7 Tdo 961/2021-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 9. 2021 dovolání
obviněného P. N., nar. XY v XY, okr. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 61/2021, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 78/2020 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 61/2021.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 2. 2021, č. j. 3 T
78/2020-105, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci
řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku a odsouzen podle § 151
tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku
k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb s tím, že jedna denní sazba
činí 500 Kč, přičemž podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že
peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 5 000 Kč a výhoda splátek
odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Dále mu byl uložen
podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byli poškození M. V. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s
nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §
151 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v
Hodoníně spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 3. 2. 2020 ve 14:13 hodin v
Kyjově, okr. Hodonín, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Mercedes-Benz
V220 D registrační značky XY na silnici č. I/54 v ulici XY v místě autobusových
zastávek při jízdě ve směru na Vlkoš v rozporu s ustanoveními § 5 odst. 1 písm.
b), § 5 odst. 2 písm. f), § 47 odst. 2 písm. a), § 47 odst. 3 písm. b) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), se plně nevěnoval řízení, přehlédl chodkyni
M. V., nar. XY, přecházející komunikaci po vyznačeném přechodu pro chodce zleva
doprava z pohledu obviněného, tím došlo ke střetu pravého předního rohu vozidla
s chodkyní, která dopadla vpravo od vozidla na komunikaci, na což obviněný
reagoval pouze přibrzděním, a poté pokračoval v jízdě, aniž by se přesvědčil o
zdravotním stavu chodkyně a poskytl jí potřebnou pomoc. Podle zjištění
uvedených ve výroku o vině chodkyně utrpěla drobné zranění, které si vyžádalo
lékařské ošetření v nemocnici, hospitalizaci do následujícího dne za účelem
pozorování a pracovní neschopnost do 7. 2. 2020.
3. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a
státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 5 To 61/2021-132. Z
podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně
podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu
zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněnému uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osm let.
Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento
rozsudek napadl v celém rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný opřel o námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu
neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku,
tedy že u něho chybí úmyslné zavinění, neboť se v dané situaci domníval, že ke
střetu jím řízeného vozidla s poškozenou nedošlo. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spojil s námitkou, že trest zákazu činnosti
uložený odvolacím soudem je nepřiměřeně přísný a že je založen na okolnostech,
které nejsou způsobilé odůvodnit a ospravedlnit výši trestu. Obviněný se
dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby
zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal
Okresnímu soudu v Hodoníně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání
neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud především shledal, že dovolání je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako
oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce
podle § 265d odst. 2 tr. ř., na místě a ve lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s
obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze ho odmítnout podle
§ 265i odst. 1 tr. ř.
7. Poté Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený
rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
9. Subjektivní stránka přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního
prostředku podle § 151 tr. zákoníku záleží v tom, že jde o úmyslný trestný čin
(§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Úmysl je formou zavinění, které vyjadřuje vnitřní
psychický vztah pachatele k činu. Autentickým důkazem je v tomto směru výpověď
obviněného. Pokud obviněný popírá zavinění, je třeba tuto otázku posoudit se
zřetelem k objektivně zjištěným okolnostem, z nichž lze usuzovat, zda zavinění
obviněného je či není dáno.
10. Ve světle okolností, za nichž obviněný při řízení narazil pravým
předním rohem vozidla do těla poškozené, je evidentně nepřijatelná námitka,
podle které se obviněný domníval, že k nárazu nedošlo.
11. Vyloučeno je především to, že by obviněný poškozenou neviděl.
Poškozená plynule přecházela vyznačený přechod pro chodce zleva doprava z
pohledu obviněného. Protijedoucí vozidla zastavila, aby nechala poškozenou
přejít. Šířka vozovky byla 7,2 m a k nárazu pravého předního rohu vozidla do
těla poškozené došlo při okraji vozovky vpravo z pohledu obviněného. Poškozená
se tedy před vozidlem obviněného pohybovala dostatečně dlouho na to, aby si
obviněný její přítomnosti na přechodu pro chodce všiml. Ostatně obviněný v
reakci na přítomnost poškozené na přechodu pro chodce začal brzdit. Byť šlo z
jeho strany o reakci opožděnou, je tato reakce ve spojení s uvedenými
okolnostmi přesvědčivým důkazem, že obviněný poškozenou viděl.
12. V návaznosti na to je vyloučeno také to, že by obviněný nezaznamenal
náraz vozidla do těla poškozené. Tento náraz viděli čtyři svědci, kteří místo
nárazu sledovali z různých pozic, a to řidiči prvních dvou vozidel stojících z
pohledu obviněného v protisměru před přechodem pro chodce (svědkové P. D. a L.
V.), dále chodkyně nacházející se na chodníku (svědkyně I. B.) a osoba
nacházející se v autobuse, do kterého právě na jeho zastávce nastoupila
(svědkyně B. G.). Pokud obviněný začal před poškozenou brzdit, není reálné, že
by ji nesledoval, když kvůli ní brzdil proto, aby do ní nenarazil. Reálné pak
není ani to, že by obviněný nezaznamenal bezvýslednost opožděného brzdného
manévru a tím pádem náraz vozidla do těla poškozené. O tom, že obviněný si byl
nárazu vědom, svědčí rovněž okolnost, že po přejetí přechodu pro chodce
zpomalil, až zastavil, k čemuž by neměl důvod, pokud by se domníval, že k
nárazu nedošlo. Vezme-li se v úvahu, že rychlost jízdy obviněného k přechodu
pro chodce byla zřejmým výrazem jeho spěchu, pak následné zpomalení až
zastavení nemohlo být motivováno ničím jiným než vědomím nárazu do poškozené. Z
tvrzení obviněného plyne, že při zpomalení až zastavení se rozhlížel skrze
zrcátka a okénka, zda poškozenou uvidí. Pak ovšem nutně viděl to, co viděli
svědci, totiž že poškozená je na zemi a že se zvedá za pomoci jiných osob.
13. Z uvedených okolností je jasné, že obviněný si byl vědom nárazu do
těla poškozené. Jestliže obviněný z místa nehody bez dalšího odjel, bylo takové
jednání projevem toho, že chtěl ujet a neposkytnout poškozené žádnou pomoc. O
úmyslném zavinění podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak ho u obviněného
dovodil Okresní soud v Hodoníně, nelze mít žádných pochyb.
14. Obviněný v dovolání poukazoval na to, že se druhý den sám přihlásil
policii, když se od švagra dověděl, že ho policie shání kvůli tomu, že měl ujet
od dopravní nehody. Namítaný postup obviněného rozhodně nijak nesvědčí o
nedostatku jeho úmyslného zavinění a jeví se jen jako reakce na to, že policie
již znala jeho totožnost s osobou pachatele, a zároveň jako projev snahy o
zlepšení vlastního postavení spoluprací s policií.
15. Jedním z důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, bylo
přehrání kamerového záznamu, který poskytl obviněný a na kterém byl incident
zachycen. Okresní soud v Hodoníně v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval,
že na záznamu „je slyšet náraz“, což interpretoval jako důkaz toho, že obviněný
o nárazu vozidla do poškozené věděl. Obviněný v dovolání namítal, že nebylo
postaveno najisto, zda uvedený zvuk mohl v kabině vozidla slyšet, a domáhal se
toho, aby to bylo ověřeno vyšetřovacím pokusem a znaleckým posudkem. Toho však
není třeba, protože závěr o úmyslném zavinění obviněného není primárně závislý
na uvažované části kamerového záznamu a je dostatečně podložen skutkovými
okolnostmi vyplývajícími z ostatních důkazů, jak byly zmíněny výše. Kamerový
záznam má v tomto ohledu jen podpůrný význam.
16. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání
obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
18. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem není pouhá
nepřiměřenost uloženého trestu. Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve
výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, pak Nejvyšší soud zásadně
nezasahuje do výroku o uložení trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Učinit tak
může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu se
zákonnými hledisky, že to zasahuje do ústavní roviny, kde to představuje
porušení zásady proporcionality trestní represe jako jednoho z definičních
znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a zároveň porušení
základního ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces včetně
spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do výroku o uložení trestu
podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
19. Krajský soud v Brně uložil obviněnému trest zákazu činnosti na osm
let za situace, kdy Okresní soud v Hodoníně uložil tento trest na dva roky a
kdy se státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně odvoláním
podaným v neprospěch obviněného domáhal uložení trestu zákazu činnosti „alespoň
ve výměře 42 měsíců“, tj. prakticky shodně se svým návrhem v hlavním líčení na
uložení trestu zákazu činnosti na tři a půl roku. Lze jen dodat, že uložení
trestu zákazu činnosti „nejméně v délce 42 měsíců“ navrhl také státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Brně ve veřejném zasedání konaném o
podaných odvoláních. Vyvstává tedy nápadný nepoměr mezi výměrou trestu zákazu
činnosti, jak ji navrhoval státní zástupce na straně jedné a jak ji stanovil
Krajský soud v Brně na straně druhé. Obecně vzato, soud není v otázce výměry
trestu vázán návrhy stran, ale uložení trestu zákazu činnosti na osm let z
podnětu odvolání, jímž se státní zástupce domáhal uložení tohoto trestu
(nejméně) na tři a půl roku, se jeví jako překvapivé. Uložení trestu zákazu
činnosti v překvapivé výměře osmi let tak je očividným vybočením z mezí
spravedlivého procesu, zvláště když Krajský soud v Brně výměru trestu zákazu
činnosti odůvodnil způsobem, který se zcela míjí se zákonnými hledisky.
20. Hledisko přiměřenosti trestních sankcí je obecně vymezeno v § 38
odst. 1 tr. zákoníku tak, že trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k
povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Povaha a
závažnost trestného činu jsou podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku určovány zejména
významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a
jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou
jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.
21. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že Krajský soud v Brně
se hledisky stanovenými v § 38 odst. 1 tr. zákoníku, § 39 odst. 2 tr. zákoníku
neřídil.
22. Výchozím argumentem Krajského soudu v Brně se stalo konstatování, že
„trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr.
zákoníku je z pohledu speciálních trestných činů v dopravě výrazně
nejzávažnější, na což zákonodárce reaguje přiměřenou sazbou“. Sazba trestu
zákazu činnosti na jeden rok až deset let je stanovena v § 73 odst. 1 tr.
zákoníku, tedy v obecné části s tím, že platí pro všechny trestné činy a není
nijak diferencována podle jednotlivých trestných činů, takže nemůže být
hlediskem pro rozlišení závažnosti trestných činů. Tímto hlediskem primárně je
sazba trestu odnětí svobody, která u trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem
dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku činí až pět let (bez spodní
hranice). Je tu ovšem poměrně široký okruh trestných činů páchaných v dopravě,
na které zákon stanoví přísnější sazbu a které tudíž považuje za typově
závažnější. Např. na trestný čin usmrcení z nedbalosti je stanovena sazba
odnětí svobody podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku na jeden rok až šest let, podle
§ 143 odst. 3 tr. zákoníku na dvě léta až osm let, podle § 143 odst. 4 tr.
zákoníku na tři léta až deset let. Na trestný čin těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku je stanovena sazba odnětí svobody
na dvě léta až osm let. Pokud pachatel způsobem jízdy spáchá trestný čin
obecného ohrožení z nedbalosti, je ohrožen sazbou odnětí svobody podle § 273
odst. 2 tr. zákoníku na šest měsíců až pět let, podle § 273 odst. 3 tr.
zákoníku na dvě léta až osm let a podle § 273 odst. 4 tr. zákoníku na tři léta
až deset let. Neobstojí tudíž tvrzení, že trestný čin neposkytnutí pomoci
řidičem dopravního prostředku je „výrazně nejzávažnější“. Kromě toho jde o
vyjádření charakterizující typovou závažnost činu, jejímž odrazem je trestní
sazba stanovená trestním zákonem. Výměru trestu uloženého rozsudkem nelze
odůvodnit odkazem na typovou závažnost trestného činu, ale je nutno ji
odůvodnit konkrétní závažností posuzovaného činu v daném případě.
23. Na obecné, věcně nesprávné a zcela nepřiléhavé konstatování ohledně
typové závažnosti trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního
prostředku Krajský soud v Brně navázal dalším konstatováním nezpůsobilým
odůvodnit výměru trestu zákazu činnosti. Jde o konstatování, že v jiných dvou
kauzách v okresech Jihlava a Brno-venkov zemřeli poškození, jimž neposkytl
pomoc pachatel trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního
prostředku. Tímto konstatováním může být popsána nanejvýš jen typová závažnost
uvedeného trestného činu, ale sotva jím lze odůvodnit výměru trestu zákazu
činnosti v konkrétním posuzovaném případě. To zároveň neznamená, že v rámci
hodnocení závažnosti trestného činu případně nelze vzít v úvahu jako
přitěžující okolnost to, že čin byl spáchán za okolností, kdy se páchání
trestných činů dané povahy rozmáhá ve větším měřítku. Ve vztahu k posuzovanému
trestnému činu nebyla v tomto ohledu učiněna žádná bližší zjištění.
24. Východiskem úvah o povaze a závažnosti spáchaného trestného činu v
posuzované věci je to, že obviněný ujel z místa dopravní nehody spočívající v
tom, že svým vozidlem lehce narazil do poškozené, která přecházela vyznačený
přechod pro chodce. Závažnost činu je zvýrazňována tím, že obviněný jednal
popsaným způsobem záměrně poté, co sám nehodu zavinil porušením povinností,
které měl jako řidič motorového vozidla. V neprospěch obviněného svědčí také
to, že je celkově neukázněným řidičem, jak o tom svědčí okolnost, že byl v
letech 2006-2018 devětkrát postižen pokutami za různé přestupky spáchané při
řízení motorového vozidla, většinou (šestkrát) za překročení povolené
rychlosti. Naproti tomu nelze pominout, že poškozená utrpěla méně závažná
zranění v podobě oděrek na ruce, kontuze kolene, podvrtnutí a natažení krční
páteře a kontuze dolní části zad a pánve, přičemž závažnost těchto zranění
nedosahovala intenzity ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku a
odpovídala nanejvýš jen přestupku. Nešlo tedy o zranění, jimiž by poškozená
byla ohrožena na životě nebo z nichž by vyplývalo pro její zdraví nějaké
závažnější nebezpečí. Navíc v bezprostřední blízkosti místa nehody se nacházely
jiné osoby, které poskytly poškozené potřebnou pomoc. Jednáním obviněného tudíž
poškozená nebyla ponechána v situaci, v níž by bez jakékoli pomoci zůstala
odkázána sama na sebe. Ve prospěch obviněného lze vzít v úvahu i jeho dosavadní
řádný život, pokud je nazírán tím, že nebyl odsouzen za žádný trestný čin a že
s výjimkou zmíněných přestupků při řízení motorového vozidla nebyl postižen za
žádný jiný přestupek.
25. Poměr okolností svědčících v neprospěch obviněného a okolností
svědčících v jeho prospěch vyznívá tak, že tu je patrná přítomnost významných
okolností, které svědčí ve prospěch obviněného. Za tohoto stavu se trest zákazu
činnosti na osm let, tedy ve výměře, která spadá výrazně do horní poloviny
zákonné trestní sazby, blíží se její horní hranici a více než dvojnásobně
přesahuje výměru navrhovanou státním zástupcem, jeví jako očividné vybočení z
mezí proporcionality trestní represe jako ústavního principu, jímž je
charakterizován demokratický právní stát. Zároveň jde o zjevné porušení práva
na spravedlivý proces, neboť součástí tohoto práva je i právo na spravedlivý
výsledek procesu. Výměra trestu zákazu činnosti, kterou zvolil Krajský soud v
Brně, je zpravidla vyhrazena pro mnohem závažnější případy, zejména pro takové
případy, kdy řidič ujel od nehody, při které poškozený utrpěl těžké zranění, od
nehody, při které byl poškozený ohrožen na životě, od nehody, při které
poškozený zůstal sám na odlehlém místě, kde se mu nemohlo dostat pomoci třetích
osob, od nehody, při které bylo zraněno více osob, apod. Naproti tomu v
posuzovaném případě je nutno s ohledem na všechna zmíněná kritéria a okolnosti
případu považovat trest zákazu činnosti vyměřený nad rámec první třetiny
zákonné trestní sazby stanovené v § 73 odst. 1 tr. zákoníku za ústavně
nekonformní, odporující principu proporcionality trestní represe.
26. Míra nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti v posuzovaném
případě dosáhla takového stupně, že tím je odůvodněn závěr o jeho neústavnosti.
Výrok o uložení trestu zákazu činnosti, jak je obsažen v napadeném rozsudku
Krajského soudu v Brně, nemůže z uvedených ústavních hledisek obstát.
Závěrem
27. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto
usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně, zrušil také všechna další obsahově navazující
rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Krajský soud v Brně znovu rozhodne o odvoláních podaných proti
rozsudku Okresního soudu v Hodoníně. Přitom otázku výměry trestu zákazu
činnosti posoudí tak, že se bude důsledně řídit zákonnými hledisky stanovenými
zejména v § 38 odst. 1 tr. zákoníku, § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a dbát na
zachování ústavního principu proporcionality trestní represe.
29. Vzhledem k tomu, že o všech odvoláních podaných proti témuž
rozsudku, pokud jsou podkladem k jeho přezkumu, musí být rozhodnuto jediným
rozhodnutím, Nejvyšší soud zrušil celý rozsudek Krajského soudu v Brně, tj.
včetně výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, byť
jinak v tomto výroku neshledal žádné vady.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu