7 Tdo 964/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 11. 2002 o dovoláních,
která podali obvinění M. S., J. I., a S. L. P., v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 9/2001 proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 To 54/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a J.
I. o d m í t a j í .
Podle § 265i odst. 1 písm b) tr. ř. se dovolání obviněného S. L. P. o d m í t
á .
Obvinění M. S., J. I. a S. L. P. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3
To 54/2002, jímž bylo rozhodnuto mimo jiné o jejich odvoláních a o odvolání
krajského státního zástupce v Ostravě proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 34 T 9/2001.
K dovoláním obviněných M. S. a J. I.
Ve věci obviněných M. S. a J. I. rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem
tak, že z podnětu odvolání státního zástupce ohledně nich zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě v odsuzující části a sám je uznal vinnými trestným
činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a trestným činem
zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž obviněného M.
S. uznal těmito trestnými činy vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu
podle § 41 odst. 1 tr. zák., uložil jim úhrnné tresty odnětí svobody obviněnému
M. S. na 10 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a obviněnému J.
I. na 8 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a rozhodl o jejich
povinnosti k náhradě škody. Odvolání obviněných Vrchní soud v Olomouci podle §
256 tr. ř. zamítl.
Obviněný M. S. dovoláním napadl výrok, jímž Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl
o jeho vině a trestu. Dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Namítl, že byl nezákonně posuzován jako zvlášť nebezpečný
recidivista, protože nebyl odsouzen pro trestný čin zvlášť závažného
charakteru, jak jsou tyto trestné činy vyjmenovány v § 62 tr. zák. Dále namítl,
že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin zbavení osobní svobody podle
§ 232 odst. 1, 2 tr. zák., protože jeho úmyslem nebylo zbavit jinou osobu
osobní svobody, nýbrž zjistit, kde jsou ukryty odcizené peníze, a protože o
umístění osoby, proti které směřovalo posuzované jednání, věděly další osoby.
Poukázal na to, že šlo o poměrně krátkou dobu, po kterou byla dotčena osobní
svoboda poškozeného, což nestačí k naplnění zákonných znaků trestného činu
zbavení osobní svobody. Uvedl, že ustanovením o tomto trestném činu byla
nahrazena ustanovení o otrokářství, obchodu se ženami, odstraňování odpůrců
režimů jejich odvlečením a dlouhodobým vězněním apod. Navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil ohledně něho rozsudky obou soudů a aby přikázal soudu prvního stupně
nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný J. I. dovoláním napadl výrok, jímž ho Vrchní soud v Olomouci uznal
vinným trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a
trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. v
jednočinném souběhu. Namítl, že jeho jednání nebylo možné kvalifikovat jako
trestný čin zbavení osobní svobody a že jednočinný souběh obou uvedených
trestných činů nepřichází v úvahu. Uvedl, že neměl v úmyslu trvale zbavit
poškozeného osobní svobody, ale vynutit na něm doznání a získání odcizených
peněz. Dále poukázal na to, že podstatným znakem trestného činu zbavení osobní
svobody je délka omezení osobní svobody, která v daném případě byla necelé tři
dny. Zdůraznil také historické souvislosti zavedení ustanovení o trestném činu
zbavení osobní svobody do trestního zákona s tím, že jde o závazek státu
vyplývající z Úmluvy o otroctví a že trestný čin zbavení osobní svobody spočívá
ve vysoce společensky nebezpečných jednáních, jakými jsou umístění do
koncentračního tábora, zotročení atd., tedy uvedení poškozené osoby do stavu,
kdy pachatel nad ní vykonává veškerou moc, nakládá s ní jako s věcí, a to v
úmyslu činit tak trvale nebo po delší dobu. Podle obviněného neodpovídá
posuzované jednání těmto hlediskům. Vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být
posouzeno jen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr.
zák., protože omezení osobní svobody poškozeného již je obsaženo ve znacích
tohoto trestného činu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci a aby tomuto soudu přikázal nové projednání a
rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných M. S. a J. I. jsou zjevně
neopodstatněná.
Obvinění byli napadeným rozsudkem uznání vinnými skutkem, jehož podstatou bylo
to, že v součinnosti se spoluobviněným S. L. P. a dalším nezjištěným pachatelem
dne 8. 9. 2000 kolem 23:00 hodin v H., okr. K., chytili do tzv. kravaty a za
nohy poškozeného D. Ž., když procházel parkem na D. t., povalili ho na zem,
bili pěstí a kopali, hodili mu pytel přes hlavu, naložili ho na zadní sedadla
automobilu, odjeli s ním do Š., okr. N. J., přičemž mezi O. a M. vjeli na polní
cestu, kde ho spoutali, elastickou izolepou, která se po namotání sama tzv.
zpeče, mu ovázali oči a ústa, aby neviděl a nekřičel, svázali mu nohy v místě
kotníků, svázali mu ruce za zády v místě zápěstí, položili ho na zadní sedadla
automobilu, odjeli s ním do objektu restaurace P. ve Š., kde ho přivázali za
ruce a nohy k židli a kovovému žebříku, a po dobu téměř tří dnů jej opakovaně
bili pěstmi a tyčí po těle i do míst předtím zraněných, pálili ho hořící
cigaretou, na hlavu mu nasazovali igelitový sáček a takto ho dusili až do
bezvědomí s tím, že k fyzickému násilí se připojil neznámý rusky mluvící muž,
který poškozeného bil pěstmi po těle, vyzul mu levou botu a vrtačkou mu zajel
mezi prsty, a tím na poškozeném vynucovali doznání ke krádeži peněz ve výši
nejméně 2 500 000,- Kč ke škodě J. Ž. Podle dalších zjištění napadeného
rozsudku poškozený D. Ž. pod vlivem týrání označil za pachatele krádeže D. N.,
jehož obvinění dne 11. 9. 2000 kolem 02:30 hodin unesli z bytu v H. – P. za
použití fyzického násilí do pokoje ubytovny obchodní společnosti Z., s. r. o.,
v O. – Z., kam mezitím přivezli stále znehybněného poškozeného D. Ž. se
zalepenýma očima, na pokoji opakovaně bili poškozeného D. N. po těle, vráželi
mu hřebík do holenní kosti, bili ho klackem pálili ho zapalovačem, dusili ho
prostěradlem až ke ztrátě vědomí, přivázali ho k židli a tím na něm vynucovali
doznání ke krádeži peněz a jejich vydání, přičemž poškozenému D. N. se podařilo
dne 11. 9. 2000 kolem 12:00 hodin, když byl ponechám sám v pokoji, vyprostit z
úvazů, vyskočit z okna a přivolat policii, což nakonec vedlo i k osvobození
poškozeného D. Ž. Poškozenému D. Ž. obvinění způsobili podle napadeného
rozsudku rozsáhlý zánět a otok kůže cirkulárního charakteru kolem hlavy,
hnisavý zánět spojivek, zhmoždění obou zápěstí a hlezenních kloubů s krevními
podlitinami i v oblasti zad, vykloubení palce levé ruku a otřes mozku prvního
stupně s hospitalizací a léčením po dobu pěti týdnů. Poškozenému D. N. obvinění
způsobili podle napadeného rozsudku pohmoždění měkkých tkání a oděrky kůže na
čele, v týlní a temenní krajině hlavy a téměř v celém rozsahu zad, drobné bodné
ranky a pohmožděniny v oblasti pravého bérce, zhmoždění a krevní podlitiny na
obou stehnech, pohmoždění levé ledviny a otřes mozku prvního stupně s
hospitalizací a dobou léčení tří až čtyř týdnů.
Přitom obviněný M. S. se uvedeného jednání dopustil podle napadeného rozsudku
přesto, že byl ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 T 11/97 odsouzen
mimo jiné za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3
písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl dne
3. 6. 1999 podmíněně propuštěn, přičemž mu byla stanovena zkušební doba na pět
roků.
Evidentně neopodstatněná je námitka obviněného M. S., která se týká zvlášť
nebezpečné recidivy. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného
recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný
trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin
potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce
doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 42 odst. 1 tr. zák. zvlášť
závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné
trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní
sazby nejméně osm let. Ve věci, v níž obviněný M. S. podal dovolání, byl
odsouzen pro trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák
a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písme b), c) tr. zák. I když
žádný z těchto trestných činů není uveden v § 62 tr. zák., jde o zvlášť závažné
úmyslné trestné činy ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. z toho důvodu, že trestní
zákon stanoví na každý z nich trest odnětí svobody s horní hranicí sazby
nejméně osm let. Horní hranice sazby je u trestného činu zbavení osobní svobody
podle § 232 odst. 2 tr. zák. dvanáct let a u trestného činu vydírání podle §
235 odst. 2 tr. zák. osm let. V dřívější trestní věci, tj. ve věci Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 33 T 11/97, byl obviněný potrestán pro trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. Tento
trestný čin sice rovněž není uveden v § 62 tr. zák., ale přesto jde o zvlášť
závažný umyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák., protože zákon na
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 3 tr. zák. stanoví sazbu odnětí svobody,
jejíž horní hranice je osm let. Je proto jasné, že zákonné podmínky zvlášť
nebezpečné recidivy byly splněny.
Evidentně neopodstatněná je také námitka obviněných M. S. a J. I., že skutek
neměl být kvalifikován jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232
odst. 1 tr. zák., zejména s ohledem na délku doby, po kterou byla omezena
osobní svoboda poškozeného D. Ž. Trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232
odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) spočívá v tom, že
pachatel jiného z b a v í osobní svobody. Naproti tomu trestný čin omezování
osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel jinému
bez oprávnění b r á n í užívat osobní svobody. V teorii a praxi trestního
práva je pojem „zbavení osobní svobody“ vykládán tak, že znamená trvalé nebo
alespoň dlouhodobé omezení osobní svobody. K tomu je však třeba dodat, že tímto
výkladem je rozdíl mezi oběma uvedenými trestnými činy vyjádřen pouze pro
případ, že osobní svoboda poškozeného je dotčena způsobem, který lze označit
za o m e z e n í . V takovém případě se tento zásah do osobní svobody stává
trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. za
předpokladu, že je trvalý nebo alespoň dlouhodobý. Musí však jít co do povahy,
míry a intenzity zásahu do osobní svobody skutečně jen o její omezení. Pro
takový stav je příznačné, že poškozený, jehož osobní svoboda je omezena, má do
určité míry zachovánu jistou možnost relativně volného pohybu v rámci nějakého
prostoru, jehož hranice jsou zároveň hranicemi, které mu znemožňují užívat
osobní svobody plně. Jinak řečeno, poškozený má v těchto, byť stísněných,
hranicích reálnou možnost samostatného pohybu s určitým zbytkem volnosti, která
byla omezena. Od toho je třeba odlišovat případy, kdy osobní svoboda
poškozeného je z hlediska povahy, míry a intenzity zásahu dotčena tak, že je od
počátku vyloučeno, aby se poškozený jakkoli samostatně pohyboval v nějakém, byť
jen citelně ohraničeném, ale relativně volném prostoru, např. v budově, ve
větší místnosti apod. Pro takový stav pak je příznačné, že poškozený je
spoután, přivázán k pevné překážce apod., takže nemá naprosto žádnou reálnou
možnost jakéhokoli, byť jen omezeného, pohybu. Takové případy pak je nutné
považovat za zbavení osobní svobody, třebaže posuzovaný stav není trvalý či
dlouhodobý. Otázka, jak dlouho trvá tento zásah do osobní svobody poškozeného,
sice není pro posouzení skutku jako trestného činu zbavení osobní svobody podle
§ 232 odst. 1 tr. zák. bez významu, protože i takový zásah musí po nějakou
nezanedbatelnou dobu trvat, avšak o zbavení osobní svobody jde i při kratším
trvání zásahu. Důvodem je to, že zbavením osobní svobody se tu nestává v
důsledku trvalosti či dlouhodobosti její pouhé omezení, ale že z hlediska
povahy, míry a intenzity zásahu jde o zbavení osobní svobody již od počátku,
resp. po dosažení kratší doby trvání.
Posoudí-li se zjištěný skutkový stav, z něhož vycházel Vrchní soud v Olomouci v
napadeném rozsudku, podle zásad vyložených v předchozím odstavci, je jasné, že
obvinění se vůči poškozenému D. Ž. dopustili jednání, které bylo takovým
zásahem do jeho osobní svobody, že ho lze spolehlivě označit za zbavení osobní
svobody a nikoli za její pouhé omezení. Poškozený byl spoután, byl přivázán k
židli a kovovému žebříku, nemohl volně pohybovat nohama ani rukama, měl
převázané oči a ústa. Neměl sebemenší možnost jakéhokoli pohybu, který by byl
výsledkem jeho vůle, byť by šlo o pohyb v omezeném prostoru. Jeho pohyb nebyl v
žádném směru projevem jeho vůle, ale výsledkem toho, že se ve fyzickém smyslu
stal předmětem manipulace ze strany obviněných, pokud přikročili k jeho
přemístění. V tomto stavu byl poškozený držen od 8. 9. 2000 (23:00 hodin) do
11. 9. 2000 (po 12:00 hodin). Šlo o dobu více než dva a půl dne, kterou sice
nelze pokládat za trvalou či dlouhotrvající, avšak s ohledem na to, že zásah do
osobní svobody poškozeného byl co do povahy, míry a intenzity tak výrazný, že
již z tohoto hlediska měl charakter zbavení osobní svobody, postačovala uvedená
doba k naplnění zákonného znaku „zbavení“ ve smyslu § 232 odst. 1 tr. zák. K
tomu lze jen dodat, že poškozený byl vysvobozen teprve zákrokem policie, který
následoval poté, co se druhému poškozenému podařilo utéci a oznámit věc
policii. Obvinění svůj zásah do osobní svobody poškozeného D. Ž. časově předem
nijak nelimitovali a dobu trvání tohoto zásahu podmiňovali dosažením záměru
získat údaje potřebné k nalezení odcizených peněz. Záměrem obviněných tedy bylo
zbavit poškozeného osobní svobody na neurčitou dobu, jejíž délka byla závislá
na nejistých budoucích okolnostech. Vrchní soud v Olomouci proto nepochybil,
pokud zjištěný skutek posoudil jako trestný čin zbavení osobní svobody, a to
vzhledem k těžšímu následku podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák.
Správnost této právní kvalifikace skutku není nijak dotčena tím, že obviněným
primárně nešlo o to, aby poškozeného zbavili osobní svobody, ale aby zjistili,
kde jsou odcizené peníze. Tím je jen charakterizována pohnutka, s níž se
obvinění trestného činu zbavení osobní svobody dopustili, ale není tím nijak
zpochybněno naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu. Totéž platí i pokud
jde o účel, který zákonodárce sledoval zavedením skutkové podstaty trestného
činu zbavení osobní svobody do trestního zákona. Tento účel nelze omezovat jen
na postih projevů oživujících otrokářství, zotročování osob, na některé
extrémní případy obchodu se ženami, na internaci politických odpůrců apod.
Předmětem ochrany ustanovení § 232 tr. zák. je zájem na nedotknutelnosti osobní
svobody jednotlivce i před útoky čistě kriminální povahy, zvláště pokud jsou
provedeny gangsterským způsobem, neponechávají poškozenému absolutně žádnou
možnost pohybu, vylučují jakoukoli formu zbytku osobní svobody a udržují
poškozeného v tomto stavu po dobu, která není zanedbatelná. Žádný význam nemá
ani okolnost, že o tom, kde obvinění drželi poškozeného D. Ž., věděly další
osoby, zvláště když šlo o osoby, které na jeho vysvobození neměly zájem.
Námitky obviněných, pokud byly uplatněny v těchto směrech, jsou proto rovněž
evidentně neopodstatněné.
Námitka obviněného J. I., že jednočinný souběh trestných činů zbavení osobní
svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm.
b), c) tr. zák. je vyloučen a že skutek měl být posouzen jen jako trestný čin
vydírání, je také zjevně neopodstatněná. I když jsou oba tyto trestné činy,
zařazené do oddílu prvního hlavy osmé zvláštní části trestního zákona,
trestnými činy proti svobodě, má každý z nich ve skutečnosti jiný objekt.
Trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. se dopustí
ten, kdo jiného zbaví osobní svobody. Trestného činu vydírání podle § 235 odst.
1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou
jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektem trestného
činu zbavení osobní svobody (§ 232 tr. zák.) je svoboda jednotlivce ve formě
svobody volného p o h y b u ve fyzickém smyslu, zatímco objektem trestného
činu vydírání (§ 235 tr. zák.) je svoboda jednotlivce ve formě svobody r o z h
o d o v á n í ve smyslu svobodné vůle. Okolnost, že poškozený D. Ž. byl zbaven
osobní svobody, proto není zahrnuta ve znacích trestného činu vydírání. V
poměru mezi oběma těmito trestnými činy se nejedná o vztah speciality či
subsidiarity, který by vylučoval možnost jednočinného souběhu. Nejde ani o tzv.
faktickou konzumpci, protože zbavení osobní svobody tu nelze v žádném případě
pokládat za pouhý vedlejší a relativně bezvýznamný produkt vydírání jako
hlavního trestného činu. Svědčí o tom již srovnání trestních sazeb stanovených
na tyto trestné činy. U trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst.
2 tr. zák. je sazba odnětí svobody na pět až dvanáct let a u trestného činu
vydírání podle § 235 odst. 2 tr. zák. je sazba odnětí svobody na dvě léta až
osm let. Jednočinný souběh je možný a Vrchní soud v Olomouci proto nijak
nepochybil, pokud skutek kvalifikoval jako dva uvedené trestné činy.
Zjevná neopodstatněnost námitek obviněných M. S. a J. I. vedla Nejvyšší soud k
tomu, že dovolání těchto obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud při tomto svém rozhodnutí vycházel z právních názorů, které
odpovídají soudní praxi jak v otázce výkladu znaků trestného činu zbavení
osobní svobody podle § 232 tr. zák., tak v otázce jednočinného souběhu tohoto
trestného činu s trestným činem vydírání podle § 235 tr. zák. Odkázat lze např.
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 2 To 197/2000,
jehož podstatná část byla publikována v č. 4/2001 časopisu Soudní rozhledy
(str. 132 – 135). Nejvyšší soud neshledal důvodu k tomu, aby se od této praxe
odchýlil.
K dovolání obviněného S. L. P.
Ve věci obviněného S. L. P. rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem tak,
že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ohledně tohoto obviněného
rozsudek Krajského soudu v Ostravě v odsuzující části a sám obviněného uznal
vinným organizátorstvím trestného činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. a) tr.
zák., § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a organizátorstvím trestného činu
zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., uložil mu úhrnný trest
odnětí svobody na 9 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest
vyhoštění na dobu neurčitou a rozhodl o jeho povinnosti k náhradě škody.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný S. L. P. dovoláním napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v
rozsahu, v němž bylo zamítnuto jeho odvolání a v němž bylo vyhověno odvolání
státního zástupce. Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Namítl, že od počátku trestního stíhání popíral jakoukoli účast
na únosu poškozeného D. Ž. a že usvědčující důkaz, na podkladě kterého byl
uznán vinným a kterým byla výpověď spoluobviněného M. S. z přípravného řízení,
je nevěrohodný. Vytkl, že oba soudy nesprávně hodnotily důkazy. Navrhl, aby
Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal Krajskému
soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného S. L. P. bylo podáno ve
skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Takto vymezený dovolací důvod znamená, že dovoláním lze namítat nesprávnou
právní kvalifikaci skutku zjištěného soudem, a to v tom smyslu, že soudem
zjištěný skutek byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o trestný
čin vůbec nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Nelze však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost
hodnocení důkazů apod. V rámci uvedeného dovolacího důvodu jsou přípustné jen
p r á v n í námitky vztahující se ke skutkovému stavu, který byl zjištěn
soudem, ale nejsou přípustné s k u t k o v é námitky směřující ke změně
skutkových zjištění soudu.
V posuzovaném případě obviněný S. L. P. opřel své dovolání v celém rozsahu
výlučně jen o námitky skutkové povahy a těmito námitkami zjevně sledoval změnu
skutkových zjištění napadeného rozsudku. Obviněný neuplatnil žádné právní
námitky, jejichž obsahem by bylo tvrzení, že soudem zjištěný skutek byl v
nějakém ohledu chybně právně kvalifikován. Námitku, že nespáchal žádný trestný
čin, obviněný nevztahoval ke skutkovému stavu zjištěnému oběma soudy, ale
spojoval ji se změnou skutkových zjištění, ke kterým dospěly oba soudy. Nejedná
se proto o námitku, která by korespondovala s dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný S. L. P. sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které tento dovolací důvod obsahově
nenaplňují.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání
obviněného S. L. P., aniž z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek a
předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 5 tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec