7 Tdo 958/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. srpna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 6 To 239/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 129/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 33 T 129/2007, byl obviněný J. B. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. (tj. že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný) pro skutek spočívající v tom, že (zkráceně uvedeno) dne 22. 6. 2006 v době kolem 14.30 hod. v P., N. H., po předchozím požití léku Keppra, Diazepam a Zoloft, z důvodu léčby pseudoepilepsie, ve stavu středně těžké prosté opilosti měl napadnout svou manželku M. B. tak, že ji měl za použití větší síly bodnout kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 16,5 cm do oblasti krku na levé straně, čímž jí způsobil v rozsudku uvedená zranění, přičemž bodné poranění mohlo vést ke vzniku vzduchové embolie a v důsledku toho až k úmrtí poškozené, která v důsledku utrpěného zranění byla léčena, práce neschopna a následně se podrobila rehabilitaci od 22. 6. 2006 do 1. 10. 2006. Tímto jednáním měl podle obžaloby spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.
Městský soud v Praze, k odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 6 To 239/2008, podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř., tj. že obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Proti rozsudku soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Konkrétně pak namítá, že se žádného protiprávního jednání nedopustil a v žádném případě nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že daný trestný čin spáchal, ale pro nepříčetnost není trestně odpovědný. S poukazem na své výpovědi, které byly od počátku trestního stíhání shodné, setrvává na svém tvrzení, že poškozená si zranění způsobila sama a navíc poranila i jeho. Při dvou protichůdných výpovědích jeho a poškozené, podle obviněného z dalších nepřímých důkazů jasně vyplynulo, že výpověď poškozené je zcela nevěrohodná a naopak jeho výpověď je podporována dalšími důkazy. Soud I. stupně proto podle něj správně dospěl k závěru, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena a podle § 226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby. Obviněný dále popisoval průběh řízení s tím, že Městský soud v Praze z podnětu Nejvyššího soudu ČR doplnil dokazování a dospěl k závěru, že poškozenou napadl a zranění jí způsobil. Obviněný s takovým závěrem nesouhlasí a zopakoval, že poškozené zranění nezpůsobil. Městskému soudu v Praze pak vytýkal, že se řádně nezabýval osobou poškozené, které není cizí sebepoškozování a její výpověď bere jako věrohodnou. Poukázal rovněž na to, že i z civilního opatrovnického spisu vyplývají zdravotní problémy poškozené a její chování, přičemž ani MUDr. K., který ji ošetřoval, si žádných dalších zranění nevšiml a pokud by je měla, zajisté by se objevily v lékařské dokumentaci. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, také jasně uvedl, že si poškozená mohla poranění způsobit i sama. Obviněný je proto toho názoru, že nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec pro závěr učiněný odvolacím soudem a proto Městský soud v Praze věc nesprávně posoudil po stránce právní.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 6 To 239/2008, zrušil a soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že toto výše uvedeným požadavkům neodpovídá a námitky obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudem II. stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu II. stupně.
Obviněný námitkami, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že se trestné činnosti nedopustil, jakož i námitkami, že v jeho výpovědích žádné rozpory nejsou a naopak výpovědi poškozené považuje za nevěrohodné, nenapadá právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu II. stupně, ale domáhá se jeho změny tím, že důkazy budou hodnoceny jinak. Rovněž námitkami, že jeho obhajoba (že poškozené zranění nezpůsobil) nebyla vyvrácena, že se soudy řádně nezabývaly osobou poškozené, která si uvedená zranění mohla způsobit sama a námitkou, že nepřímé důkazy údajně netvoří ucelený řetězec, obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudem II. stupně, jakož i se skutkovými zjištěními tohoto soudu. Obviněný v dovolání popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje (že poškozenou nenapadl a že si tato poranění způsobila sama), skutek zjištěný soudem popírá a považuje jej za neprokázaný. Na základě jiného hodnocení důkazů se tak obviněný domáhá jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění. Neuvádí tak žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci, s kterou ani nepolemizuje, neboť se domáhá zjištění, že daný skutek nespáchal. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudem II. stupně, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nakonec ani námitku, že „skutek, který byl soudem zjištěn byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr. zák.,“ jakožto obecnou hmotně právní námitku, nebylo možno hodnotit jako námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byla založena na shora citovaných námitkách výhradně skutkové a nikoli hmotně právní povahy, které nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když byly zcela mimo uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.
Námitky uvedené v dovolání tak neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš