7 Tdo 830/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2002 o dovolání
obviněných S. Š. a Z. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
1. 2002, sp. zn. 11 To 38/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 1 T 17/99 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. Š. a Z.
K. o d m í t a j í .
Obvinění S. Š. a Z. K. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 11 To 38/01,
jímž bylo rozhodnuto o jejich odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 1 T 17/99. Oba obvinění podali dovolání z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a každý z nich napadl jeho se
týkající výrok o vině a v návaznosti na to i výrok o trestu. Obviněný S. Š.
navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal
soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci. Obviněný Z. K. navrhl,
aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil
obžaloby.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Takto vymezený dovolací důvod znamená, že v dovolání je možné namítat
nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem. Není však možné
namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Citovanému ustanovení tedy
odpovídá pouze takové dovolání, v němž je namítáno, že skutek zjištěný soudem
byl chybně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo vůbec nebo
šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Uvedenému
ustanovení neodpovídá takové dovolání, v němž je namítáno, že skutkový stav byl
zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně, že dokazování bylo neúplné
apod. Jinak řečeno, v souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dovolání jen tehdy, jsou-li v něm uplatněny p r á v n í námitky ve vztahu
ke skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudem, a nikoli s k u t k o
v é námitky, které ustanovení § 265b tr. ř. nepřipouští.
Těmto zásadám odpovídají dovolání obviněných S. Š. a Z. K. jen zčásti.
K dovolání obviněného S. Š.
Obviněný S. Š. byl napadeným rozsudkem uznán vinným pokusem trestného činu
podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož
se dopustil v podstatě tím, že chtěl požárem zničit dům čp. 513 v B., F. ul., a
montovanou halu užívanou jako prodejnu nábytku a bytových doplňků a vylákat tak
od Č. p., a. s., neoprávněně pojistné plnění převyšující 1 000 000 Kč a proto
na podkladě dohody s obviněným Z. K. nakoupil a přivezl do objektu cca 195
litrů nafty a 100 litrů benzínu ke způsobení a rozvinutí požáru, na místě
seznámil obviněného Z. K. s poměry v objektu, předal mu klíče od objektu,
slíbil mu provizi a dohodl s ním termín požáru na 16. 2. 1997, avšak po
založení ohně byl požár v montované hale hasebním zásahem lokalizován a v domě
čp. 513 nevznikl, takže obviněný S. Š. ve stejném úmyslu souhlasil dne 17. 2.
1997 se zničením domu dalším požárem již dohodnutým způsobem, přičemž ohnisko
požáru bylo založeno dne 19. 2. 1997, avšak v důsledku včasného hasebního
zásahu ani k tomuto požáru nedošlo, a uvedeným jednáním způsobil na cizím
majetku škodu jednak ve výši nejméně 637 500 Kč na montované hale, jednak ve
výši nejméně 21 201,30 Kč zničením nábytku, přitom pojistné plnění nebylo
obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., vyplaceno, ač obviněný S. Š. dne 18.
2. 1997 telefonicky nahlásil pojistnou událost pojišťovně a podepsal dotazník
pro likvidaci pojistné události nastalé zničením haly a uskladněného nábytku.
Obviněný S. Š. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
namítl, že pouze vyplnil formulář na ohlášení pojistné události, že jinak dále
ve věci nic neučinil, že nebyl statutárním orgánem obchodní společnosti CH. e.,
i., s. r. o., že věděl o vinkulaci pojistného plnění ve prospěch banky a že
tedy nemohl dosáhnout vyplacení pojistného plnění pro sebe. Obviněný v
návaznosti na to namítl, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako pokus
trestného činu podvodu a že přicházelo v úvahu posoudit ho jen jako přípravu,
která je v daném případě beztrestná.
Tím, že ohlásil fingovanou pojistnou událost a vyplnil a podepsal příslušný
formulář pojišťovny, obviněný vyvolal řízení, jehož cílem bylo poskytnutí
pojistného plnění pojišťovnou. Jednání obviněného bylo určitou formou uplatnění
nároku na pojistné plnění a evidentně tak dospělo do stadia, kdy již
bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, bez ohledu na to, že
obviněný dále již průběh uvedeného řízení neovlivňoval. Jediným logickým cílem,
který obviněný ohlášením pojistné události a vyplněním a podpisem příslušného
formuláře předloženého pojišťovně sledoval, bylo to, aby pojišťovna poskytla
pojistné plnění. Pro dosažení tohoto cíle obviněný učinil v podstatě vše, co z
jeho hlediska bylo za daných okolností nezbytné. Další průběh i konečný
výsledek řízení byl sice závislý především na reakci pojišťovny, avšak to nic
nemění na povaze jednání obviněného jako jednání bezprostředně směřujícího k
dokonání trestného činu. Rozdíl mezi pokusem trestného činu (§ 8 odst. 1 tr.
zák.) a přípravou k trestnému činu (§ 7 odst. 1 tr. zák.) spočívá především v
tom, že zatímco pokus je jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu, příprava je jednáním, jímž pachatel úmyslně teprve vytváří
podmínky pro spáchání trestného činu. V posuzovaném případě šlo o trestný čin
podvodu (§ 250 tr. zák.) spáchaný vylákáním neoprávněného pojistného plnění od
pojišťovny na podkladě fingované pojistné události. Vývojová stadia takto
spáchaného trestného činu jsou taková, že vyvolání fingované pojistné události
má charakter přípravy, uplatnění nároku na pojistné plnění u pojišťovny má
charakter pokusu a skutečné získání pojistného plnění od pojišťovny má
charakter dokonání trestného činu. Jednání obviněného S. Š. zahrnovalo první
dvě stadia, protože z jeho strany šlo o vyvolání fingované pojistné události a
následné uplatnění nároku na pojistné plnění. Jeho jednání tedy překročilo
rámec pouhého úmyslného vytváření podmínek pro spáchání trestného činu a
dospělo do stadia, kdy již bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu,
tj. do stadia pokusu. Vrchní soud v Praze proto nijak nepochybil, pokud
obviněného uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr.
zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Okolnost, že obviněný S. Š. nebyl statutárním orgánem obchodní společnosti CH.
e., i., s. r. o., která měla být pojistným plněním odškodněna, nemá na právní
kvalifikaci skutku žádný vliv. Podle společenské smlouvy a jejího dodatku (č.
l. 468 a násl. spisu) a podle výpisu z obchodního rejstříku (č. l. 540 spisu)
obviněný byl jedním ze společníků uvedené obchodní společnosti, takže byl
evidentně v postavení, v němž měl zájem na tom, aby pojišťovna poskytla
obchodní společnosti pojistné plnění. I když nebyl jednatelem obchodní
společnosti a nebyl z tohoto titulu oprávněn jednat jejím jménem, zůstává
skutečností, že pojišťovně ohlásil pojistnou událost a vyplnil příslušný
formulář ohledně pojistné události a vzniklé škody, který byl předložen
pojišťovně s cílem dosáhnout od ní pojistného plnění. Odpovědnost obviněného za
toto jednání není dotčena tím, že šlo o úkony, které z hlediska obchodního
zákoníku neměly náležitosti spočívající v tom, že by byly jménem obchodní
společnosti učiněny, resp. podepsány jejím statutárním orgánem (jednatelem).
Kritériem trestní odpovědnosti za podvodné jednání ve vztahu k pojišťovně je
to, kdo se takového jednání skutečně dopustil, a nikoli to, zda se ho dopustila
osoba v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti, v jejíž prospěch
mělo být pojistné plnění neoprávněně získáno. Z druhé strany vzato, i kdyby
hlášení fingované pojistné události a příslušný formulář pojišťovny vedle toho,
že fakticky byly aktem obviněného, podepsal ještě jednatel obchodní
společnosti, nezbavovalo by to obviněného odpovědnosti za jejich obsah a za to,
co bylo jejich cílem. Jde-li o trestný čin podvodu spáchaný ve prospěch
obchodní společnosti, nevyžaduje se, aby pachatel měl nějakou zvláštní
způsobilost, zejména ne to, aby byl oprávněn jednat jménem obchodní společnosti
jako její statutární orgán nebo z jiného titulu, a pachatelem trestného činu
může být kdokoli. To platí i v případě, že pachatelem je společník obchodní
společnosti. Vrchní soud v Praze proto nijak nepochybil ani tím, že obviněného
uznal vinným, třebaže nebyl statutárním orgánem obchodní společnosti CH. e.,
i., s. r. o.
Odpovědnost obviněného S. Š. za pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1
tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. není nijak dotčena ani tím, že
pojistné plnění bylo vinkulováno ve prospěch banky a že obviněný nemohl
dosáhnout vyplacení pojistného plnění pro sebe. Z obsahu spisu (č. l. 543 až
549) je zřejmé, že obchodní společnost CH. e., i., s. r. o., měla od K. b., a.
s., úvěr ve výši 2 000 000 Kč, který byl zajištěn mimo jiné vinkulací
pojistného plnění ve prospěch banky. Z toho vyplývá, že pokud by pojišťovna
poskytla pojistné plnění z titulu pojistné smlouvy s obchodní společností,
učinila by tak do výše nesplaceného úvěru k rukám banky. Tím se ovšem nic
nemění na tom, že i v takovém případě by na straně pojišťovny vznikla škoda,
protože pojišťovna by nahradila škodu, která nevznikla v důsledku skutečné,
nýbrž fingované pojistné události. Nemění se nic ani na tom, že pokud by
pojišťovna škodu nahradila pojistným plněním poskytnutým k rukám banky, šlo by
o obohacení obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., jejíž úvěr u banky by
byl do výše uvažovaného pojistného plnění uhrazen z prostředků pojišťovny.
Zákonným znakem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (nehledě na
přísnější právní kvalifikaci) je to, že pachatel „obohatí sebe nebo jiného“. V
posuzovaném případě obviněný naplnil zákonný znak „obohatí jiného“ tím, že jeho
jednání směřovalo k obohacení obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o. Vrchní
soud v Praze to v tzv. právní větě výroku o vině vyjádřil, byť do ní
nepřiléhavě pojal obě alternativy použitím dikce „sebe a jiného obohatit“. Přes
tuto nepřesnost tzv. právní věty výroku o vině Vrchní soud v Praze nepochybil,
pokud obviněného uznal vinným, i když jeho jednání nesměřovalo k tomu, aby se
obohatil sám, nýbrž aby obohatil obchodní společnost, v níž byl společníkem.
Obviněný S. Š. v rámci té části dovolání, v níž namítal vinkulaci pojistného
plnění ve prospěch banky, uvedl, že „pro kvalifikaci jednání jako pokus
trestného činu je nutné prokázat, že pachatel je ne srozuměn, ale že chce
vyvolat kvalifikovaný následek“. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné
poznamenat pouze to, že z hlediska úmyslného zavinění pachatele ve vztahu k
ostatním znakům trestného činu se podle § 4 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel
chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem (přímý úmysl) nebo aby věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn (nepřímý úmysl). Obě alternativy jsou si z hlediska naplnění zákonných
znaků úmyslu rovny. Všude tam, kde zákon vyžaduje úmyslné zavinění, postačí
kterákoli z uvedených alternativ, tj. i nepřímý úmysl. Pokud pak jde o těžší
následek jako okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, což je v
posuzovaném případě způsobení značné škody, postačí podle § 6 písm. a) tr. zák.
zásadně i jen nedbalostní zavinění. S uvedenými zásadami, které se týkají formy
zavinění, není rozsudek Vrchního soudu v Praze nikterak v rozporu.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného S. Š., v níž
uplatnil skutkové námitky. Obviněný totiž také namítl, že „nebyla bezpečně
prokázána škoda, kterou se měl pokusit svým jednáním získat“. Pokud tím měl
obviněný na mysli námitku, že nebyla správně zjištěna výše škody, k jejímuž
způsobení směřovalo jeho jednání, jde o námitku směřující proti skutkovým
zjištěním Vrchního soudu v Praze v tom smyslu, že obviněný se dohodl na zničení
objektu požárem proto, že chtěl od pojišťovny vylákat neoprávněně pojistné
plnění převyšující 1 000 000 Kč, a že pojišťovně nahlásil škodu, jejíž výše
objektivně byla 637 500 Kč na montované hale a 21 201,30 Kč na uskladněném
nábytku. Uvedené námitky se nijak netýkají právní kvalifikace skutku zjištěného
soudem a naopak směřují ke změně těchto zjištění. Vymykají se proto z rámce
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože námitky, které obviněný S. Š. uplatnil v rámci zákonného dovolacího
důvodu, jsou zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného Z. K.
Obviněný Z. K. byl napadeným rozsudkem uznán vinným trestným činem poškozování
cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil v
podstatě tím, že chtěl požárem zničit dům čp. 513 v B., F. ul., a montovanou
halu užívanou jako prodejnu nábytku a bytových doplňků, na čemž se dohodl s
obviněným S. Š., který ho seznámil se situací na místě, předal mu klíče od
objektu a slíbil mu provizi a se kterým dohodl termín požáru na 16. 2. 1997, a
protože tento požár byl po založení ohně v montované hale hasebním zásahem
lokalizován a v domě čp. 513 nevznikl, nechal se souhlasem obviněného S. Š.
založit nový požár dne 19. 2. 1997, který byl v důsledku včasného hasebního
zásahu krátce po vzniku ohně rovněž lokalizován, a způsobil tak na cizím
majetku škodu jednak ve výši 637 500 Kč na montované hale, jednak ve výši 21.
201,30 Kč zničením nábytku.
Obviněný Z. K. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
namítl, že výrok o jeho vině je založen na nesprávném hmotněprávním posouzení
otázky vlastnictví majetku, který byl požárem dotčen. Obviněný poukázal na to,
že šlo o majetek obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., takže škoda byla
způsobena této společnosti, a nikoli společníkům jako fyzickým osobám. Obviněný
vytkl, že soudy v tomto ohledu nerespektovaly rozdíl mezi spoluvlastnictvím
podle § 137 a násl. obč. zák. a obchodním podílem podle § 61, § 114 obch. zák.
Poukázal na to, že soudy nesprávně ztotožnily obchodní podíly společníků v
obchodní společnosti se spoluvlastnickými podíly na nemovitosti, která byla
vlastnictvím obchodní společnosti.
Je třeba připustit, že ve skutkové části výroku o vině Vrchní soud v Praze
vymezil majetek, proti kterému jednání obviněného směřovalo, nejasně,
nepřiléhavě a především nepřesně tak, že šlo o „cizí majetek … odpovídající
spoluvlastnickému podílu (75%) M. Š., D. Š., roz. W. a D. Š., roz. H.“. Toto
vymezení patrně souviselo s tím, že Vrchní soud v Praze bral v úvahu ještě
zbývající podíl (25%) obviněného S. Š., neboť všechny tyto osoby byly
společníky obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o. Vrchní soud v Praze zřejmě
tak chtěl vyjádřit, že trestné jednání obviněného S. Š. nemohlo směřovat proti
té části majetku, která představovala jeho podíl. Námitka obviněného Z. K. v
tom smyslu, že obchodní podíl společníka v obchodní společnosti nevyjadřuje
jeho spoluvlastnický podíl na majetku společnosti, je sice správná, avšak nemá
žádný vliv na správnost právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán
vinným. Z dalších souvislostí je evidentní, že požár byl založen na majetku,
jehož vlastníkem byla obchodní společnost CH. e., i., s. r. o., a že z tohoto
zjištění Vrchní soud v Praze ve skutečnosti také vycházel. Ve vztahu k
obviněnému Z. K. šlo zcela jasně o „cizí věc“ a „cizí majetek“ ve smyslu § 257
odst. 1 tr. zák., a to bez ohledu na zmíněnou nepřesnost skutkové části výroku
o vině. Tato nepřesnost skutku nijak nezpochybňuje správnost právního posouzení
skutku jako trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm.
c) tr. zák.
Nezpochybňuje ji ani další námitka obviněného Z. K., že totiž spoluobviněný S.
Š. nebyl jednatelem obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., takže „jakýkoli
projev jeho vůle ve vztahu k pojišťovně v souvislosti s pojistnou událostí má
nulitní význam, protože jeho projev vůle nezavazoval jak společnost, tak Č. p.,
a. s.“. Otázka postavení obviněného S. Š. v obchodní společnosti CH. e., i., s.
r. o., nemá pro právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným obviněný Z. K.,
žádný význam. To, že obviněný Z. K. zjištěným skutkem naplnil zákonné znaky
trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.,
nemá žádnou spojitost s tím, zda obviněný S. Š. byl či nebyl oprávněn jednat
jménem obchodní společnosti. Obviněný S. Š. takové oprávnění neměl, protože
nebyl jednatelem společnosti, avšak tím se nic nemění na právním závěru, že
obviněný Z. K. svým jednáním, zjištěným soudem, naplnil zákonné znaky uvedeného
trestného činu.
Obviněný Z. K. spojoval svou námitku v tom smyslu, že obviněný S. Š. nebyl
jednatelem obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., také se svými výhradami
proti skutkovým zjištěním obou soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy.
V tomto ohledu Nejvyšší soud ke zmíněné námitce nijak nepřihlížel. Nijak nebral
v úvahu ani další námitky obviněného Z. K. uplatněné tak, že byl uznán vinným
na podkladě procesně neúčinného důkazu, že důkaz o jeho vině byl v průběhu
řízení vyvrácen, že soudy nevycházely ze skutečných důkazů, ale ze spekulací
apod. Takové námitky nemají totiž žádný vztah k právnímu posouzení skutku
zjištěného soudem, nejsou vázány ke skutku zjištěnému soudem a naopak směřují
ke změně skutkových zjištění soudu. Nekorespondují tak s dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou mimo jeho rámec.
Námitky, které obviněný Z. K. uplatnil v mezích zákonného dovolacího důvodu,
jsou zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec