7 Tdo 81/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
20. února 2003 v Brně o dovolání obviněného J. D., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 414/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 64/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 5 T 64/2002, byl obviněný (společně s R. D.) uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen také trest zákazu pobytu v okrese K. na 2 roky a bylo rozhodnuto taky o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 414/2002, bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění předně namítá, že se trestné činnosti nedopustil a soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů, přičemž podrobně rozebírá ty důkazy, které podle jeho názoru prokazují jeho nevinu. Dále pak namítá, že byl soudem nesprávně odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1
tr. zák., když se předchozího zvlášť závažného trestného činu dopustil před více než 11 lety, tento čin neměl zvlášť závažný následek, řádně se choval ve výkonu trestu odnětí svobody a po jeho výkonu se snažil vést řádný život. Je proto toho názoru, že nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je tedy zřejmé, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat správnost skutkových zjištění samotných, která jsou pro dovolací soud závazná a posuzuje je toliko z hlediska správnosti jejich právního posouzení. Proto se dovolací soud nezabýval námitkami, které směřují proti hodnocení důkazů soudem.
Jako námitkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení, která je v souladu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se proto Nejvyšší soud zabýval pouze tvrzením obviněného, že v daném případě nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. ř. (trestní sazba 2 – 10 let) je ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným úmyslným trestným činem. Obviněný byl podruhé tímto trestným činem uznán vinným a odsouzen rozsudkem Městského soudu
v Brně ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 2 T 195/91, k trestu odnětí svobody na 4 roky,
z jehož výkonu byl propuštěn dne 4. 9. 1996. Délka doby od posledního odsouzení je sice hlediskem pro posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, ale není hlediskem jediným ani rozhodujícím. Vedle této doby je třeba hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Odvolací soud v tomto směru zdůraznil, že obviněný byl sice odsouzen v roce 1992, ale uložený trest odnětí svobody v trvání 4 let vykonal v roce 1996. Ač obviněný v dovolání tvrdí, že se snažil vést na svobodě řádný život, jeho další odsouzení svědčí o tom, že tomu tak v žádném případě nebylo. Soud I. stupně zjistil, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na 4 roky v roce 1996, byl obviněný třikrát pravomocně odsouzen převážně za majetkovou trestnou činnost, konkrétně celkem za tři trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., když ve dvou případech v nočních hodinách okrádali náhodné chodce o mobilní telefony a odcizili majetek soukromé firmy. Je mu kladeno za vinu vytržení peněženky poškozenému z rukou.
Předchozího (v pořadí druhého) trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil jednáním, kdy v pozdních nočních hodinách dne 3. 6. 1991 v Brně společně se spoluodsouzeným R. R. sledovali po městě poškozeného, J. D. ho pak uchopil za ruce a R. R. mu vzal peněženku s částkou 2.050,- Kč. Již v tomto případě tehdejší městský prokurátor v Brně navrhoval jednání J. D. posoudit za použití § 41 odst. 1 tr. zák. jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. Soud ale tenkrát dospěl k závěru, že jeho předchozí odsouzení pro trestný čin loupeže podle
§ 234 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 111/85, ze dne 10. 6. 1985, k trestu odnětí svobody na 4 roky, podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu.
Nyní spáchaného (v pořadí již třetího) trestného činu loupeže podle téhož ustanovení zákona se obviněný dopustil za použití hrubého fyzického násilí. Soud I. stupně správně přihlédl ke skutečnosti, že obviněný i se spolupachatelem R. D. se jednání dopustil v nočních hodinách, nečekaným, brutálním a zákeřným způsobem, vůči staršímu invalidnímu bezbrannému důchodci, do kterého mj. kopali a způsobili mu zranění. Tohoto jednání se přitom obviněný dopustil krátce po propuštění (6. 10. 2001) z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní věci.
Je proto zřejmé, že ani opakovaný výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody nevedl
k nápravě obviněného, který hrubé fyzické útoky na jiné osoby považuje za normální způsob získávání finančních prostředků pro uspokojování svých potřeb. Vzhledem k těmto skutečnostem a rostoucí agresivitě obviněného pak také hrozí, že bez důraznějšího trestního postihu v zájmu převýchovy obviněného a také ochrany společnosti, hrozí v budoucnu z jeho strany zvýšené nebezpečí opakování obdobné trestné činnosti.
Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s rozhodnutím soudů nižších stupňů o naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., které
v odůvodnění svých rozhodnutí také podrobně uvedly na základě jakých skutečností a důvodů ke svému závěru dospěly. Tyto skutečnosti pro svoji závažnost také zjevně neumožňují závěr, kterého se obviněný domáhá dovoláním.
Na základě těchto důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš