7 Tdo 900/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 9. 2003 o dovolání
obviněného ml. M. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2.
2003, č. j. 5 To 43/2003-151, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 2 T 33/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
V trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 33/2002
podal obviněný dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2.
2003, č. j. 5 To 43/2003-151, jímž bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
zamítnuto odvolání obviněného (a jeho zákonné zástupkyně Ing. M. M.) proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2002, č. j. 2 T
33/2002-125. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Podle § 242 odst. 1 tr.
zák. za použití § 79 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 písm. a), § 82 odst.
1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu jednoho roku.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
s tím, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Tvrdí, že na základě
provedeného dokazování odvolací soud nemohl učinit spolehlivý závěr o jeho
vině. Vytkl soudům, že k některým skutečnostem nepřihlížely a z provedených
důkazů tak nesprávně dovodily, že jde o trestný čin. Vyslovil přesvědčení, že v
řízení před soudem měla být vyslechnuta poškozená E. M., její výslech obviněný
považuje za nejpodstatnější důkaz celé věci. Další pochybení při provádění
dokazování obviněný spatřuje v tom, že nebyl ohledně jeho duševního stavu
vypracován nový znalecký posudek. V případě, že by dovolací soud dospěl k
závěru, že po formální stránce byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., vyslovil
obviněný názor, že po materiální stránce trestný čin nevykazuje ani zákonem
požadovaný malý stupeň nebezpečnosti pro společnost. Z hlediska stupně
nebezpečnosti trestného činu pro společnost je třeba podle obviněného také
přihlédnout k tomu, že posuzovaného jednání se dopustil dva měsíce po dosažení
věku 15 let, že věkový rozdíl mezi ním a poškozenou je nízký, poškozená šla s
obviněným dobrovolně a k žádným závažným následkům nedošlo. V závěrečném petitu
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. ř. zrušil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003 a zároveň také zrušil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 2 T 33/2002, a
obviněného zprostil obžaloby, případně věc vrátil Městskému soudu v Praze,
případně přímo Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
Podkladem pro výrok o vině bylo skutkové zjištění, že obviněný „dne 2. 8. 2001
kolem 18:00 h v P – U. u rybníka P. nejprve sundal plavky nezl. E. M., poté jí
prsty vnikal do genitálií, a to po dobu cca pěti minut, přičemž nezletilé
protrhl tzv. panenskou blánu a poté pro bolest poškozené od dalšího jednání
upustil, a to přesto, že věděl, že jí ještě nebylo patnáct let.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že
dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno
osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem podle § 265e odst.
1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V intencích tohoto zákonného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný
soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o
trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá
tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. To v podstatě
znamená, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného
v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto
zjištěným skutkovým stavem vázán. Námitkám, které směřují do skutkového
zjištění, hodnocení důkazů či námitky, jimiž dovolatel napadá neúplnost
dokazování tudíž nelze přiznat právně relevantní povahu.
Z výše uvedeného plyne, že jakkoli se tedy obviněný dovolává jiného hodnocení
důkazů či doplnění dokazování, dovolacími námitkami citovaný dovolací důvod
nenaplnil. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však
obviněným relevantně uplatněn v té části, v níž brojí proti právním závěrům
učiněným soudy nižších stupňů ohledně hodnocení stupně nebezpečnosti jeho
jednání pro společnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem je třeba jednak
učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky
trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň
nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3
odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány
formální i materiální podmínky trestnosti činu. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák.
je ohledně mladistvých modifikováno ustanovením § 75 tr. zák. v tom smyslu, že
čin spáchaný mladistvým, který jinak formálně vykazuje znaky trestného činu,
není trestným činem, jestliže stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je malý
(tedy nikoli „nepatrný“). Jinými slovy řečeno, ač jednání mladistvého
obviněného po formální stránce naplňuje znaky příslušné skutkové podstaty, aby
vůbec šlo o trestný čin, musí být stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost vyšší než malý.
V souvislosti s argumentací, kterou uplatnil obviněný v podaném dovolání, je
potřebné uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996. Z uvedeného rozhodnutí plyne, že „při
úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v
jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost,
než je stupeň nepatrný, popř. malý (§ 3 odst. 2, § 75 tr. zák.), je nutno
vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové
podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících
případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než
nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když
stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když
tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty“.
Z ustanovení § 242 tr. zák. plyne, že objektem tohoto trestného činu je mravní
a tělesný vývoj dětí, kdy je důsledná ochrana věnována všem osobám mladším
patnácti let. V předmětné trestní věci došlo podle zjištění soudů k jinému
způsobu pohlavního zneužití osoby mladší patnácti let. Za jiný způsob
pohlavního zneužití jsou považovány intenzivnější zásahy do pohlavní sféry
poškozených, jako např. orální pohlavní styk, ale i ohmatávání prsou nebo
pohlavních orgánů, líbání přirození apod. V případech nepříliš intenzivního
počínání pachatele, např. při ohmatávání prsou přes oděv apod., je však třeba
náležitě zkoumat, zda byla naplněna materiální podmínka tohoto trestného činu.
V případech jednorázových letmých dotyků přes oděv je zřejmé, že tímto jednáním
nemůže být naplněn shora zmíněný formální znak trestného činu pohlavního
zneužívání.
Jestliže lze materiální podmínku trestného činu pohlavního zneužívání shledat
v i případech nepříliš intenzivního počínání pachatele v případě „jiného
způsobu pohlavního zneužití“ (např. když pachatel ohmatává poškozenou na prsou
či přirození přes oděv), je potom bezpochyby jednání obviněného, kterého se
dopustil vůči poškozené, kdy „jí strkal prsty do genitálií a to po dobu cca
pěti minut, přičemž nezletilé protrhl tzv. panenskou blánu a poté pro bolest
poškozené od dalšího jednání upustil“, podstatně intenzivnějšího charakteru a
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než malý. V tomto směru lze
souhlasit s argumentací, kterou ve svém odůvodnění uvedl soud prvního stupně k
otázce materiálního znaku trestného činu pohlavního zneužívání. Nad rámec
argumentace soudu prvního stupně a výše rozvedených závěrů plynoucích z
judikatury k problematice naplnění materiální podmínky tohoto trestného činu
je potřebné se rovněž zmínit o věku poškozené i obviněného. V daném případě
pokud jde o otázku věku musí Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, a ze kterých
plyne, že obviněný věděl o tom, že poškozené je teprve třináct let. Námitky
obviněného k věku poškozené nelze z hlediska dovolacího důvodu akceptovat,
neboť směřují do oblasti skutkových zjištění a pokud by jimi bylo v rámci
dovolání argumentováno bez dalšího, bylo by nutno dovolání obviněného odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jak již bylo shora uvedeno. Na věk
poškozené poukazuje Nejvyšší soud z toho důvodu, že věkově byl mezi poškozenou
a obviněným rozdíl dvou let, kdy obviněný věděl, že poškozené je pouze třináct
let a s ohledem na závěry plynoucí z rozhodnutí soudu prvního stupně je rovněž
patrno, za jakých okolností k jednání obviněného došlo, přičemž není patrný ani
vzájemný déletrvající citový vztah či náklonnost mezi poškozenou a obviněným.
Správně tedy soudy prvního i druhého stupně konstatovaly ve svých rozhodnutích,
že jednání obviněného bylo takové intenzity, že je třeba je posuzovat jako
společensky nebezpečné, a to i přes námitku uváděnou ve zprávě OPD, že uvedené
experimentování je v daném věku velmi rozšířené.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je dovolací soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2003
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann