7 Tdo 944/2025-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání obviněného V. M. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 6 To 49/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 164/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 1. 2025, č. j. 18 T 164/2024-310, byl obviněný V. M. uznán vinným pod bodem 1) pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) rovněž pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto dva pokusy zločinu a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1.
7. 2024, č. j. 18 T 55/2024-97, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2024, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 7. 2024, č. j. 18 T 55/2024-97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr.
zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1, 2 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že 1) dne 28. 4. 2023 kolem 14:00 hod. na městském hřbitově v XY – XY oslovil poškozenou I. V., která uklízela rodinný hrob, a dotazoval se jí, zda nepotřebuje s něčím pomoct, po odpovědi, že žádnou pomoc poškozená nepotřebuje, jí nabídl, že ji „obšťastní“, na toto reagovala poškozená tak, že mu řekla, že na jiném hrobě na daném hřbitově je její manžel, toto jí obviněný neuvěřil, pousmál se a přibližoval se směrem k ní, poškozená na toto reagovala tak, že rychle odcházela z místa a chtěla utéct směrem k márnici, obviněný ji však dostihl, chytil ji za levé rameno, načež si poškozená dřepla k zemi a začala křičet o pomoc, tohoto obviněný nedbal a beze slov jí rukou sahal do rozkroku a třel na intimních partiích, což udělal opakovaně nejméně desetkrát za sebou, přičemž na místě samém se objevil svědek, který slyšel volání poškozené o pomoc a z tohoto důvodu svého jednání zanechal a z místa činu odešel, 2) dne 1.
6. 2024 v době kolem 11:00 hod. na lesní cestě ve vzdálenosti kolem 200 – 300 m od pramene „XY“ v katastrálním území XY, okres XY, potkal poškozenou K. P., kterou oslovil, kdy proběhla krátká komunikace mezi nimi a následně se rozešli, poté však po chvíli na poškozenou nečekaně zaútočil zezadu tak, že prostrčil ruku mezi jejíma nohama, sáhl jí přes kalhoty na intimní partie, na které hrubě tlačil, druhou rukou jí přes hrudník přitiskl na své tělo a přidržoval jí ruce, načež poškozená začala volat o pomoc a aktivně se bránit jeho útoku, kdy kopala nohama, bouchala rukama, kdy v ruce měla mobilní telefon, v důsledku tohoto ztratili rovnováhu a oba spadli na zem do bláta, následně se jim podařilo vstát, kdy obviněný poškozenou držel, přestože ho poškozená prosila, aby svého jednání zanechal, neustále sahal na její tělo, kdy se mu podařilo i přes aktivní bránění dostat se pod její kalhoty, kde jí osahával hýždě a pod tričko a pod podprsenku, kdy jí silně zmáčkl její levé prso a tahal za bradavku, následně se poškozené podařilo zasáhnout svým levým loktem do jeho obličeje pod oko, čehož se zalekl, poškozená tohoto momentu využila, z jeho sevření se vymanila a utekla do blízkého ostružiní ve vzdálenosti kolem 2 metrů a poté z ostružiní utíkala směrem k pramenu, a když si byla jistá, že ji obviněný nepronásleduje, kontaktovala svého známého, přičemž po celou dobu obviněný své jednání nekomentoval, pronesl vůči ní větu, aby si spolu udělali dítě.
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 6 To 49/2025-349, k odvolání matky obviněného R. D. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 7. 2024, č. j. 18 T 55/2024-97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dále bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkretizoval, že obecné soudy nesprávně zjistily a interpretovaly rozhodná skutková zjištění, která vedla k uložení nepřiměřeně přísného trestu. Odvolací soud rozhodl o výši trestu i z důvodu nesprávné interpretace zásadní skutkové okolnosti, za níž došlo k nedokonání skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku. Obviněný, ač prohlásil svou vinu, nesouhlasil s argumentací, že nedokonání skutku bylo ovlivněno aktivitou poškozené či jejím útěkem, nikoli pasivitou obviněného nebo jeho upuštěním od dokonání. Poukázal přitom na podstatnou, leč soudy nezohledněnou skutečnost, že se skutek odehrál v lese, bez přítomnosti dalších osob, a za předpokladu, že by dobrovolně neupustil od dalšího protiprávního jednání, mohl být skutek dokonán. Dovolatel po vysmeknutí poškozené K. P. z jeho úchopu a jejím útěku do blízkého křoví již žádné další jednání směřující k dokonání trestného činu ze své vůle neučinil, naopak jí ještě vrátil botu, která zůstala na místě incidentu. Soudy tedy podle jeho přesvědčení vůbec nepřihlédly k nejvýznamnější polehčující okolnosti, rozlišující závažnost dokonaných a nedokonaných trestných činů, čímž dospěly k závěru o stanovení nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody nepodmíněně s výkonem ve věznici s ostrahou.
6. Dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v jeho prospěch nebylo možné vyhodnotit dokládanou zprávu o psychologickém vyšetření z 15. a 27. 2. 2024. Obviněný zejména akcentoval skutečnost, že měl jistý náhled na své problémy i před spácháním druhého skutku, avšak přestože se odhodlal vyhledat odbornou pomoc, bylo mu sděleno, že problémy není třeba nijak zásadně řešit. Právě i kvůli tomuto odmítanému přístupu pak došlo ke spáchání druhého skutku. Soudy namísto toho, aby jeho snahu o nápravu problému posoudily jako zásadní polehčující okolnost, hodnotily tuto skutečnost jako okolnost přitěžující. V této souvislosti dovolatel kladl otázku, zda nenese část odpovědnosti za jeho další protiprávní jednání i společnost jako celek. Argument, že si vyhledal nesprávnou odbornou pomoc, nepovažoval za správný, neboť netušil, že jeho problém tkví v sexuální oblasti. Obecné soudy pak obviněnému uložily vedle samotného trestu odnětí svobody i ochranné léčení v ústavní formě, které je ideálním řešením problémů obviněného jak pro něj, tak pro společnost. S přihlédnutím ke skutečnosti, že se nacházel po dobu téměř jednoho roku ve vazbě, se důvodně domníval, že přiměřeným trestem by bylo uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem. Skutky byly spáchány ve stavu zmenšené příčetnosti a obviněný se snažil vyhledat pomoc tak, aby k dalšímu protiprávnímu jednání nedošlo. Primárním zájmem společnosti by proto nemělo být potrestání obviněného, nýbrž se pokusit o jeho nápravu. Apeloval tudíž na nejlepší zájem společnosti a uložení trestu odnětí svobody v trvání třicet čtyři měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyřicet osm měsíců, čímž může okamžitě dojít k zahájení intenzivního léčebného režimu obviněného.
7. Konečně poukázal na procesní pochybení obecných soudů, které zamítly jeho odvolání. Obviněný se při hlavním líčení proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal, přičemž následně na základě pokynu v dopise obviněného vzal jeho obhájce odvolání zpět. Toto zpětvzetí odvolání však bylo v rozporu s vůlí obviněného, přičemž si posléze již bez informování obhájce dané písemné stanovisko rozmyslel a na podaném odvolání nadále trval. Namítal proto procesní pochybení, pokud nebylo k jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přihlédnuto a toto odvolání bylo zamítnuto. Stejně tak uvedl, že mu před konáním hlavního líčení u Okresního soudu ve Zlíně nebyla poskytnuta zákonná lhůta na přípravu, neboť předvolání k jednání obdržel méně než pět pracovních dnů předem. Ačkoli se na začátku hlavního líčení vzdal práva na dodržení této lhůty, nebyl řádně poučen o svých právech, nevyjádřil informovaný souhlas, a tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. In eventum navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu a podle § 265m tr. ř. shledal obviněného vinným ze spáchání v obžalobě popsaných trestných činů a v souhru s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 7. 2024, č. j. 18 T 55/2024-97, obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatoval, že dovolání není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale slouží k nápravě těch nejzávažnějších pochybení v této oblasti v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Avšak taková situace v nyní posuzovaném případě nenastala. Výhrady obviněného směřovaly výlučně k požadavku na uložení mírnějšího trestu, a to trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu. Odvolací soud své závěry pro uložení konkrétního trestu podrobně rozvedl, přičemž nebyly shledány důvody pro aplikaci § 40 odst. 2 tr. zákoníku. Stav zmenšené příčetnosti obviněného byl zohledněn s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněný jednal s podstatně sníženou schopností ovládat své jednání v době činu, a to v důsledku patologické sexuální agresivity. Tato skutečnost byla promítnuta do redukované výměry trestu odnětí svobody, jak ji stanovil odvolací soud. Doba strávená ve vazbě se pak standardně započítává do výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Dovolatel též přeceňoval význam medicínského vyšetření, které absolvoval v mezidobí páchání trestné činnosti, neboť jej nelze interpretovat jako pozitivní léčbu projevů sexuální patologické agrese, která se u něj již konkretizovala spácháním skutku pod bodem 1) výroku rozsudku. Nejednalo se o takový terapeutický zásah, který by měl účinný vliv na eliminaci rizikového chování obviněného. Namítal-li dále obviněný, že soud měl při ukládání trestu přihlédnout k tomu, že z vlastní vůle nepokračoval v útoku popsaném pod bodem 2) výroku rozsudku, přehlížel, že jeho záměr sexuálně napadnout poškozenou ztroskotal v důsledku její aktivní obrany. Argumentace obviněného nepřekračuje rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení soudy nižších stupňů, přičemž nezakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nadto výrok o vině obviněného (opřený o stabilizovaná skutková zjištění při přijetí prohlášení viny) ani nebyl odvoláním napaden.
10. Namítá-li obviněný, že zpětvzetí jeho dřívějšího odvolání bylo učiněno v rozporu s jeho vůlí, a dále tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na přípravu obhajoby před hlavním líčením, tato část dovolací argumentace není doprovázena odpovídajícím odkazem na konkrétní dovolací důvod. Navíc jsou uvedené námitky formulovány pouze v obecné rovině, přičemž nelze přenášet na soud povinnost domýšlet konstrukci, kterou obviněný v dovolání sám neuvedl. Odvolání obviněného bylo zamítnuto za splnění podmínek § 253 odst. 1 tr. ř. a v tomto ohledu nejsou identifikovány nedostatky ze strany odvolacího soudu.
11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Dále upotřebený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Již úvodem je vhodné připomenout, že z hlediska přípustnosti dovolání bylo určující, že obviněný před soudem prvního stupně prohlásil vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.). Podle § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Řízení před odvolacím soudem bylo zahájeno na základě řádného opravného prostředku podaného oprávněnou osobou, tj. matkou obviněného, v jehož důsledku odvolací soud přezkoumal výrok o trestu (jakož i průběh řízení předcházející jeho vydání), který modifikoval ve prospěch obviněného. Obviněný své dovolací námitky návazně směřoval jednak proti výroku o trestu (který shledával nepřiměřeně přísným), jednak identifikoval určitá procesní pochybení, k nimž mělo podle jeho přesvědčení v řízení dojít.
16. Pakliže obviněný vznesl námitky týkající se nedostatků dosavadního řízení zasahujících do jeho práva na obhajobu, je třeba konstatovat, že vady předkládané obviněným jsou ryze procesního charakteru, a jako takové je obecně vzato nelze subsumovat pod žádný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. Shora označené procesní vady nejsou s to ani zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost konstatuje, že odvolací soud nepochybil, pokud podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Svůj postup zdůvodnil v odstavci 8. napadeného rozsudku, přičemž lze zrekapitulovat, že se obviněný ihned po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení 16. 1. 2025 (po poradě se svým obhájcem) vzdal práva odvolání; poté si odvolání podal, následně jej vzal zpět a poté si odvolání znovu podal. V takovém případě bylo namístě rozhodnout o zamítnutí odvolání z formálních důvodů v souladu s § 253 odst. 1 tr. ř. Druhou procesní výhradou obviněný deklaroval, že mu nebyla poskytnuta lhůta na přípravu hlavního líčení, neboť předvolání obdržel méně než 5 pracovních dnů předem. Připustil sice, že se na začátku hlavního líčení vzdal práva na dodržení této lhůty, avšak jeho souhlas nebyl informovaný, neboť nebyl poučen o svých právech. Nicméně ani v tomto směru nelze spatřovat pochybení v postupu soudu prvního stupně. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 1. 2025 (na č. l. 302) se podává, že před zahájením hlavního líčení byla obhájci umožněna porada s obviněným, načež po zahájení hlavního líčení po zjištění, že nebyla zachována pětidenní lhůta k přípravě od doručení předvolání (srov. § 198 odst. 1 tr. ř.), k dotazu předsedy senátu mj. obviněný uvedl, že souhlasí se zkrácením lhůty. Rozporně s tímto protokolem není obsahem audionahrávky z hlavního líčení (na č. l. 309) jeho výslovná žádost, aby hlavní líčení proběhlo v ten den. Avšak s ohledem na formulaci vznesené námitky nutno konkludovat, že byl obviněný dostatečným způsobem upozorněn na nezachování zákonné lhůty a výslovně tázán, zda je její zachování nezbytné, a tudíž poučovací povinnost soudu v tomto ohledu narušena nebyla.
17. Dovolatel dále namítal nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž argumentoval zejména skutečností, že nedošlo k dokonání druhého útoku směřujícího ke znásilnění, svou zmenšenou příčetností a dále tím, že mezi jednotlivými skutky vyhledal odbornou pomoc. Na tomto základě se domáhal mírnějšího trestu odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen.
18. Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu, jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť uloženou sankci nelze považovat za excesivní, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou.
19. Předně je tedy nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje stanovený (ale ani jiný) dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští.
20. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané trestné činy mohl být obviněnému uložen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění zákona účinného v době spáchání) trest odnětí svobody v trestní sazbě dvě až deset let. V daném případě byla výměra (souhrnného) trestu stanovena zřetelně při spodní hranici zákonné trestní sazby, tj. třicet čtyři měsíců, přičemž obviněný byl pro výkon trestu zařazen v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Uvedená výměra tedy byla stanovena v souladu se zákonem.
21. Soud prvního stupně po korekci ze strany odvolacího soudu se pak zabýval všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu (viz odstavec 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 10. až 12. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Z hlediska polehčujících okolností vzaly v potaz jeho doznání [v případě skutku pod bodem 1) rozsudku spojené s přímým objasněním této trestné činnosti], potažmo prohlášení viny, jakož i určitou sebereflexi a lítost obviněného. Důvodně však přihlédly i k okolnostem, jež mu přitěžovaly, a to spáchání tří trestných činů, z nichž dva jsou zvlášť závažné zločiny, a opakovanosti trestné činnosti. Byl pak explicitně vzat v potaz i způsob spáchání obou sexuálně motivovaných útoků, při nichž obviněný použil brachiální násilí poměrně vysoké intenzity, jakož i význam chráněného zájmu, a zohledněn zásah do práv obětí v sexuálním podtextu.
22. Pokud obviněný rozporoval interpretaci zásadních skutkových okolností, za nichž došlo k nedokonání skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku, je nutno uvést následující. Předně odvolání směřovalo výlučně proti výroku o trestu, a proto nebylo namístě v rámci omezené přezkumné činnosti v souvislosti s dovolacím řízením otevírat otázky skutkového základu výroku o vině. Lze však plně souhlasit se závěrem, že k dokonání činu nedošlo primárně v důsledku aktivního odporu poškozené, nikoli z vlastní vůle dovolatele či jeho pasivity (ostatně sám obviněný uvedl, že se mu poškozená z úchopu vysmekla a utekla do blízkého křoví). Nelze se tedy ztotožnit s tím, že soudy nepřihlédly „k nejvýznamnější polehčující okolnosti“, neboť v souladu s § 39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku přihlédl při stanovení druhu a výměry trestu k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Rovněž byla věnována pozornost vyhodnocení zprávy o psychologickém vyšetření obviněného mezi spácháním skutků pod body 1) a 2). Tato skutečnost nebyla vyložena ve prospěch (ale ani explicitně v neprospěch) obviněného, neboť ze strany dovolatele nebyl řešen problém sexuální preference a obviněný si byl svého problému se sexuální agresivitou vědom, ale neřešil jej důsledně. Stran zmenšené příčetnosti nutno konstatovat, že byla rovněž v souladu s § 40 odst. 1 tr. zákoníku vzata v potaz, jakož i objasněno, proč nebyl aplikován § 40 odst. 2 tr. zákoníku (viz odstavec 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Právě zohlednění spáchání činu pod vlivem duševní poruchy obviněného, kterou si nepřivodil vlivem návykové látky, vedlo ke zmírnění původně uloženého trestu odnětí svobody o osm měsíců. Konečně k dovolatelem navrhovanému podmíněnému odložení trestu odnětí svobody odvolací soud přezkoumatelným způsobem osvětlil, proč v tomto konkrétním případě je namístě za všechna souběžná jednání ukládat již nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť jiný druh trestu, byť spojený s uložením ústavního ochranného léčení, by byl trestem nepřiměřeně mírným a závažnost a následky činů by dostatečně nepostihoval. K poukazované době, kterou obviněný strávil ve vazbě, lze poznamenat, že doba strávená ve vazbě se započítává do uloženého trestu v souladu s pravidly stanovenými v § 92 tr. zákoníku.
23. Napadený uložený trest odnětí svobody při zohlednění všech okolností nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
V.Závěr
24. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, dovolací námitky obviněného neodpovídaly uplatněným (ale ani žádným jiným) dovolacím důvodům.
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného V. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu