7 Tdo 927/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 21. 11. 2002
dovolání obviněného Ing. I. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
3. 4. 2002, sp. zn. 9 To 74/02, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp.zn. 16 T 32/99, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4.
2002, sp. zn. 9 To 74/02, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, č. j. 16 T
32/99-1747, byl obviněný Ing. I. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
za použití § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle
§ 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu 4 (čtyř) roků.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2002,
č. j. 9 To 74/02-1842, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal
vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu podle
§ 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Pro výkon
tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. za použití § 39a odst.
2 písm. b) tr. zák zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák.
byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v samostatné výdělečné
činnosti zprostředkovatelské na dobu 4 (čtyř) roků.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce JUDr. V. J. dovolání, a to z důvodů uvedených § 265b odst. 1
písm. c), g), h) tr. ř.
Opodstatněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje
obviněný v porušení práva obviněného na obhajobu, neboť podle názoru obviněného
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V trestní věci obviněný
vykonal právo na obhajobu tím, že si zvolil dva obhájce JUDr. J. Č. a JUDr. V.
J. Obviněný žádnému z obhájců nikdy nevypověděl plnou moc a taktéž neučinil
žádný úkon, který by bylo možno považovat za zmocnění pouze jednoho z těchto
dvou obhájců k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního
řízení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nedodržel postup předpokládaný v
ustanovení § 37 odst. 3 tr. ř. (neurčil který z obhájců bude přijímat
písemnosti a bude vyrozumíván o úkonech trestního řízení), i přes skutečnost,
že JUDr. Č. podával za odsouzeného odvolání, vyrozumíval o úkonech konaných
před vrchním soudem tento soud pouze jednoho z těchto obhájců, a to JUDr. J.
Obviněný vyjádřil názor, že tímto postupem odvolacího soudu mu nebylo umožněno,
aby měl v řízení před Vrchním soudem v Praze oba své zvolené obhájce, které
podle zákona mít mohl a měl, čímž bylo zkráceno jeho právo na obhajobu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že v
důsledku novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002 byl v daném případě
vytvořen prostor pro aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Vrchní soud v
Praze k novele trestního zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák. sice přihlédl a z
tohoto důvodu zrušil rozsudek krajského soudu, nezohlednil však již skutečnost,
že škoda, kterou měl obviněný trestným činem způsobit, již v žádném případě
nemohla výrazněji přesáhnout dolní hranici škody velkého rozsahu. Pokud tedy
krajský soud uložil trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, měl
vrchní soud při tak výrazné změně poměrů, jaká nastala pětinásobným zvýšením
dolní hranice pojmu škoda velkého rozsahu, uložit trest pod zákonnou trestní
sazbou, neboť pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Ze shora
uvedeného podle názoru obviněného vyplývá, že při zjišťování výměry trestní
sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl odsouzený uznán
vinným, je třeba vzít v úvahu i obecná ustanovení trestního zákona upravující
ukládání a výkon jednotlivých trestů a tedy i ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.,
které stanoví podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Argumentaci
uvedenou k tomuto dovolacímu důvodu obviněný uzavřel konstatováním, že mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel
podrobně rozebral jak v podaném dovolání, tak i v jeho doplnění ze dne 26. 7.
2002. Ve stručnosti lze uvést, že se obviněný neztotožňuje s právní kvalifikací
skutku, pro který byl odsouzen. U trestného činu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. zpochybňuje naplnění zákonného znaku škody velkého rozsahu. Dále
dovolatel polemizuje se závěry soudů ohledně existence subjektivní stránky
trestného činu. Vytkl soudům, že při posuzování vědomí odsouzeného v době
uzavírání či prodlužování smluv o vkladech vycházely ze skutečností, které v
rozhodné době nemohly být obviněnému známy a obviněný tedy nemohl jednat s
vědomím těchto skutečností. Závěr o tom, že obviněný jednal v nepřímém
podvodném úmyslu, tj. že věděl, že nebude moci dostát svým závazkům v době, kdy
na sebe tyto závazky převzal, nemají podle něj oporu v provedeném dokazování,
když nebylo zjištěno, že by obviněný byl srozuměn s tím, že nebude moci dostát
svým závazkům. V reakci na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství v Brně obviněný v doplnění svého dovolání zdůraznil, že otázku
existence či neexistence subjektivní stránky považuje jednoznačně za otázku
právní, neboť jde o právní posouzení dokazováním zjištěných skutečností.
V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby dovolací soud z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), písm. g), písm. h) tr. ř. zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 9 To 74/02, v celém jeho
rozsahu a zrušil i vadné řízení, které předcházelo vydání tohoto rozsudku.
Současně obviněný požádal předsedu senátu, aby ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.
bez zbytečného odkladu předložil spisy s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí
Nejvyššímu soudu České republiky.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitka
obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je pouze
výsledkem nepřesné interpretace citovaného ustanovení, a proto tuto námitku
nepovažuje za důvodnou. Tento dovolací důvod podle jeho názoru nelze uplatnit v
případě jakéhokoli zkrácení obhajovacích práv obviněného, ale toliko tehdy,
jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. O takový
případ půjde pouze tehdy, kdy byly úkony trestního řízení prováděny přesto, že
byl dán některý z důvodů nutné obhajoby a obviněný si obhájce nezvolil ani mu
nebyl ustanoven (v posuzovaném případě tak tomu není). Ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připustil, že
námitky týkající se výše vyplacených provizí jsou svým charakterem hraniční z
hlediska posouzení, zda jde o námitky skutkové či právní, přesto ani tato část
námitek není k uplatněnému dovolacímu důvodu relevantní. K pochybení v
předmětné věci nedošlo ani při ukládání trestu. Obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon připouští a odpovídá trestní sazbě uvedené ve zvláštní
části trestního zákona na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy není podle státního zástupce
dán ani v tomto případě.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce Nejvyššímu soudu České republiky
navrhl, aby podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i řízení,
které mu předcházelo, a shledal, že dovolání obviněného s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, neměl-li obviněný v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedenou právní formulací zákon
vyjadřuje význam ústavně zaručeného práva na obhajobu vyjádřeného v čl. 37
odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3
písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem státního zástupce, že citované
ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze aplikovat toliko tehdy, jestliže
je dán některý z důvodů nutné obhajoby a obviněný si obhájce nezvolil ani mu
nebyl ustanoven. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva,
které významnou měrou přispívá ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou
důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a k spravedlivému meritornímu
rozhodnutí. Jestliže tedy obviněný vykonal právo na obhajobu tím, že si obhájce
zvolil, je třeba podle názoru Nejvyššího soudu mu i v tomto případě právo na
obhajobu bezpodmínečně zaručit, a to v každém stadiu trestního řízení. To platí
zvláště v případech, kdy obviněný, u něhož byly dány důvody nutné obhajoby
podle § 36 odst. 3 tr. ř. si předtím, než mu byl obhájce ustanoven, obhájce
zvolil (§ 38 odst. 1 tr. ř.). Nelze rovněž přehlédnout, že náš trestní řád je
ve shodě s ústavou budován na zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, §
37 odst. 2 tr. ř.) a tuto volbu je oprávněn obviněný učinit kdykoliv v průběhu
trestního řízení, přičemž judikatura ani praxe nevylučují možnost, aby jednoho
obviněného obhajovalo několik obhájců. Zpravidla je tomu tak ve věcech skutkově
a právně složitých. V tomto případě je však třeba, aby jejich činnost byla
koordinována a jednotliví obhájci vystupovali při řízení ve vzájemné návaznosti
a shodě. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu vyslovil názor, že každý z
obhájců jedná za obviněného vždy a výlučně jeho jménem, přičemž takto
prováděnou obhajobu v každé její fázi je třeba pokládat za jednotný procesní
úkon, a proto je obhajoba dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost k
jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí. To
platí zejména pro zákonem stanovené lhůty, které jsou z procesního hlediska
naplněny až okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně zúčastněným osobám (§
233 odst. 2 tr. ř.). Rozhodne-li orgán činný v trestním řízení ještě předtím,
než zmiňované lhůty uplynou, rozhodl (před skončením zákonem stanovené lhůty)
předčasně (viz III. ÚS 308/1997).
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že dne 3. 10. 1997 bylo obviněnému sděleno
obvinění pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. a
pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (jedná se tedy o případ
nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř.). Dne 24. 8. 2000 obviněný (po
vypovězení plné moci obhájcem JUDr. J. Š. ze dne 20. 9. 1999 – č. l. 1563)
udělil plnou moc obhájci JUDr. J. Č. Tento obhájce poté, co dne 5. 4. 2001
obdržel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, č.
j. 16 T 32/99-1747, podal dne 11. 4. 2001 u tohoto soudu za obviněného
blanketní odvolání s tím, že po poradě s klientem odvolání dodatečně odůvodní
a učiní tak nejpozději do 27. 4. 2001. Dne 16. 5. 2001 byl spis soudem prvního
stupně s předkládací zprávou předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o
odvolání (zdůvodnění dovolání v něm však není). Následně, dne 24. 5. 2001,
obviněný udělil plnou moc obhájci JUDr. V. J., který za obviněného zdůvodnění
odvolání podal u Vrchního soudu v Praze dne 16. 10. 2001. Doručenky k veřejným
zasedáním, které odvolací soud postupně nařizoval (17. 10. 2001, 12. 11. 2001,
20. 2. 2002 a 3. 4. 2002), potvrzují, že o termínech veřejného zasedání byl
vždy vyrozumíván pouze jeden z obhájců, a to JUDr. V. J. Ze spisu je také
patrné, že jakmile byl spis odvolacím soudem vrácen soudu prvního stupně,
podával JUDr. J. Č. za obviněného dne 15. 5. 2002 žádost o odklad výkonu
trestu.
Ze shora uvedeného je nepochybné, že obviněný realizoval svoje právo na
obhajobu tak, že vedle již dříve zvoleného obhájce (JUDr. J. Č.), si na plnou
moc zvolil dalšího obhájce (JUDr. V. J.) a tuto volbu učinil ve stadiu řádného
opravného řízení. Bez významu není ani okolnost, že se jedná o věc poměrně
skutkově obsáhlou, a to nejen vzhledem k počtu poškozených, ale také ke škodě,
v důsledku níž je obviněný ohrožen trestní sazbou v rozpětí od pěti do dvanácti
let, není tedy vyloučeno, aby obviněný mohl využít volby dalšího obhájce, což
obviněný učinil. Za této situace bylo povinností odvolacího soudu k veřejnému
zasedání o odvolání obviněného ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. předvolat oba
obhájce. Nejvyšší soud se domnívá, že jen tak by bylo právo obviněného na
obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v
plném rozsahu zajištěno.
Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné vyjádřit se k otázce plné moci a
jejímu významu pro trestní řízení. Plnou mocí se v praxi prokazuje, že mezi
obviněným a jeho obhájcem byla uzavřena tzv. smlouva o poskytování právních
služeb (srov. § 1 až 3 zákona, dále i § 20 a § 22 zák. č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Přesto, že zákon o advokacii užívá
označení „smlouva o poskytnutí právních služeb“, nejde z hlediska občanského
zákoníku o samostatný nový smluvní typ, nýbrž o příkazní smlouvu podle § 724 a
násl. občanského zákoníku, která je významně modifikována ustanoveními zákona o
advokacii. Je třeba si uvědomit, že smlouva o poskytnutí právních služeb
upravuje toliko vnitřní vztah mezi obhájcem a obviněným. To znamená, že
navenek, tj. vůči třetím osobám, se prokazuje ve formě plné moci jako
jednostranné prohlášení zmocnitele o osobě zmocněnce a rozsahu jeho oprávnění
jednat s účinky pro zmocnitele. Plná moc je - na rozdíl od smlouvy příkazní (§
724 a násl. občanského zákoníku) - určena třetím osobám, s nimiž zmocněnec
jménem zmocnitele právně jedná. Projevy vůle spojené s udělením, odvoláním či
vypovězením plné moci jsou tedy pro orgány činné v trestním řízení právními
úkony, které jsou určující pro závěr, zda obhájce obviněného může vykonávat v
zastoupení obviněného procesní úkony, ke kterým byl zmocněn.
V plné míře se dosud vžitá praxe projevila v textu ustanovení § 37 odst. 2 tr.
ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Podle tohoto
ustanovení je změna v osobě obhájce účinná teprve od okamžiku o z n á m e n í
této skutečnosti orgánu činnému v trestním řízení. Je zřejmé, že od těchto
případů je třeba důsledně odlišit možnost volby dalšího obhájce, kdy oba
obhájci vykonávají nadále obhajobu obviněného společně. K těmto skutečnostem
jsou orgány činné v trestním řízení povinny v každém případě přihlížet. V
posuzované věci se měl tedy odvolací soud touto otázkou zabývat a vzít v úvahu
na jedné straně to, že obviněný JUDr. J. Č. plnou moc neodvolal, na druhé
straně také to, že ani ze strany obhájce nedošlo k odstoupení od smlouvy o
poskytování služeb (§ 20 zákona o advokacii např. z toho důvodu, že obviněný
neposkytuje potřebnou součinnost) a plnou moc obviněnému nevypověděl, neboť v
tomto směru není ve spise žádný záznam. Odvolací soud tedy nemohl vycházet ze
skutečnosti, že by si obviněný zvolil obhájce jiného.
Za této situace Nejvyšší soud, vycházeje z výše uváděných skutečností, shledal,
že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byl naplněn.
Odvolací soud tím, že rozhodoval ve veřejném zasedání, aniž by o tomto zasedání
oba obviněným zvolené obhájce řádně a včas uvědomil (§ 233 odst. 2 tr. ř.),
porušil tímto postupem ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3
Listiny základních práv a svobod), neboť jednomu z obhájců upřel výkon jeho
jinak nesporného procesního práva. Dlužno dodat, oba obhájce si obviněný
zvolil ještě před účinností novely trestního řádu provedenou zákonem č.
265/2001 Sb. (zde však platí výše uvedený nález Ústavního soudu). Vzhledem k
tomu, že veřejné zasedání již probíhalo po 1. 1. 2002 (za účinnosti novely tr.
řádu), bylo nezbytné, aby odvolací soud ve smyslu § 37 odst. 3 tr. ř.
obviněnému k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení
jednoho z obhájců určil.
V souvislosti s předmětnou trestní věcí považuje Nejvyšší soud za potřebné
upozornit také na to, že o odvolání obviněného bylo rozhodnuto tak, že rozsudek
soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a soud druhého stupně sám ve
věci rozsudkem rozhodl. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a vzhledem k uvedené skutečnosti
by nemohlo přicházet v úvahu uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. Jestliže je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c)
tr. ř. postaven tak, že je dán v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce,
ač ho podle zákona měl mít, je v dané trestní věci třeba posuzovat shora
uvedené ustanovení trestního řádu v kontextu s ústavně zaručeným právem na
obhajobu tak, jak bylo zakotveno nejen v jednotlivých ustanoveních trestního
řádu v závislosti na znění čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale
také v souvislosti s již zmíněným nálezem Ústavního soudu. Při uvedeném náhledu
na věc pak nelze za naplněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
považovat pouze situaci, kdy v případech nutné obhajoby obviněný obhájce neměl,
neboť si ho nezvolil, příp. mu nebyl ustanoven, ale také případy, kdy v řízení
(před soudem) neměl jednoho ze dvou či více obhájců, např. již jen proto, že
tento obhájce nebyl o prováděném úkonu vyrozuměn (a nedošlo k tomu, že by
obviněný jednoho obhájce k přijímání písemností zmocnil, či byl určen
předsedou senátu), neboť nepřítomnost tohoto druhého obhájce za situace, kdy
nebyl o konání veřejného zasedání vyrozuměn, měla pro obviněného v řízení
(před odvolacím soudem) ten důsledek, že nemohl realizovat prostřednictvím
tohoto obhájce, kterého podle zákona měl mít, svá obhajovací práva.
Vzhledem k tomu, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít
měl, došlo k porušení jeho práva na obhajobu, které je svým charakterem
závažným procesním pochybením, pro které je nutno veřejné zasedání u Vrchního
soudu v Praze opakovat, rozhodl Nejvyšší soud tak /aniž by se dále jakkoli
zabýval dovolacími důvody uplatněnými podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.
ř./, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Za podmínek uvedených v § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann