7 Tdo 855/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 10. 2002 o dovolání
obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002,
sp. zn. 9 To 223/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod
sp. zn. 2 T 4/2001 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t
á .
Obviněný J. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 9 To 223/2002,
jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání a o odvolání poškozeného proti rozsudku
Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/2001. Dovolání
podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu. Namítl dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Berouně a aby přikázal
Okresnímu soudu v Berouně nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.
zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Podkladem
výroku o vině se stalo zjištění, že obviněný dne 3. 6. 2000 v tělocvičně 2. Z.
š. v B. v průběhu finálového zápasu v basketbalu jako trenér hostujícího
družstva napadl rozhodčího a pořadatele J. P. tak, že ho opakovaně udeřil pěstí
do obličeje, a způsobil mu otřes mozku lehkého stupně, zhmoždění měkkých tkání
v levé spánkové krajině hlavy a na levé tváři a otřes vnitřního ucha
oboustranně s dobou pracovní neschopnosti od 3. 6. 2000 do 14. 6. 2000 a při
pokusu poškozeného zavolat policii a vzájemném přetahování o telefon došlo k
jeho poškození, takže poškozenému tím vznikla škoda ve výši 2 618 Kč.
Dovolání obviněného bylo založeno na námitce, že z jeho strany šlo o nutnou
obranu podle § 13 tr. zák. a že jeho jednání proto nebylo trestným činem. Z
toho obviněný dovozoval, že neměl být uznán vinným. Obviněný namítal, že svým
jednáním odvracel útok poškozeného proti hráči družstva K.
Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o
nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že předpokladem toho, aby jednání
obviněného mohlo být posouzeno jako nutná obrana, je to, že tímto jednáním
obviněný odvracel ú t o k , který přímo hrozil nebo trval. Tak tomu ovšem v
posuzovaném případě podle zjištění soudů nebylo. Krajský soud v Praze vycházel
ze zjištění, že v průběhu utkání hráč K. L. H. (syn obviněného) a hráč B. V. L.
měli kolizi, kterou poškozený J. P. jako rozhodčí (a současně funkcionář
družstva B.) řešil jednak napomenutím hráče L. H. a jednak hrozbou jeho
fyzického napadení, protože nad ním máchal rukama. Podle dalších zjištění, z
nichž Krajský soud v Praze vycházel, na místo jako první přiběhl svědek P. R.
(druhý trenér družstva K.) a jako druhý přiběhl svědek M. L. (trenér družstva
B.), přičemž svědek P. R. chytil poškozeného J. P. za ruku, protože nabyl
dojmu, že poškozený chce napadnout hráče L. H. Podle zjištění Krajského soudu v
Praze došlo teprve v tomto stadiu k zásahu obviněného proti poškozenému.
Krajský soud v Praze tedy neposoudil jednání obviněného jako nutnou obranu
proto, že v době jednání obviněného útok ze strany poškozeného tu nebyl ani
přímo nehrozil.
Rozhodnutí Krajského soudu v Praze je v souladu s ustanovením § 13 tr. zák.,
protože pokud tento soud vycházel ze zjištění, že v době činu obviněného útok
poškozeného již přímo nehrozil ani netrval, protože byl zastaven svědkem P. R.,
je vyloučeno posuzovat věc tak, že obviněný odvracel útok. Nutná obrana nemá
místa, jestliže v době jednání, které se z hlediska podmínek nutné obrany
posuzuje, chybí přímo hrozící nebo trvající útok. O nutnou obranu nejde,
jestliže posuzované jednání je reakcí na útok, který již byl zastaven či
odvrácen.
Za situace, kdy tu nebyl přímo hrozící nebo trvající útok, je námitka
obviněného ohledně nutné obrany zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud proto
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného, která se odvíjí
od námitky, že k zastavení a odvrácení útoku poškozeného museli přispět oba
trenéři družstva K., tj. obviněný a dále i svědek P R. Jde totiž o s k u t k
o v o u námitku, která stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Takto vymezený dovolací důvod znamená, že v dovolání
je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutkového stavu, jak byl
zjištěn soudem, ale není možné namítat nesprávnost samotných skutkových
zjištění, způsob hodnocení důkazů apod. Citované ustanovení tedy připouští p
r á v n í námitky vázané ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, nikoli
skutkové námitky. Uvažovaná námitka obviněného není právní, nýbrž skutkovou
námitkou, protože jinou právní kvalifikaci skutku spojuje se změnou skutkového
stavu zjištěného soudem, resp. protože se domáhá změny skutkových zjištění
soudu. To však ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec