7 Tdo 916/2012-71
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 9. 2012 o dovoláních, která podali obvinění F. J. a R. W. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 5 To 33/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 13/2002, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. l písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného F. J. o d m í t á .
II. Podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. W. o d m í t á .
Obvinění F. J. a R. W.podali prostřednictvím obhájců dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 5 To 33/2011, jímž bylo rozhodnuto o jejich odvoláních, o odvoláních dalších obviněných a o odvolání státního zástupce podaném ohledně obviněných F. J. a R. W. a ohledně dalších obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 37 T 13/2002.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného F. J. bylo podáno opožděně a že dovolání obviněného R. W. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. I. K dovolání obviněného F. J.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen obviněnému F. J. dne 16. 8. 2011 a jeho obhájkyni dne 8. 9. 2011. Lhůta dvou měsíců, která je v § 265e odst. l tr. ř. stanovena k podání dovolání a která se počítá podle § 60 odst. 2 tr. ř., § 265e odst. 2 tr. ř., uplynula dne 8. 11. 2011.
Obviněný F. J. podal dovolání tak, že ho jednak dne 10. 11. 2011 zaslal faxem Krajskému soudu v Ostravě a jednak dne 11. 11. 2011 odeslal poštou na adresu Krajského soudu v Ostravě. Obě podání byla učiněna po uplynutí lhůty stanovené v § 265e odst. l tr. ř. Přitom obviněný byl o této lhůtě výslovně poučen v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Nejvyšší soud proto opožděné dovolání obviněného F. J. podle § 265i odst. l písm. c) tr. ř. odmítl, aniž se z jeho podnětu meritorně zabýval napadeným rozsudkem a předcházejícím řízením. II. K dovolání obviněného R. W.
Obviněný R. W. podal dovolání v zákonné lhůtě. Napadl jeho se týkající část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, konkrétně výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu však žádnou relevantní námitku neuplatnil. Jeho
výhrady proti napadenému rozsudku byly uplatněny v tom smyslu, že nebylo prokázáno jednání, jímž byl uznán vinným. Výslovně uvedl, že „dovolací soud ... musí řešit otázku, .... zda vůbec byl spáchán skutek popsaný v obžalobě, a pokud ano, zda opatřené důkazy dovolují učinit závěr o tom, že se takového jednání dopustil.“ Obviněný R. W. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.
Z toho, jak obviněný R. W. koncipoval dovolání, je patrno, že v něm spatřoval jen další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání však má zcela jinou povahu. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Obviněný R. W. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným přípravou k zločinu padělání a pozměňování (správně pozměnění) peněz podle § 20 odst. l tr. zákoníku, § 233 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. l tr. zákoníku stanovena na tři roky. Odvolání obviněného R. W. a odvolání státního zástupce podané ohledně obviněného R. W. byla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Jako příprava k zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 20 odst. l tr. zákoníku, § 233 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný R. W. společně s obviněným L. S. v době nejméně od 19. 10. 1999 do 27. 10. 1999 v H., okr. Karviná, a jinde se snažili prostřednictvím obchodních a osobních kontaktů, realizovaných také telefonicky, získat z blíže nezjištěného zdroje padělané bankovky nominální hodnoty 5 000 Kč v celkové nominální hodnotě 30 milionů Kč s cílem obstarat je za procentuální část jejich nominální hodnoty pro obviněné F. J. a V. B., kteří je měli dále distribuovat obviněnému L. S., a za účelem ověření kvality padělaných bankovek a následné realizace této transakce obstarali nejméně jeden vzorek padělků, který předali obviněnému F. J., ale padělané bankovky se jim v uvedeném objemu nepodařilo získat včas, takže obviněný F. J. požadavek na obstarání padělaných bankovek dne 27. 10. 1999 odvolal.
Obviněný R. W. v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedenými skutkovými zjištěními nebyly naplněny zákonné znaky přípravy k zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 20 odst. l tr. zákoníku, § 233 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Námitky, které jsou polemikou obviněného se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě a s tím, že Vrchní soud v Olomouci tato zjištění akceptoval, nezakládají dovolací důvod.
Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v provedených důkazech, mezi nimiž měly rozhodující význam odposlechy telefonních hovorů, které z hlediska obsahu, návaznosti a vzájemného kontextu jednotlivých hovorů jasně prokázaly jednak to, že šlo o přípravu obchodu s padělanými penězi v rozsahu nejméně 30 milionů Kč jejich nominální hodnoty a o padělky bankovek v nominální hodnotě 5 000 Kč včetně toho, že minimálně jeden vzorek padělku existoval, a jednak to, které osoby se na přípravě zmíněného obchodu podílely, včetně obviněného R. W. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Lze jen dodat, že soudy prvního a druhého stupně jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily svůj hodnotící postup, který vyústil ve skutková zjištění představující podklad výroku o vině. To, že obviněný R. W. nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Další námitky obviněného R. W. se týkaly předcházejícího postupu Vrchního soudu v Olomouci. Tyto námitky souvisely s tím, že Krajský soud v Ostravě původně rozhodl zprošťujícím rozsudkem, neboť usoudil, že skutek nebyl prokázán, avšak Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státního zástupce zrušil zprošťující rozsudek a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný vznesl v této spojitosti námitky v tom smyslu, že po zrušujícím rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nezbylo Krajskému soudu v Ostravě nic jiného, než aby ho uznal vinným, ačkoli nebyly provedeny žádné nové důkazy. Z hlediska zásad spravedlivého procesu je podstatné, že pokud se Vrchní soud v Olomouci neztotožnil s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, omezil se jen na to, že mu vytkl, v kterých směrech hodnotil důkazy nedostatečně, a konstatoval, že nedůsledné hodnocení důkazů je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., avšak nedával mu žádné závazné pokyny k tomu, jak má hodnotit ten či onen důkaz či jejich souhrn a jaké skutkové závěry má z důkazů vyvodit. Jestliže Krajský soud v Ostravě poté rozhodl odsuzujícím rozsudkem za situace, kdy nad rámec původně provedeného dokazování nebyly provedeny nové důkazy, neznamená to porušení zásad spravedlivého procesu, ale pouze to, že Krajský soud v Ostravě hodnotil důkazy jinak než původně a že při tom odstranil nedostatky, kvůli nimž původní hodnocení důkazů nemohlo obstát z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky obviněného ohledně popsaného postupu řízení, jehož výsledkem se stalo odsuzující rozhodnutí, jsou mimo dovolací důvod.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného R. W. podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
K délce dovolacího řízení
Pokud je mezi napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci a tímto usnesením Nejvyššího soudu značný časový odstup, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaných dovoláních mu byla věc předložena dne 27. 7. 2012. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec