7 Tdo 884/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. září 2009 v neveřejném zasedání o
dovolání obviněného D. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4.
2009, sp. zn. 9 To 106/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 1 T 73/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 106/2009, poté
co podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil k odvolání
obviněného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1
T 73/2008, sám podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného
uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to jej odsoudil podle § 158 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil také trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu výkonu funkcí u bezpečnostních sborů spojených s výkonem
funkce veřejného činitele na dobu tří roků.
Odvolací soud rozhodl na základě stejného skutkového stavu jako soud I. stupně
a uložil také stejný trest, když ale změnil právní kvalifikaci z § 158 odst. 1
písm. c) tr. zák. na písm. a) tr. zák., neboť dospěl k závěru, že jednání
obviněného nemělo charakter opomenutí, ale úmyslně aktivně vykonával svoji
pravomoc v rozporu se zákonem.
Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil tím (stručně uvedeno), že jako
nadstrážmistr Policie ČR služebně zařazený jako asistent Dopravního
inspektorátu Policie ČR, OŘ Praha IV, dne 9. 11. 2007 kolem 15.00 hod. v P.,
ulice P., v rámci výkonu služby policejní autohlídky, zastavil postupně vozidlo
Renault Laguna a Škoda Octavia, jehož řidičům Ing. P. H. a K. B. pro dopravní
přestupek uložil pokutu ve výši 1.000,- Kč, kterou řidiči na místě zaplatili v
hotovosti, úmyslně jim však nevystavil na převzaté peníze pokutové bloky,
uložení pokuty řádně nevykázal ve služebních pomůckách, ani následně neučinil
oznámení správci bodového systému a vyinkasované peníze si ponechal pro svoji
potřebu, čímž v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch porušil „Základní
povinnosti příslušníka“ stanovené v § 45 odst. 1 písm. a) a § 46 odst. 1 zák.
č. 361/2003 Sb. a „Povinnosti policisty“ podle § 6 zák. č. 283/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém
uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když v úvodu
uvádí, že dovolací soud nepřezkoumává skutková zjištění soudů a posuzuje skutek
tak, jak byl soudy zjištěn, a proto ani v tomto dovolání nehodlá rozporovat
proč a z jakých důvodů soudy dospěly k závěru o skutkovém ději, je podstatná
část jeho obsáhlého dovolání zaměřena na zpochybnění skutkových závěrů soudů a
zejména zjištění, že to byl právě on, kdo se daného jednání dopustil. Tento
skutkový závěr obviněný opakovaně kategoricky odmítá, přičemž poukazuje
opakovaně na procesní pochybení spočívající v tom, že odvolací soud ve svém
prvním zrušujícím usnesení formuloval závěry, které ve svém důsledku
představují nahrazování činnosti nalézacího soudu a nepřípustné nařízení
způsobu hodnocení důkazů, aniž by předtím ve veřejném zasedání sám provedl
dokazování. Namítá nevěrohodnost svědka Ing. P. F. s poukazem na rozpory v jeho
výpovědích, když se soud I. stupně odchýlil od původního hodnocení důkazů pod
vlivem odvolacího soudu, který mu měl nařídit, jak má hodnotit důkazy. Obviněný
také cituje části odůvodnění jednotlivých rozhodnutí soudů, polemizuje s jejich
obsahem, na základě toho pak namítá rozpory, které mezi důkazy a odůvodněním
spatřuje a také porušení principu presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a
práva na spravedlivý proces. Soud odvolací, že také vyšel z principu kolektivní
viny. Postup odvolacího soudu považuje také za libovůli, když se odchýlil od
hodnocení důkazů nalézacím soudem a tyto hodnotil jinak, aniž je sám opakoval
nebo doplnil. Na podporu výše uvedených námitek přesahujících důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný namítá, že skutkový závěr
soudů je v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Z hlediska právního posouzení skutku jak byl zjištěn soudy pak předně obecně
namítá, že nemohl naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu. V další
části dovolání pak tuto námitku konkretizoval tak, že z dokazování nevyplynul
jeho úmysl opatřit si neoprávněný prospěch ani že by úmyslně nevystavil na
převzaté peníze pokutové bloky, i když je pravdou, že pokuty nebyly řádně
vykázány a nebylo učiněno a ni oznámení správci bodového systému. To však podle
obviněného nic nemění na tom, že se tak mohlo stát v důsledku opomenutí, a to
nikoli úmyslného. Rovněž poukázal na to, že pokud jednotlivé útoky byly
spáchány v blízké časové a místní souvislosti se stejným způsobem provedení, je
možné takové jednání hodnotit pouze jako pokračující trestný čin podle § 158
odst. 1 písm. c) tr. zák., ale nikoli vůči jeho osobě, ale pouze ve vztahu k
blíže neidentifikovanému policistovi. O možnosti pokračujícího trestného činu,
že ale soudy vůbec neuvažovaly snad proto, že nenašly žádný motiv, resp.
jednotný záměr, který by jej mohl vést ke spáchání trestného činu.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a v plném rozsahu jej zprostil
obžaloby, nebo aby přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že převážná část námitek obviněného je opakováním jeho dosavadní
obhajoby zejména v odvolání a odvolací soud na ně náležitě reagoval. Námitky v
dovolání vyznívají jako polemika s názorem odvolacího soudu, nikoliv však v
rovině právního posouzení skutku ale v rovině skutkových zjištění, když
obviněný komentuje části odůvodnění rozhodnutí obou soudů a proti nim staví
svou verzi hodnocení provedených důkazů. Protože dovolání proti odůvodnění
rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné, považuje v tomto rozsahu
státní zástupce dovolání za podané z jiného, než zákonem aprobovaného důvodu.
V rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným namítaný extrémní
rozpor mezi obsahem důkazů a toliko odůvodněním rozhodnutí, nemůže podle
státního zástupce založit tento důvod dovolání, a to ani v případě, že by měl
na mysli rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem věci definovaným
soudem. Protože odvolací soud sice stručně ale pregnantně vyložil jakým
způsobem hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěl, považuje
státní zástupce v tomto ohledu dovolání za zjevně neopodstatněné. Neztotožnil
se ani s námitkou obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného
činu, resp. pouze nedbalostního porušení služebních povinností, když podle
státního zástupce zjištěné skutkové okolnosti v logické následnosti zcela
vylučují nedbalost pachatele, která by byla pochopitelná u některého z
popsaných dílčích úkonů, nikoli však ve dvou případech během řádově desítek
minut.
V závěru vyjádření k dovolání státní zástupce konstatoval, že napadené
rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání
a navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
K obviněným uplatněnému důvodu dovolání Nejvyšší soud předně uvádí, že podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z výše citovaného obsahu dovolání je tak zřejmé, že námitky obviněného z
podstatné části neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože se netýkají
právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou výhradně zaměřeny proti
způsobu hodnocení důkazů (zejména věrohodnosti výpovědi svědka Ing. P. F.) a
neúplnosti dokazování, v čemž obviněný mylně spatřuje nesprávné právní
posouzení skutku. Fakticky ale v rozporu s uplatněným důvodem dovolání se
domáhá jiných skutkových zjištění, zejména ohledně okolnosti, že předmětný
skutek nespáchal on ale jiná nezjištěná osoba. Poukazuje přitom v podrobnostech
na rozpory ve výpovědích svědků, a to včetně obsahu vysvětlení podaného podle §
158 odst. 5 tr. ř., které v řízení před soudem nelze použít jako důkaz (svědek
H.), sám provádí vlastní hodnocení těchto výpovědí a dovozuje z nich odlišná
skutková zjištění o pachateli skutku. Obviněný tak těmito námitkami zjevně
staví Nejvyšší soud do pozice odvolacího soudu, když dovolání, jako mimořádný
opravný prostředek řídící se zcela odlišným procesním režimem, zaměňuje za
další odvolání.
Nejvyšší soud proto nepřihlížel k námitkám obviněného ohledně hodnocení
výpovědí svědků ani k polemice s obsahem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu
(§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Vzhledem k námitce o extrémním rozporu skutkových závěrů soudů s provedenými
důkazy věc předně přezkoumal pouze z hlediska existence tohoto tvrzeného
rozporu. Vzhledem k výpovědi svědka Ing. P. F. (komisař inspekce MV), který měl
naprostou jistotu ohledně obviněného jako osoby provádějící kontrolu řidičů
zastavených vozidel (Ing. P. H. a K. B.), shodné výpovědi těchto řidičů o tom,
že policistovi zaplatili v hotovosti na místě 1.000,- Kč a ten pak bez dalšího
odjel, neshledal Nejvyšší soud ve věci existenci extrémního rozporu. S ohledem
na tyto důkazy, kdy ani obviněný nezpochybňuje, že v dané době vykonával službu
jako člen policejní autohlídky, nemůžou okolnosti, na které obviněný poukazuje
v dovolání, zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů ani založit existenci
jím namítaného extrémního rozporu. Odvolací soud přitom správně uvedl, že
některé namítané okolnosti jsou nepodstatné, když rozhodující je, že jednání s
řidiči vedl obviněný.
Nejvyšší soud dále přezkoumal správnost právního posouzení skutku z hlediska
obviněným namítané absence úmyslného zavinění, i když i tato námitka do značné
míry vychází z jiného skutkového základu než je uveden v rozsudku odvolacího
soudu. Obviněný totiž namítá, že „z provedeného dokazování nevyplynulo“, že by
měl úmysl sobě opatřit neoprávněný prospěch a „žádným důkazem nebylo nikdy
prokázáno“ úmyslné nevystavení pokutových bloků na převzaté peníze. Tyto
námitky přímo popírají znění popisu skutku, kde je uvedeno, že obviněný jednal
úmyslně. Závěr o existenci úmyslu (zavinění) je ale závěrem právním a musí být
prokázán výsledky dokazování z nichž logicky vyplývá, tj. z takových skutkových
zjištění, které úmysl pachatele prokazují. Přitom na formu zavinění je třeba
usuzovat ze všech konkrétních okolností spáchání činu. V daném případě o
existenci úmyslné formy zavinění u obviněného svědčí nejen výpověď svědka Ing.
P. F., který spolehlivě potvrdil, že to byl právě obviněný, kdo jednal s řidiči
vozidel, a výpovědi řidičů Ing. P. H. a K. B., kteří potvrdili, že policistovi
v hotovosti předali 1.000,- Kč jako pokutu, ale neobdrželi pokutové bloky.
Závěr o přímém úmyslu vyplývá také ze skutečnosti, že se obviněný stejného
jednání dopustil v krátkém časovém sledu vůči dvěma řidičům a uložení pokut
také nijak nevykázal, resp. neučinil oznámení o tom. Ze všech těchto
konkrétních okolností za kterých byl trestný čin spáchán, vyplývá logický a
spolehlivý závěr o tom, že obviněný jednal úmyslně, přičemž je současně i
vyloučeno, že by se mohlo jednat o pouhé opomenutí, resp. nedbalost z jeho
strany, jak uvádí v dovolání.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že soudy vůbec neuvažovaly o
možnosti posoudit věc jako pokračující trestný čin a to zřejmě z důvodu, že
nenašly žádný motiv, resp. jednotný záměr. Přestože se v daném případě obviněný
dopustil daného jednání ve dvou případech vůči dvěma řidičům, právě z důvodu
naplnění podmínek § 89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu, soudy
obě tato jednání správně posoudily nikoli jako dva trestné činy, ale jako dílčí
útoky jednoho pokračujícího trestného činu. Není přitom vadou právního
posouzení skutku, že v rozhodnutí soud výslovně neuvedl, že se jedná o
pokračující trestný čin. Jednotný záměr (motiv) spočívající v získání vlastního
majetkového prospěchu přitom odvolací soud správně zjistil a uvedl na str. 10
odůvodnění rozsudku.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš