7 Tdo 899/2025-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 6 To 35/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 14/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2024, č. j. 8 T 14/2024-215, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle zjištění okresního soudu se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 2. 1. 2024 kolem 14:30 hodin v XY za účelem vyslovení nespokojenosti s rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 12. 2023 vydaným ve správním řízení telefonicky kontaktoval odbornou referentku Českého telekomunikačního úřadu v XY K. P., které v průběhu telefonního hovoru mimo jiné sdělil „...aby celá situace neskončila jako ve Fakultní nemocnici Ostrava, kdy se tam střílelo...“ a následně téhož dne kolem 15:40 hodin v téže věci uskutečnil telefonický hovor na linku Českého telekomunikačního úřadu v XY, během něhož v rámci nesouhlasu s výše zmiňovaným rozhodnutím mimo jiné sdělil vedoucí oddělení rozhodování sporů K. S. „...já za sebe neručím, až mi v hlavě šibne, mě bude všechno jedno a vezmu to do svých rukou, jako ten na filozofické fakultě...“, což u úřednic Českého telekomunikačního úřadu vyvolalo důvodnou obavu z realizace výhrůžek.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2025, č. j. 6 To 35/2025-242, bylo odvolání obviněného směřující proti výrokům o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že soudy opomněly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio a nedostatečně zkoumaly společenskou škodlivost jeho jednání. V průběhu telefonických hovorů byly řečeny pouze dvě „závadné“ věty, které ani nemyslel jako výhrůžku. Takové jednání mělo minimální dopad a vše se mělo řešit maximálně na úrovni správního trestání. Obviněný dále vyslovil přesvědčení, že jeho projev „nebyl způsobilý působit na výkon pravomoci úřední osoby“, neboť nebylo v pravomoci svědkyň správní rozhodnutí v jeho věci zvrátit. Toho si byl vědom, tím pádem nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu. Dále konstatoval, že z výpovědí svědkyň vyplynulo, že jeho jednání nevnímaly ihned jako výhrůžku, mezi jeho projevem a účinkem na svědkyně uplynula velmi dlouhá doba, chybí tak příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem. V závěru odkázal na svůj zdravotní stav, kvůli kterému by podle svých slov ani nebyl schopen střílet. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k novému projednání.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že podmínky pro tzv. přímé uplatnění zásady subsidiarity splněny nebyly, neboť jednání obviněného bylo poměrně závažné, přičemž sám obviněný ve svých výhrůžkách odkazoval na tragickou událost, k níž došlo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dne 21. 12. 2023 a která představuje mimo jiné nejtragičtější masovou střelbu v moderních dějinách České republiky, a dále na útok aktivního střelce dne 10. 12.
2019 ve Fakultní nemocnici Ostrava. V kontextu událostí, jež obviněný v telefonátech uvedl, není možné jeho jednání bagatelizovat. Řešení osobní frustrace střelbou nelze bohužel již dlouho považovat za scénář zcela hypotetický, jehož pohrůžku by rozumně nebylo možno považovat za reálně uskutečnitelnou. Obviněný se navíc posuzovaného jednání dopustil jako speciální recidivista (tj. již předtím odsouzený za stejnou trestnou činnost). Státní zástupce dále vyložil, že namítaná absence úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby či faktická absence pravomoci úřední osoby k určitému postupu nemůže mít na použitou právní kvalifikaci žádný vliv.
Žádné opodstatnění nemá podle státního zástupce ani námitka absence příčinné souvislosti, která se argumentačně spíše blíží námitce absence následku trestného činu. Vzbuzení strachu či důvodné obavy úřední osoby ale není znakem skutkové podstaty souzeného přečinu. Stejně tak nemá pro právní kvalifikaci činu žádný význam, pokud obviněný s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl schopen střelby. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Obviněný byl shledán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby. Podle právní věty odsuzujícího rozsudku se obviněný tohoto trestného činu dopustil v té alternativě, že jinému vyhrožoval usmrcením pro výkon pravomoci úřední osoby.
9. Námitku absence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, spíše však jde o námitku absence následku trestného činu. V každém případě tato námitka postrádá jakékoli opodstatnění. Předně obhajoba v rámci dovolací argumentace nesprávně interpretovala, co je následkem přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 tr. zákoníku. Jedná se o tzv. činnostní trestný čin, který je dokonán samotným učiněním výhrůžky, jestliže se takového jednání pachatel dopustil buď v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, anebo pro výkon pravomoci úřední osoby. Následkem je ohrožení řádného výkonu pravomoci úřední osoby. Výhrůžka musí být pronesena vážně a musí být v obecné rovině způsobilá vyvolat obavu z uskutečnění, nezáleží však na tom, zda výhrůžka u konkrétního poškozeného takovou obavu vyvolala nebo vyvolat mohla. Jednání obviněného musí být – a také bylo – v příčinné souvislosti s ohrožením řádného výkonu pravomoci úřední osoby, k samotnému ovlivnění dojít vůbec nemusí. Proto námitka dovolatele, že neexistovala příčinná souvislost mezi jeho výhrůžkami a vyvoláním důvodných obav u dvou svědkyň, není z hlediska naplnění objektivní stránky uvedeného přečinu relevantní.
10. Navíc je taková námitka nesprávná i věcně, jelikož obhajoba v rámci své argumentace desinterpretovala odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a své výhrady vystavěla na vlastním hodnocení provedených důkazů. Dovolatel namítal, že u svědkyň K. P. a K. S. nedošlo ke vzniku důvodných obav ihned, ale až s časovým odstupem (z čehož dovodil přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem). Jednak u K. S. soudy vůbec netvrdily, že by u ní mělo jednání obviněného vzbudit důvodnou obavu z realizace výhrůžek, to bylo vysloveno ve vztahu ke svědkyním L. Š. a K. P. (viz skutková věta výroku o vině rozsudku). Z výpovědi svědkyně K. P. nijak nevyplývá, že by v ní výhrůžky obviněného měly vzbudit důvodnou obavu až s časovým odstupem, jak namítal obviněný. Z obsahu dovolací argumentace je navíc zřejmé, že obviněný tak dovodil pouze z okolnosti, že K. P. nahlásila jednání obviněného své vedoucí až další den, což závěr obviněného nepotvrzuje.
11. Námitka absence zavinění je rovněž pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná. Předně je nutno uvést, že dovolatelem uplatněné námitky se vztahovaly k jiné právní kvalifikaci, než pod kterou byl jeho skutek podřazen [konkrétně k § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Z výroku o vině (i z odůvodnění rozsudku) jasně plyne, že obviněný svědkyním vyhrožoval usmrcením pro výkon pravomoci úředních osob, tedy konkrétně kvůli v minulosti vydanému správnímu rozhodnutí, se kterým nesouhlasil, nikoli proto, aby působil na výkon této jejich pravomoci v budoucnu. Dovolací námitky jsou v tomto rozsahu irelevantní.
12. Zjevně neopodstatněná je i námitka dovolatele, že své výroky nemyslel vážně jako výhrůžku, ale pouze jako výlev frustrace, a navíc by je ani nebyl schopen kvůli svému zdravotnímu stavu realizovat. Trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 tr. zákoníku je trestným činem s tzv. specifickým (druhým) úmyslem, který spočívá v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, anebo v úmyslu vyplývajícím z pohnutky vyvolané již v minulosti uskutečněným výkonem pravomoci úřední osoby, jako tomu bylo v tomto případě. Z kontextu telefonických hovorů vyplývá, že dovolatel úmyslně vyhrožoval svědkyním z pomstychtivé pohnutky za vydané správní rozhodnutí, na které ve svých telefonátech odkazoval a s nímž nesouhlasil. To, že jeho projev byl způsobilý vyvolat obavu o chráněné statky, jejichž porušením bylo vyhrožováno (tedy obavu o život a zdraví), muselo být obviněnému z okolností zřejmé. Navíc, aby umocnil dopad svých výroků, poukázal na nedávné incidenty (a to vždy ve vztahu k městu, do kterého právě volal), kdy dva různí střelci postříleli větší množství lidí, což mj. dokládá určitou promyšlenost a účelovost jeho výhrůžek. Obviněný tedy chtěl, aby vyslovené výhrůžky působily tak, že případná jejich realizace by mohla způsobit smrt či ublížení na zdraví, tedy jednu z újem uvedených v § 326 odst. 1 tr. zákoníku. Proti závěru soudů obou stupňů, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze nic namítat. K námitce, že výhrůžky obviněný ve skutečnosti nechtěl a údajně ani nebyl schopen realizovat, se správně vyjádřil již soud prvního stupně v tom smyslu, že to je z hlediska naplnění znaků uvedeného přečinu zcela nepodstatné.
13. Podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněná je i výhrada týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Dovolatel své jednání nepovažoval za natolik společensky škodlivé, aby nepostačoval postih ve správním řízení. K takové námitce je vhodné uvést, že trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Musí tedy jít o případ do určité míry se svou závažností vymykající trestným činům určité skutkové podstaty.
14. V tomto případě není společenská škodlivost jednání obviněného ničím výjimečně snižována, naopak je zvyšována okolností, že v důsledku předmětného činu došlo k reálnému vyvolání důvodných obav, zda obviněný skutečně nepřistoupí k realizaci svých výhrůžek, a to hned u dvou svědkyň. Navíc obviněný pro dosažení svého cíle neváhal účelově zneužít mimořádně závažných tragických (a v části společnosti obavu vzbuzujících) událostí spočívajících v útocích střelců, které se odehrály krátce před jeho činem na půdě Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a předtím ve Fakultní nemocnici Ostrava. Přehlédnout nelze ani speciální recidivu obviněného. Z těchto důvodů bylo uplatnění trestní represe proporcionální reakcí na protiprávní jednání obviněného.
15. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu