7 Tdo 916/2025-618
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2025 o dovolání obviněného V. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 3 To 107/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 28/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ž. odmítá.
I. Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Obviněný V. Ž. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 66 T 28/2021, shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to ho soud odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců se stanovením zkušební doby v délce 1 roku a 6 měsíců. Společně s tím mu uložil povinnost nahradit škodu poškozeným, a to M. F. ve výši 5 225 Kč a P. Č. ve výši 15 000 Kč.
2. Obviněný se trestného činu měl dopustit jednáním, jehož reprodukce je s ohledem na rozsah přezkumu před Nejvyšším soudem a na dále uvedené úvahy nepodstatná.
3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 3 To 107/2025, zamítl, a to podle § 253 odst. 1 tr. ř. pro jeho opožděnost.
4. Ke genezi věci Nejvyšší soud stručně doplňuje, že Okresní soud v Bruntále rozhodl již dříve (odsuzujícím a v podstatě shodně vyznívajícím) rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 66 T 28/2021, proti němuž podané odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 3 To 398/2021. Následně podané dovolání obviněného Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. svým usnesením ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 504/2022. K ústavní stížnosti obviněného nicméně všechna tři uvedená rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2665/22; poté bylo dále vedeno řízení a vydána shora zmíněná rozhodnutí.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a m) tr. ř.
6. V podstatě namítl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl schopný se sám obhajovat, a tedy ani podat včasné odvolání, neboť byly dány okolnosti podmiňující uplatnění ustanovení o nutné obhajobě zejména podle § 36 odst. 2 tr. ř. Odkázal přitom na své psychické problémy, na vybrané části výpovědi znalkyně činné ve věci a na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2665/22, ve kterém měl Ústavní soud dojít k „zásadním pochybnostem ohledně jeho schopnosti se hájit“. Proti dalším částem zjištění znalkyně naopak brojil a uvedl, že jej nevyšetřila ani neshlédla, navíc že se jeho stav významně měnil od doby vypracování jejího znaleckého posudku. Odvolací soud měl rovněž vyhovět – avšak neučinil tak – jeho žádosti o navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na jeho „úpěnlivé prosby o advokáta“, které směřoval i k České advokátní komoře. O neustanovení obhájce navíc soud ani nevydal usnesení, proti němuž by mohl podat stížnost. Postupem soudů v předchozím řízení tak bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces. V poslední řadě i připomněl svou obhajobu, na kterou nemělo být prvostupňovým soudem reagováno, že poškozený P. Č. „dostal plnění v úplně jiných věcech, neobjednával si nic u něj“.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené unesení Krajského soudu v Ostravě zrušil, a rovněž tak i rozhodnutí obsahově navazující.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s dovoláním obviněného neztotožnil. V první řadě – před samotnou reakcí k obsahu námitek – upozornil, že jsou dány indicie, že dovolání obviněného nemuselo být podáno prostřednictvím obhájce, neboť advokát, prostřednictvím něhož je dovolání podáváno, byl ustanoven soudem prvního stupně pouze za účelem odstranění vad odvolání, přičemž advokát z tohoto titulu nemá oprávnění zastupovat obviněného v dovolacím řízení (nesjednají-li si později zastoupení, přičemž takovou dohodou o plné moci státní zástupce v době vyjádření nedisponuje); odkázal na vybrané rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí č. 18/2021 Sb. rozh. tr. I pokud by však dovolání bylo shledáno řádně podaným, podle státního zástupce jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné. Je totiž nesporné, že odvolání bylo podáno opožděně, ač byl obviněný řádně poučen o odvolací lhůtě, přičemž ve věci nebyly dány významné důvody pro navrácení lhůty odvolacím soudem. K důvodům nutné obhajoby státní zástupce uvedl, že po kasačním nálezu Ústavního soudu (viz shora) se procesní situace ve věci změnila, neboť prvostupňový soud v návaznosti na tento nález objektivně a odborně (za pomoci znaleckého dokazování) objasnil psychický stav obviněného, a došel k závěru, že nutná obhajoba se na něj nevztahuje, neboť je schopen se obhajovat sám.
9. Státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud (posoudí-li dovolání jako přípustné), odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. Vzhledem k tomu, že státní zástupce vznesl otázku oprávněné obhajoby, resp. právního zastoupení, Nejvyšší soud z procesní opatrnosti požádal obhájce o vyjádření, na kterém konkrétním podkladu jednal při podání dovolání, přičemž na tuto žádost obhájce odpověděl, že konal na podkladě předchozího ustanovení soudem v kombinaci s § 41 odst. 5 tr. ř. III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v dané věci nejdříve zabýval otázkou, zda je podané dovolání přípustné, přičemž došel k závěru, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání.
12. K námitce státního zástupce, podle níž byl obhájce obviněného ustanoven podle § 251 odst. 2 tr. ř. pouze za účelem odůvodnění odvolání, a tedy neměl oprávnění za obviněného podat dovolání (k tomu srov. rozhodnutí č. 18/2021 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud uvádí, že obhájce obviněného byl ustanoven nejen k odůvodnění odvolání, ale také k jeho zastupování v odvolacím řízení v režimu § 251 odst. 2 tr. ř. Jak totiž vyplynulo z obsahu spisu, konkrétně z opatření o ustanovení obhájce ze dne 9. 1. 2025, předseda senátu nespecifikoval, zda se ustanovení podle § 251 odst. 2 tr. ř. v této věci týká pouze odůvodnění odvolání, nebo i zastupování v odvolacím řízení, jak toto ustanovení umožňuje. Pokud tak neučinil, vychází se ve prospěch obviněného z toho, že předseda senátu ustanovení uplatnil v plné šíři (viz rozhodnutí č. 48/2017 Sb. rozh. tr.). V takovém případě se na obhájce vztahuje i ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř., které umožňuje obhájci činit některé úkony za obviněného ještě po zániku jeho zmocnění z důvodu skončení trestního stíhání (viz rozhodnutí č. 50/2007 Sb. rozh. tr.). Obhájce, prostřednictvím něhož obviněný podal dovolání, tak měl k tomuto úkonu oprávnění.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a m) tr. ř.
14. Pokud však bylo odvolání obviněného zamítnuto odvolacím soudem pro opožděnost, v důsledku čehož se odvolací soud nevěnoval a ani nemohl věnovat věcnému přezkumu prvostupňového rozhodnutí, pak je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné jen v té části, ve které obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě, která míří na nedostatek procesních podmínek pro zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku; dovolání je totiž nepřípustné za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1135/2003 a ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 7 Tdo 763/2025).
15. To ovšem neznamená, že by Nejvyšší soud bez dalšího nemohl z uvedeného důvodu přezkoumávat i okolnosti jinak významné z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Platí totiž, že pokud je obviněný zastoupen obhájcem, běží lhůta pro podání odvolání ode dne pozdějšího doručení prvostupňového rozsudku jednomu z nich (§ 248 odst. 2 tr. ř.). Pokud by obviněný musel být v řízení před soudem prvního stupně zastoupen z důvodu nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) a nevzdal-li by se tohoto práva (§ 36b tr. ř.), pak by absence zastoupení (a nedoručení rozsudku obhájci) mohla vylučovat, aby tato lhůta začala běžet, a tím spíše, aby marně uplynula. I námitka naplnění důvodů nutné obhajoby, jinak běžně související s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tak může v konkrétním případě mít zásadní dopady na závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě. Byla však shledána zjevně neopodstatněnou.
16. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že i vzhledem k zásahu Ústavního soudu ve věci nálezem ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2665/22, kterým Ústavní soud vytknul nedostatečnou aktivitu soudů k objasnění psychického stavu obviněného, byla v této věci (v navazujících fázích řízení, po vydání zmíněného nálezu) věnována precizní pozornost stavu obviněného a jeho způsobilosti se hájit v trestním řízení, a to především ze strany soudu prvního stupně. Byl to právě tento soud, který po kasačním zásahu Ústavního soudu v tomto směru doplnil dokazování, a to i znaleckým zkoumáním.
17. Z procesního postupu před soudem prvního stupně a z odůvodnění jeho rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že obviněný, byť nadále odkazoval na své blíže neurčené psychické obtíže, nijak tyto problémy, ani případnou medikaci, soudu sám nedoložil (bod 2 prvostupňového rozhodnutí). Z vystupování v rámci hlavního líčení pak soud prvního stupně nenabyl dojmu, že by nemohl být schopen samostatné účasti v rámci trestního řízení, neboť na položené dotazy byl schopen smysluplně odpovídat a jeho vystupování nebylo nijak v tomto směru vybočující (bod 4 prvostupňového rozhodnutí).
18. Přesto a pro úplnost tohoto posouzení soud prvního stupně ustanovil znalkyni z odvětví psychiatrie MUDr. Barboru Talovou, která u obviněného – zejména na podkladě jeho zdravotní dokumentace, ale i na podkladě osobního kontaktu v jiné věci – shledala jisté obtíže, nicméně pokud jde o jeho schopnost se samostatně hájit, tuto konstatovala jako plně zachovalou; soud si z procesní opatrnosti vyžádal i doplnění (aktualizaci) toho znaleckého závěru poté, co se rozšířil podklad pro posouzení této otázky, ovšem znalecký závěr zůstal stejný. Postoj obviněného podle znalkyně vycházel z jeho osobnostního nastavení a charakteru než ze skutečných obtíží se obhajovat (bod 5 prvostupňového rozhodnutí nebo protokol z hlavního líčení ze dne 17. 1. 2024). Soud prvního stupně tak na základě bohatého důkazního podkladu zhodnotil, že obviněný je schopen vést vlastní obhajobu a že není dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. (bod 6 prvostupňového rozhodnutí).
19. Je rovněž třeba připojit, že soud prvního stupně v závěru svého odsuzujícího rozhodnutí obviněného řádně a zcela srozumitelně poučil o možnosti odvolání a o osmidenní lhůtě k jeho podání k soudu prvního stupně. Rovněž ho poučil, že tato lhůta běží od doručení odsuzujícího rozhodnutí, které podle obsahu spisu proběhlo dne 29. 10. 2024.
20. Postup soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení psychického stavu obviněného Nejvyšší soud považuje za vyčerpávající a bez výhrad se ztotožňuje s jeho závěry.
21. Jak dále plyne z obsahu trestního spisu, obviněný byl schopen odvolání podat, nicméně tak učinil až po 6. 11. 2024, kdy uplynul poslední den odvolací lhůty. Konkrétně své odvolání podal dne 13. 11. 2024, tedy opožděně.
22. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům, totiž že obviněný byl schopen samostatně vystupovat, a přesto nepodal své odvolání včas, pak lze dojít i k jednoznačnému závěru, že odvolací soud správně rozhodl, že nepovoluje navrácení lhůty k podání odvolání, o které nepřímo v textu odvolání žádal obhájce. Důvody žádosti totiž nadále spočívaly v tvrzení duševních obtíží obviněného, jejichž vliv na jeho schopnost vést vlastní obhajobu přitom byl vyloučen v předchozím řízení (viz shora).
23. Námitky obviněného, které uplatnil v dovolání, tak byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Závěr
24. Vzhledem k uvedeným závěrům tak Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu