7 Tdo 980/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 8. 2009 o dovolání obviněného Z. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 5 To 39/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 10/2006 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 17 T 10/2006, byl obviněný Z. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Části obžaloby, podané pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Odvolání, které podal obviněný proti odsuzující části rozsudku, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 5 To 39/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proti výroku o vině namítl, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. nebyla naplněna, protože nebylo prokázáno, že by se protiprávním jednáním sám obohatil nebo že by obohatil obchodní společnost, jejímž jménem jednal. Proti výroku o trestu namítl, že mu správně měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k odsouzení ve věci Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 7 T 172/2002. Další námitky uplatnil na adresu přípravného řízení, v němž podle jeho názoru došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení napadeného usnesení sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Jestliže dovolacím
důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže opírat o námitky směřující proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný ačkoliv dne 8. 12. 2000 převedl svůj stoprocentní obchodní podíl a jednatelství v obchodní společnosti M. Š. a s., s. r. o., se sídlem v P., Ch., na J. K., zamlčel tuto skutečnost dodavatelům, nadále vystupoval jako společník a jednatel uvedené obchodní společnosti, jejím jménem odebíral jateční dobytek a služby, předstíral úmysl je uhradit, avšak jednal v úmyslu odebraný jateční dobytek převážně po jeho porážce a zpracování prodat, neuhradit odebrané zboží a služby a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, s tím, že obviněný útoky specifikovanými v bodech 1/a-j, 2-11 výroku o vině a spáchanými v době od 20. 10. 2002 do 11. 5. 2004 způsobil dodavatelům jatečního dobytka a služeb škodu v celkové výši 6 009 850,70 Kč.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Takovou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.).
Skutkový stav, který zjistily soudy, evidentně naplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Protiprávní jednání obviněného spočívalo v tom, že za situace, kdy již nebyl společníkem obchodní společnosti M. Š. a s., s. r. o., a jejím jednatelem, vystupoval v obchodních vztazích tak, jako by toto jeho postavení nadále trvalo, tím vyvolával u obchodních partnerů zdání, že jateční dobytek a služby dodávají uvedené obchodní společnosti, která jím je uhradí, a sám měl úmysl odebraný jateční dobytek a služby dodavatelům nezaplatit. Uvedeným jednáním obviněný dosáhl ke škodě dodavatelů toho, že bez protihodnoty získal do své dispozice zboží a že mu bez protihodnoty byly poskytnuty služby. V tom je podstata jeho obohacení. Namítaný nedostatek protiprávního jednání a obohacení ve smyslu znaků trestného činu podvodu proto nelze v žádném případě akceptovat.
Pokud obviněný založil své výhrady proti výroku o vině na tom, že naplnění uvedených znaků trestného činu nebylo prokázáno, a pokud tím mínil nesprávnost skutkových zjištění soudů, je třeba k tomu uvést, že s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech. Tyto důkazy Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění rozsudku podrobně reprodukoval, vzájemně je porovnal, zhodnotil je v souladu s jejich obsahem, a pokud se zejména v poměru mezi výpovědí obviněného a dalšími důkazy objevily rozpory, překlenul je logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami. Při tomto postupu se Krajský soud v Českých Budějovicích nedopustil žádné deformace důkazů a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nic v tomto ohledu nelze vytýkat ani Vrchnímu soudu v Praze, který v napadeném usnesení plně akceptoval to, jak Krajský soud v Českých Budějovicích hodnotil důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodil. Za tohoto stavu nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, není dovolacím důvodem.
Lze připustit, že určitým deficitem dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení, je to, že důkaz výpovědí svědka J. K. byl proveden tak, že podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. byl přečten protokol o jeho výslechu v přípravném řízení, neboť svědek se mezitím stal nezvěstným. Právo obviněného na obhajobu tím bylo jistým způsobem omezeno, avšak to bylo kompenzováno tím, že obhájce obviněného byl o konání výslechu svědka v přípravném řízení vyrozuměn a měl možnost se ho zúčastnit. Tím byla zajištěna kontradiktornost provedení uvedeného důkazu, byť obhájce možnosti zúčastnit se výslechu svědka nevyužil a výslechu se nezúčastnil. Je nutné dodat, že výpověď svědka J. K. zdaleka nebyla jediným důkazem, že svědek zároveň při výslechu v přípravném řízení předložil i listiny potvrzující jeho výpověď a že tu byl široký okruh dalších důkazů, na jejichž podkladě soudy založily svá skutková zjištění a výrok o vině. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nemůže být naplněn námitkami směřujícími proti tomu, že obhájce nebyl přítomen výslechu svědka J. K. v přípravném řízení. Uvedeným dovolacím důvodem nejsou ani námitky obviněného proti tomu, že v přípravném řízení byla stížnost jednoho z jeho obhájců proti usnesení policejního orgánu zamítnuta jako stížnost podaná neoprávněnou osobou. Dovolací důvod spočívá v porušení h m o t n é h o práva, tj. trestního zákona, zatímco obviněný vytýkal porušení p r o c e s n í h o práva, tj. trestního řádu.
Námitka, že obviněnému měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k jeho odsouzení ve věci Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 7 T 172/2002, je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se Nejvyšší soud touto námitkou meritorně zabýval, byť směřovala proti výroku o trestu.
Otázka, zda je či není namístě uložení souhrnného trestu, je primárně otázkou právního posouzení skutku z toho hlediska, zda v poměru posuzovaného skutku k jinému skutku, pro který byl obviněný již dříve odsouzen, jde o vztah souběhu. Pokud tu je souběh, je to důvod pro uložení souhrnného trestu. Pokud tu není souběh, nepřichází uložení souhrnného trestu v úvahu.
Ukládání trestu za více trestných činů upravuje ustanovení § 35 tr. zák. Podle tohoto ustanovení se postupuje při ukládání trestu za trestné činy spáchané v souběhu. Podle § 35 odst. 1 tr. zák. se ukládá úhrnný trest v případě, že o všech sbíhajících se trestných činech je rozhodováno ve společném řízení jedním rozsudkem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. se ukládá souhrnný trest v případě, že o sbíhajících se trestných činech je rozhodováno v samostatných řízeních různými rozsudky. Souhrnný trest se jinak ukládá podle zásad stanovených v § 35 odst. 1 tr. zák. s tím, že spolu s uložením souhrnného trestu se zruší výrok o trestu uloženém pachateli dřívějším rozsudkem. Smyslem této úpravy je zajistit pachateli to, aby jeho konečné postavení v otázce trestu nebylo ovlivněno pouhou procesní okolností, zda o sbíhajících se trestných činech bylo rozhodováno jedním rozsudkem ve společném řízení nebo různými rozsudky ve více samostatných řízeních.
Základní podmínkou pro uložení souhrnného trestu tedy je souběh trestných činů. Trestné činy jsou v poměru souběhu za předpokladu, že mezi časově prvním z nich a časově posledním z nich nedošlo k vyhlášení žádného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pro nějaký trestný čin téhož pachatele (míněn rozsudek jak ohledně některého z uvažovaných trestných činů, tak rozsudek ohledně jakéhokoli jiného trestného činu).
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovanou věc, je zřejmé, že uložení souhrnného trestu nepřicházelo v úvahu. Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., pro který byl odsouzen v přezkoumávané věci Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 10/2006, obviněný spáchal v době od 20. 10. 2002 do 11. 5. 2004. Ve věci Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 7 T 172/2002 byl obviněný odsouzen pro dva trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., z nichž první spáchal v době od 22. 7. 1999 do 3. 8. 1999 a druhý spáchal v době od 21. 3. 2000 do 27. 4. 2001, s tím, že odsuzující rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově jako soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 30. 4. 2004 a právní moci pak nakonec nabyl výrok o vině a trestu ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 14 To 144/2005. Z uvedeného je patrno, že v páchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. obviněný pokračoval i v době po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 7 T 172/2002. Navíc dne 11. 2. 2002 byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 2. 2002, sp. zn. 3 T 11/2002, jímž byl uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. (tento trestný čin obviněný spáchal dne 17. 1. 2001). Doručení trestního příkazu obviněnému mělo účinky vyhlášení odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 5 tr. ř.), třebaže trestní příkaz byl zrušen v důsledku odporu obviněného a obviněný byl pravomocně uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin teprve rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 3 T 11/2002 (obviněný tento trest nevykonal a ohledně tohoto odsouzení nenastal účinek, že se na obviněného hledí, jako byl nebyl odsouzen). Vyhlášení citovaného rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově, ke kterému došlo dne 30. 4. 2004, a doručení citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami, ke kterému došlo dne 11. 2. 2002, jsou okolnostmi, které vylučují závěr, že v poměru mezi trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a ostatními trestnými činy jde o vztah souběhu. Tím pádem není splněna základní podmínka pro uložení souhrnného trestu. Obviněnému tedy byl za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. správně uložen samostatný trest.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.