7 Tdo 862/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. srpna 2006 v neveřejném
zasedání dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněných Ing. O. F., A. P., a
Ing. L. P., podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února
2006, sp. zn. 5 To 1/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 45 T 32/98, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. O. F., A. P. a
Ing. L. P. odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T
32/98, byli obvinění Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. uznáni vinnými za
jednání popsané pod bodem 1/ rozsudku trestným činem zkrácení daně, poplatku a
podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění
zák. č. 265/2001 Sb. a obviněný Ing. O. F. sám pod bodem 2/ rozsudku trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č.
265/2001 Sb. Ve velmi zkráceném znění spočívala jejich trestná činnost v tom,
že v roce 1993 společně se záměrem vyhnout se daňové povinnosti a tím se
obohatit, za pomoci zfalšovaných dokladů prodali velké množství (blíže
specifikované v cit. rozsudku) lehkého topného oleje jako motorovou naftu a
zkrácením spotřební daně a daně z přidané hodnoty poškodili český stát o
celkovou částku 10.550.672,- Kč a trestná činnost Ing. O. F. v bodě 2/ v tom,
že v tomtéž roce prodal jistému podnikateli 59,4 tun ropných derivátů v hodnotě
991.002,- Kč, ačkoli věděl, že jejich majitelem není on, nýbrž jiný subjekt. Za
to byl obviněný Ing. O. F. podle § 148 odst. 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 7 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího
prodeje a prodej na dobu 10 let. Obviněný A. P. byl podle § 148 odst. 4 tr.
zák. č. 265/2001 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let
nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na
dobu 8 let. Obviněný Ing. L. P. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. č.
265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody na 6 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě
za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byla obviněnému Ing. O. F. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody
poškozené společnosti O., D., a. s., částku ve výši 991.002,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání státního zástupce a všech tří
obviněných proti výše citovanému rozsudku krajského soudu rozsudkem ze dne 27.
dubna 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek
částečně zrušil, a to ohledně všech obviněných ve výroku o vině pod bodem 1/,
ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody. Pod bodem II. rozsudku
podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. O. F., A. P. a
Ing. L. P. uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve
znění zák. č. 265/2001 Sb. Za uvedený trestný čin a dále i za trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č.
265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku pod bodem 2/
nezměněn, byl obviněný Ing. O. F. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve
znění zák. č. 265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl zároveň uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za
účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 10 let. Obviněný A. P. byl podle § 148
odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl rovněž uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího
prodeje a prodej, a to na dobu 8 let. Obviněnému Ing. L. P. byl podle § 148
odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., uložen trest odnětí svobody v
trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl také uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a
prodej, a to na dobu 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. O.
F. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti O., D., a.
s., se sídlem O.-M. O., částku ve výši 991.002,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To
111/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004,
sp. zn. 45 T 32/98, podali obvinění Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. dovolání, o
kterých rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7. 12. 2005, sp.
zn. 7 Tdo 1324/2005-I, tak, že podle ustanovení § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu a všechna na něj navazující rozhodnutí a podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, když dovolání obviněných podané z důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal důvodným. Naproti
tomu dovolání obviněných opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněnými.
Nejvyšší soud České republiky dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že v
projednávané věci došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení a tím i k porušení
práva obviněných, aby byla jejich věc projednána v přiměřené lhůtě, které je
nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). V té souvislosti poukázal
na to, že „obvinění bylo sděleno obviněnému Ing. O. F. dne 11. 10. 1994, 12.
10. 1994 a 1. 2. 1995, obviněnému A. P. dne 13. 11. 199 a obviněnému Ing. L. P.
dne 13. 11. 1995. Dne 20. 1. 1997 byla na všechny tři obviněné podána obžaloba,
přičemž v mezidobí (tedy od sdělení obvinění do podání obžaloby) nelze shledat
průtahy v řízení vzhledem k rozsahu projednávané věci, neboť bylo nutno
vyslechnout větší množství svědků a opatřit důkazy. Od podání obžaloby do dne
26. 3. 1998, kdy došlo k jejímu zpětvzetí, v této trestní věci neprobíhalo
žádné šetření (tj. 14 měsíců). Od nového podání obžaloby dne 18. 12. 1998 do
nařízení 1. hlavního líčení dne 11. 10. 2002 pak uplynuly téměř 4 roky (46
měsíců). Z přípisů na č. l. 2648 ze dne 5. 11. 1999, č. l. 2653 ze dne 18. 9.
2000, 10. 11. 2000, se podává, že věc nebyla nařízena s ohledem na počet
vazebních věcí, které se v senátu t. č. vyřizují a nelze sdělit ani
předpokládaný termín hlavního líčení. Z uvedeného je zřejmé, že v této trestní
věci lze spatřovat průtahy v řízení zapříčiněné hlavně Krajským soudem v
Ostravě v celkové délce přibližně 60 měsíců“.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále podrobně rozvedl proč tato skutečnost
nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání obviněných a s odvoláním na
judikaturu Ústavního soudu uvedl, že by měla být promítnuta do posouzení stupně
společenské nebezpečnosti činu obviněných jako materiální podmínky odůvodňující
užití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a následného určení odpovídajících
trestů. Vrchnímu soudu pak připomněl nutnost v rozhodnutí zdůraznit, že
obviněným se promítnutím nepřiměřené délky řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy do
mírnější právní kvalifikace a tím i do nižší výměry trestu poskytuje přiměřené
zadostiučinění, jaké se jinak v praxi Evropského soudu pro lidská práva
vyjadřuje v penězích.
Po zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení ve věci opětovně rozhodoval o podaných
odvoláních všech tří obviněných Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne
1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 1/2006, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 32/98 ze dne 23. 4. 2004 v
celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing.
O. F., A. P. a Ing. L. P. při nezměněném popisu skutků uznal vinnými trestným
činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1,
odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a Ing. O. F.
též trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve znění zák.
č. 265/2001 Sb. Za to obviněnému Ing. O. F. uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák.
za současného přihlédnutí k § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 5 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let.
Obviněným A. P. a Ing. L. P. shodně uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák. tresty
odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou a zákazu
činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák spočívající v zákazu
podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu šesti
let. Výrok o náhradě škody byl shodný s výrokem v dříve zrušeném rozsudku.
Při rozhodování o vině obviněných odvolací soud podle odůvodnění rozsudku
vycházel z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7
Tdo 1324/2005-I a s ohledem na znění ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. neshledal
materiální podmínky pro použití vyšších trestních sazeb u všech tří obviněných.
Při hodnocení okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby ve smyslu
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. tak vzal v úvahu, že zjištěná nepřiměřená
délka trestního stíhání společenskou nebezpečnost projednávaného trestného činu
podstatně snižovala, což bylo nutno promítnout do mírnější právní kvalifikace a
v důsledku toho i do nižší výměry trestu. Tak bylo obžalovaným poskytnuto
přiměřené zadostiučinění, jaké se jinak v praxi Evropského soudu vyjadřuje v
penězích. Na druhou stranu nepřehlédl, že obžalovaní se protiprávního jednání
dopustili více útoky proti majetku, a to formou úmyslu přímého, přičemž jednali
v zištném motivu, plánovitě a po rozdělení úloh tak, aby ztížili odhalení
jejich protiprávního jednání, přičemž jimi způsobená škoda více než 2x
přesahovala hranici škody velkého rozsahu, k protiprávnímu jednání se nikdy
nedoznali a tudíž ho nemohli ani upřímně litovat, což ztěžuje možnost jejich
nápravy. Poukázal i na skutečnost, že způsobená škoda v době činu představovala
vzhledem k ekonomickým proměnám společnosti podstatně vyšší prospěch
obžalovaných než v současné době.
Dne 9. 5. 2006 podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch všech
tří obviněných, neboť podle jejího mínění rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
sp. zn. 5 To 1/2006 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je tedy
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítla,
že v žádném z dosud jí známých rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu
(vyjma 7 Tdo 1324/2005-I), není uvažováno o promítnutí porušení práva na
spravedlivý proces do výroku o vině. Pokud by se tak navíc mělo stát způsobem
zvoleným Vrchním soudem v Olomouci, tedy užitím mírnější právní kvalifikace s
přihlédnutím k § 88 odst. 1 tr. zák., šlo by o nepřípustné rozšíření hledisek
společenské nebezpečnosti nemající oporu v platném zákoně a jsoucí v příkrém
rozporu s ustáleným teoretickým a praxí jednoznačně vnímaným pojetím
materiálního znaku trestného činu. Dále uvedla, že ani eventuální neodůvodněné
časové prodlevy orgánů činných v trestním řízení mající za následek porušení
práva na spravedlivý proces nemohou mít jakýkoliv vliv na materiální korektiv
deliktu. Kritéria pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost
vyjmenovaná v § 3 odst. 4 tr. zák. podle jejího názoru není možné doplnit
momentem průtahů v trestním řízení jakožto hlediskem snižujícím stupeň
společenské nebezpečnosti, neboť jde o okolnost nezávislou na vůli pachatele,
která navíc nemá jakýkoliv vztah k jeho jednání ani následkům z něj plynoucím.
A konečně, odvolací soud podle nejvyšší státní zástupkyně nevycházel z právních
názorů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.: 7 Tdo 1324/2005–I ze dne
7. 12. 2005, jak je ostatně zřejmé z toho, že neshledal materiální podmínky pro
použití vyšších trestních sazeb zakotvené v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
nejen u trestného činu podle § 148 tr. zák. kladeného za vinu všem třem
obviněným, jak to požadoval dovolací soud, ale i u trestného činu podvodu podle
250 tr. zák. kladenému za vinu pouze obviněnému Ing. O. F. Své dovolání
uzavřela nejvyšší státní zástupkyně s tím, že vrchní soud nepostupoval v
souladu se zákonem, pokud objektivně zjištěné průtahy v řízení hodnotil jako
jedno z kritérií materiálního korektivu trestného činu a v rozporu s hmotným
právem posoudil jednání obviněných podle mírnější právní kvalifikace, než se
mělo stát. Došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného skutku. Navrhla
proto, aby Nejvyšší soud ČR v neveřejném zasedání zrušil podle § 265k odst. 1,
odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu nejen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp.
zn.: 5 To 1/2006 ze dne 1. 2. 2006, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu, aby věc
znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání, pokud Nejvyšší soud shledá, že ji lze rozhodnout způsobem
předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dne 19. 5. 2006 podali u Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím svých
obhájců společné dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To
1/2006 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 32/98 ze
dne 23. 4. 2004 obvinění Ing. O. F. a A. P. Dovolání opírající se formálně o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však směřovalo konkrétně proti výroku
o trestu a náhradě škody. Namítali, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl u Ing. O.
F. o mírnější kvalifikaci i u trestného činu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.
zák., avšak trest mu uložil, byť jako úhrnný, na dolní hranici zákonné trestní
sazby trestného činu podle § 148 odst. 4 tr. zák. Odvolací soud si dle jejich
přesvědčení vůbec nepřipustil, že by se mohl při úvahách o účelu trestu zabývat
například rozsahem zvláštní zátěže, jíž byli vystaveni v souvislosti s délkou
trestního řízení, a také tím, zda je nezbytné před těmito konkrétními
pachateli, u nichž lze předmětný skutek považovat za ojedinělý exces z jinak
řádného způsobu života, chránit společnost. Nezabýval se ani otázkou reálné
účinnosti uložených trestů ve směru výchovného působení na obviněné, jakož i
ostatní členy společnosti. Dovolatelé dále upozornili na skutečnost, že ačkoliv
senát Nejvyššího soudu po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a příkazu,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, zároveň rozhodl, že
dovolatelé se neberou do vazby, odvolací senát rozhodl o zamítnutí žádosti o
zrušení peněžitých záruk, čímž nejenže nerespektuje vyslovený právní názor a
rozhoduje tak v rozporu se zákonem, ale navíc udržuje protiprávní stav, který
založila předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě tím, že nerozhodla o
vrácení peněžitých záruk, ač po dodání obviněných do výkonu trestu, kteří navíc
přestože požádali o odklad výkonu trestu, o němž nerozhodla a ač se zdržovali v
místě trvalých bydlišť a na svém pracovišti, nařídila jejich dodání do výkonu
trestu. Dovolatelé se tedy domnívají, že odvolací soud ve svém rozhodnutí o
trestu porušil ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a u obviněného Ing. O. F. též
ve výroku o náhradě škody, protože mu uložil uhradit O. D., a. s., 991.002,-
Kč, ač byl informován, že škoda již byla uhrazena, a vytvořil tak nový exekuční
titul. Vzhledem k uvedenému navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení
§ 265k odst. 1 tr. ř. napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a
rozsudku Krajského soudu v Ostravě a též vadné řízení jim předcházející, podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu v
potřebném rozsahu projednal a rozhodl a dále aby podle § 265o odst. 1 tr. ř.
předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí z rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 1/2006 ze dne 1. 2. 2006.
Dne 29. 5. 2006 podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 1/2006 ze dne 1. 2. 2006 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 32/98 ze dne 23. 4. 2004 také
obviněný Ing. L. P. Dovolání podané z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. směřovalo rovněž proti výroku o trestu v rozsahu, který
se týká jeho osoby. Dovolatel předem uvedl, že postup odvolacího soudu při
ukládání trestu resp. výsledek tohoto postupu v podobě uloženého nepodmíněného
trestu odnětí svobody je v podstatném rozporu s ustanoveními § 23 odst. 1 a §
31 odst. 1 tr. zák. Konkrétně namítl, že Vrchní soud v Olomouci ve svém
rozhodnutí ze dne 1. 2. 2006 nezohlednil skutečnost konstatovanou a zdůrazněnou
v usnesení Nejvyššího soudu, totiž že v případě všech tří obviněných zjištěná
nepřiměřená délka trestního stíhání podstatně snižovala společenskou
nebezpečnost projednávaného trestného činu, ani závěry vyslovené v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, přestože z něj
několikrát citoval. Názoru Nejvyššího soudu vyhověl odvolací soud dle mínění
dovolatele formálně v tom směru, že změnil právní kvalifikaci trestného činu a
uznal dovolatele vinným toliko trestným činem dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., tedy nekvalifikoval stíhaný skutek podle nejpřísnější
kvalifikované skutkové podstaty, avšak tuto skutečnost náležitě nepromítl do
výše a způsobu ukládaného trestu odnětí svobody, když dovolateli uložil trest
zcela těsně pod jednou polovinou zákonné trestní sazby od jednoho roku až do
osmi let. Přitom si vybral k hodnocení jen ta kritéria, která se mu hodila pro
odůvodnění trestu ukládaného s hypertrofovanou jedinou složkou účelu trestu, a
sice individuální represe. Nezohlednil, že obviněný nebyl nikdy předtím trestán
a po spáchání skutku vedl řádný život, ani to, že s přechodem do starobního
důchodu vypořádal beze zbytku své závazky vůči státu plynoucí z jeho dosavadní
podnikatelské činnosti. A konečně nepřihlédl ani k vazbě dovolatele k místu
trvalého bydliště především s ohledem na zdravotní stav jeho nemocné manželky,
jíž poskytuje každodenní podporu. K argumentům odvolacího soudu, jež
zdůrazňují, že se trestnou činností obohatil, dovolatel podotknul, že
neexistuje – a ani nemůže existovat - žádný důkaz o tom, že by se podílel na
případném výtěžku ze stíhaného skutku a prohlásil, že se na žádném takovém
výtěžku nepodílel a že ani nemá povědomost o jeho případné existenci. Znovu
rovněž poukázal na dobu, jež uplynula od doby spáchání stíhaného skutku a
vyjádřil názor, že by se soudy měly tímto časovým odstupem (bezmála třinácti
let) zaobírat a hodnotit jej ve vztahu k tomu, jaký vliv na něj může uložený
trest po takové době mít.
Dovolatel se domnívá, že by v jeho případě požadavkům
účelu a výměry trestu za současného kompenzování evidentního výrazného porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě odpovídalo uložení podmíněného
trestu, byť za současného vyslovení dohledu, a uložení trestu zákazu činnosti i
na delší dobu, a proto alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání z
výše uvedených důvodů podle ustanovení § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil
napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 To 1/2006, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle
ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby po zrušení dovoláním
napadené části rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1
tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem sám. Dovolatel rovněž ve smyslu ustanovení §
265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon
rozhodnutí z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 1/2006 ze dne 1. 2. 2006.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podaným
dovoláním obviněných Ing. O. F. a A. P. zaujal stanovisko, podle nějž tato
dovolání byla ve skutečnosti podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř., protože ve vztahu k výrokům o uložení trestu, které byly podáním
mimořádného opravného prostředku napadeny, a s přihlédnutím ke způsobu, jaký
dovolatelé zvolili, přichází v úvahu toliko uplatnění dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž dovolacím
důvodem tu je jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení
přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod tedy
není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřený či příliš
přísný, dostatečně nevystihuje okolnosti svědčící ve prospěch obviněných apod.
I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu
trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání
trestu, není tato skutečnost dovolacím důvodem v případě, že byl uložen
přípustný druh trestu ve výměře stanovené v rámci zákonné trestní sazby.
Námitky obviněných nelze uplatnit ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné
než právní kvalifikace skutku, a sice proto, že pokud zákon ve vztahu k výroku
o trestu výslovně stanoví dovolací důvod jen podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebo podle § 265b odst. 2 tr.
ř., znamená to „a contrario“ tolik, že z jiných než těchto důvodů nelze výrok o
trestu dovoláním napadat. Jinak by totiž naznačené námitky proti výroku o
trestu, které naplňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
resp. podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebo podle § 265b odst. 2 tr. ř.
byly zcela pokryty již dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
navíc by se to vymykalo povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství poukázal na to, že obviněným
byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v ustanovení §
148 odst. 3 tr. zák. a § 49 odst. 1 tr. zák. Dovolatelé deklarovali dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak své dovolání opřeli o
námitky, které tento dovolací důvod nenaplňují. Dále uvedl, že z kontextu
námitek obsažených v dovolání lze usoudit, že v trestním řízení proti
obviněnému Ing. O. F. stran povinnosti k náhradě škody mohlo dojít pouze k
pochybení při aplikaci procesních norem (§ 44 odst. 3 tr. ř., popřípadě též §
206 odst. 3, odst. 4 tr. ř.), na jejichž užití se dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje. Své vyjádření k dovoláním Ing. O. F. a A.
P. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uzavřel s tím, že
obvinění napadenému rozsudku ani řízení, jež mu předcházelo, nevytkli žádnou
vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání v §
265b odst. 1 tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z
jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.,
pokud by Nejvyšší soud shledal, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je
specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. V zásadě
stejné stanovisko zaujal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i k
dovolání obviněného Ing. L. P. Tomu odpovídá i ve vyjádření užitá argumentace
a formulace návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které jsou v podstatě shodné
s jeho výše uvedeným vyjádřením k dovoláním obviněných Ing. O. F. a A. P.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných i nejvyšší
státní zástupkyně jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas
oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst.
1 tr. ř.
Při rozhodování o dovolání nejvyšší státní zástupkyně se Nejvyšší soud nejprve
zabýval otázkou, zda v projednávané věci skutečně došlo k nepřiměřeným
průtahům. V předchozím usnesení Nejvyššího soudu v této věci (7 Tdo 1324/2005-
I), byly tyto průtahy podrobně specifikovány i s tím, kdo za tyto průtahy
zodpovídal (viz str. 3 tohoto rozsudku).
Z uvedeného je zřejmé, že v projednávaném případě došlo k neodůvodněným a
obviněnými nezaviněným průtahům v řízení a tím, k porušení práva na přiměřenou
délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což je pro soud zpravidla důvodem
pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. V citovaném usnesení Nejvyššího
soudu v této věci v němž byly plně akceptovány závěry plynoucí z nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, bylo též vysvětleno, že soudy prvního a
druhého stupně v projednávané věci nepochybily, pokud z výše uvedeného důvodu
trestní stíhání obviněných nezastavily.
Zbývá posoudit jaké další prostředky soudům zbyly, aby v této věci nezůstalo u
planého konstatování porušení základního práva na přiměřenou délku řízení ve
smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V projednávané věci po právem odmítnutém požadavku
na zastavení trestního stíhání zbyla jediná možnost a to promítnutí kompenzace
do trestu jeho zmírněním (viz cit. nález Ústavního soudu).
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud bez
přihlédnutí k existujícím značným průtahům v řízení, které obvinění nezavinili
a soud je vůbec nekonstatoval, vyměřil za trestné činy, jimiž je uznal vinnými,
tresty odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou u obviněného F. na 7
let a obviněných P. a P. na 6 let, které doplnil tresty zákazu činnosti u
obviněného F. na 10 let a obviněných P. a P. na 8 let.
Ze správnosti těchto trestů za použití právní kvalifikace uvedené v rozsudku
krajského soudu bylo proto nutno vycházet při úvahách o způsobu kompenzace za
porušení pravidla přiměřené délky řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Jako jediný způsob výslovně neodporující platným ustanovením trestního zákona a
trestního řádu shledal Nejvyšší soud aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
Námitky nejvyšší státní zástupkyně uvedené v jejím dovolání, argumentující
nemožností promítnout porušení práva na spravedlivý proces do výroku o vině a
nesprávností úvah, že délka řízení nemůže mít vliv na stupeň společenské
nebezpečnosti, nemohl pak akceptovat.
Předně je nutno zdůraznit, že v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. jsou uvedeny
okolnosti (kritéria) spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
pouze příkladmo. V konkrétním případě se tyto okolnosti mohou jevit jako
polehčující a přitěžující okolnosti, ale mohou to být též okolnosti, jež
nejsou nikde v trestním zákoně uvedeny. Nemůže být rovněž pochybností o tom, že
uplynutí doby od spáchání trestného činu do rozhodování soudu o vině pachatele
má vliv na nebezpečnost trestného činu pro společnost, s tím, že vzhledem ke
změnám nastalým v této době dochází nejen k jejímu zmenšení, ale dokonce až k
jejímu zániku. Na tom jsou založena ustanovení trestního zákona o zániku
trestnosti a trestu.
Je tudíž zřejmé, že a priori není vyloučeno při případné aplikaci ustanovení §
88 odst. 1 tr. zák. vzít v úvahu, že okolnost podmiňující použití vyšší
trestní sazby (v projednávaném případě výše škody přes 10,5 mil. Kč) pro svoji
závažnost v konkrétním případě podstatně nezvyšuje nebezpečnost trestného činu
pro společnost, třeba právě proto, že od spáchání trestného činu do projednání
věci soudem uplynula bez zavinění obviněného delší doba.
Vrchní soud v Olomouci zjevně plně nepochopil obsah dřívějšího rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci a pokyny v něm obsažené. V napadeném rozhodnutí
sice dostál požadavku poskytnout obviněným přiměřenou kompenzaci za porušení
práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, učinil tak
však způsobem, jenž mu je dovoláním nejvyšší státní zástupkyně právem vytýkán,
byť se všemi jejími výtkami Nejvyšší soud nemůže souhlasit. Na str. 12 – 13
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I byly zevrubně vysvětleny
jeho názory na posuzování stupně společenské nebezpečnosti projednávaných
trestných činů i na eventuální možnost aplikace ustanovení § 88 tr. zák. v
projednávané věci. Je nadbytečné je zde znovu opakovat.
Nebude však na škodu znovu ocitovat alespoň podstatnou část nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž bylo uvedeno, že „z hlediska maxim právního
státu je nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva,
avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních
práv jednotlivce“. Dále že „Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská
práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku
řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé
zadostiučinění. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro
lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního
státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu,
současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Důsledně vzato tuto povinnost
vzhledem ke svým výše uvedeným oprávněním ani vyvodit nemohly. Naopak však
takové formy kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou
nápravu porušení práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo
porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění
trestu uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v.
SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy
při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13).
Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva zato, že smluvní stát
poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že
stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a
tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck
v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva
na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše
trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce
postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla
existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem
konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již
kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li
splněna taková podmínka, Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6
odst. 1 Úmluvy nebyl porušen“.
Vycházeje z výše uvedených kautel je zřejmé, akceptujeme-li správnost výměry
trestu uloženého obviněnému F. odvolacím soudem, s níž se Nejvyšší soud
ztotožňuje z důvodů v napadeném rozhodnutí uvedených, že použití ustanovení §
88 odst. 1 tr. zák. k dosažení žádaného cíle (zmírnění trestu odnětí svobody) u
něj nebylo nutné. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č.
265/2001 Sb., jímž ho krajský soud uznal vinným, je ohrožen trestní sazbou 5 až
12 let odnětí svobody. Podle § 148 odst. 4 cit. zák. mu krajský soud vyměřil 7
let odnětí svobody. Odvolací soud mu jako kompenzaci za porušení práva na
projednání věci v přiměřené době slevil z tohoto trestu 2 roky a uložil mu
trest 5 let odnětí svobody, tedy v rámci zákonné trestní sazby podle odst. 4.
Téhož cíle by dosáhl uložením trestu na samé dolní hranici této trestní sazby,
k čemuž by jinak vzhledem ke všem okolnostem (viz odůvodnění trestu v napadeném
rozsudku) evidentně nebyl důvod. Tím méně pak byl důvod pro použití § 88 odst.
1 tr. zák. u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák., když za tento trestný čin mu mohl být uložen trest 2 – 8 let odnětí
svobody a uložením úhrnného trestu 5 let odnětí svobody byly splněny podmínky
pro ukládání trestu za více trestných činů podle § 35 odst. 1 tr. zák.
Jinak je tomu u obviněných P. a P., kteří byli rozsudkem soudu prvního stupně
uznáni vinnými jen trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č.
265/2001 Sb. Vycházejíc z úvahy, že jako přiměřenou kompenzaci za porušení
práva na projednání věci v přiměřené době je i u těchto obviněných nutno
považovat zmírnění trestu alespoň o dva roky odnětí svobody, což z důvodů v
napadeném rozsudku uvedených Nejvyšší soud rovněž akceptuje, je zřejmé, že nový
trest nemohl být uložen podle § 148 odst. 4 tr. zák. Použití ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák. odvolacím soudem zde proto bylo na místě a v souladu se
závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 7. 12.
2005.
Byť kompenzaci zmírněním trestu obviněného Ing. O. F. nebylo nutno provést
způsobem, jakým to učinil vrchní soud v napadeném rozhodnutí, nepovažuje
Nejvyšší soud toto pochybení za tak závažné, aby to odůvodňovalo opětovné
zrušení napadeného rozhodnutí a tím další prodloužení již tak neúměrně dlouho
trvajícího trestního stíhání tohoto obviněného. Dovolání nejvyšší státní
zástupkyně proto shledal zjevně neopodstatněným a proto je podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním
obviněných Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P., jejichž obsah byl výše obšírně
citován, jsou plně souladná se zákonem a proto na argumentaci v těchto
vyjádřeních Nejvyšší soud odkazuje, s tím, že rovněž dospěl k závěru, že
obvinění nevytkli napadenému rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo,
žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů
dovolání, uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který
svá dovolání opírali), proto dovolání všech tří obviněných podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl.
Ve shodě s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl,
jak o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, tak o dovoláních obviněných, v
neveřejném zasedání.
Závěrem pro úplnost dlužno dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neodložil
výkon uložených trestů odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř., protože k
tomu neshledal zákonné důvody.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)
V Brně dne 16. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik