7 Tdo 88/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 3. 2010 o dovolání
obviněného Ing. J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10.
2009, sp. zn. 9 To 599/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 2 T 36/2008 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. T. o d m
í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, byl
obviněný Ing. J. T. uznán vinným pokusem trestného činu maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
(zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen
podle § 171 odst. 2 tr. zák., § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.
k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody
stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na 4 měsíce.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že
obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti B. D. , a. s., se
pokusil odstranit majetek této společnosti, neboť dne 7. 5. 2007 za tuto
obchodní společnost uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností E. , s. r. o.,
ohledně prodeje nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 621 v
katastrálním území H. za částku 55.455.000,- Kč s tím, že návrh na vklad
vlastnického práva obchodní společnosti E. , s. r. o., do katastru nemovitostí
byl dne 10. 5. 2007 doručen Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Hodonín, i když Okresní soud Brno-venkov usnesením ze
dne 28. 3. 2007, sp. zn. 19 Nc 5458/2007, vydaným podle vykonatelného
rozhodčího nálezu Mgr. Lucie Jamborové ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 1438/07,
rozhodl o vymožení pohledávky Města Oslavany jako oprávněného ve výši
2.250.000,- Kč s příslušenstvím proti obchodní společnosti B. D. , a. s., a
proti další akciové společnosti, v níž byl obviněný předsedou představenstva,
jako povinným, přičemž podle bodu IV citovaného usnesení nesměl žádný z
povinných po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem a toto usnesení
bylo spolu s exekučními příkazy obviněnému doručeno dne 29. 3. 2007 exekutorem.
Podle dalších zjištění Městského soudu v Brně nedošlo ke zcizení nemovitostí
podle kupní smlouvy z toho důvodu, že katastrální úřad dne 11. 7. 2007 zamítl
návrh na vklad vlastnického práva.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zahrnul námitky směřující proti tomu, že
Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením ve veřejném zasedání, které
konal v jeho nepřítomnosti. V tomto postupu Krajského soudu v Brně spatřoval
porušení ustanovení § 205 odst. 2 tr. ř., § 202 odst. 2 tr. ř. a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. spojil námitky uplatněné v tom smyslu, že z jeho strany nešlo o
trestný čin, resp. pokus trestného činu. V tomto ohledu zdůraznil, že kupní
smlouva byla absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. a jako
taková nemohla způsobit žádné porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním
právem. Kromě toho namítl, že jeho jednání nesměřovalo k poškození Města
Oslavany jako oprávněného, ale naopak k uspokojení jeho pohledávky, a toto
tvrzení podepřel tím, že v kupní smlouvě bylo ujednání, podle něhož kupující
poukáže část kupní ceny ve výši 3.000.000,- Kč nejpozději do 30. 8. 2007 na
účet Města Oslavany. Vytkl, že ačkoli pohledávka oprávněného činila asi
2.000.000, Kč, exekuce směřovala proti majetku v hodnotě přes 50.000.000,- Kč.
Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou
soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ustanovení § 205 odst. 2 tr. ř., § 202 odst. 2 tr. ř., jejichž porušení
obviněný namítl ve vztahu k postupu Krajského soudu v Brně, se netýkají
veřejného zasedání, nýbrž hlavního líčení. Citovaná ustanovení nejsou
aplikovatelná na veřejné zasedání ani prostřednictvím ustanovení § 238 tr. ř.,
neboť toto ustanovení spojuje přiměřené užití ustanovení o hlavním líčení jen s
veřejností, řízením, počátkem a odročením veřejného zasedání. Pokud jde o
přítomnost při veřejném zasedání, má trestní řád zvláštní úpravu v ustanovení §
234 tr. ř., která je ve vztahu k veřejnému zasedání konaném o odvolání doplněna
ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř. Z těchto ustanovení vyplývá, že odvolací soud
nemůže konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného pouze tehdy, jestliže
obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody (ledaže by obviněný
výslovně prohlásil, že se účasti při veřejném zasedání vzdává). To znamená, že
pokud obviněný není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může
odvolací soud při splnění podmínky včasného předvolání, příp. vyrozumění (§ 233
odst. 1, 2 tr. ř.) konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného zásadně
kdykoli bez ohledu na to, co je důvodem nepřítomnosti obviněného a zda se
obviněný případně omluvil.
Krajský soud v Brně konal veřejné zasedání, v němž rozhodl napadeným usnesením,
za situace, kdy obviněný byl k veřejnému zasedání řádně a včas předvolán v
souladu s ustanoveními § 233 odst. 1, 2 tr. ř. Pro úplnost lze dodat, že
obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, což by mohlo být z
hlediska trestního řádu jediným důvodem vylučujícím konání veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného (§ 263 odst. 4 tr. ř.). Postupem Krajského soudu v
Brně nebylo porušeno žádné ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného
ve veřejném zasedání. Okolnost, že obviněný se omluvil, požádal o odročení
veřejného zasedání a předložil doklad o své pracovní neschopnosti, nemá v
uvažovaném ohledu žádný význam.
Postup odpovídající trestnímu řádu musí zároveň respektovat také ústavně
garantovaná práva obviněného. Proto vyvstává otázka, zda konání veřejného
zasedání, v němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením, nebylo porušením
ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto
ustanovení má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho
přítomnosti.
V posuzovaném případě bylo ve veřejném zasedání, které konal Krajský soud v
Brně dne 1. 10. 2009, jen vyhlášeno napadené usnesení. Ve skutečnosti šlo o
odročené veřejné zasedání. Původně se veřejné zasedání konalo dne 26. 2. 2009 a
tomuto veřejnému zasedání byl obviněný přítomen s tím, že měl reálnou možnost
vyjádřit se k projednávané věci, přednést své návrhy atd. Této možnosti
obviněný také využil. Lze konstatovat, že ve veřejném zasedání konaném dne 26.
2. 2009 byla věc před Krajským soudem v Brně jako odvolacím soudem meritorně v
celém rozsahu projednána až na to, že nebylo vyhlášeno rozhodnutí. Obviněný
totiž v průběhu veřejného zasedání uplatnil návrh týkající se vyloučení soudce
Krajského soudu v Brně a návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Brně a na její
přikázání jinému krajskému soudu. Za tohoto stavu bylo veřejné zasedání
odročeno za tím účelem, aby věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci
jednak k rozhodnutí o stížností obviněného proti usnesení, že soudce Krajského
soudu v Brně není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní
věci, jednak k rozhodnutí o návrhu obviněného na odnětí věci Krajskému soudu v
Brně a na její přikázání jinému krajskému soudu. Poté, co Vrchní soud v
Olomouci rozhodl o zamítnutí stížnosti obviněného, a poté, co rozhodl, že věc
se Krajskému soudu v Brně neodnímá, došlo k tomu, že Krajský soud v Brně
nařídil veřejné zasedání na 1. 10. 2009, v němž v podstatě jen vyhlásil
napadené usnesení. V tomto veřejném zasedaní zejména nebyly prováděny žádné
důkazy ani jiné úkony, kterými by bylo napadené usnesení nějak obsahově či
jinak meritorně podmíněno. Pokud Krajský soud v Brně konal veřejné zasedání dne
1. 10. 2009 v nepřítomnosti obviněného, evidentně nešlo o stav, který by
spočíval v tom, že by obviněnému bylo znemožněno před odvolacím soudem osobně
vystupovat, vyjádřit se k věci, učinit návrhy potřebné pro uplatnění práva na
obhajobu apod. Rozhodně tedy nešlo o takový zásah do ústavně garantovaného
práva na projednání věci ve vlastní přítomnosti, který by se nějak dotýkal
celkového charakteru procesu jako procesu spravedlivého (č1. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod). Navíc ze samotné okolnosti, že obviněný byl ve stavu
pracovní neschopnosti a že se po předcházející hospitalizaci nacházel v domácím
léčení, bez dalšího ještě nevyplývá, že se k veřejnému zasedání fakticky nemohl
dostavit a že mu jeho zdravotní stav skutečně bránil v účasti při veřejném
zasedání.
Z toho všeho je jasné, že k žádnému porušení ustanovení o přítomnosti
obviněného ve veřejném zasedání nedošlo.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a)
tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo zmařil nebo podstatně ztížil výkon
rozhodnutí soudu tím, že zcizil věc, které se takové rozhodnutí týká. Pokusem
trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. bylo jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného
činu nedošlo.
Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a z kterého v napadeném
usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje zákonné znaky
pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1 tr.
zák., § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Podstatné je, že tu byl především exekuční titul, jímž byl vykonatelný rozhodčí
nález, dále rozhodnutí soudu o nařízení exekuce a konečně na to navazující
exekuční příkazy vydané exekutorem. Tím se nemovitosti obchodní společnosti B.
D. , a. s., staly věcí, které se týká rozhodnutí soudu, a to v tom smyslu, že
nabyly povahy majetku, který byl postižen exekucí, v důsledku čehož bylo
uvedené obchodní společnosti jako povinnému zakázáno převést tento majetek na
jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Tento stav byl nastolen dne 29.
3. 2007, kdy exekutor doručil obviněnému usnesení soudu o nařízení exekuce a
exekuční příkazy.
Uzavření kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2007, podle níž předmětem prodeje byly
nemovitosti obchodní společnosti B. D. , a. s., jako majetek postižený
exekucí, bylo aktem, který evidentně směřoval k tomu, aby exekuce prodejem
nemovitostí nemohla být provedena a aby tak byl zmařen výkon rozhodnutí soudu o
nařízení exekuce.
Namítaná neplatnost kupní smlouvy (§ 47 odst. 4 exekučního řádu, § 39 obč.
zák.) nic nemění na tom, že její uzavření bylo ze strany obviněného jednáním
směřujícím k tomu, aby výkon rozhodnutí soudu byl zmařen, zvláště když
bezprostředně na uzavření kupní smlouvy navazovalo podání návrhu na povolení
vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Jednání jako
složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního
úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění
dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení
otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o
úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých
souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného
prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je
neplatný. Pokud by byla naznačená myšlenka dovedena do krajnosti, nutně by
vedla až k absurdním závěrům, při nichž by byla nepřípustně vyloučena
odpovědnost za široký okruh trestných činů páchaných v praxi převážně nebo ve
výrazné míře právě jednáním, které má navenek podobu právních úkonů. Tyto úkony
by na jedné straně směřovaly k uskutečnění zločinného záměru a byly by již z
tohoto důvodu neplatné, avšak jejich neplatnost by zároveň byla okolností
vylučující trestnost činu. Taková konstrukce je nepřijatelná. (K otázce
spáchání trestného činu prostřednictvím absolutně neplatných právních úkonů viz
nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.)
Od toho je třeba odlišovat podpůrnou funkci trestní represe, tak jak to vyplývá
z principů, na kterých je založen demokratický právní stát. V této spojitosti
vyvstává požadavek, aby trestní represe nebyla uplatňována v případech, kdy to
není nutné a kdy lze nápravu narušených poměrů účinně a dostatečně zajistit s
použitím institutů jiných právních odvětví. Samotná neplatnost právního úkonu,
jehož prostřednictvím byl spáchán posuzovaný čin, nemusí v konkrétním případě
garantovat odpovídající ochranu dotčených zájmů, zvláště když neodstraňuje
rozpor mezi faktickým stavem a právním stavem.
V posuzovaném případě učinil obviněný v podstatě vše, co bylo z jeho hlediska
nutné k dosažení stavu, při němž by exekucí nemohl být postižen nemovitý
majetek, který byl předmětem uzavřené kupní smlouvy. Pokud by katastrální úřad
povolil vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, byl by s
účinky ode dne podání návrhu na povolení vkladu považován za vlastníka
uvedeného majetku kupující vzhledem ke konstitutivnímu významu vkladu a
odstranění tohoto stavu by bylo záležitostí poměrně komplikovaného řízení.
Navíc nelze pominout, že při rozhodování o povolení vkladu katastrální úřad
primárně ani nepřezkoumává platnost právního úkonu, ale posuzuje ho z jiných
hledisek, která jsou specifikována v § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve
znění pozdějších předpisů. Jestliže by v katastru nemovitostí byl kupující po
povolení vkladu uveden jako vlastník, bylo by bez dosažení změny tohoto zápisu
nemožné exekucí postihnout nemovitosti, ohledně nichž byla uzavřena kupní
smlouva, byť byla neplatná. Okolnost, že kupní smlouva byla uzavřena neplatně,
by totiž automaticky sama o sobě nebyla s to odstranit z katastru nemovitostí
zápis, který by v důsledku povolení vkladu konstituoval vlastnické právo
kupujícího. Vznikl by tedy stav, kdy by tu byla neplatná kupní smlouva na
straně jedné a vlastnické právo kupujícího zapsané cestou vkladu do katastru
nemovitostí na straně druhé. Rozpornost tohoto stavu by nemohla být
konvalidována bez dalšího pouhou neplatností kupní smlouvy.
Ujednání, které bylo pojato do kupní smlouvy a podle kterého měl kupující do
30. 8. 2007 poukázat část kupní ceny ve výši 3.000.000,- Kč na účet Města
Oslavany, je velmi dobře slučitelné se závěrem soudů, že obviněný jednal v
úmyslu zmařit výkon rozhodnutí soudu, a nikoli v úmyslu uspokojit pohledávku
oprávněného. Očividně to vyplývá již z časové návaznosti jednotlivých aktů
posuzovaného jednání a ze samotné konstrukce zmíněného ujednání. Obviněný
uzavřel kupní smlouvu dne 7. 5. 2007. Návrh na povolení vkladu vlastnického
práva kupujícího do katastru nemovitostí byl podán dne 10.5.2007. Rozhodnutí
katastrálního úřadu o povolení vkladu nebylo nijak vázáno na podmínku, že
kupující částku 3.000.000,- Kč na účet Města Oslavany skutečně poukáže, ani na
podmínku, že Město Oslavany bude s povolením vkladu souhlasit. Pokud by
katastrální úřad, který rozhodl dne 11. 7. 2007, vklad povolil, byl by v
katastru nemovitostí s účinky od 10. 5. 2007 jako vlastník nemovitostí zapsán
kupující, a to bez ohledu na okolnost, zda skutečně poukázal či v budoucnu
poukáže uvedenou částku na účet Města Oslavany. Po podání návrhu na povolení
vkladu z ničeho nevyplývala pro katastrální úřad nějaká povinnost vyčkávat s
rozhodnutím na dobu po 30. 8. 2007 nebo dokonce zkoumat, zda kupující poukázal
prostředky na účet Města Oslavany. Katastrální úřad ostatně zamítl návrh na
povolení vkladu z důvodu, že prodávající strana byla omezena rozhodnutím soudu
a exekučním příkazem ve smluvní volnosti týkající se věcí, které byly předmětem
právního úkonu. Návrh na povolení vkladu tedy byl zamítnut z důvodu, který s
otázkou poukázání prostředků na účet Města Oslavany nijak nesouvisel. Kupní
smlouva, tak jak byla uzavřena, Městu Oslavany jako oprávněnému rozhodně
nezaručovala uspokojení jeho pohledávky kupující stranou. Jestliže by úmyslem
obviněného skutečně bylo uspokojení pohledávky oprávněného, bylo by logické,
aby uzavřená kupní smlouva byla z hlediska tohoto cíle koncipována podstatně
jinak, např. aby uspokojení pohledávky Města Oslavany bylo garantováno složením
příslušné části kupní ceny ve prospěch Města Oslavany již před podpisem smlouvy
do notářské či advokátní úschovy apod.
Úmysl obviněného zmařit výkon rozhodnutí soudu nijak nevyvracejí ani námitky
týkající se nedostatku vstřícnosti Města Oslavany k návrhům obviněného ve
stadiu po nařízení exekuce. Nedůvěra a obezřetnost funkcionářů Města Oslavany
ohledně toho, že obchodní společnost E. , s. r. o., jako kupující skutečně
poukáže na účet města částku 3.000.000,- Kč, měla reálný základ v tom, že V.
K. , který podepsal kupní smlouvu za obchodní společnost E. , s. r. o., byl do
obchodního rejstříku zapsán jako společník a jednatel této společnosti dne 30.
4. 2007, tedy v době po nařízení exekuce, navíc za okolností vyvolávajících
dojem, že se v tomto postavení ocitl z popudu obviněného a že je osobou
postupující v zájmu obviněného. Kromě toho i celkový koncept způsobu úhrady
kupní ceny, který spočíval ve splátkách a byl závislý na hypotečním úvěru od
banky, vyvolával logickou obavu z nedostatečné solventnosti obchodní
společnosti E. , s. r. o.
Správnost právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
není dotčena ani namítaným nepoměrem mezi výší závazku, jehož splnění mělo být
exekucí vynuceno, a hodnotou majetku postiženého exekučními příkazy. Nehledě na
to, že samotné ujednání ceny v neplatné kupní smlouvě nemusí vyjadřovat
skutečnou hodnotu nemovitostí uvedených ve smlouvě, je nutno považovat za
nepřijatelné, aby obrana proti exekuci spočívala ve zcizení majetku, který je
postižen exekucí.
Napadené usnesení Krajského soudu v Brně ani rozsudek Městského soudu v Brně
tedy v žádném případě nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném
právním posouzení skutku. Soudům lze v krajním případě vytknout jen to, že
odůvodnění obou rozhodnutí je místy nepřesné, nejasné či neobratné. To však
nemá vliv na meritorní správnost výroku o vině a výroku o zamítnutí odvolání.
Závěrem k rozhodnutí o dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení,
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval
souhlas obviněného a státního zástupce.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec