7 Tdo 970/2025-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 11. 2025 o dovolání obviněného O. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 8 To 157/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 117/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. T. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 5. 2025, č. j. 4 T 117/2024-151, byl obviněný O. T. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný je povinen uhradit poškozené obchodní společnosti Rex Concepts BK Czech, s. r. o., škodu ve výši 13 500 Kč.
2. Jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 15. 4. 2024 v Praze XY, XY XY, po ukončení pracovního poměru nevrátil zaměstnavateli, tj. obchodní společnosti Rex Concepts BK Czech, s. r. o., notebook v hodnotě 7 500 Kč a mobilní telefon v hodnotě 6 000 Kč, které od zaměstnavatele převzal k výkonu práce dne 4. 3. 2024, a i přes výzvu k vrácení ze dne 23. 4. 2024 si tyto věci ponechal pro svoji potřebu.
3. O odvolání, které obviněný podal proti výroku o vině a v důsledku toho i proti dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 8 To 157/2025-195. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo o náhradě škody nově rozhodnuto tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen uhradit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 7 500 Kč a že poškozená obchodní společnost se podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Zpochybnil skutková zjištění uvedená ve výroku o vině. Ohledně mobilního telefonu uvedl, že podle těchto zjištění v době od 4. 3. 2024 do předání telefonu svědku M. K. neměl telefon v držení nikdo jiný než obviněný, a namítl, že toto zjištění je v rozporu s tím, že podle policie byla do telefonu vložena SIM karta, kterou nikdy nepřevzal ani neviděl. Z toho dovozoval, že v rozhodnou dobu musel s telefonem manipulovat někdo další, kdo danou SIM kartu do telefonu vložil. Ohledně notebooku namítl, že zjištění soudů jsou opřena pouze o výpovědi zaměstnanců poškozené obchodní společnosti, kteří by mohli mít zájem na jeho odsouzení, aby se tak sami vyvázali z pracovněprávní odpovědnosti vůči zaměstnavateli z titulu ztráty dotčených věcí. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku vytkl, že výrok o vině je v rozporu se zásadou ultima ratio. Uvedl, že posuzovaný případ nebylo potřeba projednávat jako trestný čin a že přednost měl postup podle civilního práva, konkrétně žaloba na vydání věci nebo na náhradu škody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů svým obsahem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. K namítanému principu ultima ratio zdůraznil výjimečnou povahu postupu, kdy se s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neuplatní trestní odpovědnost, jsou-li naplněny všechny formální znaky trestného činu. Poukázal na to, že v posuzované věci je společenská škodlivost činu i při nízké škodě zvyšována recidivou obviněného, spácháním činu ve zkušební době podmíněného odsouzení a tím, že obviněný záhy po převzetí telefonu a notebooku ukončil pracovní poměr ještě v době zaškolování, takže se nejednalo o běžnou situaci, kdy zaměstnanec nějakou dobu s pracovními pomůckami skutečně pracuje a pak si je neoprávněně ponechá. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Námitky, které obviněný vznesl proti skutkovým zjištěním soudů, svým obsahem neodpovídají žádné variantě tohoto dovolacího důvodu.
9. Obviněný neuvedl, které z rozhodných skutkových zjištění by mělo být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a kterých, a nijak nevymezil, v čem by měl takový rozpor spočívat. Procesní nepoužitelnost důkazů ani neprovedení nějakých navrhovaných důkazů obviněný neuplatnil.
10. Namítaná okolnost, že s mobilním telefonem manipuloval někdo další, kdo do něj vložil SIM kartu zaměstnavatele obviněného, žádný zjevný rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů nevyjadřuje. Navíc se nijak nedotýká zjištění, že telefon ve vlastnictví zaměstnavatele byl obviněnému předán, ani zjištění, že obviněný po skončení pracovního poměru nevrátil telefon zaměstnavateli, ale použil ho na úhradu svého dluhu vůči M. K., jemuž telefon dal. Přitom z výpovědi svědka M. K. jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že jako zámečník provedl pro obviněného práci spočívající v otevření zabouchnutých dveří, že obviněný neměl na úhradu této služby peníze a že proto od obviněného dostal telefon. Tento telefon pak byl podle údaje IMEI identifikován jako telefon zaměstnavatele obviněného. Námitky, jimiž obviněný poukazoval na to, že zjištění ohledně předání notebooku bylo založeno jen na výpovědích zaměstnanců poškozené obchodní společnosti, rovněž nejsou způsobilé obsahově naplnit dovolací důvod. Za situace, kdy o předání notebooku a mobilního telefonu nebyl sepsán předávací protokol, resp. nebyl pořízen žádný písemný doklad, bylo předání uvedených věcí obviněnému prokázáno výpověďmi svědků L. P., V. V. a L. P. Obviněný namítal jejich nevěrohodnost z důvodu možného zájmu na tom, aby byl odsouzen a aby se tak vyvázali z pracovněprávní odpovědnosti za ztrátu dotčených věcí. Tím není vymezen žádný zjevný rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. Jinak to, že nebyl vyhotoven předávací protokol, bylo podle svědka L. P. (který byl nadřízeným obviněného) důsledkem pochybení IT technika, takže žádnému ze svědků nehrozilo, že by mohl být činěn odpovědným za ztrátu. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze dodat, že skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech spolehlivou oporu a že soudy při svém postupu, který nevykazuje prvky libovůle, nijak nevybočily z mezí daných zákonnými ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
11. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v tomto ustanovení.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
13. Tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky ohledně zásady ultima ratio, jsou-li vztahovány ke skutkovému stavu, jak ho zjistily soudy.
14. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Z tohoto ustanovení vyplývá, že trestní odpovědnosti podléhá zásadně každý čin vykazující formální znaky trestného činu.
15. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Takovou škodou se podle § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč. V dané věci byly skutkem, který zjistily soudy, formální znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku naplněny. Obviněný ostatně v tomto směru nic nenamítal.
16. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). S ohledem na to se jako trestný čin neposoudí čin, který vykazuje formální znaky trestného činu, jestliže stupeň jeho společenské škodlivosti nedosahuje spodní hranice škodlivosti běžně se vyskytujících případů dané skutkové podstaty. Čin se tedy musí vyznačovat nějakými výjimečnými okolnostmi, které jeho společenskou škodlivost významně snižují pod naznačenou hranici.
17. V posuzovaném případě byla způsobena škoda, jejíž výše jen mírně překročila spodní hranici zákonného znaku „škoda nikoli nepatrná“. Jde ovšem o běžnou polehčující okolnost podle § 41 písm. i) tr. zákoníku, tj. způsobení nižší škody. Čin obviněného směřoval proti věcem, které byly určeny k výkonu jeho zaměstnání. Obviněný je takto prakticky vůbec nepoužíval, neboť jeho pracovní poměr byl skončen ve zkušební době v průběhu zaškolování. Poté obviněný svěřené věci nevrátil zaměstnavateli nejen při skončení pracovního poměru, ale ani později na výslovnou výzvu zaměstnavatele. Mobilní telefon byl sice poškozené obchodní společnosti nakonec vrácen, avšak nelze to hodnotit nijak ve prospěch obviněného, neboť k tomu došlo bez jakéhokoli jeho přičinění poté, co ho policii vydal svědek M. K. Obviněný použil mobilní telefon k úhradě svého dluhu a notebook si ponechal také pro svou potřebu, byť s ním naložil blíže nezjištěným způsobem. Obviněný takto jednal přesto, že se v pracovní smlouvě mimo jiné zavázal při skončení pracovního poměru vrátit zaměstnavateli všechny pracovní pomůcky, které mu byly zaměstnavatelem předány v souvislosti s pracovním poměrem (viz článek VII, bod 7.3 pracovní smlouvy). To svědčí o výraznější míře jeho zavinění. Závažnou okolností je, že obviněný se činu dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 14 T 50/2022, byl za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku odsouzen mimo jiné k podmíněnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců se zkušební dobou na tři roky, která začala běžet dne 8. 7. 2022. Výrok o trestu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 byl posléze zrušen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 4 T 99/2023, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za oba trestné činy k souhrnnému trestu, v jehož rámci mu byl uložen mimo jiné podmíněný trest odnětí svobody na sedmnáct měsíců se zkušební dobou na čtyřicet měsíců (její konec připadal na 8. 11. 2025). K tomu přistupuje skutečnost, že obviněný byl v letech 2021-2023 celkem třikrát postižen pokutami ve výši 4 000 Kč, 5 000 Kč a 4 000 Kč za přečiny proti majetku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb. Osobu obviněného tedy charakterizuje narušený vztah k cizímu majetku, resp. k povinnostem týkajícím se majetku. Celkově povaha a závažnost činu obviněného evidentně nevykazují nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit závěr, že s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nejde o trestný čin. Pokud byl skutek posouzen jako trestný čin, rozhodně nejde o porušení zásady subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčeného zájmu (ultima ratio). Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Závěrem
18. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu