7 Tdo 918/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. září 2003 v neveřejném zasedání v
Brně o dovolání obviněného Mgr. D. B., které podal proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 10/02, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 14/99, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 49 T 14/99, byl
obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen
podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Tímtéž rozsudkem bylo odsuzujícím výrokem rozhodnuto ohledně spoluobviněného P.
H.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 10/02, bylo
odvolání obviněného P. H. a Mgr. D. B. zamítnuto podle § 256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Mgr. D. B. řádně a včas dovolání
z důvodu uvedeného v § 265b písm. b) tr. ř. /správně § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř./.
K uvedenému dovolacímu důvodu obviněný namítá, že soud prvního stupně i soud
odvolací nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti, celá věc byla
nesprávně právně posouzena a k základnímu pochybení došlo při hodnocení důkazů
a nerespektování základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 2 tr.
ř., § 2 odst. 5 tr. ř. a zejména i v § 2 odst. 6 tr. ř. Soudům vytýká, že
chybějící mezery ve zjištění skutkového stavu a v dokazování zaplnily svými
úvahami, že ze zjištěného skutku něco předpokládají, a to zejména, že k
předmětnému jednání došlo po vzájemné dohodě s dosud neztotožněným
spolupachatelem. Taková dohoda uzavřena nebyla, při zřizování účtu nevěděl, o
jaké finanční prostředky půjde a v jaké výši mohou být na účet jím zřízený
zaslány, a tedy hypotéza, že mělo jít o jednání spáchané formou
spolupachatelství, je mylná. Soudy obou stupňů pochybily, když se řádně
nezabývaly subjektivní stránkou, tj. otázkou zavinění. Jeho jednání lze
zredukovat pouze na to, že zřídil účet, na který byly posléze zaslány finanční
prostředky, jež v souladu se svým příslibem vyzvednul a předal, za což obdržel
naprosto nepatrnou odměnu, resp. část finančních prostředků. Protože z
rozhodnutí soudů nevyplývá a není prokazováno srozumění obviněného, že mělo jít
o nelegálně získané prostředky, měla být respektována zásada in dubio pro reo.
Obviněného nenapadlo a ani nepřemýšlel o původu finančních prostředků, resp. o
jejich nelegálnosti, a byl přesvědčen, že jde o peníze z nějakého obchodu,
resp. transakce uskutečněné osobami, které ho před tím nakontaktovaly. Právní
posouzení provedené oběma soudy je tedy zcela nesprávné, jeho jednání by mohlo
být posuzováno pouze jako trestný čin podílnictví spáchaný z nedbalosti.
Obviněný zpochybňuje i soulad uloženého trestu s ustanovením § 23 a § 31 tr.
zák. S ohledem na nesprávné posouzení věci z hlediska kvalifikace
spolupachatelství, naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu a na
nesprávné hodnocení subjektivní stránky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a vrátil věc k novému projednání a
rozhodnutí, event. aby rozhodl tak, že se obviněný obžaloby pro trestný čin
podvodu zprošťuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k
dovolání konstatuje, že podatel neuvedl žádné námitky odpovídající dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. /nikoli toliko § 265b písm. b) tr.
ř., jak uvedl dovolatel/ a že lze předpokládat, že ust. § 265b písm. b) tr. ř.
bylo citováno nedopatřením. Uplatněné námitky se však obsahově nekryjí ani s
žádným jiným dovolacím důvodem, a to ani s dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., který měl pravděpodobně dovolatel na mysli. Dovolatel brojí
proti správnosti skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů soudy,
odmítá tu část skutkových zjištění, podle kterých jednal „po vzájemné dohodě
s dosud neztotožněným spolupachatelem“ a podle kterých evidentně věděl, že se
jedná o nelegálně získané finanční prostředky. Teprve na podkladě zpochybnění
skutkového základu soudních rozhodnutí dovolatel namítá neexistenci některých
znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popř. znaků
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a poukazuje na možnost použití
jiné právní kvalifikace. Námitky primárně směřují proti správnosti a úplnosti
skutkových zjištění, nekryjí se s žádným z dovolacích důvodů uvedených v ust. §
265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání lze podat, pokud ve věci rozhodl
vyloučený orgán. V rámci tohoto uplatněného důvodu dovolání, ale obviněný v
dovolání žádné námitky neuvádí.
Pokud obviněný ale namítá, že celá věc byla nesprávně právně posouzena, bylo by
možno uvažovat o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady
právní (lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2
odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího
řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za
účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn,
pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení
zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a
prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Proto i
námitky obviněného, kterými zpochybňuje existenci dohody, a to, že vůbec
nevěděl a neměl ani povědomí, že k takovému jednání v pojišťovně dojde či může
docházet, že při zřizování účtu nevěděl, o jaké finanční prostředky půjde a v
jaké výši mohou být na účet jím zřízený zaslány atd., nejsou způsobilé naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Všechny tyto námitky jsou
totiž založeny na zpochybňování skutkového zjištění soudu prvního stupně, že
obviněný jednal „po vzájemné dohodě s dosud neztotožněným spolupachatelem“,
resp. z upřesňujícího skutkového zjištění odvolacího soudu, že „věděl o
podvodném původu peněz“, ke kterému dospěl zejména na základě zjištění, že si
obviněný předem připravoval podmínky pro vyloučení své trestní odpovědnosti a
obhajobu nepravdivým ohlášením ztráty občanského průkazu, který měl být údajně
k založení účtu a výběru peněz zneužit neznámou osobou.
Obviněný ve svém dovolání dále uvádí, že se soudy obou stupňů řádně nezabývaly
subjektivní stránkou, otázkou zavinění, neboť z rozhodnutí soudů nevyplývá a
nebylo prokazováno jeho srozumění s tím, že mělo jít o nelegálně získané
prostředky; měla být tedy respektována zásada in dubio pro reo, popř. jeho
jednání kvalifikováno jako trestný čin podílnictví spáchaný z nedbalosti.
Rovněž tato námitka ohledně neexistence úmyslné formy zavinění je primárně
založena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu, a to vědomí obviněného o
tom, že jde o nelegálně - podvodně získané finanční prostředky. Jinak řečeno,
pokud by soudy po skutkové stránce, za použití zásady in dubio pro reo (ta se
uplatňuje právě při hodnocení důkazů a tedy zjišťování skutkového stavu),
dospěly k zjištění, že o podvodném původu peněz nevěděl, nemohly by dospět ani
k právnímu závěru o existenci úmyslné formy zavinění, resp. podvodného úmyslu.
Ani tato námitka by proto důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nemohla naplnit.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se souladu uloženého trestu s
ustanovením § 23 a § 31 tr. zák., dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že
dovolání proti výroku o trestu lze opřít především o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. o skutečnost, že byl uložen buď takový druhu
trestu, který zákon nepřipouští, nebo přípustný druh trestu mimo stanovenou
trestní sazbu. To ovšem obviněný v dovolání nenamítá. Jak ale vyplývá z
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., musí být v dovolání mj. uvedeno, z jakých
důvodů napadá dané rozhodnutí, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.
Obviněným uvedený dovolací důvod, ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. však námitky ohledně uloženého trestu nenaplňují a dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dovolání uplatněn nebyl.
Ačkoli obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř., uplatnil námitky, které tento ani žádný jiný důvod uvedený v §
265b tr. ř. obsahově nenaplňují. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného
odmítl, aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející
řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš