U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 8. 2014 o dovolání
obviněného P. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2014,
sp. zn. 5 To 76/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku –
Místku pod sp. zn. 80 T 130/2011 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 80 T
130/2011, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů), přečinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem
nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dvěma trestnými
činy pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl
obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta se zařazením do
věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 1 tr.
ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného, podané proti celému výroku o vině a proti výroku o trestu,
bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 5 To
76/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl proto, že byl
ponechán nedotčen výrok o vině trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Namítl, že jako trestný čin byl nesprávně posouzen skutek,
jehož podstatou byla smlouva o úvěru jako soukromoprávní akt, v souvislosti s
nímž zákon neupravuje rozsah vzájemné informační povinnosti účastníků a
ponechává ho na vůli smluvních stran. Poukázal na to, že byl uznán vinným
zatajením údajů, na které se ho smluvní strana poskytující úvěr nedotazovala,
takže ho sama ani nepovažovala za podstatný. Obviněný se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu
v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. spočívá
v tom, že pachatel mimo jiné při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé
nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-1i takovým
činem značnou škodu. Značnou škodou se podle § 89 odst. l1 tr. zák. rozumí
škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu ve Frýdku – Místku, s
nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, spočíval v
podstatě v tom, že obviněný v době od 23. 4. 2009 do 1. 6. 2009 v úmyslu
vylákat úvěry na nákup čtyřkolky, motorových vozidel a sportovního zboží
uzavřel jako jednatel obchodní společnosti J. GROUP, s.r.o., s různými jinými
obchodními společnostmi postupně celkem sedm úvěrových smluv specifikovaných ve
výroku o vině, zároveň si musel být dobře vědom toho, že obchodní společnost J.
GROUP, s.r.o., nemá žádný reálný ekonomický předpoklad pro řádné plnění splátek
jednotlivých úvěrů, neboť nedisponovala dostatečným majetkem, neměla dostatek
peněžních prostředků na účtu ani v hotovosti, poslední obchodní případ
realizovala v únoru 2009 a nebyl dán žádný reálný předpoklad pro další
podnikání, z jehož zisku by mohly být splátky hrazeny, což úvěrovým
společnostem zamlčel, stejně jako u později uzavíraných úvěrových smluv zamlčel
úvěrovým společnostem závazky vyplývající z dřívějších smluv, kromě akontace a
maximálně dvou splátek neplatil další splátky, a aby se vyhnul povinnosti
splácet úvěry, převedl smlouvou ze dne 1. 6. 2009 svůj 100% obchodní podíl na
J. M., který se téhož dne stal také jednatelem společnosti, přičemž uvedeným
jednáním obviněný způsobil poškozeným celkovou škodu ve výši nejméně 2 856 151
Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že obviněný byl uvedeným trestným
činem uznán vinným ve variantě, podle které pachatel „podstatné údaje zamlčí“.
Námitky obviněného, podle kterých tento zákonný znak nebyl naplněn, protože
společnosti poskytující úvěr se ho na skutečnosti uvedené ve výroku o vině
nedotazovaly, evidentně nemohou obstát.
Podstatnými údaji tu byly údaje o skutečné majetkové situaci obchodní
společnosti, za kterou obviněný vystupoval při sjednávání úvěrů a které byly
úvěry poskytnuty. Tato situace byla celkově velmi špatná a vylučovala reálnost
splácení úvěrů. Je jasné, že pokud by to bylo úvěrovým společnostem známo,
úvěrové smlouvy by neuzavřely a úvěry by neposkytly. To bylo i ze subjektivního
hlediska obviněného snadno seznatelné, neboť to vyplývá ze samotné podstaty
úvěru jako soukromoprávního institutu ovládaného zásadou vzájemného plnění
smluvních stran. Strana, která by předem věděla, že se jí plnění podle smlouvy
ve skutečnosti nedostane, by nemohla mít na uzavření smlouvy žádný zájem.
„Zamlčením“ podstatných údajů je třeba rozumět stav, při kterém ten, komu jsou
tyto údaje známy a ví o jejich významu pro druhou stranu, s níž jedná o
uzavření smlouvy, je druhé straně nesdělí, a to bez ohledu na okolnost, zda je
na ně výslovně dotazován. Tím se tato varianta jednání naplňujícího znaky
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. liší od té
varianty, jejíž podstatou je „uvedení“ nepravdivých nebo hrubě zkreslených
údajů, což je aktivní jednání, které je zpravidla reakcí pachatele na výslovný
dotaz, ale může být vyvoláno i vlastním podnětem pachatele.
Jednání obviněného přesáhlo hranice soukromoprávního vztahu tím, že bylo od
počátku neseno jeho zřejmým úmyslem vyhnout se splacení přijatých úvěrů a
zaplatit jen nezbytnou akontaci, případně též úvodní splátky. O tomto úmyslu
jasně svědčí zjištění, že obchodní společnost, za kterou obviněný jednal a v
které byl jediným společníkem a jednatelem, očividně nebyla schopna plnit
závazky vyplývající z úvěrových smluv, neboť nedisponovala žádnými prostředky v
odpovídající hodnotě a nevyvíjela fakticky žádnou podnikatelskou činnost, z níž
by mohl pocházet zisk jako zdroj prostředků potřebných pro splácení úvěrů.
Snahu vyhnout se splácení úvěrů obviněný dovršil následným převedením svého
obchodního podílu na jinou osobu. Skutečný stav, v němž se obchodní společnost
J. GROUP, s.r.o., jako žadatel o úvěry nacházela, obviněný při sjednávání
úvěrových smluv zamlčel jednotlivým úvěrovým společnostem a tím dosáhl toho, že
úvěry byly poskytnuty. Nic na tom nemění namítaná okolnost, že konkrétní znění
otázek kladených úvěrovými společnostmi v průběhu sjednávání úvěrových smluv
nebylo výslovně zaměřeno na reálnost ekonomických předpokladů řádného plnění
splátek. Úvěrové společnosti si opatřovaly údaje týkající se žadatele o úvěr za
tím účelem, aby ověřily způsobilost žadatele k řádnému splácení úvěrů a
eliminovaly riziko nesplácení úvěrů. I ze subjektivního hlediska obviněného
bylo jasné, že riziko nesplacení úvěrů mělo pro úvěrové společnosti zásadní
význam, a že pokud by jim předestřel skutečnou majetkovou situaci obchodní
společnosti, za kterou jednal, nemohl by dosáhnout uzavření úvěrových smluv a
poskytnutí úvěrů. Přitom podpisem úvěrových smluv obviněný implicitně vyjádřil
to, že obchodní společnost J. GROUP, s.r.o., bude úvěry splácet, avšak ve
skutečnosti to jen předstíral. Za tohoto stavu nabylo jednání obviněného
spočívající v zamlčení skutečného majetkového stavu obchodní společnosti J.
GROUP, s.r.o., povahy vyloženě kriminálního činu.
Napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec