7 Tdo 844/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. srpna 2008
o dovoláních, která podali obvinění B. N., a S. N., proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To 352/2007, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2
T 81/2006 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. N. a S. N. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 2 T 81/2006,
byl obviněný B. N. uznán vinným v bodě I. rozsudku trestným činem výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a v bodě II.
rozsudku trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tyto
trestné činy byl odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do
věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest
vyhoštění na dobu 10 let. Obviněný S. N. byl uznán vinným v bodě I. rozsudku
trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr.
zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byl za tyto trestné činy
odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b)
tr. zák. byl zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný B. N. a státní zástupce v neprospěch
obviněných B. N. a S. N. odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10.
2007, sp. zn. 5 To 352/2007, zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm.
b), d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem I. a ve výrocích o
trestech obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněné B. N. a S. N. uznal vinnými trestnými činy výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. a trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c),
d) tr. zák. Za tyto trestné činy a za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst.
1 tr. zák., jímž byl obviněný B. N. uznán vinným napadeným rozsudkem soudu
prvního stupně pod bodem II., byl obviněný B. N. odsouzen podle § 235 odst. 2
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání sedmi a půl let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl
uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný S. N. byl podle § 235 odst.
2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1 odst. 2 tr. zák. mu
byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolací soud podle § 256 tr. ř.
zamítl odvolání obviněného B. N.
Podle skutkových zjištění soudu obvinění spáchali trestné činy tím, že
přibližně od 22:00 hodin dne 25. 2. 2006 nejdéle do 00:55 hodin dne 26. 2. 2006
v P., v prostoru restaurace „M. ř.“ společným jednáním napadli majitele
restaurace V. Ž., a to nejprve v sále lokálu u stolu S. N. údery dlaní do
obličeje a B. N. pálením kůže pravého předloktí poškozeného pomocí cigaret, po
němž V. M. vyzval poškozeného, aby s ním šel do kuchyně restaurace, kde mu
položil ruku na dřez a opakovaně se napřáhl k úderu sekáčkem, který zastavil
vždy těsně nad rukou poškozeného, nebo sekl těsně vedle jeho ruky s dotazem,
který prst chce useknout; po návratu poškozeného ke stolu jej obviněný B. N.
vyzval k opuštění restaurace, což poškozený ze strachu udělal a před restaurací
jej B. N. několikrát udeřil pěstí i otevřenou dlaní do hlavy, což po návratu
poškozeného ke stolu v restauraci znovu zopakovali B. N. a S. N., přičemž po
jednom z úderů poškozenému strhl B. N. z krku zlatý řetízek, který si ponechal
a následně 26. 2. 2006 jej prodal v bazaru ,,M. p.“ za 5.450,- Kč a nařídil
poškozenému, aby jim vydal veškerou tržbu, která v tu chvíli činila cca
3.000, Kč, k němuž dal poškozený V. Ž. v přítomnosti ostatních ve strachu
pokyn spolumajitelce restaurace J. S.; a dále v časných ranních hodinách dne
26. 2. 2006 nejméně od 00:55 hodin v tomtéž prostoru a v prostoru kuchyně
restaurace „M. ř.“, kam obviněný B. N. přišel za poškozeným, který se tam
odešel umýt, neboť v důsledku předchozího útoku silně krvácel, jej začal bez
zjevného důvodu tlouct do hlavy paličkou na maso, poté násadou od smetáku,
kterou poškozeného bil tak intenzivně, že tuto zlomil, načež jej začal bít do
hlavy plochou stranou sekáčku na maso a posléze vzal kuchyňský nůž, kterým jej
bodal do obou kolen a celého těla, a asi do jedné třetiny mu jím nařízl levé
ucho, čemuž byl přítomen obviněný S. N., který ještě několikrát udeřil rukou
poškozeného, takže v důsledku jednání obviněného B. N. poškozený V. Ž. utrpěl,
kromě drobnějších povrchových zranění, řeznou ránu temenně spánkové krajiny
vpravo, zasahující hluboko do podkoží, řeznou ránu temenně spánkové krajiny
vlevo, zasahující svrchní části lebeční kosti, výrazné pohmoždění obličeje,
bodnou ránu na zadní straně pravého kolena zasahující do podkoží, bodnou ránu v
zákolenní jámě vpravo zasahující mezi svaly do hloubky 6 – 7 cm a řeznou ránu v
dolní části levého lýtka, tedy poranění, při jejichž vzniku poškozený V. Ž.
dlouhou dobu vnímal mimořádnou bolest, provázenou obavami o své zdraví.
Obviněný B. N. sám spáchal trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
tím, že dne 27. 2. 2006 kolem 20:30 hodin v P., v provozovně C. F., v
přítomnosti několika hostů napadl opakovanými údery pěstí do oka poškozeného S.
M.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To
352/2007, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která opřeli
o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněný S. N. podal
dovolání též z důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
nesprávné hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. ř., přičemž vytkl soudu, že nesprávně
posoudil okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Námitku odůvodnil
tím, že se trestného činu nedopustil nejméně se dvěma osobami, neboť údajně
nevěděl o součinnosti obviněného V. M. Obviněný dále uvedl, že jeho jednání
údajně nezpůsobilo poškozenému V. Ž. mučivé útrapy, a že bránil útokům zbraněmi
na poškozeného V. Ž. Obviněný se proto domnívá, že soud pochybil i v závěrech
o jeho zavinění ve formě srozumění s těžkou újmou na zdraví způsobenou útoky
spoluobviněného B. N. Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. obviněný namítl nesprávné uložení trestu vyhoštění. Poukázal přitom
na to, že na území České republiky má povolený dlouhodobý pobyt a má zde
vytvořené pracovní a sociální zázemí. Obviněný je proto přesvědčen, že nebyly
splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle § 57 odst. 3 písm. c) tr.
zák.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To 352/2007, jakož i
všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Souhlasil s tím, aby o dovolání
bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.
Obviněný B. N. namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Podle jeho
názoru soud prvního ani druhého stupně nepostupovaly správně, když
kvalifikovaly napadený skutek jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. b), c), d) tr. zák. Skutek měl být podle něj správně kvalifikován jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. K tomu uvedl, že šlo
původně o konflikt mezi jeho otcem S. N. a poškozeným V. Ž. Ve vypjaté
atmosféře po požití alkoholu došlo k neshodám a následně způsobil újmu na
zdraví poškozenému V. Ž. tím, že ho pořezal a pálil na předloktí ruky. Za této
situace nemohla být podle něj naplněna kvalifikovaná skutková podstata
trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Obviněný byl rovněž uznán vinným
trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v tomto případě však
nenamítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To
352/2007, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného S. N. uvedla, že
z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje
převážná část uplatněných námitek proti hodnocení provedených důkazů a proti
údajným procesním vadám a tyto námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně je
jedinou právní námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu námitka
nesprávnosti právní kvalifikace skutku podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c),
d) tr. zák., spočívající podle obviněného v tom, že jeho konkrétní jednání
údajně nezpůsobilo poškozenému mučivé útrapy a že obviněný nebyl ani srozuměn s
použitím jakékoliv zbraně vůči poškozenému. Nejvyšší státní zástupkyně považuje
tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť ze skutkové věty napadeného
rozsudku vyplývá, že násilného jednání vůči poškozenému V. Ž. se dopustili
obvinění B. N. a S. N. společně s obviněným V. M. Na tomto násilném jednání se
aktivně podílel údery rukama i obviněný S. N. a činil tak i v době, když
obviněný B. N. vůči poškozenému V. Ž. používal zbraně a způsoboval mu mučivé
útrapy ve smyslu § 89 odst. 7 písm. h) tr. zák. Na základě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nezákonnost uložení trestu
vyhoštění, s odůvodněním, že mu byl na území České republiky povolen dlouhodobý
pobyt a že má zde vytvořeno pracovní a sociální zázemí. I tuto námitku považuje
nejvyšší státní zástupkyně za neopodstatněnou, neboť podmínky § 57 odst. 3
písm. c) tr. zák., za jejichž splnění nelze trest vyhoštění uložit, musí být
splněny kumulativně a nestačí splnění jen některé z nich. Podle ní lze také
pochybovat o tvrzení, že obviněný má na území České republiky pracovní zázemí.
Žádná zákonná překážka nebrání uložení trestu vyhoštění obviněnému S. N. Z
těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky dovolání obviněného S. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného B. N., který namítá nesprávnost právní kvalifikace skutku
jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. a
domáhá se právního posouzení tohoto skutku jako trestného činu ublížení na
zdraví podle § 221 tr. zák., nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že považuje
tuto námitku za neopodstatněnou. Obviněný podle ní naplnil všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c),
d) tr. zák., neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že se svým jednáním domáhal
kompenzace za údajně špatně odvedenou práci pro spoluobviněného S. N. Nejvyšší
státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání
obviněného B. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Navrhla také, aby o obou dovoláních bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán zákonným vymezením důvodů dovolání i
obsahem námitek obviněných, které obvinění podřadili pod uplatněné důvody
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že
dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z
následujících skutečností:
Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně
vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného
v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný
skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu
nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem,
který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §
265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další
soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do
postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení
soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu
určenými zákonem.
Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí
zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených
v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá.
Obviněný S. N. namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku podle § 235 odst. 1,
2 písm. b), c), d) tr. zák. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Uvedl, že trestného činu se nedopustil nejméně se dvěma osobami
a že jeho jednání nezpůsobilo poškozenému mučivé útrapy, ale naopak bránil
útokům zbraněmi na poškozeného V. Ž. Nejvyšší soud posoudil tuto námitku
obviněného jako námitku hmotně právní povahy odpovídající po obsahové stránce
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice své
námitky opírá o argumenty proti skutkovým zjištěním, jimiž je dovolací soud
vázán, dovolání přesto směřuje proti právní kvalifikaci skutku, když obviněný
namítá, že nebyly naplněny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. a
domáhá se mírnější právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na
zdraví podle § 221 tr. zák. Obviněný přitom namítl, že se snažil útokům na
poškozeného zabránit, a že nebyl srozuměn se součinností obviněného V. M., což
podle něj vylučuje závěr o tom, že se trestného činu dopustil nejméně se dvěma
osobami. Dále namítl, že soud nesprávně vyhodnotil ustanovení § 235 odst. 2
písm. c), d) tr. zák., neboť údajně nevěděl o použití zbraně vůči poškozenému
V. Ž., a zároveň argumentoval tím, že jeho jednání nezpůsobilo poškozenému
mučivé útrapy. Ze skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně přitom vyplývá,
že obviněný S. N. se násilného jednání dopustil ve stejnou dobu, kdy
spoluobviněný B. N. používal vůči poškozenému zbraně a způsobil mu tak těžkou
újmu na zdraví a že takového jednání se dopustili všichni tři obvinění
společně. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud námitku obviněného
neopodstatněnou.
Obviněný S. N. svým dovoláním brojil též proti výroku o trestu vyhoštění s
odůvodněním, že jde o nepřípustný druh trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že trest
vyhoštění z území České republiky je obecným druhem trestu, který lze uložit za
všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákona, a to ve
výměře na jeden rok až deset let nebo na dobu neurčitou. Trest vyhoštění může
být podle § 57 odst. 1 tr. zák. uložen pouze pachateli, který není občanem
České republiky ani není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka.
Přípustnost trestu vyhoštění je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k
osobě každého konkrétního obviněného. Námitky obviněného S. N. proti uložení
trestu vyhoštění na dobu neurčitou jsou obecně způsobilé naplnit důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při posouzení opodstatněnosti námitek
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného neobstojí. Obviněný S. N.
není občanem České republiky ani nemá postavení uprchlíka, uložení trestu není
u obviněného vyloučeno z důvodů uvedených v § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a
uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí a veřejný zájem.
Podle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem
České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka,
trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle
jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí, majetku anebo jiný obecný zájem.
Podle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti
trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení
bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest
vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. soud neuloží trest vyhoštění pachateli v
případě, že mu byl povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí
a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
Znění citovaného ustanovení trestního zákona nasvědčuje, že jednotlivé
okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně a musí existovat současně. Námitce
obviněného, že mu byl uložen trest vyhoštění v rozporu s § 57 odst. 3 písm. c)
tr. zák., dovolací soud z výše uvedených důvodů nepřisvědčil. Nejvyšší soud
dospěl k názoru, že trest vyhoštění byl uložen v rámci zákonné trestní sazby
při respektování zákonných podmínek uvedených v § 57 odst. 1, 2 tr. zák. i při
respektování zákonných podmínek, které vylučují uložení tohoto druhu trestu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu
vyhoštění, proto nebyl naplněn.
Obviněný B. N. ve svém dovolání namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku
jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. s
tím, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §
221 tr. zák. Tuto kvalifikaci odůvodnil tím, že k útoku na poškozeného ho vedly
okolnosti vypjaté situace a vliv alkoholu, nikoliv snaha vynutit na poškozeném
kompenzaci za špatně odvedenou práci pro otce obviněného S. N. Nejvyšší soud je
při posouzení této námitky vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších
stupňů. Ze skutkové věty napadeného rozsudku přitom vyplývá, že obviněný
napadal poškozeného, přiměl ho odejít ven z restaurace, kde jej několikrát
udeřil, následně donutil poškozeného vydat mu hotovost ve výši 3.000,- Kč a i
nadále pokračoval v útocích, jimiž způsobil poškozenému četná zranění. Tímto
svým chováním obviněný nutil poškozeného, aby něco konal nebo trpěl, a to
násilím nebo pohrůžkou násilí, k čemuž skutečně došlo. Nejvyšší soud zjistil,
že obviněný B. N. naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák., a
proto shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání
obviněných S. N. i B. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
dovolání zjevně neopodstatněná.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovoláních není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2008
Předseda senátu