7 Tdo 982/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. srpna 2005 v neveřejném
zasedání v Brně o dovolání obviněného Mgr. M. M., které podal proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 7 To 722/2004, v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T
90/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T
90/2003, byl obviněný Mgr. M. M. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1 tr. zák., za který mu byl podle § 250b odst. 1 tr. zák.
uložen trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon mu byl podle
§ 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1
(jednoho) roku.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, z jehož
podnětu bylo napadené rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. 7 To 722/2004, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušeno ve výroku o trestu. Odvolací soud dále za splnění podmínek
uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 24 odst. 1
tr. zák. upustil od potrestání obviněného. Ve výroku o vině zůstal napadený
rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti celé výrokové části rozsudku soudu druhého stupně a proti výroku o vině a
o trestu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný řádně a včas dovolání,
které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že trestný
čin nespáchal a že obžaloba vůči němu je opřena o jediný důkaz, a to o výpověď
obžalovaného L. z přípravného řízení, která je zjevně nevěrohodná, když tento
v jiném trestním řízení sám vystupoval jako obžalovaný. Obviněný se domnívá,
že nebylo prokázáno, že by předmětné tiskopisy podepsal a předal Č. s., a. s.;
v této souvislosti je podle obviněného podstatná ta skutečnost, že Č. s., a.
s., měla tiskopisy pouze pro zaměstnance a OSVČ a nikoli pro osoby, které mají
příjmy jako společníci obchodních společností a z pronájmu nemovitostí a které
nemusí být ani podnikateli, ani zaměstnanci. Obviněný měl v předmětné době
příjmy uvedené v prohlášeních, a to jako zaměstnanec, společník společnosti a
jako vlastník nemovitosti, přičemž tyto skutečnosti vyplývají z daňového
přiznání. V rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by obviněný tyto příjmy
neměl, a nebylo taktéž prokazováno, zda by předmětný úvěr dostal, kdyby tyto
příjmy neměl a kdyby měl pouze příjmy ze zaměstnání uvedeného v tiskopisech.
Obviněný měl vždy v úmyslu úvěr platit, hradil jej řádně a včas již před
zahájením trestního řízení a uhradil jej v celém rozsahu již přede dnem konání
veřejného zasedání o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný
dále ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že soudy neposuzovaly
společenskou nebezpečnost jeho jednání ve smyslu § 3 tr. zák., ale hodnotily
pouze znaky skutkové podstaty stanovené ve zvláštní části trestního zákona.
Pokud jde o jednotlivé okolnosti spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost, obviněný k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, uvedl,
že nebylo prokázáno, že by uvedl banku v omyl, když každá banka by půjčila
dlužníkovi, který by splácel tak, jako obviněný; v posuzovaném případě tedy
nebyl poškozen žádný zájem banky. Pokud jde o způsob provedení činu, okolnosti,
za kterých byl čin spáchán, a jeho následky, obviněný uvedl, že předmětný
trestný čin nespáchal a že čin nemá žádných následků, když úvěr byl řádně a
včas uhrazen. K osobě pachatele obviněný poznamenal, že je osobou zcela
bezúhonnou, když v minulosti nebyl nikdy trestán, a že má dvě malé děti, o
které se řádně stará. Konečně pokud jde o míru zavinění a pohnutku, obviněný se
domnívá, že pokud je vůbec možné hovořit o zavinění, pak pouze na straně pana L.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu
druhého stupně, tak rozsudek soudu stupně prvního, a aby přikázal věc soudu
druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k
dovolání konstatoval, že argumenty uplatněné v dovolání obviněný uváděl po
celou dobu trestního řízení a tvořily též podstatu jeho odvolání. Dovolací
námitky obviněného kromě toho nevyhovují tvrzenému dovolacímu důvodu, neboť
obviněný jimi brojí proti skutkovým zjištěním, resp. proti průběhu dokazování
před soudem prvního stupně, nikoli proti hmotně právním závěrům, jež soud
učinil. Takovéto námitky ovšem nenaplňují žádný ze zákonem definovaných
dovolacích důvodů, zejména když z dostupného spisového materiálu plyne, že
skutečný stav věci zjištěný soudem není v extrémním rozporu s obsahem
provedených důkazů. Pokud jde o skutečnost, že obviněný úvěr řádně splatil,
tato byla přiměřeným způsobem zohledněna v rozhodnutí soudu druhého stupně a
nemůže mít ten účinek, že by zpochybnila naplnění skutkové podstaty trestného
činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., který byl dokonán
podstatně dříve, než obviněný začal úvěr vůbec splácet.
V závěru vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno
z jiného než zákonem stanoveného důvodu, a to za podmínek uvedených v
ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále
na základě § 265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí /§ 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu
prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je
pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací
soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, že
posuzovaný trestný čin nespáchal, že obžaloba vůči němu je opřena o jediný
důkaz, a to o zjevně nevěrohodnou výpověď svědka L. z přípravného řízení, že
nebylo prokázáno, že předmětné tiskopisy podepsal a předal Č. s., a. s., či že
neměl v dovolání uváděné příjmy, a že nebylo prokazováno, zda by předmětný úvěr
dostal, pokud by tyto příjmy neměl a měl by pouze příjmy ze zaměstnání
uvedeného v tiskopisech. Takovéto námitky skutkové povahy de facto směřující
proti správnosti hodnocení důkazů či úplnosti provedeného dokazování a tedy i
správnosti a úplnosti soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění totiž
věcně neodpovídají ani obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1
tr. ř.
Za námitku hmotně právní povahy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle dovolacího soudu považovat
toliko tvrzení obviněného, že banku neuvedl v omyl, že u něj není dáno
zavinění, že nezbytnou náležitostí naplnění skutkové podstaty trestného činu je
společenská nebezpečnost tohoto činu a podle něhož soudy neposuzovaly
společenskou nebezpečnost jeho činu ve smyslu ustanovení § 3 tr. zák., ale
pouze hodnotily znaky předmětné skutkové podstaty stanovené ve zvláštní části
trestního zákona. Dovolací soud dospěl k závěru, že tyto hmotně právní námitky
jsou zjevně neopodstatněné.
Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin,
jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož
stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když
jinak vykazuje znaky trestného činu. Právní posouzení skutku proto spočívá v
úvaze soudu, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného
činu, a poté, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti,
který je materiální podmínkou trestnosti. O trestný čin se přitom jedná,
jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti
činu.
Již ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že
v posuzovaném případě byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., když obviněný
při uzavírání smlouvy o úvěru s Č. s., a. s., a to v rámci finančního produktu
S., „předložil padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu
zaměstnance, ve kterém stálo, že u společnosti s. r. o. V. O., je zařazen jako
manager od 9. 12. 1999 s průměrným měsíčným příjmem 26.480 Kč, tyto údaje
uváděl i v předmětné smlouvě o úvěru, ačkoli u této společnosti nebyl v
pracovním poměru“ a na základě uzavřené smlouvy o úvěru „převzal částku 100.000
Kč v hotovosti a tyto peníze použil pro svou potřebu“.
Pokud jde o materiální podmínku trestnosti činu, při úvahách o tom, zda
obviněný materiální znak trestného činu naplnil, tedy zda v jeho případě čin
dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný
(§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních
znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v
běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se
při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když
stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě nebude odpovídat ani
nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty
(k tomu viz rozhodnutí č. 43/1996 SbRt.). O tuto situaci však v posuzovaném
případě nejde. Obviněný uvedl v žádosti o poskytnutí finančních prostředků a
současně ve smlouvě o úvěru uzavřené dne 13. 8. 2001 s Č. s., a. s., vědomě
nepravdivé údaje týkající se zejména jeho údajného zaměstnavatele, společnosti
V. O., s. r. o., délky pracovního poměru a výše průměrného měsíčního čistého
příjmu u této společnosti a tyto údaje doložil padělaným potvrzením
zaměstnavatele - V. O. s. r. o. - o výši jeho pracovního příjmu jako
zaměstnance za situace, kdy u této společnosti nebyl v pracovním poměru, ale
toliko jejím jednatelem, a kdy jeho skutečný příjem nedosahoval výše jím
uváděného a padělaným potvrzením doloženého příjmu. Tímto jednáním obviněný,
který v podaném dovolání tvrdí opak, uvedl Č. s., a. s., v omyl týkající se
zejména výše a zdrojů jeho příjmů jakožto podstatných ukazatelů pro poskytnutí
úvěru z její strany a bezpochyby ohrozil její majetek, když mu tato poskytla
finanční prostředky ve výši 100.000,- Kč, aniž by znala skutečnou výši jeho
příjmů, která byla podstatně nižší než ta, kterou uvedl ve smlouvě o úvěru a
padělaném potvrzení o výši pracovního příjmu, a aniž by znala všechny, resp.
převažující zdroje jeho příjmů, prostřednictvím nichž by případně mohla
uspokojit své splatné pohledávky za obviněným. Není proto možné souhlasit ani s
tvrzením obviněného, že na jeho straně není dáno zavinění, které soud prvního
stupně shledal ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Jak
správně konstatoval již soud prvního stupně, stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost nad stupeň vyšší než nepatrný kromě významu chráněného zájmu, který
byl činem dotčen, a způsobu provedení činu zvyšuje i další okolnost uvedená v
ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., a to osoba obviněného, který má vysokoškolské
právnické vzdělání a v době spáchání posuzovaného skutku působil jako advokátní
koncipient.
Pokud jde o tvrzení obviněného, že vždy měl v úmyslu předmětný úvěr platit a že
jej také hradil řádně a včas, dovolací soud opětovně poukazuje tak, jak to již
učinil soud druhého stupně, na skutečnost, že k naplnění zákonných znaků
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a tedy k trestní
odpovědnosti za tento trestný čin se způsobení škody nevyžaduje; proto nemusí
úmysl pachatele ke způsobení škody např. neplacením úvěru poskytnutého na
základě nepravdivých údajů, které uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy,
směřovat a trestný bude i ten pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá
úvěr, který pak řádně splácí. Protože obviněný namítá absenci svého úmyslu ve
vztahu k okolnosti, která není zákonným znakem trestného činu, jímž byl soudy
nižších stupňů uznán vinným, je tato jeho námitka z hlediska naplnění
formálních znaků trestného činu podle § 250b odst. 1 tr. zák. bezpředmětná.
Předmětnou námitku, resp. skutečnost, že obviněný poskytnutý úvěr uhradil řádně
a včas, lze ovšem zohlednit při posuzování materiální podmínky trestnosti činu
obviněného, jak to již učinil soud druhého stupně, který dospěl k závěru, že
„jednání obžalovaného je tr. činem menší nebezpečnosti pro společnost“ (str. 3
rozsudku soudu druhého stupně) a z tohoto důvodu a vzhledem k naplnění dalších
podmínek uvedených v ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák. rozhodl o upuštění od
potrestání obviněného. Dovolací soud se s právním názorem odvolacího soudu, že
posuzované jednání je trestným činem menší nebezpečnosti pro společnost a
nikoli činem, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný,
ztotožňuje, neboť stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je s ohledem na
shora uvedené vyšší než stupeň společenské nebezpečnosti nejlehčích, běžně se
vyskytujících případů trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.
zák.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené, kdy Nejvyšší soud
shledal, že soudy nižších stupňů správně uznaly obviněného vinným trestným
činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., dovolací soud dovolání
obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že
obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nadále
setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho hmotně
právní námitky do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně
zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových,
které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš