USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 2. 2025 o dovolání obviněného T. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 9 To 27/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 4/2022 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 42 T 4/2022-1729, byl obviněný T. P. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozeným Městskému soudu v Praze škodu ve výši 30 447,23 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 5 566,73 Kč.
2. O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 9 To 27/2023-2072. Podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byla uložena zabezpečovací detence. Znovu bylo rozhodnuto také o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozeným České republice – Městskému soudu v Praze škodu ve výši 30 447,23 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 5 566,73 Kč.
3. Vrchní soud v Praze takto rozhodl o odvolání obviněného poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 14. 6. 2023, č. j. 9 To 27/2023-1832, byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, č. j. 7 Tdo 67/2024-1987, z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušen s tím, že Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Zrušeným rozsudkem Vrchní soud v Praze uznal obviněného vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody na šest let se zařazením do věznice s ostrahou, zabezpečovací detenci a povinnost k náhradě škody.
4. Trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 9 To 27/2023-2072, spáchal obviněný skutkem, který podle zjištění Vrchního soudu v Praze a předtím až na drobné změny týkající se způsobené škody i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 11. 5. 2021 v 11:04 hodin v průběhu hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 v trestní věci sp. zn. 4 T 15/2021, ve které byl v procesním postavení obžalovaného, z tašky vytáhl žulovou dlažební kostku o rozměrech 60x55x50 mm a o váze 445 g, kterou si na jednání opatřil a přinesl, postavil se z místa pro obžalované, pravou rukou v úmyslu zasáhnout ho do hlavy prudce hodil dlažební kostku směrem na hlavu poškozeného M. J., nar. XY, který byl v tu dobu vyslýchán jako svědek a stál u pultu ve vzdálenosti 3,33 m od obviněného, přičemž dlažební kostka zasáhla poškozeného tečně do pravého týlu a způsobila mu pohmoždění měkkých pokrývek lebních s krevním výronem, a v případě přímého zásahu hrozilo poškozenému závažnější zranění spojené s největší pravděpodobností s frakturou lebeční kosti (klenby a event. i spodiny lební) s nitrolebním poraněním – krvácením do mozkových obalů (nad či pod tvrdou mozkovou plenu a pod pavučnici) a ložiskové pohmoždění mozku, v důsledku čehož obviněný mohl ohrozit poškozeného i na životě, avšak tyto možné následky nenastaly, protože poškozený periferně zaregistroval pohyb obviněného a před hodem dlažební kostky se instinktivně skrčil, takže dlažební kostka po zásahu poškozeného pokračovala v letu a narazila do perforované desky obložení stěny, způsobila tam otvor o rozměrech přibližně 10x10 cm a tím vznikla škoda České republice – Městskému soudu v Praze ve výši 30 500 Kč.
5. Vrchní soud v Praze ve skutkové části výroku o vině změnil pouze označení poškozeného a výši škody na zařízení jednací síně, neboť Městský soud v Praze neuvedl jako poškozený subjekt stát, tj. Českou republiku, a uvedl jako výši škody částku 31 000 Kč.
6. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 9 To 27/2023-2072. Napadl výrok o vině a v důsledku toho i další výroky. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Uplatněné námitky obviněný zaměřil především proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vyvodily jeho nepřímý úmysl usmrtit poškozeného. Z námitek, jimiž projevil nesouhlas s těmito zjištěními, pak vyvozoval také nesprávnost právního závěru soudů o subjektivní stránce činu.
Uvedl, že bez znaleckého posudku z oboru biomechaniky (správně z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické biomechaniky), jehož opatření bezvýsledně navrhoval, nebylo spolehlivě objasněno, kam kostka reálně směřovala a jaké faktory hrály roli v tom, že poškozený nebyl zasažen. Zpochybnil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, pokud jde o jeho závěr, že poškozenému hrozil smrtelný následek. Další námitky obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vyvodily závěr o jeho příčetnosti.
Vytkl, že nebyl zjištěn jeho psychický stav před skutkem a že nebyl objasněn „spouštěč“ posuzovaného jednání. Poukázal na to, že v několika dřívějších trestních řízeních, která byla proti němu vedena, byla zjištěna jeho nepříčetnost. Vyjádřil nesouhlas se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož vycházely soudy. Namítl jednak podjatost zpracovatele posudku, jednak nedostatečné zpracování posudku, což zdůvodnil tím, že neodpovídá požadavkům vyplývajícím z odborné literatury, kterou citoval, resp. na kterou odkazoval.
Přitom konkrétně, podrobně a s odkazy na publikace z odborné literatury rozvedl námitky proti provedenému pozorování, proti absenci rozhovoru, proti neprovedení subjektivní anamnézy, proti neprovedení Wechslerovy inteligenční škály pro dospělé (WAIS-III), ohledně inventáře stylů osobnosti a poruch osobnosti (PSSI), proti neprovedení testu apercepce ruky a proti neprovedení specifické analýzy věrohodnosti výpovědí metodou statement validity assessment (SVA). Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, případně aby sám upustil od potrestání a uložil mu zabezpečovací detenci.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného připomněl, že napadený rozsudek byl vydán po kasačním usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla většina nynějších dovolacích námitek obviněného (včetně namítaného opomenutí znaleckého zkoumání z oboru biomechaniky, namítané podjatosti znalce MUDr. Páva aj.) již vypořádána, takže v tomto rozsahu lze dovolací námitky považovat za materiálně nepřípustné, neboť již byly předmětem posouzení Nejvyšším soudem (§ 265n tr.
ř. per analogiam), přičemž mezitím nedošlo k posunu ve skutkových zjištěních. K otázce znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na jehož základě soudy dospěly k závěru o příčetnosti obviněného v době činu, státní zástupce dodal, že ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že obviněný nebyl v okamžiku činu vystaven jakési schizofrenní atace, nýbrž jednal pod vlivem svých povahových znaků pramenících z těžké smíšené poruchy osobnosti s výraznými narcistními, histriónskými, disociálními a paranoidními rysy.
Znalec v hlavním líčení po zhlédnutí videozáznamu ze soudní síně konstatoval, že ten podporuje jeho závěry. Výbušnost obviněného a nedostatek jeho sebeovládání jednoznačně přisoudil smíšené poruše osobnosti. Zmínil se i o ladnosti pohybu obviněného při samotném vrhu dlažební kostkou a také o jeho chladnokrevném způsobu provedení bez jakéhokoli varování či upozornění. K tomu znalec uvedl, že žádnou nemoc nevidí, jedná se o narcistní záležitost, nedostatek sebeovládání. Státní zástupce poukázal i na sofistikovanost jednání obviněného, jenž pronesl dlažební kostku přes kontrolu justiční stráží, a to za účelem nápravy jím pociťované nespravedlnosti, přičemž konkrétní důvody v průběhu trestního řízení měnil.
Státní zástupce s odkazem na odbornou literaturu připomněl, že právě osoby s narcistickou poruchou osobnosti mohou násilí vnímat jako oprávněné díky svým jedinečným schopnostem nebo jako reakci na nepřijatelné odmítnutí či ponížení. Zmíněné okolnosti vylučují schizofrenní onemocnění. Pokud by se jednalo o neléčenou schizofrenii, musely by totiž u obviněného být přítomny negativní příznaky v oblasti kognice či intelektu (deficity), které ovšem znalec během znaleckého zkoumání nezaznamenal, stejně jako nezaznamenal halucinatorní jednání či prožívání.
Přítomnost příznaků schizofrenního onemocnění tak nebyla v řízení prokázána. Přestože obviněný dále uvádí, že v předcházejících trestních řízeních znalci dospěli k závěru o jeho nepříčetnosti, je podle státního zástupce třeba zopakovat, že nepříčetnost se nestanovuje in abstracto, ale vždy pouze in concreto ve vztahu ke konkrétnímu činu. Dospěli-li tak znalci v některých dřívějších případech k tomu, že dovolatel byl nepříčetný, nevylučuje to, že tomu tak musí být i v posuzované věci. Státní zástupce dále s poukazem na okolnosti činu a povahu použitého předmětu uvedl, že obviněný se pokusu zločinu, který je mu kladen za vinu, dopustil minimálně v nepřímém úmyslu.
Státní zástupce zdůraznil, že obviněný svůj hod směřoval právě do oblasti pravé spánkové kosti poškozeného, nadto zákeřně z jeho boku, tj.
zjevně nepočítal s možností, že poškozený hod zaznamená a vržené kostce se vyhne. Na srozumění obviněného lze ostatně nepřímo usuzovat i z jeho vlastní výpovědi, pokud v hlavním líčení dne 3. 1. 2023 uvedl při vyjádření k důkazům, že: „Já si samozřejmě uvědomuji, že hod kostkou může člověka těžce zranit i zabít, ale rozlišujme hod kostkou od jiného hodu kostkou.“ Státní zástupce se vyjádřil také k výtkám obviněného k uložené zabezpečovací detenci a rozvedl, že všechny zákonné podmínky pro její uložení byly splněny a řádně odůvodněny. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
11. Námitkami vztahujícími se k tomuto dovolacímu důvodu se obviněný v podstatě domáhal toho, aby Nejvyšší soud v těchto částech přezkoumal své předchozího rozhodnutí ze dne 27. 3. 2024, v němž se s těmito námitkami již vypořádal a jímž dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. Lze tak souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že v tomto směru je dovolání materiálně nepřípustné. Konkrétně se Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí zabýval námitkami týkajícími se směru a razance hodu dlažební kostkou a návrhem na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické biomechaniky. Odmítl námitku, že by poškozený byl zasažen v důsledku svého vlastního pohybu. Dovodil, že razance hodu byla značná a způsobilá přivodit poškozenému při zásahu do pravé spánkové krajiny smrtelné zranění (viz odst. 35-37 cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu).
12. Také v nyní podaném (druhém) dovolání obviněného jeho námitky týkající se úmyslu navazovaly na jeho obhajobu, v rámci které popíral, že by měl úmysl poškozenému jakkoli ublížit, s tím, že hod kostkou nesměřoval proti poškozenému, ale byl zamýšlen tak, aby dopadem kostky na stůl, za kterým seděla soudkyně, dal najevo nesouhlas s tím, jak soudkyně vede řízení. Součástí obhajoby obviněného bylo také tvrzení, podle kterého byl poškozený zasažen proto, že se svým vlastním pohybem dostal do dráhy hodu.
13. Lze jen znovu zdůraznit, že za stavu, kdy obviněný popíral úmyslné zavinění, soudy vyvodily závěr o jeho úmyslu z objektivně zjištěných okolností zachycených na kamerovém záznamu z místa činu, tj. z jednací síně Obvodního soudu pro Prahu 10. Rozhodnými skutkovými zjištěními ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy jsou především zjištění ohledně toho, jak obviněný provedl hod dlažební kostkou. Z kamerového záznamu je jasně a jednoznačně patrno, že obviněný vytáhl dlažební kostku z tašky, postavil se, díval se směrem na poškozeného, rozmáchl se a prudkým pohybem paže hodil kostku tak, že letěla přímým směrem na hlavu poškozeného z jeho pravé strany, avšak nezasáhla ho přímým nárazem, nýbrž jen lehkým tečným dotykem do týla, protože poškozený se mírně přikrčil.
Tento důkaz nepřipouští žádnou pochybnost o zjištění soudů, že hod směřoval do oblasti hlavy poškozeného. To ostatně Nejvyšší soud konstatoval již v usnesení ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 67/2024. V novém řízení před Vrchním soudem v Praze nedošlo v tomto ohledu k žádné důkazní změně, takže Nejvyšší soud nemá důvodu odchylovat se od závěru uvedeného v citovaném usnesení. Hod rozhodně nesměřoval proti stolu, za kterým seděla soudkyně, neboť let kostky proběhl po dráze, která se spíše blížila rovnoběžce se stolem a skončila v boční stěně jednací síně ve výšce 110 cm nad podlahou.
K namítanému zjištění, kam kostka reálně směřovala a co hrálo roli v tom, že poškozený nebyl zasažen, nebylo třeba žádného dalšího dokazování, a to ani znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické biomechaniky, jehož opatření obviněný navrhoval.
14. Zjištění, že pokud by byl poškozený zasažen přímo do hlavy, hrozil smrtelný následek, má odpovídající důkazní podklad ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a ve výpovědi znalce při výslechu v hlavním líčení. Obviněný namítl, že výpověď znalce je „hrubě v rozporu“ s tím, že ve znaleckém posudku původně uvedl, že kostka nezpůsobila relevantní zranění, které by poškozeného vyřadilo z běžného způsobu života, a že v případě zásahu mohlo dojít k těžkému ublížení na zdraví. Vypovídací hodnotu znaleckého posudku obviněný zpochybnil tím, že znalec zmínil možnost smrtelného následku až při výpovědi v hlavním líčení. Námitky obviněného evidentně postrádají opodstatnění. Písemný znalecký posudek a výslech znalce v hlavním líčení je třeba považovat za jeden důkazní celek, jímž je rozhodná skutečnost objasňována. Znalec ve své výpovědi vysvětlil, že pokud by poškozený byl zasažen hranou dlažební kostky do spánkové kosti, mohl utrpět zranění se smrtelným následkem. Toto vysvětlení je logické, přesvědčivé, odpovídá běžné lidské zkušenosti a nelze ho odmítnout jen proto, že bylo takto výslovně podáno až při výslechu znalce v hlavním líčení. Mezi písemným znaleckým posudkem a výpovědí znalce v hlavním líčení ve skutečnosti není žádný věcný rozpor. Znalec v písemném posudku popsal hrozící zranění tak, že mohlo dojít ke zlomení lebky (klenby a event. i spodiny lební) s nitrolebním poraněním – krvácením do mozkových obalů (nad či pod tvrdou mozkovou plenu a pod pavučnici) a k ložiskovému pohmoždění mozku, a charakterizoval toto zranění jako těžkou újmu na zdraví. Následně pak při výslechu v hlavním líčení ve své výpovědi vysvětlil, že toto zranění mohlo vést i ke smrti poškozeného. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je podstatné, že tu není žádný zjevný rozpor rozhodného skutkového zjištění soudů se znaleckým posudkem jako důkazem zahrnujícím i výpověď znalce při výslechu v hlavním líčení.
15. Zjištění týkající se duševního stavu obviněného v době činu jsou obsahově podložena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který podal Znalecký institut pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii, s. r. o. Toto zařízení je znaleckou kanceláří podle § 109a tr. ř., § 6 zákona č. 254/2019, o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech.
16. Také námitkami týkajícími se tohoto znaleckého posudku se Nejvyšší soud již zabýval (viz odst. 38-40 cit. usnesení). Lze jen znovu shrnout, že námitky obviněného proti znaleckému posudku byly založeny především na tvrzené podjatosti MUDr. Marka Páva, Ph.D., který byl v hlavním líčení vyslechnut k obsahu znaleckého posudku. Pokud obviněný v nynějším dovolání mínil těmito námitkami uplatnit jako dovolací důvod procesní nepoužitelnost znaleckého posudku, pak je třeba uvést, že o tu by se jednalo za předpokladu, že by znalci znalecké kanceláře nebo některý z nich byli vyloučeni z podání znaleckého posudku podle § 105 odst. 3 tr.
ř., § 109a odst. 2 tr. ř., § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb. Z ničeho ovšem nevyplývá, že by MUDr. Marek Páv, Ph.D., nebo jiný znalec měl k projednávané věci nebo k obviněnému, obhájci či jinému účastníku řízení, případně k zadavateli či vůbec k orgánům konajícím řízení jakýkoli osobní vztah, který by mohl vzbuzovat důvodnou pochybnost o nepodjatosti ve smyslu uvedených ustanovení. Obviněný vyvozoval podjatost znalce z toho, že v opatření policejního orgánu o přibrání znalecké kanceláře byl obviněný uveden jako pachatel a že tu je jistá provázanost policejního orgánu se znaleckou kanceláří, neboť ji policejní orgán pro vypracování znaleckých posudků přibírá opakovaně.
Namítané okolnosti se míjejí s tím, co je podle citovaných ustanovení zákonným důvodem vyloučení znalce z podání znaleckého posudku, a jako dovolací důvod evidentně nemají žádné opodstatnění. Obviněný argumentoval také tím, že tu je „hluboká nevraživost“ znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D., vůči němu, která je seznatelná z výslechu znalce. Ani v tomto ohledu nemají námitky obviněného žádné opodstatnění. Znalec se k duševnímu stavu obviněného vyjadřoval věcně a v návaznosti na výsledky vyšetření osoby obviněného.
Připustil, že původně chtěl dosáhnout toho, aby on sám ani znalecká kancelář, v níž působí, nemuseli podávat znalecký posudek, neboť vzhledem k osobě obviněného jako bývalého advokáta očekával obtíže. To ovšem nijak nezakládá podjatost znalce, jak Nejvyšší soud konstatoval již ve svém předchozím rozhodnutí.
17. Znalecký posudek, který podala zmíněná znalecká kancelář, obviněný co do obsahu a závěrů zpochybňoval především tím, že nebyl zjištěn jeho psychický stav před skutkem a tzv. spouštěč jeho jednání. Pro posouzení příčetnosti je rozhodný duševní stav obviněného v době činu. Podle § 26 tr. zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není trestně odpovědný. Také ustanovení § 27 tr. zákoníku o zmenšené příčetnosti vztahuje její kritéria k době spáchání činu. Namítaný duševní stav obviněného v době před spácháním skutku tedy nemá povahu rozhodného skutkového zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o tzv. spouštěč jednání obviněného, je ze skutkových zjištění soudů zřejmé, že obviněný činem bezprostředně reagoval na výpověď poškozeného, který byl vyslýchán jako svědek v hlavním líčení ve věci, v níž obviněný měl postavení obžalovaného, přičemž svědecká výpověď poškozeného byla usvědčujícím důkazem. Ostatně z audiozáznamu pořízeného při předmětném hlavním líčení je patrno, že obviněný k činu dodal ještě dehonestující slovní projev na adresu poškozeného.
18. Namítaná okolnost, že obviněný byl v minulosti několikrát v jiných trestních věcech shledán nepříčetným, není způsobilá zvrátit závěry znaleckého posudku, z něhož soudy v posuzované věci vyvodily závěr o jeho příčetnosti. Již v usnesení ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 67/2024, Nejvyšší soud vysvětlil, že neexistuje příčetnost jako taková, tj. sama o sobě, ale vždy jen ve vztahu ke konkrétnímu skutku. Není tedy nic nepřijatelného na tom, že obviněný byl shledán příčetným při spáchání posuzovaného skutku, zatímco byl shledán nepříčetným při spáchání jiných skutků v jiné době. Lze jen dodat, že kromě případů, v nichž obviněný v jiných trestních věcech byl shledán nepříčetným, tu je celkem šest dalších případů, v nichž nepříčetným shledán nebyl. A pokud jde o zmíněné znalecké posudky MUDr. Petra Kubeje ze dne 8. 1. 2017 a ze dne 20. 10. 2020 a Institutu postgraduálního vzdělání ve zdravotnictví ze dne 26. 11. 2019, z nichž byla v jiných věcech dovozena nepříčetnost obviněného, nelze přehlédnout, že tito znalci neshledali pobyt obviněného na svobodě nebezpečný, tj. zjevně se mýlili. Podstatné je, že v nyní posuzované věci se znalecká kancelář s předchozími znaleckými posudky zabývala a vzala je při svých závěrech v úvahu.
19. Závěr o příčetnosti obviněného soudy učinily na podkladě znaleckého posudku, v němž byla konstatována duševní porucha obviněného spočívající v těžké poruše osobnosti smíšené s výraznými narcistními, histriónskými, disociálními a paranoidními rysy, avšak s tím, že tato duševní porucha neměla vliv na schopnost obviněného rozpoznat protiprávnost činu a že jen mírně snižovala schopnost obviněného ovládat své jednání. Podkladem uvedeného závěru bylo zevrubné vyšetření obviněného zahrnující i jeho pozorování po dobu tří týdnů a také již zmíněná konfrontace se znaleckými posudky ohledně duševního stavu obviněného vypracovanými v minulosti. Jestliže státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření připomíná některé závěry znalce ohledně charakteru poruchy osobnosti obviněného, lze k tomu dodat, že o povaze a stálosti této poruchy svědčí i mnohé další projevy obviněného tak, jak vyplývají z trestního spisu i ze spisů o jeho předchozích odsouzeních.
20. Obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro posouzení jeho příčetnosti v době činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem znaleckého posudku, z něhož soudy tato zjištění čerpaly. Obviněný vytkl nedostatečné zpracování znaleckého posudku s tím, že posudek neodpovídá požadavkům na řádné psychiatrické vyšetření, jak vyplývají z odborné literatury, a tyto námitky doplnil obsáhlými citacemi a odkazy na různé odborné publikace. Nejvyšší soud nemá v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ani v předcházejícím rozsudku Městského soudu v Praze žádný podklad k tomu, aby se mohl s touto částí dovolání vypořádat. Je však třeba zdůraznit, že uvedenou argumentaci obviněný neuplatnil v řízení před soudy prvního a druhého stupně, takže tyto soudy se jí nezabývaly a nekonfrontovaly s ní znaleckou kancelář, která podala znalecký posudek. Obviněný prezentoval uvedenou argumentaci poprvé až v nynějším dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 9 To 27/2023. Teprve v tomto dovolání zmínil kritéria, která podle jeho mínění byla při objasňování jeho duševního stavu pominuta, a odpovídající důkazy, jimiž byly odborné publikace. Lze to charakterizovat jako uplatnění nových skutečností (co má být při řádném psychiatrickém vyšetření zjišťováno a jak se má při tom postupovat, resp. co při tom má být provedeno) a uplatnění nových důkazů (odborné publikace).
21. Obviněný se těmito námitkami domáhal hodnocení znaleckého posudku s přihlédnutím k novým skutečnostem (dříve neuplatněným) a kritériím, která ovšem jsou kritérii ryze odbornými. I pokud by takové námitky byly podepřeny novým znaleckým posudkem, nemohly by se v řízení o dovolání stát předmětem přezkoumání Nejvyšším soudem.
22. Opřít o nové skutečnosti a důkazy lze řádný opravný prostředek, tedy odvolání proti rozsudku (§ 249 odst. 3 tr. ř.) a stížnost proti usnesení (§ 145 odst. 2 tr. ř.), protože to zákon výslovně připouští. Nic takového není stanoveno v případě mimořádných opravných prostředků, pokud jimi jsou dovolání a stížnost pro porušení zákona. Je proto třeba konstatovat, že dovolání a stížnost pro porušení zákona nelze opírat o nové skutečnosti a důkazy. Ty jsou při splnění dalších podmínek způsobilé být podkladem obnovy řízení jako zvláštního mimořádného opravného prostředku (§ 278 odst. 1 tr. ř.).
23. Vezme-li se v úvahu, jak je v zákoně vymezen skutkový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že dovolání není určeno k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ve světle nově uplatněných skutečností a důkazů, nota bene takových skutečností, které v původním řízení nebyly namítány, a takových důkazů, které v původním řízení nebyly navrhovány. Uplatnění takových skutečností a důkazů po právní moci rozhodnutí je mimo rámec dovolacího důvodu. Dovolací důvod je v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. evidentně konstruován tak, že se jedná o přezkum skutkových zjištění soudů z toho hlediska, jaký je jejich vztah k důkazům, které byly v původním řízení provedeny, resp. k důkazům, které nebyly v původním řízení provedeny, ačkoli byly navrhovány. Nejvyšší soud se proto blíže nezabýval tou částí dovolání, v níž obviněný napadal znalecký posudek týkající se jeho duševního stavu nově uplatněnými námitkami, které se týkají metodiky zjišťování duševního stavu a důkazně se opírají o citovanou odbornou literaturu.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
25. Směřuje-li dovolání proti výroku, jímž byl obviněný uznán vinným, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, jak ho zjistily soudy, a nikoli na jinou verzi skutkového stavu, kterou prezentuje a snaží se prosadit dovolatel.
26. Obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav, který v napadeném rozsudku zjistil Vrchní soud v Praze, nevykazoval znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný vyvozoval namítanou nesprávnost právního posouzení skutku z toho, že skutkový stav popsaný ve výroku o vině považoval za nesprávně zjištěný. Pokud obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, je z obsahu a smyslu dovolání patrno, že tyto námitky vztahoval ke své vlastní verzi skutkového stavu založené na tvrzení, že hod dlažební kostkou nesměřoval proti poškozenému, že poškozenému nehrozil smrtelný následek a že sám (obviněný) byl v době činu v jiném duševním stavu, než jak zjistily soudy. Takto koncipované námitky nejsou dovolacím důvodem, protože nejsou vázány na skutkový stav, jak ho zjistil Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku.
27. I kdyby se námitka nedostatku úmyslného zavinění za hrozící smrtelný následek vztahovala ke skutkovému stavu zjištěnému Vrchním soudem v Praze, nemá evidentně žádné opodstatnění. Obviněný hodil dlažební kostku proti obviněnému záměrně, z relativně krátké vzdálenosti 3,33 m a mířil při tom na hlavu poškozeného z boku. Jednalo se o hod poměrně těžkým a velmi tvrdým předmětem, který měl tvar krychle, měl ostré hrany a vážil 445 g. Hod byl proveden velmi razantně, tj. velkou silou, kterou do něj obviněný vložil a která vedla k tomu, že dlažební kostka nakonec po nepatrném dotyku hlavy poškozeného narazila do protější stěny jednací síně ve výšce 110 cm nad podlahou. Obviněný doprovodil hod dehonestujícím výrokem na adresu poškozeného a dal tím najevo výrazně negativní vztah k jeho osobě. Letící dlažební kostka nezasáhla poškozeného přímo do hlavy výlučně jen proto, že se instinktivně včas sklonil. Pokud by tak neučinil, byl by zasažen přímým nárazem dlažební kostky do boční části hlavy, nejspíše do spánkové kosti. Z toho pak reálně hrozilo tak závažné zranění, které mohlo vést ke smrti poškozeného. Za této situace byl hrozící smrtelný následek snadno předvídatelný i ze subjektivního hlediska obviněného, který navíc má vysokoškolské vzdělání a profesí je právníkem s praxí advokáta. Jestliže se obviněný přesto rozhodl popsaným způsobem napadnout poškozeného, je jasné, že byl srozuměn s případným smrtelným následkem, který z jeho činu reálně hrozil, a že ve vztahu k tomuto následku bylo jeho jednání neseno úmyslem podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze (Nejvyšší soud se k některým otázkám neúplnosti zhodnocení volní složky úmyslu v původním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyjádřil zejména v odst. 21 odůvodnění svého předchozího rozhodnutí).
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
28. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
29. Obviněnému byla jako ochranné opatření uložena zabezpečovací detence. Vrchní soud v Praze uložil obviněnému zabezpečovací detenci výrokem podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento výrok je řádně odůvodněn. Obviněný neuplatnil žádné námitky proti tomuto výroku a neuvedl, která nebo které podmínky stanovené zákonem pro uložení zabezpečovací detence nebyly podle jeho mínění splněny. Naopak v závěru dovolání mimo jiné výslovně navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil zabezpečovací detenci v případě, že ve věci meritorně sám po zrušení napadeného rozsudku rozhodne.
30. Obviněný tedy formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., avšak neuplatnil žádné námitky, které by mu obsahově odpovídaly.
Závěrem
31. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. S ohledem na delší časový odstup od vyhlášení napadeného rozsudku, ke kterému došlo dne 29. 5. 2024, pokládá Nejvyšší soud za nutné uvést, že věc mu byla s dovoláním předložena dne 8. 11. 2024, takže o dovolání rozhodl v přiměřené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu