. A. H., která jako soudkyně

Okresního soudu Plzeň-město vyřizovala věc týkající se úpravy výchovy a výživy

nezletilého J. R. pod sp. zn. 17 Nc 95/98 a 17 Nc 379/98.

Druhý trestný čin spočíval podle zjištění Okresního soudu Plzeň-město v

podstatě v tom, že obviněný dne 23. 4. 1999 poslal na Obvodní oddělení Policie

České republiky v P. písemné podání, jehož obsahem bylo trestní oznámení na

Mgr. M. K., soudkyni opatrovnického oddělení Okresního soudu Plzeň-město, a v

němž mimo jiné uvedl, že \"opakovaně účelově lže, zcela zlikvidovala základní

práva dětí a jejich otce, odvolání proti usnesení nechala asi půl roku ve svém

šuplíku\" a že zneužívá pravomoc soudce a opakovaně účelově lže, když uvádí, že

bez jejího vědomí a souhlasu nahrával průběh jednání, a uvedl ještě další

obdobná tvrzení vůči Mgr. M. K., která jako soudkyně Okresního soudu Plzeň-

město vyřizovala věc týkající se úpravy výchovy a výživy nezletilých J. a J. Č.

pod sp. zn. 17 Nc 95/98 a 17 Nc 19/97.

Kromě toho byl obviněný Ing. J. R. rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město podle

§ 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další trestný čin útoku na státní

orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit písemným podáním

odeslaným dne 3. 7. 2001 a adresovaným Okresnímu soudu Plzeň-sever ke sp. zn.

1 T 132/99, které bylo reakcí na rozhodnutí soudce tohoto soudu Mgr. L. M.

Proti odsuzující části rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný Ing.

J. R. odvolání. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 9

To 692/2003, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako

nedůvodné.

Obviněný Ing. J. R. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a

to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině oběma trestnými činy, pro které byl

odsouzen. Dovolání podal z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g), l)

tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spočívá v

nepřípustnosti trestního stíhání, spatřoval v tom, že se žádného trestného činu

neodpustil, jednal z titulu statutárního orgánu právnické osoby, která podávala

trestní oznámení, a byl stíhán přesto, že \"byl obvinění zproštěn pravomocným

zrušením trestního řízení pro nezákonnost vzneseného obvinění\". Dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spočívá v nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný

spatřoval v tom, že podáním trestního oznámení na soudkyni nemohl naplnit

skutkovou podstatu trestného činu, protože české trestní právo takový trestný

čin nezná a navíc jím použité výrazy nelze z lingvistického hlediska považovat

za hrubé či vulgární. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

obviněný spatřoval v tom, že jeho odvolání bylo zamítnuto, aniž byly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V závěru dovolání

obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby sám ve věci

meritorně rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i

předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, pokud bylo opřeno o

dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není

dovolání obviněného důvodné, protože trestní stíhání obviněného nebylo

nepřípustné. Nepřípustností trestního stíhání se podle § 11 odst. 1 tr. ř.

rozumí stav, kdy trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v

něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání

jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. V posuzovaném případě tu

nebyl žádný z těchto důvodů. Námitky obviněného, že se nedopustil trestného

činu a že jednal jako statutární orgán právnické osoby, nezakládají žádný z

důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. ř., nýbrž se

týkají otázky důvodnosti či věcné opodstatněnosti trestního stíhání. Tato

otázka není kritériem nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr.

ř. Důvodná není z uvažovaného hlediska ani námitka, že obviněný \"byl obvinění

zproštěn pravomocným zrušením trestního řízení pro nezákonnost vzneseného

obvinění\". Obviněný uplatnil tuto námitku s odkazem na usnesení státního

zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 8. 9. 1999, sp.

zn. 4 Zt 1028/99. Tímto usnesením státní zástupce podle § 174 odst. 2 písm. e)

tr. ř. zrušil opatření vyšetřovatele, kterým bylo obviněnému sděleno obvinění.

Důvodem nepřípustnosti trestního stíhání je tzv. překážka věci rozhodnuté

podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Spočívá v tom, že dřívější trestní stíhání

osoby pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím

soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí

nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Citované usnesení státního zástupce ve

vztahu k opětovanému zahájení trestního stíhání obviněného a k jeho dalšímu

průběhu nezakládalo tzv. překážku věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f)

tr. ř., protože tímto usnesením nebylo trestní stíhání obviněného zastaveno.

Dovolání obviněného je třeba přisvědčit, pokud jde o dovolací důvod uvedený v §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť žádný z obou skutků spočívajících v podání

trestních oznámení na soudkyně nebyl trestným činem útoku na státní orgán podle

§ 154 odst. 2 tr. zák.

Trestného činu útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. se dopustí

ten, kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo

pro tento výkon.

Námitka obviněného, že české trestní právo nezná skutkovou podstatu trestného

činu trestního oznámení na soudce, souvisí s otázkou, co je objektem trestného

činu útoku na státní orgán podle citovaného ustanovení. Tento trestný čin spadá

mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných podle třetí hlavy zvláštní

části trestního zákona a v tomto rámci je jedním z trestných činů proti výkonu

pravomoci státního orgánu a veřejného činitele podle prvního oddílu uvedené

hlavy. Útok na státní orgán je upraven v ustanoveních § 153 - § 154 tr. zák. a

útok na veřejného činitele je upraven v ustanoveních § 155 - § 156 tr. zák. Z

této systematiky je patrno, že výkon pravomoci státního orgánu a výkon

pravomoci veřejného činitele jsou dva odlišné objekty vzájemně různých

trestných činů. Rozdílnost pojmů \"státní orgán\" a \"veřejný činitel\" je

zjevná i z ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák., které stanoví, že veřejným

činitelem je při splnění dalších podmínek mimo jiné volený funkcionář nebo jiný

odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného

státního orgánu. Je proto třeba vždy náležitě zvažovat, zda jednání, jímž je

napadán výkon pravomoci, směřuje proti státnímu orgánu jako instituci nebo

proti veřejnému činiteli jako osobě. Vztah mezi pojmy \"státní orgán\" a

\"veřejný činitel\" je takový, že veřejný činitel zásadně je představitelem

státního orgánu, resp. že státní orgán plní své funkce prostřednictvím aktů

vykonávaných osobami, z nichž některé mají postavení veřejného činitele, avšak

to ještě samo o sobě neznamená, že útok směřující proti osobě veřejného

činitele, byť v souvislosti s výkonem jeho pravomoci, je útokem proti státnímu

orgánu jako instituci, v jejímž rámci veřejný činitel působí.

S odlišností pojmů \"státní orgán\" a \"veřejný činitel\" souvisí různý rozsah

ochrany, kterou trestní zákon každému z nich poskytuje. Proti násilným útoků je

rozsah této ochrany v podstatě stejný, protože trestnými činy jsou násilné

útoky jak proti státnímu orgánu (§ 153 tr. zák.), tak proti veřejnému činiteli

(§ 155 tr. zák.), a rozdíl je jen v míře této ochrany z hlediska trestních

sazeb. Proti verbálním útokům je rozsah ochrany stejný, pokud jde o výhrůžky,

protože výhrůžky usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého

rozsahu jsou trestnými činy, směřují-li proti státnímu orgánu (§ 154 odst. 1

tr. zák.) i směřují-li proti veřejnému činiteli (§ 156 odst. 1 tr. zák.). Jestliže verbální útoky mají formu urážky nebo pomluvy, poskytuje trestní zákon

zvláštní ochranu pouze státnímu orgánu (§ 154 odt. 2 tr. zák.), ale neposkytuje

ji veřejnému činiteli. Trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2

tr. zák., spáchaný tím, že pachatel hrubě urazí nebo pomluví státní orgán, nemá

protipól v odpovídajícím trestném činu útoku na veřejného činitele, který by

byl spáchán tím, že pachatel hrubě urazí nebo pomluví veřejného činitele. Původně byl rozsah ochrany poskytované státnímu orgánu a rozsah ochrany

poskytované veřejnému činiteli i v tomto směru stejný, protože hrubá urážka

nebo pomluva veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon

byla trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 2 tr. zák.,

resp. později podle § 156 odst. 3 tr. zák., avšak toto ustanovení bylo zrušeno

zákonem č. 253/1997 Sb. V rozsahu ochrany poskytované státnímu orgánu na straně

jedné a veřejnému činiteli na straně druhé tak vznikla určitá disproporce,

která znamená, že veřejný činitel ani v souvislosti s výkonem pravomoci

nepožívá proti útokům spočívajícím v urážkách nebo pomluvách nějaké zvláštní

ochrany podle ustanovení trestního zákona, ale je trestním zákonem, popřípadě

zákony z jiných právních odvětví (např. ustanovením § 11 a násl. občanského

zákoníku) chráněn stejně jako kterákoli jiná fyzická osoba. Jestliže je veřejný

činitel vystaven verbálním projevům byť i nepodložené nespokojenosti a tyto

projevy nelze podřadit pod ta ustanovení, která obecně chrání čest, pověst a

dobré jméno všech fyzických osob, je součástí jeho profesionality schopnost

vyrovnat se s takovými projevy. Trestní postih takových projevů, navíc podle

ustanovení určených nikoli k ochraně veřejných činitelů, ale k ochraně státních

orgánů, by byl v jasném rozporu s principy demokratického právního státu. Legislativní změnu, jejíž podstatou je dekriminalizace urážek a pomluv

veřejných činitelů, není možné v praxi trestního řízení obcházet opětnou

kriminalizací těchto jednání tím, že budou podřazována pod ustanovení určené k

ochraně státních orgánů jako institucí, tj. pod ustanovení § 154 odst. 2 tr. zák. o trestném činu útoku na státní orgán. O takový případ jde v posuzované

věci, neboť je evidentní, že za účinnosti ustanovení § 156 odst. 3 tr. zák.

by

soudy kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin útoku na veřejného

činitele a nikoli jako trestný čin útoku na státní orgán (k tomu přiměřeně viz

č. 52/1965 Sb. rozh. tr.).

Pro závěr, že jednání obviněného nesměřovalo proti státnímu orgánu jako

instituci, tj. proti Okresnímu soudu Plzeň-město, ale proti osobám dvou

soudkyň, svědčí již to, že k němu došlo v podobě trestního oznámení, jehož

smyslem bylo dosáhnout toho, aby tyto soudkyně byly stíhány, potrestány a

vyloučeny z výkonu svých funkcí. Již pojmově je nemožné, aby se trestní

stíhání vedlo proti soudu jako instituci, a přichází v úvahu jen jako stíhání

konkrétních fyzických osob. Obě trestní oznámení obviněný zřetelně formuloval

jako své výhrady k postupu uvedených soudkyň, aniž se jakkoli vyjadřoval k

soudu jako instituci. V jednom z těchto trestních oznámení dokonce výslovně

uvedl, že cílem asociace rodičů, kterou založil a pod jejímž jménem trestní

oznámení učinil, je vyhledávat osoby, které ve funkcích soudců porušují práva

dětí a rodičů, a dosáhnout jejich odchodu z justice. Sám Okresní soud Plzeň-

město v rozsudku při zdůvodnění právní kvalifikace obou skutků uvedl, že

soudkyně podle svých vlastních vyjádření za dobu své praxe nebyly dotčeny

žádným jiným účastníkem řízení způsobem, který by byl srovnatelný s formou a

obsahem, jaké zvolil obviněný. To svědčí o tom, že soud hodnotil jednání

obviněného jako jednání, které se dotýkalo osob soudkyň a jim způsobilo

nesnáze, aniž mělo nějaký vztah k postavení soudu jako instituce. V těchto

intencích Okresní soud Plzeň-město setrval i tím, že zdůraznil, že soudkyně

byly vystaveny jednání, které mělo formu trestního oznámení, a že obviněný se

domáhal jejich přísného potrestání. I z této úvahy je jasné, že ze strany

obviněného šlo o útok proti osobám soudkyň a nikoli proti soudu jako instituci. Okresní soud Plzeň-město konstatoval, že dotčené soudkyně rozhodovaly ve

věcech, které se obviněného přímo či nepřímo dotýkaly, a s odkazem na znalecký

posudek o dušením stavu obviněného dodal, že u obviněného šlo o afektivní

dráždivost a neúměrnou reakci na projevy státní autority vůči své osobě. Ani

tato úvaha není s to zdůvodnit právní kvalifikaci skutků jako trestných činů

útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., protože i jednání osoby,

která je veřejným činitelem, je tím, co soud označil za projev státní autority

vůči osobě obviněného. Zmíněnou úvahou není možné přesvědčivě zdůvodnit úsudek,

že ze strany obviněného šlo o činy směřující proti státnímu orgánu, tj. proti

soudu jako instituci. Pokud se Okresní soud Plzeň?město zmínil o legislativních

změnách spočívajících v tom, že z trestního zákona byla vypuštěna ustanovení o

některých verbálních trestných činech, mimo jiné i o trestném činu útoku na

veřejného činitele podle § 156 odst. 3 tr. zák., projevil jejich nepochopení

úvahou, že zákonodárce ponechal ustanovení § 154 odst. 2 tr. zák. proto, aby

poskytl zvýšenou ochranu osobám a orgánům státní správy a samosprávy. Základním

omylem Okresního soudu Plzeň?město je názor, že ustanovení § 154 odst. 2 tr. zák. poskytuje ochranu osobám. Toto ustanovení chrání státní orgán jako

instituci a nikoli jednotlivé fyzické osoby, které byť i v postavení veřejných

činitelů v rámci činnosti státního orgánu působí.

Jak již bylo vyloženo v

předchozích částech odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyššího soudu, veřejným

činitelům jako osobám poskytuje trestní zákon ochranu v ustanoveních o

trestném činu útoku na veřejného činitele a nikoli v ustanoveních o trestném

činu útoku na státní orgán.

Z toho je zřejmé, že právní kvalifikace skutků, jimiž byl obviněný uznán

vinným, jako trestných činů útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák.

nemůže obstát a je nesprávná. Nesprávný je proto nejen rozsudek Okresního soudu

Plzeň-město v odsuzující části, ale i napadené usnesení Krajského soudu v

Plzni, který se s vdanou právní kvalifikací ztotožnil. Rozhodnutí obou soudů

tudíž spočívají na nesprávném právním posouzení skutků ve smyslu dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Za této situace tu je důvod dovolání i podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a

to v alternativě, která spočívá v tom, že napadeným usnesením byl zamítnut

řádný opravný prostředek a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dovolání sice odkázal

na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle které lze dovolání

podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí, avšak v posuzované věci se tato část ustanovení § 265b odst. 1

písm. l) tr. ř. nemůže uplatnit, protože k zamítnutí odvolání obviněného

nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř. proto, že by

odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se

odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již

předtím výlovně vzala zpět.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení

Krajského soudu v Plzni a jako součást předcházejícího řízení i odsuzující

část rozsudku Okresního soudu Plzeň-město. Zrušil také všechna další obsahově

navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Protože žádný ze skutků,

jimiž byl obviněný uznán vinným, není trestným činem, Nejvyšší soud sám ve věci

rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm.

b) tr. ř.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že se zabýval otázkou, zda

jednání obviněného případně nenaplnilo znaky některého jiného trestného činu,

než je trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., a dospěl

k závěru, že tomu tak není.

Okresní soud Plzeň-město v odůvodnění svého rozsudku naznačil, že přicházelo v

úvahu posoudit jednání obviněného jako trestný čin křivého obvinění podle § 174

odst. 1 tr. zák. Tento názor Nejvyšší soud nesdílí. Uvedeného trestného činu

se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho

trestní stíhání. Trestní oznámení, která obviněný podal na obě soudkyně,

obsahují velmi příkré, negativní a hrubě formulované hodnocení jejich postupu

při rozhodování opatrovnických věcí, ale nejsou v nich uvedeny skutečnosti,

kterými i kdyby se případně potvrdily, by soudkyně naplnily znaky některého

trestného činu. Obě trestní oznámení ostatně byla odložena a trestní stíhání

soudkyň nebylo ani zahájeno. Jinak řečeno, to, z čeho obviněný obě soudkyně v

trestních oznámeních obviňoval, nebylo trestným činem. Přitom není rozhodné, že

obviněný označil postup soudkyň za trestný čin, ale že neuvedl skutkově nic,

čím by jejich postup měl naplnit znaky některého trestného činu.

Nemohlo jít ani o trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., jehož se

dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou

měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání,

narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Pokud je

zákonným znakem trestného činu pomluvy způsobilost nepravdivého údaje o jiném

\"poškodit jej v zaměstnání\", jde o konkretizovanou formu způsobilosti

takového údaje o jiném \"značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů\".

Obviněný obě podání, jejichž obsahem byla trestní oznámení, zaslal na obvodní

oddělení policie. Šlo o podání, která nebyla určena a obviněným ani zamýšlena k

tomu, aby se s nimi seznámil nějaký širší okruh občanů, u kterých by přímo

mohla být ohrožena vážnost soudkyň. Trestní oznámení se stala podkladem pro

úkony prováděné v rámci soudu a tím byl dán okruh osob, u kterých mohla být

dotčena vážnost soudkyň. V tomto okruhu nemohla vést podání obviněného k tomu,

že by soudkyně byly poškozeny v zaměstnání tak, že by to znamenalo ohrožení

jejich vážnosti z n a č n o u měrou. Podání obviněného převážně obsahovala

jen hodnotící úsudky obviněného o postupu soudkyň, byť tyto úsudky byly

vyjádřeny hrubými formulacemi. Z toho důvodu, že šlo o subjektivní hodnotící

úsudky, se tyto formulace vymykaly tomu, aby mohly být posuzovány z

objektivního hlediska, zda jsou pravdivé nebo nepravdivé. Jediným konkrétnějším

údajem v podáních obviněného bylo to, že soudkyně Mgr. M. K. měla nechat

odvolání proti usnesení asi půl roku ve svém šuplíku, což lze interpretovat

jako určitou formu stížnosti na průtahy v řízení vedeném touto soudkyní. Avšak

ani tento údaj nelze považovat za tak závažný, aby byl s to ohrozit vážnost

soudkyně z n a č n o u měrou. Z posuzovaných podání je patrno, že obviněný

jimi sledoval to, aby soudkyně musely odejít z justice, avšak zároveň je již ze

samotného obsahu těchto podání jasné, že objektivně nemohl být podkladem pro

zánik funkcí soudkyň. Podání obviněného se stala podkladem úředního postupu,

který vyústil v odložení trestních oznámení obviněného, a obsah těchto podání,

byť soudkyním způsobil určité nepříjemnosti v souvislosti s nutností vysvětlit

stav věci, je nemohl v zaměstnání poškodit tak, aby to znamenalo ohrožení

jejich vážnosti u spoluobčanů z n a č n o u měrou ve smyslu § 206 odst. 1 tr.

zák.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2004

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec