7 Tdo 839/2024-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněné E. R., podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 10 To 138/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 217/2023 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. R. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 2. 2024, č. j. 2 T 217/2023-243, byla obviněná E. R. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle § 151 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvou let, podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na 42 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněná je povinna uhradit poškozené L. K. škodu ve výši 182 286,10 Kč.
2. Trestné činy, jimiž byla obviněná uznána vinnou, spočívaly podle zjištění Okresního soudu v Nymburce v podstatě v tom, že obviněná dne 18. 5. 2023 kolem 12:53 hodin jako řidička osobního motorového vozidla zn. Škoda Citigo na silnici č. XY při jízdě od XY směrem na XY začala předjíždět osobní motorové vozidlo zn. Toyota Auris v době, kdy byla předjížděna osobním motorovým vozidlem zn. Peugeot 206 řízeným L. K., která ve snaze zabránit střetu vozidel strhla řízení vlevo, uvedla své vozidlo do smyku, přejela vpravo mimo komunikaci, kde její vozidlo narazilo do směrového sloupku a převrátilo se, přičemž poškozená utrpěla vážná zranění specifikovaná ve výroku a obviněná na místě nehody nezastavila, neposkytla poškozené potřebnou pomoc, nesetrvala na místě a odjela.
3. Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 10 To 138/2024-286, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněná podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto její odvolání, napadla s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že bez spolehlivého a řádného odůvodnění nebyly provedeny jí navrhované důkazy. Tím měla na mysli jednak revizní znalecký posudek z oboru dopravy, jednak důkaz, jímž by za pomoci metod biomechaniky bylo prozkoumáno, zda poškozená byla připoutána bezpečnostním pásem. Požadavek na doplnění důkazů o revizní znalecký posudek z oboru dopravy zakládala na tom, že pro posouzení, kdo je viníkem nehody, je klíčovou otázkou, které z vozidel jako první začalo přejíždět do levého, tj. předjížděcího jízdního pruhu. Přitom se snažila zpochybnit závěr soudů opřený v uvedené otázce o znalecký posudek Ing. Hanuše Hrabánka a prosadit svou vlastní verzi, podle které poškozená předjížděla v době, kdy vozidlo obviněné již bylo v levém jízdním pruhu. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná zahrnula námitky, podle nichž je výrok o trestu v rozporu s požadavkem přiměřenosti trestních sankcí. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, případně i rozsudek Okresního soudu v Nymburce, a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl (s odkazem na příslušné pasáže rozhodnutí soudů této věci), že pokud soudy neprovedly navrhované důkazy, správně se s návrhy na jejich provedení vypořádaly. Situace odpovídá třetímu z důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu. K tomu státní zástupce citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09, že jedním z těchto důvodů je „nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. Státní zástupce dále s podrobným odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že námitky obviněné týkající se přiměřenosti trestních sankcí nejsou dovolacím důvodem. Dovolání označil za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu a které obviněná zpochybnila uplatněnými námitkami, je zjištění, podle něhož obviněná začala předjíždět v době, kdy její vozidlo již bylo předjížděno vozidlem poškozené.
9. Soudy vyvodily toto zjištění ze svědecké výpovědi poškozené a ze znaleckého posudku z oboru dopravy, který vypracoval znalec Ing. Hanuš Hrabánek. Poškozená jasně, jednoznačně, konkrétně a bez jakýchkoli rozporů popsala kritickou situaci způsobem, z něhož je patrno, že poškozená zahájila předjížděcí manévr v době, kdy vozidlo obviněné jelo před jejím vozidlem v pravém jízdním pruhu. Dále poškozená uvedla, že její vozidlo se nacházelo v levém jízdním pruhu, když obviněná začala předjíždět, vozidlu poškozené se „lepit na bok“ a tím vytláčet vozidlo poškozené do strany mimo vozovku. S tím plně korespondují závěry znaleckého posudku Ing. Hanuše Hrabánka, který označil údaje poškozené za technicky přijatelné, přičemž vycházel mimo jiné i z toho, jak byl průběh nehody zachycen na kamerovém záznamu pořízeném z vozidla, které obviněná i poškozená předjížděly. Tento kamerový záznam zachytil pouze situaci před vozidlem, z něhož byl pořízen, tedy nikoli vzájemný vztah vozidel obviněné a poškozené na počátku předjíždění, avšak poskytl znalci Ing. Hanuši Hrabánkovi údaje umožňující rekonstruovat předcházející jízdu obou vozidel. Proti znaleckému posudku tohoto znalce obviněná předložila znalecký posudek znalce Ing. Andreje Haringa, Ph.D. Správnost znaleckého posudku Ing. Hanuše Hrabánka tím nebyla nijak vyvrácena. Znalec Ing. Andrej Haring, Ph.D., v podstatě jen uvedl různé varianty nehodového děje v závislosti na tom, která z účastnic nehody dala znamení o změně směru jízdy jako první. Soudy se vypořádaly s oběma znaleckými posudky tak, že v nich neshledaly zásadní rozpor a za podklad rozhodného skutkového zjištění vzaly znalecký posudek Ing. Hanuše Hrabánka s ohledem na to, že obsahově korespondoval se svědeckou výpovědí poškozené. Proti tomuto postupu soudů nelze mít výhrad.
10. Obviněná si podle své výpovědi všimla vozidla poškozené, až když bylo vedle ní a když jejich vozidla byla zároveň vedle vozidla, které obě předjížděly. Tato okolnost jasně svědčí o tom, že obviněná před zahájením předjížděcího manévru ani po jeho zahájení neměla dostatečnou kontrolu nad situací v provozu za sebou. Podle § 17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, řidič, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, mimo jiné nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním. Přitom podle § 2 písm. l) cit. zákona „nesmět ohrozit“ znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Zmíněné pravidlo znamená, že řidič nesmí předjíždět, jestliže jeho vozidlo již je předjížděno. Z toho pro obviněnou vyplývala povinnost ve zvýšené míře sledovat situaci v provozu, který byl za ní. Pokud by obviněná dostála této povinnosti, musela by zaznamenat, že za ní jede vozidlo poškozené, a v návaznosti na to by musela přítomnost tohoto vozidla vzít v úvahu při svém rozhodnutí předjet vozidlo, které měla před sebou, zejména vyhodnotit, jak rychle se k ní vozidlo poškozené blíží a zda ji nehodlá předjet. Obviněné na dlouhém, rovném a dobře přehledném úseku silnice nic nebránilo v tom, aby o situaci v provozu za sebou získala odpovídající obraz a aby v tomto rámci zaznamenala i rychleji jedoucí vozidlo poškozené.
11. Naproti tomu poškozená ve své svědecké výpovědi uvedla, že viděla vozidlo obviněné, a dodala, že toto vozidlo jelo v pravém jízdním pruhu, že ho začala předjíždět, že tak byla v levém jízdním pruhu dříve než obviněná a že teprve za tohoto stavu začala obviněná předjíždět a vytláčet ji do boku mimo vozovku.
12. Znamení o změně směru jízdy mělo význam z hlediska obou účastnic dopravní nehody. Obviněná jako předjíždějící řidička byla podle § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu povinna dávat znamení o změně směru jízdy vlevo. Poškozená pak byla povinna řídit se ustanovením § 17 odst. 5 písm. e) cit. zákona, podle něhož řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo. K otázce znamení o změně směru jízdy obviněná uvedla, že zahájila předjíždění „hned poté, co dala blinkr vlevo“. Účelem povinnosti, kterou má řidič předjíždějícího vozidla podle § 17 odst. 2 cit. zákona a která spočívá ve znamení o změně směru jízdy, je dát ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích najevo svůj záměr předjíždět, tak aby měli dostatek času přizpůsobit tomu svou jízdu. To znamená, že mezi okamžikem, kdy předjíždějící řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy, a okamžikem, kdy skutečně začne předjíždět, musí být určitý časový odstup, který ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích reálně umožní přizpůsobit svou jízdu záměru předjíždějícího řidiče. Požadavku citovaného ustanovení rozhodně neodpovídá postup, který záleží v tom, že předjíždějící řidič začne předjíždět v okamžiku, kdy zároveň začne dávat znamení o změně směru jízdy, resp. kdy mezi oběma okamžiky je příliš krátká doba, která ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích neumožní včas odpovídajícím způsobem reagovat. Jestliže obviněná začala předjíždět „hned poté, co dala blinkr“, pak je zřejmé, že počátek znamení o změně směru jízdy a počátek předjíždění časově spadaly prakticky vjedno a že tu chyběl dostatečný časový odstup, který by ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích, v dané věci konkrétně poškozené, umožnil odpovídající reakci. S tím koresponduje svědecká výpověď poškozené v části, v níž uvedla, že směrovky vozidla obviněné viděla, přičemž si myslí, že je nepoužila. Za popsaného stavu nelze dojít k závěru, že by poškozená porušila ustanovení § 17 odst. 5 písm. e) cit. zákona, které zakazuje předjíždět vozidlo, dává-li jeho řidič znamení o změně směru jízdy.
13. Obviněná neuvedla nic v tom smyslu, že by rozhodné skutkové zjištění, které napadala uplatněnými námitkami, bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v čem konkrétně by měl takový rozpor spočívat. Pro úplnost je nutno dodat, že nenamítla ani procesní nepoužitelnost důkazů, z něhož soudy uvedené zjištění vyvodily.
14. Námitka neprovedení důkazu navrhovaným revizním znaleckým posudkem je evidentně bez jakéhokoli opodstatnění, protože o správnosti znaleckého posudku, z něhož vycházely soudy, nevyvstaly žádné důvodné pochybnosti. Námitka neprovedení důkazu týkajícího se připoutání poškozené bezpečnostním pásem se nijak nevztahuje k rozhodnému skutkovému zjištění, které obviněná zpochybňovala, tj. ke zjištění, která z řidiček začala předjíždět jako první. Uvedená námitka by případně mohla mít vztah k rozsahu a závažnosti zranění poškozené, avšak obviněná v tomto ohledu žádné bližší či konkrétní námitky neuvedla. Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení výstižně poukázal na to, že bolesti poškozené na hrudníku svědčí o tom, že byla připoutána bezpečnostním pásem, a že s ohledem na mechanismus nehody by v případě nepřipoutání utrpěla jiný typ zranění, než k jakým u ní došlo.
15. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Obviněná v dovolání uplatnila jiné nesprávné hmotně právní posouzení, které spatřovala v nepřiměřenosti uloženého trestu.
18. Námitky, jimiž se vytýká nepřiměřenost trestu, nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., třebaže přiměřenost trestu jinak je záležitostí aplikace hmotného práva. Vyplývá to ze systematiky ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., v němž je uveden pod písmenem h) obecný hmotně právní dovolací důvod a pod písmenem i) zvláštní hmotně právní dovolací důvod vztahující se jen k výroku o uložení trestu a spočívající v uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Z tohoto vztahu obecného a zvláštního pak je nutno vyvodit, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože uložený podmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest i trest zákazu činnosti jí byly uloženy jako přípustné druhy trestu ve výměře spadající do rámce příslušné zákonné trestní sazby.
19. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do výroku o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže uložený trest je v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zároveň znamená porušení ústavní zásady proporcionality trestní represe, která je znakem demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, resp. porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku podle § 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná. Všechny druhy trestů, které byly uloženy obviněné, byly uloženy ve výměře výrazně ve spodní části příslušné zákonné trestní sazby, čímž byl vzat odpovídající zřetel na vše, co bylo možno hodnotit ve prospěch obviněné. Žádný z uložených druhů trestu nepředstavuje porušení ústavní zásady proporcionality trestní represe ani porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
20. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo dovolání obviněné podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Závěrem
21. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu