7 Tdo 839/2025-987
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 10. 2025 o dovolání obviněného Z. D. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 44 To 29/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 67/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 11. 2024, č. j. 50 T 67/2024-908, byl obviněný Z. D. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 36 měsíců.
2. Podle zjištění nalézacího soudu se obviněný dopustil zločinu podvodu v podstatě tím, že v úmyslu neoprávněně se obohatit se dne 30. 9. 2021 domluvil s poškozeným T. M., že pro něho koupí vozidlo zn. Dodge RAM, a dne 1. 10. 2021 od poškozeného převzal v místě jeho bydliště v Praze XY částku ve výši 1 100 000 Kč za účelem koupě výše zmíněného vozidla, následného transportu od prodejce z Německa a registrace na příslušném úřadě v České republice, přestože neměl v úmyslu uvedené vozidlo poškozenému dodat (a z odůvodnění rozsudku vyplývá, že také nedodal a předané peníze neprodleně použil k jinému účelu), čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 1 100 000 Kč.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 44 To 29/2025-937, bylo odvolání obviněného směřující proti výrokům o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Obviněný Z. D. podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že se jednalo o občanskoprávní spor a s ohledem na princip ultima ratio a údajně nízkou společenskou škodlivost činu neměly být použity prostředky trestního práva. Dodal, že se soudy nedostatečně zabývaly jednáním samotného poškozeného, který rezignoval na vyjasnění základních náležitostí koupě (například „se neobtěžoval“ sepsat s obviněným smlouvu) a nedbal dostatečné míry opatrnosti, aby ochránil své majetkové zájmy. Dovolatel dále uvedl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť nebyl prokázán jeho úmysl podvést poškozeného a obohatit se na jeho úkor, resp. nebylo prokázáno, že by dopředu plánoval použít peníze od poškozeného na jiný než dohodnutý účel. Soud prvního stupně provedl řadu důkazů svědčících podle obviněného o jeho záměru skutečně vozidlo poškozenému obstarat, například podepsaná smlouva s německou společností jasně prokazovala, že obviněný jednal ve věci koupě vozidla. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že pokud vynaložil svěřené finanční prostředky za jiným účelem, než bylo dohodnuto, nemohlo se jednat o podvod, neboť se neobohatil, a skutek měl být správně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
5. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 věc znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání upozornil na to, že dovolatel své hmotněprávní námitky (údajné spoluzavinění poškozeného a občanskoprávní charakter vztahu) postavil na jiném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy. Zásada subsidiarity trestní represe byla v této věci respektována, nelze ji však aplikovat tak široce, aby to vedlo k odmítnutí prostředků trestního práva. V tomto případě bylo prokázáno, že slib opatření automobilu byl jen záminkou k vylákání peněz od poškozeného, čímž došlo k obohacení obviněného. Všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byly naplněny a bylo nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněného za jeho spáchání. Státní zástupce uzavřel, že část námitek nebylo možné pod uplatněný dovolací důvod subsumovat a ve zbytku se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Proto navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. Dovolatel vztáhl své námitky k výše uvedenému dovolacímu důvodu, a to jak výhradu nenaplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tak i námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
10. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, čímž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Jde o trestný čin, u něhož je k trestní odpovědnosti třeba úmyslného zavinění. Na straně obviněného soudy konstatovaly přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
11. Soudy zjištěný skutek evidentně vykazuje všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky.
12. Obviněný namítal, že nechtěl poškozeného nijak podvést, naopak měl v úmyslu vozidlo pro poškozeného zakoupit, až posléze se rozhodl použít svěřené peníze k jinému účelu, což má prokazovat řada důkazů. Taková obhajoba však neodpovídá soudy zjištěnému skutkovému stavu. K výhradě obviněného, že s německou společností podepsal smlouvu o koupi vozidla pro poškozeného, což údajně odporuje závěru soudů o jeho podvodném úmyslu vylákat od poškozeného peníze, se vyjádřily oba soudy v tom smyslu, že obviněný sice skutečně činil kroky směřující ke koupi vozidla, nicméně se jednalo o předem promyšlené zastírací úkony, které měly posloužit k získání důvěry u poškozeného a vylákání potřebného finančního obnosu.
Kupní smlouva na vozidlo musela být podle sdělení prokuristky obchodní společnosti Automobile LEHMANN GmbH. Sylvany Schalke stornována, jelikož obviněný si vozidlo pouze objednal, ale nezaplatil. Z dokumentu o objednání vozidla a potvrzení o platbě z internetového bankovnictví vyplývalo, že platba byla zadána, ale už z nich nebylo patrné, že nemohla proběhnout pro nedostatečné finanční prostředky na účtu. Tyto doklady si přitom obviněný dopředu opatřil a posloužily mu k tomu, aby poškozeného uvedl v omyl ohledně toho, k čemu mají poskytnuté peníze sloužit.
Zásadní stran úmyslu v této věci je, že obviněný věděl, že vozidlo pouze objednal, ale nezaplatil, a že peníze ve skutečnosti ani nemohly z účtu odejít, jelikož jich tam nebyl dostatek, a potvrzení z internetového bankovnictví tak neukazuje celou pravdu (tedy že platby byly zadány, k jejich realizaci však nemohlo dojít), a přesto tyto dokumenty poškozenému předložil a tvrdil mu opak (že je vozidlo nejen objednáno, ale i zaplaceno), a to vše před tím, než mu poškozený finanční obnos ve výši 1 100 000 Kč vydal.
Je přijatelné, že soudy z těchto okolností učinily závěr, že obviněný již od počátku plánoval vylákat od obviněného uvedený obnos pod falešnou záminkou koupě vozidla, ve skutečnosti však měl s penězi zcela jiný záměr. Na správnost takového závěru ukazuje i jeho následné chování, neboť následující dny vložil hotovost od poškozeného na „firemní účet“ a z něj rozeslal peníze od poškozeného na různá místa, tedy nepoužil je na úhradu objednaného vozidla. Úmysl obviněného je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku vyjádřen tak, že obviněný od poškozeného převzal částku ve výši 1 100 000 Kč, „přestože neměl v úmyslu uvedené vozidlo poškozenému dodat“.
Toto skutkové zjištění je se závěrem soudů o jeho úmyslném zavinění (ve formě přímého úmyslu), a to i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, plně slučitelné. Je tedy jasné, že výrok o vině nevykazuje z hlediska subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, žádné vady, a námitka dovolatele je zjevně neopodstatněná.
13. Obviněný ve vztahu ke znaku obohacení namítl, že se nijak neobohatil, nýbrž svěřené peníze od poškozeného využil na jiný než svěřený účel, a jednalo se tak podle jeho názoru o trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Taková námitka postrádá jakékoli opodstatnění. Soudy obou stupňů učinily závěr (vyjádřený v právní větě výroku o vině rozsudku), že obviněný „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl“. Provedenými důkazy (výpisy z účtu i výpovědí obviněného) bylo zjištěno, že dne 2. 10. a 4. 10. 2021 vložil hotovost od poškozeného na účet obchodní společnosti DREPOST doprava, s. r. o., jehož byl – jakožto jednatel společnosti – disponentem, a tyto finanční prostředky byly následně rozeslány na jiné účty. Obviněný ve své obhajobě sám připustil, že finanční prostředky vložil do aktiv obchodní společnosti a počítal je do firemního cash flow. Byť lze z výše uvedených zjištění učinit závěr o tom, že obviněný neobohatil sebe, nýbrž jiného – obchodní společnost DREPOST doprava, s. r. o., která je samostatným právním subjektem odlišným od obviněného, nic to nemění na správnosti právních závěrů soudů o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
14. Pokud se obviněný domáhal právní kvalifikace skutku jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, bylo nutno takovou námitku odmítnout. Jak bylo podrobně vyloženo v předchozích odstavcích, u obviněného byl prokázán podvodný úmysl, který pojal ještě před vylákáním finančních prostředků od poškozeného, i všechny další znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Napadené usnesení, jímž Městský soud v Praze ponechal výrok o vině beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Kromě toho – jak správně podotkl již odvolací soud – taková případná změna právní kvalifikace by zjevně nemohla vést ke zlepšení postavení obviněného (např. ke zmírnění trestu), jelikož navrhovaná právní kvalifikace má totožnou trestní sazbu jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Námitky obviněného jsou proto ze všech výše uvedených důvodů zcela bezpředmětné.
15. Dovolatel namítl, že závěr o jeho vině je v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Takovou námitku je však nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Je pravdou, že se jednání mezi poškozeným a obviněným odehrávalo na poli soukromoprávních vztahů, nicméně tím, že obviněný jednal již od počátku se záměrem nedostát svému slibu a příslib zakoupení automobilu byl pouhou záminkou, aby od poškozeného vylákal finanční prostředky, jeho jednání nabylo znaků trestného činu. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je u méně závažných trestných činů (v zásadě tedy nikoli u zločinů) korigován zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Hlavním kritériem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku.
16. V této věci byl dovolatel odsouzen za zločin, kterým způsobil poměrně vysokou škodu přesahující jeden milion korun. Již z tohoto důvodu bylo uplatnění trestněprávní represe zcela na místě. Kromě toho bylo nutno odmítnout argument obviněného, v rámci kterého v podstatě namítal spoluzavinění poškozeného s tím, že poškozený zanedbal přiměřenou míru opatrnosti (neuzavřel s obviněným žádnou smlouvu apod). Jak vyplynulo z výpovědí obou aktérů, mezi nimi nebylo sporu o tom, k jakému účelu měly peníze ve výši 1 100 000 Kč sloužit. Sám obviněný připustil, že s poškozeným se jasně dohodli na tom, že finanční prostředky mají být použity na zakoupení, transport a registraci vozidla. Na skutečnosti, že obviněný zamýšlel od počátku s penězi naložit jiným než dohodnutým způsobem, nenese poškozený žádnou vinu, a ani sepsání jakékoli smlouvy by na následek (že obviněný vložil finance do aktiv obchodní společnosti DREPOST doprava, s. r. o., a nepoužil je k dohodnutému účelu) nemohlo mít žádný vliv. Nesepsání smlouvy navíc souviselo s důvěrou, kterou obviněný u poškozeného požíval vzhledem k jejich dlouhodobému přátelskému vztahu a kterou obviněný zneužil.
17. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu