7 Tdo 825/2025

7 Tdo 825/2025-793

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 10 2025 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 4 To 13/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 4/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2024, č. j. 80 T 4/2023-680, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 185 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními. Vrchní soud v Praze z podnětu těchto odvolání rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 4 To 13/2025-735, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu obou odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu s upřesněním skutkové věty rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy jej odsoudil podle § 185 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále rozhodl o náhradě škody.

3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že v přesně nezjištěném období, nejméně od června 2011, tedy od sedmi let věku poškozené, do 19. 5. 2019, nejprve v bytě na adrese XY XY, Ústí nad Labem, později v bytě na adrese XY XY, Ústí nad Labem a ve vozidle během společných jízd, jako nevlastní otec poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), se kterou žil ve společné domácnosti, opakovaně v nezjištěném vyšším počtu případů požadoval po poškozené různé sexuální aktivity za účelem vlastního sexuálního uspokojení, v bytě na adrese XY XY, Ústí nad Labem, zneužívaje nedostatečných duševních a rozumových schopností poškozené v sexuální oblasti odpovídajících tehdejšímu mentálnímu věku poškozené a vyplývajících z jejích nulových zkušeností v této oblasti, kdy poškozená nechápala význam jednání obviněného, nebyla schopna je vyhodnotit jako nesprávné a nepovažovala za nutné se mu bránit, čehož si byl obviněný od počátku vědom, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, v situacích, kdy byl s poškozenou sám doma, případně kdy ostatní členové domácnosti spali, opakovaně přiměl poškozenou v nočních hodinách na záchodě k masturbaci penisu tak, že vložil penis do ruky poškozené a její rukou se uspokojoval sám.

Po čase jej pak poškozená dle jeho pokynů uspokojovala rukou sama, dokud nevyvrcholil, a od 11. roku života poškozené v bytě na adrese XY XY, Ústí nad Labem, a dále ve vozidle během společných jízd, zneužívaje toho, že poškozená se jeho požadavkům i nadále podvolovala, protože obviněný s ohledem na své postavení v rodině poškozené, coby její nevlastní otec, s ohledem na přehnanou autoritu, se kterou vystupoval, a poslušnost, kterou vyžadoval, docílil toho, že poškozená jeho jednání pro jeho dlouhodobost a četnost vnímala jako normální, sexuální styky s obviněným se staly pro poškozenou normou, využívaje nepřítomnosti matky či bratra poškozené, případně po vytvoření situace, kdy byl s poškozenou o samotě, tím, že poslal bratra poškozené mimo byt, případně jej poslal spát, opakovaně s poškozenou realizoval vaginální soulož.

Od dvanáctého roku života poškozené pak po ní coby předehru klasické soulože opakovaně požadoval i provádění orálního sexu, přičemž se poškozená nadále podvolovala jeho požadavkům i po třináctém roce svého věku, tedy i v době, kdy by již za normálních okolností, pokud by takovému jednání nebyla dlouhodobě vystavena, byla schopna se proti jednání obviněného bránit. Popsané jednání obviněného se významně podílelo na rozvoji příznaků hraniční poruchy osobnosti a histriónské poruchy osobnosti poškozené, a vedlo ke vzniku duševní poruchy ve formě panické poruchy, resp. úzkostně depresivní poruchy, projevujícím se problémy se školní docházkou, s pracovním uplatněním, záchvaty úzkosti, a problémy se spánkem, přetrvávajícím nejméně do vyšetření poškozené znalcem dne 1.

7.

2024, které poškozená začala řešit nadužíváním alkoholu, a které vyžadují i v současné době psychiatrickou léčbu, a tohoto jednání se dopouštěl s vědomím, že může mít negativní přesah do budoucího života poškozené zejména po stránce psychické, že si dívka může osvojit negativní životní návyky, které souvisejí s předčasným vedením sexuálního života a s vystavením vlivu zkušeností, které dítěti mladšímu patnácti let nepřísluší.

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že důkazy jsou ve zcela zjevném rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků předmětných trestných činů, v důsledku čehož pak mělo dojít i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Z dokazování podle něj vyplynulo, že sice přiznal poměr s poškozenou, avšak jen dobrovolný, a to až po jejích 15. narozeninách.

Soud měl aplikovat zásadu in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby. Vytkl soudům obou stupňů, že se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou. Konkrétně namítl nevěrohodnost výpovědi poškozené, ta jej vědomě křivě obviňuje, neboť se ho chtěla zbavit a vymanit se z jeho výchovy a také se chtěla se svými tvrzeními cítit zajímavá. K tomu poukázal na několik jednotlivých částí výpovědi poškozené, které shledává rozpornými, nelogickými a potvrzujícími závěr o její nevěrohodnosti. Připomněl v tomto směru i dílčí části výpovědi svědka J.

S., bratra poškozené, jehož údajnou nevěrohodnost mimo jiné podpořil tvrzením, že svědek obviněného jako svého nevlastního otce vůbec nepřijal. Dále zrekapituloval i části výpovědi svědkyně L. G., u které spatřuje zřejmý vývoj jejího postoje, když na počátku trestního řízení tato svědkyně vypovídala bezprostředně, avšak svůj postoj změnila pod tíhou celé události a také po tom, co se s ním rozvedla a našla si jiného muže. Je přesvědčen, že si svědkyně s poškozenou o věci povídaly a měla tudíž znalosti o obsahu spisu, což výpověď této svědkyně ovlivnilo.

Dále připomněl i změnu postoje svědkyně vzhledem k šanci na finanční kompenzaci poškozené. Souhrnně k těmto výpovědím konstatoval, že nerozlišují události v čase a svědci nejsou schopní jednoznačně označit, které situace se děly v rozhodné době, tedy do 15. narozenin poškozené, a co se dělo v době, kterou doznává. Nelze tak s jistotou potřebnou pro uznání viny říci, že docházelo k jakémukoli trestnému chování v době před 15. narozeninami poškozené.

5. Dále obviněný poukázal na znalecké posudky znalkyně PhDr. Yvety Mikuličové, lékařskou zprávu a zprávy ze školy, ze kterých vyplývá nedostatečná věrohodnost poškozené i svědka J. S. Kromě toho zrekapituloval i části výslechů svědků J. S. st., otce poškozené, B. J., A. S. a J. K., které podle jeho názoru v různé míře podporují jeho obhajobu. Vyjádřil se také ke znaleckému posudku na svoji osobu, ze kterého vyplývá jeho obecná věrohodnost a absence choroby či poruchy, příp. nebezpečnosti a potřeby ochranného léčení či detence. Rovněž podle znaleckého posudku nemá jakékoli sexuální preference týkající se prepubertálních dívek. Dále připomněl, že podle znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. Jana Gábela poškozená trpí histriónskou poruchou osobnosti, jejíž důsledky taktéž znevěrohodňují vše, co v rámci řízení tvrdila. Co se týče trvalých následků, obviněný zdůraznil, že tyto nelze na poškozené spatřovat v takové podobě, aby byly dány do jednoznačné příčinné souvislosti s tím, co je uvedeno v obžalobě, i s milostným poměrem v době, která není předmětem obžaloby. Znalec MUDr. Jan Gábel navíc nedokázal najisto uvést příčinu vzniku poruchy u poškozené a připustil, že roli mohly hrát i jiné vlivy, přičemž nezjistil příznaky posttraumatické stresové poruchy. S ohledem na uvedené má obviněný za to, že se v řízení neprokázalo, že by byly uvedené poruchy poškozené způsobeny v souvislosti s jednáním, které je uvedeno v obžalobě. Konečně poukázal i na zajištěnou komunikaci mezi ním a poškozenou, ze které vyplývá i to, že ho poškozená hecovala k sexuálním aktivitám a dávala mu návrhy.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně a rozhodl o jeho zproštění obžaloby nebo aby věc vrátil soudu prvního případně druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby byl odložen výkon rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný obdobné námitky uplatňoval prakticky od počátku trestního řízení, přičemž má za to, že tyto námitky spadají toliko pod dovolací důvod podle písm. g). Především odmítl tvrzení obviněného stran extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Zdůraznil, že obviněným vznesené námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Přesto lze podle jeho názoru výhrady obviněného pod dovolací důvod podle písm. g) s jistou dávkou tolerance podřadit, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Soud prvního stupně přitom podle jeho názoru provedl v podstatě komplexní a bezvadné dokazování a odvolací soud pak odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.

8. Co se týče námitek obviněného týkajících se věrohodnosti výpovědi poškozené, státní zástupce uvedl, že poškozená vypovídala po celé trestní řízení ve styčných bodech konzistentně a soudy neměly důvod jejím tvrzením nevěřit. Ke komunikaci poškozené s obviněným navíc doplnil, že ze strany poškozené vyplývá spíše zdrženlivost až pasivita, nikoli její aktivní návrhy, jak tvrdí obviněný. Taktéž nebyl zjištěn jakýkoliv náznak její pomsty obviněnému. Má proto za to, že není důvodu pochybovat o věrohodnosti výpovědí žádného ze svědků. Nadto i znalecké posudky uzavírají, že poškozená uvedla detaily, které si nebyla schopna vymyslet s ohledem na její intelekt. Styl její výpovědi, závěry znaleckých posudků v souhrnu s výpověďmi svědků a dalšími provedenými listinnými důkazy tak podle názoru státního zástupce umožnily soudům postavit skutkový stav na jisto a správná je i právní kvalifikace skutku.

9. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu.

Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

12. Obviněný v úvodu svého dovolání obecně namítl, že je obsah provedených důkazů ve zcela zjevném rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, za které byl odsouzen. V rámci své dovolací argumentace však již žádný takový zjevný rozpor konkrétně neuvedl. Jeho stěžejními námitkami jsou tvrzení, že svědecké výpovědi poškozené a svědků J. S. a L. G. jsou nevěrohodné a existují rozpory v jejich výpovědích a skutečným průběhem jednání, a dále že nebylo dostatečně prokázáno, že k následkům u poškozené došlo právě v souvislosti s jeho jednáním.

Námitky obviněného jsou tak toliko selektivním výběrem částí výpovědí a znaleckých posudků a jejich vytrháváním z kontextu. Obviněný se snaží vlastním výkladem některých dílčích částí výpovědí a závěrů znaleckých posudků změnit jejich význam a s poukazem na nepodstatné detaily nastínit jiný průběh skutkového děje, než jaký uzavřely soudy, případně uzavřená skutková zjištění spekulativně zpochybnit. Formálně by tak dané námitky sice mohly dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, materiálně se však s jeho věcným obsahem rozchází.

Takto koncipované námitky proto s ohledem na výše uvedené neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jiným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 tr. ř. K tomu je namístě zdůraznit, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obviněný žádnou výše naznačenou vadu konkrétně nenamítl a Nejvyšší soud ani takovou vadu neshledal. Pro úplnost však Nejvyšší soud k námitkám obviněného odkazuje na detailní argumentaci soudu prvního stupně, který se hodnocením skutkových zjištění zevrubně zabýval, přičemž v jeho závěrech Nejvyšší soud neshledal rozpory (viz odst. 124 a násl. rozsudku soudu prvního stupně).

Rovněž tak se řádně zabýval i otázkou období zahájení sexuálních aktivit obviněného s poškozenou, když uzavřel, že tyto započaly nejpozději již v červnu 2011, tedy v době, kdy bylo poškozené sedm let, přičemž své závěry rovněž správně a extenzivně odůvodnil (viz odst. 131 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak se soud správně vypořádal i s obviněným namítnutým prokázáním následku jeho jednání, když řádně zdůvodnil, že ke vzniku uvedených poruch došlo právě v důsledku jednání obviněného (srov. především odst.

250 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací soudu prvního stupně zcela ztotožnil, a proto na ni ve stručnosti dále odkazuje.

13. Pokud jde o namítanou nevěrohodnost svědků, Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného dále akcentuje, že mu ani nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu, před kterým výslech svědků proběhl. Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevného flagrantního nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci však takový nesoulad shledán nebyl. Soud prvního stupně se přitom zevrubně vypořádal s dílčími nesrovnalostmi ve výpovědích svědků, konfrontoval je s jejich předchozími výpověďmi a vyjasnil tak veškeré sporné otázky potřebné pro rozhodnutí o vině. Navíc věnoval argumentaci týkající se posouzení věrohodnosti poškozené i svědků obsáhlou část svého rozhodnutí (viz odst. 194 a násl. a dále i odst. 319 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho vyhodnotil a zcela řádně zdůvodnil, že výpovědi poškozené i svědků mohou být i přes dílčí rozpory v potřebné míře jistoty podkladem pro skutková zjištění a závěry soudu. Odvolací soud pak jeho závěry v reakci na odvolací námitky obviněného přezkoumal a s mírným upřesněním skutkové věty potvrdil (srov. str. 10 a násl. rozsudku odvolacího soudu).

14. K poukazu obviněného na procesní zásadu in dubio pro reo pak lze toliko konstatovat, že ani tato argumentace není s to naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitka založená na porušení této zásady by mohla odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k jejímu flagrantnímu porušení v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však takové porušení v nyní projednávané věci neshledal, když byly soudem prvního stupně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům, mírně korigovaným odvolacím soudem, odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Soud své skutkové závěry následně i řádným a extenzivním způsobem odůvodnil a zcela se vypořádal se všemi dílčími nejasnostmi, které vyplynuly v průběhu dokazování. Rozsudek soudu prvního stupně tak nevybočuje z mezí požadavků stanovených zákonem v ustanovení § 125 tr. ř., resp. požadavků, které na rozhodnutí soudu klade judikatura. Soud prvního stupně tedy zcela dostatečným způsobem zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného, jak tyto důkazy hodnotil a jaká skutková zjištění z nich učinil, přičemž jeho závěry následně přezkoumal, mírně upřesnil a potvrdil soud odvolací. V nyní projednávané věci proto nelze shledat pochybnosti, které by se svojí intenzitou, byť jen přiblížily k porušení zásady in dubio pro reo.

15. S tím souvisí i námitka obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou. Nejvyšší soud připomíná, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13). Soudy obou stupňů v nyní projednávané věci uvedené podmínky zcela splnily, jak Nejvyšší soud nastínil již výše. Soud prvního stupně navíc věnoval vyjádření k argumentům obhajoby část svého rozhodnutí (srov. odst. 319 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), kde se vypořádal i se značnou částí námitek, které obviněný opětovně uplatnil i ve svém odvolání a následně i dovolání. Lze proto shrnout, že námitky obviněného nejsou s to naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud ani neshledal porušení procesních práv obviněného, které by mohlo jakkoliv odůvodnit zásah Nejvyššího soudu mimo dovolací důvody.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

17. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

18. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

19. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

20. Zcela obecná poznámka obviněného, že mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku, není s to tento dovolací důvod naplnit, když k této námitce obviněný nesdělil žádné konkrétní okolnosti, které by byly s to uplatněný dovolací důvod naplnit. K tomu Nejvyšší soud toliko konstatuje, že za obviněného nemůže domýšlet jeho dovolací argumentaci, a to především za situace, kdy je obviněný za účelem zajištění právně fundované dovolací argumentace povinně zastoupen advokátem (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.). Lze proto uzavřít, že žádné z obviněným uplatněných námitek nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.

21. Obiter dictum je namístě dále poznamenat, že obviněný v dovolání do značné míry opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení, se kterou se soudy nižších stupňů již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

V. Závěrečné zhodnocení

22. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že uplatnil argumentaci, která nevyhověla vzneseným dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

23. Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. odklad výkonu rozhodnutí, a pokud obviněný dal podnět k postupu podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k odkladu výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 10. 2025

JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu