7 Tdo 845/2010-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. září 2010 v neveřejném zasedání k
dovolání obviněného J. M. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 31 To 103/2010, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 223/2009, t
a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 31 To 103/2010, a
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 1 T 223/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 1 T 223/2009,
byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví
podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona a podle § 222 odst. 1 tr. zákona
byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
ostrahou a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní
pojišťovna ČR odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Pokusu uvedeného trestného činu se obviněný dopustil v podstatě tím (stručně
uvedeno), že dne 26. 7. 2009 v době od 23.00 hod. do 23.30 hod. v bytě v P. , z
důvodu neudělání kávy se rozčílil tak, že poškozené J. B. v kuchyni držel
před obličejem kuchyňský nůž s čepelí o délce 18 cm se slovy, prohlídni si ten
nůž, abys věděla, co do tebe budu píchat, poté nůž otočil a plastovou rukojetí
i pěstí jí opakovaně udeřil do hlavy a obličeje, přičemž jí říkal, že ji
zabije, že přesně ví jak to bude, a když přežije tak jej stejně udá, znovu ji
bil údery rukojetí nože do hlavy a pěstí do obličeje s větší intenzitou, po
chvilce, když dal poškozené nůž s tím, že má poslední šanci se ubránit a
píchnout nůž do něj, poškozená položila nůž na lednici, obviněný se však po
chvilce začal schánět po noži, a když jej nenašel, vzal druhý nůž s čepelí
dlouhou 14 cm, a tímto nožem poškozenou bodl do levého podpaží s tím, že je to
teprve začátek, odnesl ji do ložnice, opakovaně ji vyhrožoval zabitím a tímto
jednáním způsobil poškozené středně těžké zranění, drobné ranky na hlavě,
podlitinu pravé očnice, bodnou ránu v levém podpaží a těžkou poúrazovou
stresovou poruchu, které si vyžádalo ošetření v nemocnici s dobou léčení
nejméně v trvání 14 dnů, a u psychických potíží je předpokládaná doba léčení
nejméně 2 – 3 měsíce.
K odvolání obviněného do výroku o vině Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci rozsudkem ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 31 To 103/2010, zrušil podle §
258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku
o způsobu výkonu trestu, a v tomto rozsahu nově rozhodl, když soud I. stupně
nesprávně učinil tento výrok podle ustanovení nového trestního zákoníku. Jinak
zůstal rozsudek soudu I. stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní
posouzení skutku spatřuje v tom, že nebylo prokázáno jeho jednání v nepřímém
úmyslu, když se na čin v žádném případě nepřipravoval a jednal v určitém
ohrožení svého života, když se bál, že jej poškozená zraní nožem, který popadla
při hysterickém výbuchu. Nesouhlasí také se závěrem soudů, že k dokonání činu
nedošlo pouze vlivem šťastných náhod (nepřesná koordinace vlivem opilosti), a
podle jeho názoru nemůže obstát závěr znalce, že k těžkému zranění poškozené
nedošlo pravděpodobně v důsledku její aktivní obrany, když z naprosto
protichůdných výpovědí jeho a poškozené nelze dovozovat, zda se jednalo o její
aktivní obranu nebo útok proti němu. V každém případě ale shledává pochybnosti
o razanci a způsobu jeho útoku vůči poškozené, takže soudy měly postupovat
podle zásady „in dubio pro reo“ a zprostit jej obžaloby. Rovněž uvedl, že se
bránil brutálnímu útoku poškozené, sám není latentní agresor a soudy
nedostatečně zvážily možnost jeho jednání v nutné obraně a překročení jejich
mezí. Soudům rovněž vytýká, že nezkoumaly materiální znak trestného činu, kdy v
případě jeho nesplnění by se nemohlo jednat o trestný čin. Uložený trest
považuje za neodpovídající stupni společenské nebezpečnosti činu, a dalším
kriteriím trestního zákona, přičemž se také jednalo jen o nedokonaný trestný
čin a trest téměř v polovině trestní sazby byl uložen s ohledem na jeho minulá
odsouzení. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů, a soudu I. stupně věc vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen dne 21.
6. 2010, ale do dne rozhodnutí o něm Nejvyšší soud neobdržel k dovolání žádné
vyjádření.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky
obviněného, že poškozená, i svědci E. K. a P. Č. , nebyli v důsledku silného
vlivu alkoholu schopni řádně reprodukovat z paměti jednání obou aktérů
incidentu. Touto námitkou totiž obviněný přímo zpochybňuje věrohodnost výpovědí
těchto osob a postup soudů při jejich hodnocení jako důkazů. Námitka
obviněného, že jednal v ohrožení svého zdraví a bránil se brutálnímu útoku
poškozené, je pak v přímém rozporu se skutkovým stavem jak byl zjištěn již
soudem I. stupně na základě zhodnocení provedených důkazů, když již tento soud
konstatoval, že věrohodná je výpověď poškozené. Touto námitkou tak obviněný
prosazuje svoji verzi průběhu celého jednání, domáhá se změny skutkových
zjištění a až následně na základě této změny by mělo dojít také k jinému
právnímu posouzení skutku. Totéž platí i o jeho námitce o jednání v nutné
obraně a překročení jejich mezí, kterou zakládá na tvrzení, že se jen bránil
brutálnímu útoku poškozené. Proto Nejvyšší soud nepřihlížel k těmto námitkám,
které jsou mimo uplatněný důvod dovolání.
Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkou obviněného proti uloženému trestu,
který podle obviněného neodpovídá kritériím trestního zákona a v podstatě jej
považuje za nepřiměřeně přísný. Rovněž tato námitka neodpovídá důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jen na okraj Nejvyšší soud dodává, že
trest odnětí svobody v trvání 3 let není „téměř v polovině“ trestní sazby,
která byla od 2 do 8 let odnětí svobody, ale u její dolní hranice. Polovina
uvedené trestní sazby je totiž 5 let.
Jedinou námitkou odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je tak námitka obviněného, že oba soudy nesprávně kvalifikovaly
jeho jednání jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 tr.
zákona, když vzhledem k neprokázanému nepřímému úmyslu a absenci motivu jeho
jednání, by se mohlo jednat o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr.
zákona.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, přes obsáhlý popis skutku
ohledně opakovaných útoků obviněného údery do hlavy a obličeje poškozené,
spatřují pokus těžké újmy na zdraví v podstatě toliko v tom, že jí nožem s
čepelí délky 14 cm a šířce 2,5 cm bodl do levého podpaží. Tím jí způsobil
bodnou ránu v levém podpaží, která si vyžádala lékařské ošetření (ambulantní) s
dobou léčení nejméně v trvání 14 dnů. Vyplývá to z odůvodnění rozsudku soudu I.
stupně (str. 5), kde sice popisuje závěry znalce z oboru zdravotnictví ohledně
možného mechanizmu vzniku zranění na hlavě a obličeji poškozené, ale možnost
vzniku vážné újmy na zdraví dovozuje jednoznačně pouze z píchnutí nožem do
levého podpaží, kdy se podle znalce jednalo o intenzitu útoku střední až
vysokou, možnost zásahu plíce i komory srdeční byla závislá na ostří nože a
jeho postavení, a k vážnějšímu zranění podle znalce nedošlo jen shodou
okolností, když „potenciál způsobit vážné ohrožení na životě tam byl“. Vzhledem
k těmto závěrům znalce, když také v bytě byla tma, a obviněný tak nemohl útok
nožem přesně cílit, mohlo podle soudu I. stupně skutečně dojít k vážné újmě na
zdraví. Protože obviněný bezprostředně ohrozil životně důležité orgány (plíce,
srdce), dospěl soud I. stupně k závěru, že tyto skutečnosti prokazují úmysl
obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví, když také sám újmou na zdraví
vyhrožoval a k útoku použil nůž. Proto pak pouze obecně konstatoval, že
obviněného „uznal vinným z trestného činu ublížení na zdraví spáchaného ve
stadiu pokusu podle § 8/1 k § 222/1 tr. zákona“.
Pomine-li se skutečnost, že tvrzení soudu I. stupně (ale také soudu odvolacího)
o bezprostředním ohrožení životně důležitých orgánů (plíce, srdce) se málem
blíží pokusu vraždy, tento soud nijak nespecifikoval formu úmyslu obviněného
podle § 4 písm. a), b) tr. zákona a stejně tak nijak nespecifikoval o jaký druh
těžké újmy na zdraví by se mělo jednat ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zákona. Jeho
rozhodnutí je v tomto směru v podstatě nepřezkoumatelné.
Odvolací soud své rozhodnutí z hlediska významného jednání založil v podstatě
na stejných skutečnostech jako soud I. stupně, tj. ohledně hrozící těžké újmy
na zdraví toliko na bodnutí nožem do oblasti podpaží. V jednání obviněného již
shledal jeho srozumění s možným následkem /tj. úmysl nepřímý podle § 4 písm. b)
tr. zákona/, které dovodil ze způsobu provedení činu, kdy se mělo jednat o útok
nožem střední až vysoké intenzity do podpaží, tedy do blízkosti životně
důležitých orgánů, které nebyly zasaženy také v důsledku zhoršeného pohybu
obviněného v důsledku požití většího množství alkoholu.
Nejvyšší soud ale závěry soudů o existenci byť nepřímého úmyslu obviněného
způsobit poškozené bodnutím nožem těžkou újmu na zdraví, považuje za
neodpovídající dosud provedeným důkazům. Lze souhlasit obecně s argumentací
odvolacího soudu, že o úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví vypovídá intenzita
a způsob vedení útoku. Významná je ale také pohnutka pachatele, proč trestný
čin nedokonal, jeho osobnostní vlastnosti a řada dalších okolností včetně těch,
které blíže charakterizují způsob provedení činu, který je dán charakterem a
způsobem použití zbraně, zda byl útok veden nejen proti určité části těla, kde
jsou životně důležité orgány, ale také s jakou intenzitou, z jakého směru,
jakým způsobem držel nůž (zda pouze za rukojeť nebo zda svíral v ruce i
významnou část čepele), jaké zranění bylo způsobeno. Rozhodující pro rozlišení
mezi (tzv. prostým) ublížením na zdraví podle § 221 tr. zákona, a pokusem
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 tr. zákona je
zjištění, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v
podobě těžké újmy na zdraví, tj. zda si záměrně a cílevědomě počínal tak, aby
zamýšlený následek způsobil, nebo jeho vznik musel předpokládat alespoň jako
možný. U nepřímého úmyslu proto nestačí pouze prokázat vědomí pachatele, že
svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale současně také,
že pro případ způsobení tohoto porušení, je s ním srozuměn. Tyto požadavky sice
odvolací soud obecně v odůvodnění rozsudku konstatuje, nedostatečně je ale
aplikoval na konkrétní zjištěné skutečnosti.
Z hlediska pohnutky jednání obviněného soudy zjistily v podstatě malichernou
příčinu v neudělání kávy. Obviněný přitom jakýkoliv motiv k způsobení těžké
újmy na zdraví popírá. Pokud jde o zranění způsobené bodnutím nožem do levého
podpaží, toto je ve výroku o vině popsáno pouze jako bodná rána, která si i s
dalšími zraněními poškozené vyžádala jen lékařské ošetření. K šíři, a zejména k
hloubce a sklonu bodného kanálu, se ale vzhledem k obecnému obsahu lékařské
zprávy nepodařilo nic zjistit. Skutečnost, že bodná rána si nevyžádala
zásadnější chirurgický zákrok s případnou hospitalizací, ale toliko ambulantní
ošetření, nesvědčí pro závěr o hlubším proniknutí nože do těla poškozené, ani o
vysoké intenzitě bodnutí, byť ji znalec hodnotil jako střední až vysokou. Navíc
nelze přehlédnout, že byť se obviněný slovně vyjadřoval k poškozené, že ji
zabije, sám i pouhý úmysl způsobit ji těžké zranění popírá, což koresponduje
nejen s výše uvedenými zjištěními o závažnosti bodné rány, ale také s výpovědí
samotné poškozené. Ta totiž vypověděla nejen to, že po bodnutí jí obviněný
řekl, že je to pouze začátek, jak uvádí soud I. stupně na str. 5 rozsudku, ale
také ji řekl, že „to není hluboko, protože to je jenom počátek“. Samotná
poškozená tak potvrzuje, že se mělo jednat o bodnutí, které obviněný záměrně
korigoval tak, aby nedošlo k jejímu vážnějšímu zranění, přičemž mu objektivně
nic nebránilo, aby v případě opačného úmyslu tento také uskutečnil. Závěr
znalce o tom, že nůž mohl zasáhnout plíce a srdce poškozené, resp. že takový
potenciál tam určitě byl, pak vyznívá spíš hypoteticky při absenci zjištění o
směru a hloubce bodného kanálu, při jednoduchém způsobu ošetření bodné rány, a
v souvislosti s uvedenou výpovědí poškozené. Ta totiž vypověděla, že ji
obviněný bodl nečekaně, a nelze proto dojít k závěru, že byl útok veden s
velkou razancí, ale v důsledku aktivní obrany poškozené byla jeho intenzita
výrazně zmírněna. Pokud by tedy útok byl skutečně veden střední až vysokou
intenzitou, jak uvedl znalec jehož vyjádřením také argumentují soudy obou
stupňů, tak nic nebránilo vzniku závažného zranění poškozené. Absence tohoto
následku pak koresponduje s výpovědí poškozené ohledně vyjádření obviněného, že
to není hluboko, ale také s tou částí její výpovědi z přípravného řízení, kde
uvedla, že obviněný se při bodnutí nijak nerozmachoval, ale šlo o krátký úder
vedený silou. Pokud soud I. stupně argumentoval ohledně možného vzniku vážné
újmy na zdraví poškozené tím, že obviněný nemohl přesně cílit útok nožem,
protože v bytě byla tma, nutno rovněž poukázat na výpověď poškozené v hlavním
líčení, kde uvedla, že do kuchyně šlo pouliční světlo.
Oba soudy rovněž argumentují vyjádřením znalce, že potenciál způsobit vážné
ohrožení na životě v daném případě byl. Tento závěr učinil znalec v hlavním
líčení po předložení předmětného nože, kdy vzhledem k délce čepele konstatoval,
že tento nůž mohl dosáhnout až do srdeční komory, ale záleží na sklonu nože a
na intenzitě (bodnutí). Vzhledem k tomu, že sám znalce uvedl, že se nelze
vyjádřit k hloubce a sklonu bodného kanálu, a nebylo zadokumentováno ani to,
zda byla zasažena kůže a podkoží nebo také sval, nelze jeho vyjádření o
existenci daného potenciálu hodnotit jinak, že jako obecné vyjádření o
potenciálně hrozícím nebezpečí při útoku předmětným nožem. Pro vyjádření
takovéhoto potenciálního ohrožení přitom ve vztahu k útoku obviněného, totiž
neměl odpovídající podklady. Proto se Nejvyšší soud také ztotožnil s námitkou
obviněného, který nesouhlasí se závěrem soudů, že k vážnější újmě na zdraví
poškozené nedošlo jen shodou příznivých okolností.
Soudy tak dospěly k právnímu závěru o existenci nepřímého úmyslu způsobit
poškozené těžkou újmu na zdraví bodnutím nožem do levého podpaží, ale podle
přesvědčení Nejvyššího soudu provedené důkazy pro takový závěr spolehlivě
nesvědčí. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části
tohoto usnesení. Úkolem soudu I. stupně zejména bude, aby v hlavím líčení, z
hlediska rozhodných okolností významných pro posuzování nepřímého úmyslu, blíže
objasnil okolnosti případu ve vztahu k bodnutí nožem, a to jak výslechem
obviněného a poškozené, tak i znalce z oboru zdravotnictví. Své případné závěry
o formě úmyslu (§ 4 tr. zákona), a charakteru těžké újmy na zdraví (§ 89 odst.
7 tr. zákona) pak také řádně odůvodní.
Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 7 Tdo 845/2010
Datum rozhodnutí: 01.09.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 67 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
7 Tdo 845/2010-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. září 2010 v neveřejném zasedání, v
řízení o dovolání obviněného J. M. , které podal proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 31 To
103/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T
223/2009, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. M. nebere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud v řízení o dovolání obviněného, které podal proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2010, sp.
zn. 31 To 103/2010, rozhodl dne 1. 9. 2010 v neveřejném zasedání tak, že zrušil
jak uvedený rozsudek krajského soudu, tak i předcházející rozsudek Okresního
soudu v České Lípě ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 1 T 223/2009, a věc vrátil soudu
I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Protože obviněný v současné době vykonává trest odnětí svobody v trvání 3 let,
který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 2. 2010,
sp. zn. 1 T 223/2009, a zrušením obou rozsudků v této trestní věci pozbyl další
výkon trestu odnětí svobody zákonný podklad, rozhodl Nejvyšší soud současně
podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného tak, že se nebere do vazby.
Přitom vzal v úvahu, že obviněný doposud z uloženého trestu odnětí svobody již
vykonal víc než jednu třetinu a v dalším řízení v této trestní věci nelze
vyloučit mírnější právní kvalifikaci předmětného jednání a uložení mírnějšího
trestu.
Protože Nejvyšší soud neshledal u obviněného ani existenci důvodů vazby podle §
67 tr. ř., když na v této věci zrušený trest má u něj navazovat výkon dalších
pravomocně uložených trestů odnětí svobody (Okresní soud v České Lípě sp. zn.
18 T 158/2009; Okresní soud v Olomouci sp. zn. 6 T 219/2003), rozhodl tak, jak
je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš