7 Tdo 904/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 11. 2002 o dovolání obviněné
V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2002, sp. zn. 4
To 115/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T
10/2000 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. o d m í t á .
Obviněná V. K. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2002, sp. zn. 4 To
115/2002, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 34 T 10/2000. Dovolání
podala v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu. Odkázala na dovolací důvod
stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že jí byl uložen trest na
spodní hranici zákonné trestní sazby, ačkoli tu byly podmínky pro to, aby jí
byl s použitím ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. uložen pod touto hranicí.
Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu
soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že jde o dovolání, které bylo ve skutečnosti podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Pokud jde o tu část citovaného ustanovení, která se týká „nesprávného právního
posouzení skutku“, je zákonný dovolací důvod naplněn takovými námitkami, v
nichž je vytýkáno, že skutek zjištěný soudem byl chybně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo vůbec nebo šlo o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. V každém případě musí jít o výhrady proti
tomu, jak byl právně kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Žádné
takové námitky obviněná v dovolání podaném v posuzovaném případě neuplatnila.
Její námitky nemají žádný vztah k právní kvalifikaci skutku, kterým byla uznána
vinnou.
Pokud jde o tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká
„jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, nevztahuje se na výrok o trestu,
i když otázka použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení
trestu odnětí svobody jinak je otázkou aplikace hmotného práva.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu
se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h),
i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od
potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky
stanovené zákonem pro takový postup. Pokud ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o
důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k
výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací
důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo
a tento dovolací důvod měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o
dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická,
protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a
upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být
považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotněprávní
posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak
by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ostatních
ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při
rozhodování o trestu, např. ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu,
ustanovení § 31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu,
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí
svobody, ustanovení § 59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při
podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost
připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení též
ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestu i při jejich obecné
přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání
jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch
nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení
samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by
znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního
řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona
jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro
pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k
stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže
uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr.
ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení,
pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§ 278 odst. 1 tr. ř.). Z
logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně
vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí
být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání
jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o
trestu, jak je zřejmé z ustanovení § 246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahu
nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách
proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
takovém případě nepřichází v úvahu.
V posuzovaném případě byla obviněná V. K. uznána vinnou trestným činem padělání
a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a dále za
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jimiž byla uznána vinnou v jiných trestních
věcech, jí byl uložen podle § 140 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák.
souhrnný trest odnětí svobody na pět roků (při současném zrušení dřívějších
výroků o trestech za trestné činy podvodu a dalších obsahově navazujících
rozhodnutí). Pro výkon trestu odnětí svobody byla podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.
Obviněné byl tedy uložen přípustný druh trestu v rámci příslušné trestní sazby.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tedy nepřichází v úvahu a obviněná na žádný z nich
ani neodkazovala. Deklarovala sice dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., avšak tím, že vytkla nepoužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. při
rozhodování o trestu, opřela své dovolání o námitku, která deklarovaný dovolací
důvod obsahově nenaplňuje.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec